33. díl

    „To ne!“ vyjekla Nëné, ale její výkřik ke královnině úlevě docela zanikl v krvežíznivém ryku přihlížejících žen. Juvianky prostě milovaly vítěze!

„Zmlkni!“ sykla na dceru zlostně a zároveň ji hrubě popadla za paži a stáhla zpět na její místo. „Už ses dnes předvedla dostatečně, nemyslíš?!“

Odpovědí jí byl vzpurný pohled. „Nedělám nic jiného, než že plním tvé přání, máti!“

„Tohle je sotva mé přání!“ odsekla královna a s takřka zatajeným dechem se opět zadívala do arény, nedočkavá, aby ten meč už konečně dopadl a usekl hlavu tomu smělému Venturanovi, který se opovážil vstoupit na jejich planetu.

Ovšem to, co se vzápětí odehrálo, zkřivilo její jinak pohledné rysy do strašlivé masky hněvu a nenávisti. Protože ten přivandrovalec sáhl pod tuniku, kterou si na rozdíl od ostatních účastníků oblékl na svůj normální oděv, a vytáhnul odtamtud phaser, který bez váhání namířil na svého protivníka. Dav kolem okamžitě ztichnul, jediné, co bylo slyšet, byl protivný hlas toho vetřelce.

„To už by stačilo! Odhoď zbraň!“ rozkázal v laithanštině a když se Juvian zdráhal uposlechnout, vypálil.

Obr se s heknutím zřítil k zemi a Shaperd se jen taktak stihnul odkulit stranou, aby ho to těžké tělo nezavalilo. Nezabil ho, pouze omráčil, stejně jako své předchozí protivníky, i když u těch použil rukojeť meče. Otázkou ale zůstávalo co dál.

V uších mu znělo něčí netrpělivé volání a věděl, že brzy bude toto místo zaplavené ozbrojenými a rozzuřenými Juviankami, jenže on byl v pasti už nyní. Vchod do arény byl zabezpečen solidní kovovou mříží, jejíž ovládací mechanismus byl logicky umístěn z druhé strany, a stěny byly tak vysoké, že nebyla šance, že by se mu nějakým zázračným způsobem mohlo podařit vydrápat nahoru.

Procítěně zaklel. Jo, nebylo od něj férové použít jinou než povolenou zbraň, ale když se jednalo o přežití, šla férovost stranou. A co jiného mu zbývalo, když mu ten Juvian silou svého úderu vyrazil meč z ruky? Zatím se nezdálo, že by si nějak výrazně pomohl, i když skutečnost, že byl dosud naživu, byla celkem uspokojivá. Jenže na jak dlouho?

Zoufale potřeboval nějaké rukojmí, které by mu zajistilo cestu ven, ale ke své smůle měl k dispozici pouze toho bezvládného hromotluka, a s ním se o nějaké vyjednávání ani nepokoušel. Musel by být vyloženě natvrdlý, aby nepochopil, že muži v této společnosti nemají vůbec žádnou hodnotu. A neexistoval způsob, jak se dostat k nějaké Juviance, když byly všechny bezpečně schované za hrazením stupňovitě uspořádaných ochozů.

Pátravě se rozhlížel kolem sebe, jestli nepřijde na nějaký jiný způsob úniku, ale marně. Zato zaregistroval podivný šramot ve svém okolí a záhy odhalil i jeho příčinu. A ani trochu se mu nezamlouvala. Na druhou stranu, proč by se Juvianky měly namáhat ho likvidovat samy, když to za ně můžou udělat rozlícené šelmy? Šavlozubí tygři, kteří se mrštnými skoky vyhoupli z dosud skrytého prostoru pod povrchem arény, vyhlíželi značně hladově a jakmile byli nahoře, bez zaváhání se vyřítili k němu.

S námahou otočil Juviana na bok, aby se za jeho tělem mohl aspoň trochu skrýt, a pro jistotu zvýšil výkon na phaseru. Poslední, co chtěl, bylo ty divoké kočky akorát ještě víc rozdráždit. I když… byl by v tom vůbec nějaký rozdíl?

Tucet medově zbarvených těl s tmavými pruhy se mihlo vzduchem a Shaperd se podvědomě přikrčil, připraven zasáhnout nejbližšího z nich, ale tygři mu k jeho úžasu nevěnovali vůbec žádnou pozornost, místo toho pokračovali dál, až se zastavili u východu a tam se posadili, podobně jako psi, když poslušně očekávají návrat svého pána. Nechápal to, ale ani tak je nepřestával bedlivě sledovat, kdyby si to náhodou rozmysleli, a v duchu si říkal, co asi bude následovat.

To královna chápala až příliš dobře, co se děje. Protože jen jedna osoba měla vyšší moc než ona a třebaže se myšlenkami snažila přimět zvířata k poslušnosti, ta ji zcela ignorovala. Co si o sobě vůbec ta ženská myslí?! Že bude zcela ignorovat jejich tradice a kdykoli se jí to zamane, strkat do všeho nos?! Už dávno by se jí zbavila, jenže naneštěstí se těšila až příliš velké vážnosti a její slovo mělo mezi Juviankami značný vliv, než aby si na něco takového troufla.

*Co chceš?!* zeptala se jí v myšlenkách, ne, že by ji to zajímalo, ale chtěla tu záležitost co nejdříve uzavřít.

Nepotřebovala ani slyšet vzrušený šum kolem sebe, aby věděla, že její poddané ten nečekaný vývoj událostí zaujal. A jejich oči se upíraly střídavě na toho proklatého Venturana a na ni, zvědavé, jak se zachová. Možná proto to udělala… a taky kvůli tomu, že se jí ta čarodějnice ani neobtěžovala odpovědět… Jí, královně! Bylo načase udělit jí menší lekci a ukázat, kde je její místo!

S výrazem, který nevěstil nic dobrého, se obrátila na svou pobočnici. „Ať okamžitě nastoupí střelci!“ rozkázala pomstychtivě.

Krátké zaváhání, než Juvianka přisvědčila. „Jak si Vaše Veličenstvo přeje,“ odvětila a odspěchala to zařídit.

Nëné nespokojeně našpulila rty, připomínající tak dítě, kterému sebrali jeho hračku. Neprotestovala však, byla si až příliš dobře vědoma toho, že za to celé nese odpovědnost. Což jí matka později nepochybně vyčte, ovšem proč na sebe zbytečně upozorňovat už teď? Osud toho Venturana byl přece hned od začátku zpečetěn, nikdy tu nebyla otevřená možnost, že by se skutečně vrátil ke svým lidem, a bylo s podivem, že se nechal tak snadno oklamat.

„Něco se ti nelíbí?!“ povšimla si královna jejího výrazu. „Ten muž přistál bez povolení na naší planetě a pronikl až do našeho města, kde se mě pokusil zabít! A nebo máš na to snad jiný názor?!“ zeptala se, varovný podtón příliš zřetelný, než aby se Nëné odvážila nesouhlasit.

„Ne, matko,“ podvolila se, jako už tolikrát předtím.