62. kapitola

    „Mám ti vyprávět o tvé minulosti, Riel?“ zeptal se mě princ tónem, jako kdyby mi nabízel jen nějaký zábavný příběh k ukrácení dlouhé chvíle.

Mlčela jsem a nereagovala, ani když mě znovu uhodil. Bolest, touha i strach teď splývaly v jedno a já byla zmítána ve víru všech těch rozporuplných pocitů. A Thranduil nad tím vším mistrně vládl pevnou rukou. Když jsem dala průchod svým emocím a obavám, konejšil mě dotykem... když jsem sklouzávala k sebelítosti a propadala se do beznaděje, rázně mě z toho probral bičem... a když se mě zmocnil strach... pak byl prostě tu.

Ta myšlenka mě zcela ohromila. Jistě... Haldir se mi zpočátku také věnoval, ale pečlivě se vyhýbal sebemenší zmínce o čemkoli z onoho nešťastného dne. Zprvu jsem to oceňovala, jenže později jsem se s tím vším trápením potřebovala někomu svěřit. On mi k tomu však nedal příležitost. Posléze jsem proto dospěla k závěru, že je to něco, o čem nesmím nikdy nikomu říct, něco, za co bych se měla stydět. A od studu byl už jen malý krůček k sebeobviňování se...

„Můžete to zkusit, pane...“ vybídla jsem ho, i když jsem si nebyla tak docela jistá, jestli toho nebudu litovat. Netoužila jsem po tom, slyšet všechna ta provinění nahlas, už takhle jsem měla potíže se s nimi vyrovnat.

Thranduil však příliš nespěchal, aby je na mě vychrlil. Místo toho mě něžně pohladil po vlasech.

„Život je jako bitevní pole... i tam můžeš utržit rány... Některé z nich se zhojí samy od sebe. Ale pak jsou tu ty hluboké... A ty je potřeba nejprve důkladně vyčistit, než se mohou zcela zacelit. Tys svou ránu podcenila. Nechala jsi ji být a doufala, že po čase zmizí. A opravdu... na první pohled už není téměř patrná. Ale ty si uvědomuješ, že je to jen zdání. Protože pod tou kůží je dosud nezhojená a zanícená. Lindir by ti jistě vysvětlil, že v takových případech je nutné ránu znovu otevřít a ošetřit. Bolí to... ale je to jediná možnost...“

„Začínám mít pocit, že jste kromě bojovníka ještě léčitel a filozof, pane...“ zareagovala jsem poněkud posměšně, abych aspoň trochu zlehčila dopad jeho slov. Ovšem pravdou bylo, že na mě hluboce zapůsobily.

„A tebe to překvapuje? Jako válečník se musíš umět postarat o zranění, protože ne vždy je po ruce nějaký léčitel. A jako velitel musíš rozumět svým mužům. Musíš vědět, jak je povzbudit, motivovat, jak je přesvědčit, aby ti důvěřovali a následovali tě do bitvy. Všechno souvisí se vším, Riel.“

Tohle mne zahanbilo, najednou jsem si připadala jako malé děcko, které bylo právě poučeno o realitě. Musela jsem si přiznat, že tohle jsem skutečně nečekala. Už několikrát jsem byla nucena změnit na prince svůj vytříbený názor a tohle byl další z těch případů.

„Ano, překvapuje, pane. Velitel Daeron o Vás hovořil... nu, nabyla jsem z toho dojmu, že nemáte příliš zkušeností s vedením vojska a bojem vůbec....“ odmlčela jsem se, abych ve své upřímnosti neřekla víc, než jsem zamýšlela.

„Nu, jistě, Daeron... Ten toho ví zřejmě o všem a o všech nejvíce. O tobě ostatně hovořil také... Nutno ovšem říct, že pokud bych měl brát veškerá jeho tvrzení vážně, pak bych si tě do svého oddílu nikdy nevybral. Nebyla by to věčná škoda? O co všechno bychom se tím připravili... Nejspíš bys stále ještě sloužila jemu... a nemohla by sis tak vychutnat mou pohostinnost.“

Proti své vůli jsem se pousmála. „Vy víte, jaké to je, že? Také žijete s cejchem, i když Vy už jste se s ním narodil...“

„Také si chceš hrát na filozofa, Riel? Ale máš pravdu... není to jednoduché být synem krále a navíc takového jako je můj otec. Proto jsem uvítal příležitost odjet z království a postavit se na vlastní nohy. Nebyla to vždycky zrovna procházka růžovým sadem, ale byla to rozhodně cenná zkušenost. Jednoho to donutí rychle dospět a poněkud přehodnotit svůj život. Stejně jako tvá zkušenost k tomu dohnala tebe. Která z těch událostí tě přiměla vstoupit do armády?“

Nechala jsem se zcela naivně ukolébávat Thranduilovým povídáním, klidná, že nyní konečně nehovoříme o mně. Navíc jsem toužila dozvědět se o něm něco víc. A proto, když znenadání položil svou otázku, nebyla jsem připravena na nějakou záludnost a bez rozmýšlení jsem odpověděla.

„Otcova nenávist...“

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode