69. kapitola

    Nevěřícně jsem na Lindira zírala.

„Nyní jistě žertujete, pane,“ pronesla jsem poněkud rozpačitě. Už jen pouhá představa prince, jak se trápí kvůli nějaké elleth, byla naprosto směšná.

Ovšem tmavovlasý léčitel mi již zřejmě sdělil vše, co zamýšlel, neboť mi jenom chladně pokynul hlavou, a bez dalšího slova opět odkráčel. Neměla jsem ponětí, čeho tím svým proslovem hodlal docílit, ale pokud mne chtěl uvrhnout do ještě většího zmatku než prve, pak se mu to rozhodně podařilo.

Bezcílně jsem přecházela po místnosti sem a tam v marné snaze se trochu uklidnit, na to, abych se znovu odebrala na lože, jsem byla až příliš rozrušená. Nakonec jsem to vzdala a v jakémsi záchvěvu zoufalství jsem vyrazila do stájí ke Celebrovi. Přitiskla jsem tvář ke krásně vyhřáté srsti na jeho krku a nechala se konejšit jeho blízkostí. Když mě poznenáhlu přepadla únava, ani jsem se nenamáhala vracet se zpátky do své přidělené ložnice. Prostě jsem se schoulila v rohu stání na hromádce slámy, v bezpečné vzdálenosti od Celebrových mohutných kopyt a nechala se jeho pravidelným oddechováním ukolébat do reverie.

 

Probralo mě až tlumené bouchnutí vrat a pak klapot kopyt na dřevěné podlaze. Zaostřila jsem, ale jelikož se mezitím značně setmělo, nedokázala jsem vůbec nic rozpoznat. Tiše jsem se zvedla a poslepu natáhla ruku tam, kde jsem tušila Celebra. Když se mé prsty zabořily do jeho hedvábné hřívy, cítila jsem se hned o poznání bezpečněji, i když bych ještě raději měla u sebe své zbraně. Se zatajeným dechem a srdcem bušícím jako splašené jsem vyčkávala. S každým blížícím se krokem se mé obavy stupňovaly. Uvědomovala jsem si sice, že mi Beleg již nemůže ublížit, ale stále tu zůstávalo několik jedinců, kteří by ho v tomhle ohledu neváhali zastoupit.

Upřeně jsem se dívala směrem, odkud ten neznámý přicházel, ale ať jsem se namáhala sebevíc, nepodařilo se mi zahlédnout nic, co by mi napomohlo určit jeho identitu. Tma kolem byla zcela neproniknutelná, skoro lepkavá, omotávala se kolem mě jako pavučina, dusila mne...

Jen s přemáháním jsem zůstávala na svém místě, ačkoli všechny mé smysly řvaly na poplach a já měla neodolatelnou chuť vyrazit odtamtud co nejrychleji pryč. Když se ten neznámý o chvíli později zastavil přímo před Celebrovým stáním, zdálo se mi, že mi strachem pro změnu přestalo srdce bít docela. Uslyšela jsem zašustění sena, ale nebyla jsem si jistá, jestli to způsobilo Celebrovo přešlápnutí nebo něco jiného, dokud jsem na své paži neucítila letmý dotyk. Polekaně jsem uskočila dozadu, ale šustot, který se ozval hned vzápětí, mi prozradil, že ten dotyčný okamžitě zkrátil vzdálenost mezi námi. Bojácně jsem couvala, dokud jsem zády nenarazila na stěnu stání. Bez zaváhání mě následoval a když mi jeho dech pohladil tvář, nejistě jsem polkla.

„Kdo je to?!“ vyrazila jsem ze sebe a k mé hanbě se mi silně chvěl hlas.

Nenáviděla jsem se za svou bezbrannost. Za úplně stejnou bezbrannost, která mne tehdy před mnoha yény přikovala k zemi spolehlivěji než okovy z oceli a já se nezmohla na nic víc než přihlížet, jak jsou mí nejbližší bez milosti pobíjeni Orky. Na nic víc, než strnulá hrůza ležet pod jedním z nich a ani se nepokoušet bránit. Jenom jsem si pořád dokola opakovala, že to není skutečné, že je to jen zlý sen, ze kterého se co nevidět probudím. Jenže jsem nesnila... a nesním ani nyní. A nebo ano?

„Kdo jsi?!“ zašeptala jsem zlomeně. Bez svých zbraní jsem nebyla ničím jiným než onou malou slabou dívenkou a připadalo mi, že ellon, který se mě tu rozhodl potrápit, si je toho až příliš dobře vědom.

Namísto odpovědi mi zajel rukou do vlasů a konečky prstů mi s neuvěřitelnou samozřejmostí začal masírovat citlivou špičku mého ucha. Očekávala jsem spíš nějakou hrubost, a proto mne tento něžný útok naprosto vyvedl z míry. Vzápětí ke mně přistoupil ještě o něco blíž a naše těla se tak nevyhnutelně střetla. Vnímala jsem mohutný hrudník, jenž se zcela majetnicky přitiskl na má prsa, a svalnatá stehna, která se smyslně otřela o ta moje.

„Jestli toho okamžitě nenecháš, budu křičet!“ varovala jsem toho troufalce rozechvěle, ale můj tón postrádal tolik potřebnou hrozbu.

„Opravdu?“ zeptal se skepticky, než se hladově zmocnil mých úst.

Z té vášně ukryté do jediného nekonečného polibku se mi skoro zamotala hlava. A nebo to spíš způsobil ten jeho hlas? Bezmyšlenkovitě jsem zvedla paže a objala ho kolem krku. Oběma nám bylo jasné, jak planá byla má výhružka, a že i kdybych mohla křičet, stejně bych to neudělala, snad jedině abych vykřikla jeho jméno.

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode