61. kapitola

    Tentokrát už jsem nedokázala potlačit třes, který zaútočil na mé tělo, a já se rozechvěla hůř než lístek zmítaný ve větru.

„Proč tak naléháte, pane? Proč nemůžete nechat minulost spát?“ zeptala jsem se Thranduila nejistým hlasem, částečně ukonejšená jeho vstřícným chováním.

Moje ubohé zaskuhrání ho však zřejmě pořádně rozladilo, neboť se odtáhl a znovu počastoval mé pozadí několika ranami bičem. 

„Protože potřebuji, aby ses s ní vypořádala!“ oznámil mi příkře a pro jistotu to ještě zdůraznil dalším úderem. „Nemohu připustit, aby někdo tak rozervaný a nevyrovnaný jako ty patřil do mé jednotky! Možná to nevadilo, když jsi hlídkovala na hranicích, kde se nikdy nic nedělo, avšak nyní se situace změnila! A já potřebuji, aby ses konečně vzchopila a začala dělat to, co máš!“

V očích mě zaštípaly slzy hanby. „Myslela jsem, že jste s mými výkony spokojen, pane...“

„Tvé výkony předčí schopnosti většiny lukostřelců, s nimiž jsem se setkal, to nepopírám, ale i tak máš pořád ještě co dohánět! Pro začátek by ses mohla odnaučit omdlévat na bojišti! A potom máš také dosud mezery v boji nablízko. Nemysli si, že jsem zapomněl, co jsem ti přislíbil... Ta zkouška tě nemine, Riel!“

Přikývla jsem. „A nemohl by mě nyní učit někdo jiný než Saeros, pane?“ otázala jsem se ho vzápětí. „Přece jen by mi to připadalo... no...“

„Ano, Riel? Co by ti to připadalo?! Uvádělo by tě to snad do rozpaků?! Já ale přece nemohu za to, že ses s ním vyspala a pak ho zavrhla! Co se boje s dýkami týče, tak neznám nikoho zručnějšího, a já vždy chci, aby se mí muži učili od těch nejlepších! Budeš se s tím holt muset nějak smířit!“

„Jak si přejete, pane,“ pronesla jsem schlíple. Zřejmě jsem musela přijít o rozum, když jsem připustila, aby k něčemu takovému vůbec došlo. Teď nemám na vybranou, než si ten vrchovatý pohár hořkosti vypít až do dna.

„Stejně jako se budeš muset smířit s tím, jak tvůj otec zemřel...“

Princova slova mě zastihla zcela nepřipravenou, nepochybně přesně tak, jak to zamýšlel. Chtěla jsem se napřímit, abych se na něho podívala, ale on mi položil ruku na záda a přimáčknul mě značně hrubě zpátky. Sykla jsem bolestí.

„Dal jsem ti příležitost, aby ses mi s tím vším svěřila, ale ty to prostě neuděláš, že? Budu tedy muset hádat... U někoho jako jsi ty, to ostatně není zas až tak obtížné!“

„Nevíte o mně vůbec nic!“ odvětila jsem prudce a ani mě nepřekvapilo, když jsem si za to vysloužila dalších pár ran. „Jen si tu citujte ta holá fakta z Vašich cenných hlášení, ale ta Vám o mně zhola nic neprozradí!“

„Skutečně, Riel?“ pronesl Thranduil samolibým tónem. „Holá fakta skutečně ne, ovšem jeden musí také umět číst mezi řádky...“

„Jenže takoví sedí většinou v knihovnách, neohání se mečem na bojišti!“ neodpustila jsem si velice odvážnou poznámku.

Princ se výhružně zasmál. „Zase už vzpurná a drzá? Tu masku sis nasadila vskutku rychle! Ale nepochybuj ani na okamžik o tom, že ti ji pár slovy zase strhnu!“

Sebejistota, která zaznívala v jeho hlase, se mi ani trochu nezamlouvala. Jako kdyby opravdu něco věděl... Zabodla jsem oči do desky stolu a čekala, co mi sdělí. Zatím ve mně četl až překvapivě snadno, docela mě děsilo pomyšlení, že nejsem vůbec schopná skrývat své pocity. A nebo je jenom on dokáže tak mistrně rozpoznat?

Proč vlastně řekl to o mém otci? Jistě, muselo být zaznamenáno v hlášení, že neumřel na následky svých zranění nýbrž ranou, kterou si způsobil sám svým mečem. Ale co ho k tomu vedlo přece nemohl princ tušit a nebo ano?

„Máš strach, Riel?“ ozval se Thranduil znovu a prstem mi přejel podél páteře. Pálilo to víc než rána bičem.

„Měla bych ho snad mít, pane?“ opáčila jsem a snažila se působit téměř znuděně.

„To netuším. Znám tvé démony, přinejmenším ty nejhorší z nich, ale jak ostré mají zuby, to víš jenom ty sama...“

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode