68. kapitola

    Do večera jsem už byla natolik nervózní, že jsem z jídla, které mi služebná přinesla, nedokázala pozřít jediné sousto. Rezignovaně jsem ji poslala i s netknutým tácem pryč a znovu jsem se natáhla na lůžko s rukama složenýma pod hlavou.

Nepřítomně jsem zírala do stropu a snažila se v sobě najít dostatek sil k tomu, abych přestála tu zítřejší zkoušku. Zamyšleně jsem přitom prstem hladila vystouplou jizvu na svém zápěstí. Rána už byla zacelená, a proto nebylo potřeba, aby byla ještě ovázaná, ale stejně mi při pohledu na ni přejížděl mráz po zádech. Takhle s odstupem jsem naprosto nechápala, jak jsem se k něčemu takovému mohla vůbec odhodlat. To jsem byla opravdu tak zoufalá? Nebo spíš zbabělá? A nebo jenom strašně osamělá?

Nejspíš od každého trochu, včetně toho posledního, rozhodla jsem se vzápětí, když se bez jakéhokoli zaklepání náhle rozrazily dveře a v nich se objevil Lindir. Neubránila jsem se záchvěvu zklamání, protože podle způsobu, jakým sem vtrhnul, jsem očekávala někoho docela jiného. Nicméně jsem mrštně sklouzla na zem a postavila se do pozoru, třebaže to v tomto případě nebylo nezbytné.

„Pane!“ pozdravila jsem ho rázně.

Lindir skoro znechuceně zavrtěl hlavou. „Pohov!“ procedil chladně. Zřejmě se stále ještě nesmířil s faktem, že může být elleth vojákem. A nebo jenom neměl rád mne.

„Dozvěděl jsem se, že jsi nevečeřela. Není ti snad dobře?“ zeptal se mě téměř znepokojeně a pátravě si mě prohlížel.

„Jsem v pořádku, pane. Pouze jsem neměla hlad,“ odvětila jsem bez zaváhání.

„Jistě?“ Nezdálo se, že by mi uvěřil. „Prý jsi dnes byla u prince. Nesouvisí tvůj nedostatek chuti k jídlu náhodou s onou návštěvou?“

Zamračila jsem se na něho. „Kam tímto míříte?“

Povzdechl si, jako kdyby nedokázal pochopit, jak můžu být tak nedůvtipná. „Chci se jen ujistit, že nemáš nějaká zranění, která by vyžadovala ošetření,“ sdělil mi nakonec.

„Ach tak. A předpokládáte, že mi ta zranění způsobil princ a nebo jsem si je podle Vás spíš udělala sama?“ opáčila jsem nevlídně, protože se mi ta jeho nucená starostlivost silně nezamlouvala. Proč se vůbec obtěžuje, když mne očividně nesnáší?

„Zrovna ty se máš co ohrazovat!“ odvětil Lindir nevraživým tónem. „Zapomněla jsi snad již, že jsem to byl já, kdo tě ošetřoval po tom tvém nepovedeném pokusu ukončit svůj život?! Kdo ví, kdy se o něco takového pokusíš znovu! Skutečně netuším, proč s tebou Thranduil ztrácí čas a ještě navíc riskuje hněv svého otce!“

„Jak?“ vydechla jsem překvapeně.

Lindir si posměšně odfrknul. „Nevím, jaký trest si pro tebe vymyslel, ale předpokládám, že ti je jasné, že před králem by s ním neobstál! Kdyby tě totiž soudil on, tak už dávno v armádě nejsi! A jsem přesvědčen o tom, že by to bylo tak pro všechny lepší!“

„Hodláte na to snad krále upozornit?“ otázala jsem se se špatně skrývanou úzkostí.

„Ne, protože nechci působit Thranduilovi potíže. Ve zprávě, kterou předal králi, napsal, že toho vojáka zabil jeho kůň. Tím jsi z celého toho případu venku.“

Nedůvěřivě jsem svraštila obočí. „Ale pak je tu ještě ta moje dezerce. A navíc…“ zmlkla jsem a namísto slov jsem se znovu dotkla své jizvy ve výmluvném gestu.

„Tohle ovšem už nejsou provinění, která by měl řešit král. Tahle jsou již plně v pravomoci tvého velitele. Je pouze na něm, aby zvolil trest, který bude považovat za adekvátní.“

„A Vy si myslíte, že zvolil takový trest, abych nyní potřebovala ošetřit?“ zeptala jsem se a neubránila jsem se přitom vzpomínce na princovo bičování. Dosud jsem cítila některé rány, ale jen jako sladkou připomínku té události, nic víc. Stačilo, abych si vybavila jeho dotyky na svém těle a neodvratitelně jsem vnímala, jak se ve mně opět probouzí nezkrotná touha… po naplnění… po vášnivém divokém milování… po osvobození…

„Thranduil dokáže být někdy… důrazný, proto jsem se chtěl raději přesvědčit sám,“ ozřejmil mi Lindir důvod svého znepokojení. „Navíc jsem se obával, jestli třeba neřekl něco, co by tě opět přimělo sáhnout si na život…“

„To již nikdy více neučiním, dala jsem mu přece své slovo!“ sdělila jsem mu neochvějně.

„Hm!“ zamručel Lindir nesouhlasně. „Jen si dávej pozor, aby tvé jednání nebylo přespříliš ovlivněno osobními pohnutkami. Thranduil zanechal v Imladris dosti zlomených srdcí a věř mi, že ta se hojí hůř než pořezané zápěstí.“

„Proč mi to říkáte? Nebudete mi doufám tvrdit, že se strachujete, aby to mé také nezlomil!“ prohodila jsem posměšně.

„To ne… v tvém případě mám strach spíše o to jeho…“

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba www stránek zdarmaWebnode