66. kapitola

    „Ano, pane!“ odvětila jsem rázně, protože o tomhle jako jednom z mála jsem opravdu přemýšlet nemusela.

I když jsem se tomu sama podivovala, během té krátké doby jsem se princi naučila důvěřovat. Pochopila jsem, že mi neublíží a že mě nechce ani nijak ponížit. K tomu měl ostatně už několikrát příležitost a nikdy ji nevyužil. Přesto a nebo právě proto jsem si od něho stále držela odstup. Ne, že bych ho podezírala, že mě přece jen zraní, jakmile polevím v ostražitosti, jenom mne znepokojovalo, jak lehce se mu podařilo dostat se mi pod kůži.

„Tomu jsem rád, Riel. Možná bych si to měl ihned prověřit, co myslíš? Přece jen jsem prve zaznamenal nějaké nevhodné zaváhání... Skoro jako kdyby ses bála, že využiji své převahy nad tebou a vezmu si bez ptaní to, co mnozí ostatní...“

Znovu mi uštědřil několik ran. Už dávno jsem je přestala počítat a také už jsem se nesnažila přijít na to, jestli jsou za trest a nebo z nějakého docela jiného důvodu.

„Stále zapomínáš, že ne všichni velitelé jsou jako Daeron...“ pokračoval princ. „Protože já bych se tě zeptal. A rozhodně bych od tebe požadoval víc než on.“

Jeho poznámka se mě dotkla, tohle mi zrovna připomínat nemusel. „Jenže Vy nejste jako on, že? Tudíž byste od někoho, jako jsem já, nechtěl ani to!“ odsekla jsem nevraživě.

Pobaveně se zasmál. „Myslel jsem, že lučištníci bývají trpěliví... Ovšem ty, Riel, jsi plná protikladů. Jsi připravená mi vyškrábat oči, kdybych se tě dotknul způsobem, který by ti připadal nevhodný, a na druhou stranu mi vyčteš, že to nezkusím. Víš vůbec ty sama, co vlastně chceš?“

„Vy jste přece můj velitel, pane! Takže byste měl sám nejlépe vědět, co je pro mě nejlepší!“ připomněla jsem mu jeho vlastní slova ne bez zadostiučinění.

„Já to přece vím, Riel. A časem se o tom budeš moci sama přesvědčit. Ale ne dnes...“

Zlehka, skoro konejšivě mi přejel bičem po zádech. Možná to mělo nahradit něžné pohlazení jeho ruky, aspoň jsem si to tak poněkud bláhově představovala. Jak je možné, že po tom všem, co jsem prožila, jsem stále schopná takové naivity? Cožpak mě nepříznivé okolnosti nedonutily předčasně dospět? Proč jsem najednou ochotná uvěřit přívětivým slůvkům?

Princ ode mne poodstoupil a uklidil bič zpátky do komody. „Už se smíš obléct, Riel. Do zítřejšího dne ti dávám volno, aby sis mohla ještě odpočinout.“

Neobratně jsem se natáhla pro košili a navlékla si ji. Dotyk látky na mé citlivé kůži nebyl zrovna příjemný, a proto jsem se nenamáhala s tím, abych si ji zastrčila do nohavic. Trochu jsem se protáhla, protože mě z té nepřirozené pozice u princova stolu poněkud bolely svaly na zádech, a chystala jsem se vklouznout do tuniky, která byla naštěstí volnějšího střihu. Mimoděk jsem přitom zalétla pohledem k princi a když jsem spatřila, jak mě upřeně sleduje, div mi nevypadla z ruky.

„Neměla by ses stahovat plátnem. Takhle se mi zamlouváš mnohem lépe...“ prohodil s náznakem úsměvu a já si rychle pospíšila, abych si svou košili aspoň zašněrovala, neboť v jejím rozevřeném výstřihu se rýsovalo více, než by se mi líbilo.

„Myslela jsem, že Vás zajímají pouze mé lukostřelecké schopnosti, pane!“ odvětila jsem prudce. „A nepotřebuji žádný další odpočinek, již jsem tu zahálela dosti!“

„Pak tedy neodpočívej, ale hleď, ať jsi zítra ráno přítomna nástupu. Čeká tě tvůj pravidelný výcvik a pak také tvoje první výuka lukostřelby. Uvidíme, jak si při tom povedeš.“

„Vy doufáte, že to nezvládnu a budete mě moct propustit, že, pane?“ otázala jsem se ho ostře.

„O tom, v co já doufám či nedoufám, má drahá Riel, nemáš to nejmenší tušení, tak si odpusť ty svoje soudy. Zatím ti můžu prozradit, že doufám, že si do zítřejšího rána nezpůsobíš žádnou újmu, a tohle si hodlám osobně prověřit, rozumíš?“ oznámil mi Thranduil poněkud odměřeně, zatímco si sám oblékal tuniku a připínal opasek s mečem.

„A to mě poctíte svou návštěvou na ubytovně a nebo si to necháte až na nástup, abyste mě přede všemi zesměšnil?! Nestačí Vám snad mé slovo, pane?! Hovořil jste tu o důvěře... a přece Vy mi nevěříte!“

Princ se na mě trochu zakabonil. „Mou důvěru jsi měla, dokud jsi ji díky svému neuváženému jednání neztratila! Poskytnu ti ještě příležitost ji znovu získat, ale to chvíli potrvá a rozhodně se k tomu nedopracuješ svým drzým chováním! Ale abych zodpověděl tvůj dotaz... hodlám to zkontrolovat v tvé ložnici dříve, než půjdeš ráno na nástup. Doufám, že jsem tímto rozptýlil tvé obavy...“ Jeho tón byl plný výsměchu a pohled, kterým si mě přeměřoval, skoro mrazivý. Překvapovalo mě, jak rychle dokáže měnit své nálady, i když mi bylo jasné, že na tom nesu velký podíl viny já. Asi se mu nestávalo příliš často, aby mu vojáci takto odmlouvali, jenže já si nemohla pomoct.

„Co myslíte tou mou ložnicí, pane? Myslela jsem, že se ještě dnes vrátím zpátky na ubytovnu!“ zaprotestovala jsem, protože jsem ani náhodou nemínila dál dlít v jeho bezprostřední blízkosti. Ne, že bych se tak těšila na další setkání se Saerosem, ale připadalo mi, že s ním se aspoň dokážu nějak domluvit.

„Zatím ne, Riel. Ještě se chci nechat nějakou dobu oblažovat tvou milou společností...“ řekl Thranduil a zamířil ven z místnosti. „Nyní mne omluv, král mne již očekává. A hleď tu být za mé nepřítomnosti hodná,“ dodal ještě mezi dveřmi a významně na mě mrknul.

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba www stránek zdarmaWebnode