65. kapitola

    „Opět váháš...“ prolomil princ hradbu ticha a jemně mě bičem poplácal po zadku. „Proč? Stále mi nevěříš? Myslíš si snad, že bych tvá slova zneužil proti tobě?“

„To ne, pane... Jen si nejsem jistá, o co všechno Vás smím požádat...“ přiznala jsem důvod svého otálení a trochu se ošila. Potřebovala jsem ho... tolik jsem ho potřebovala... Měla jsem pocit, že by stačil jediný jeho dotyk, abych se zřítila do bezedné propasti rozkoše. Možná by stačilo i to, kdyby přestal mluvit a místo toho znovu pokračoval ve svém výprasku. Ale jak by na takový požadavek reagoval? Co vlastně očekává, že řeknu? Má vůbec tušení, jak moc mě přitahuje?

„O cokoli, Riel... Prozraď mi své tužby... a uvidíme, jestli budu schopen je naplnit...“ pronesl Thranduil a ze svůdného tónu jeho hlasu mi tělem proběhlo příjemné zamrazení.

Snažila jsem si zachovat chladnou hlavu, abych se jeho nabídkou nenechala okamžitě zlákat. „Ale proč byste se o ně měl vůbec zajímat, pane? Jsem přece jenom jedním z Vašich vojáků... a navíc jedním, který má být potrestán za své prohřešky...“

„Pak to ber jako svůj další trest,“ navrhnul a opět bičem pohladil některé z mých pruhů na zádech. „A nebo jako mou snahu motivovat tě k lepším výkonům... A nebo jako odměnu za to, žes mi v té osadě zachránila život... vyber si...“

Ta poslední možnost mě příliš nenadchla, koneckonců jsem na svůj výkon toho dne nebyla zrovna pyšná.

„Za to mne přece nemusíte odměňovat, pane... byla to má povinnost... a to, že jste dosud naživu je pro mě tou nejlepší odměnou. Navíc... nepokládám svůj zákrok za něco, co by zasloužilo pochvalu...“ sdělila jsem mu zkroušeně.

„Pořád lepší tvůj šíp než Orkův,“ smetl mou námitku Thranduil. „Ale nebráním se tomu, když to do příště ještě zlepšíš. Nerad bych se takhle vracel z každé výpravy...“ poznamenal lehce škádlivě.

To mi nevyhnutelně připomnělo, jak jsem se do paláce navracela já... Tedy ne, že bych na to měla nějaké vzpomínky, ale představa toho, jak mě princ veze na svém koni před sebou, byla více než lákavá.

„Prý jste mne zpátky dovezl Vy, pane... Je tomu skutečně tak?“ zeptala jsem se ho spontánně, protože mi to stále připadalo dost neskutečné.

„Je. Předpokládám ostatně, že ti tuhle informaci podal Lindir, či se snad mýlím? A věř mi, že on nepatří mezi Eldar, kteří mají až přespříliš bujnou fantazii.“

„Omlouvám se, pane, nechtěla jsem naznačit, že si to celé vymyslel,“ ubezpečila jsem ho spěšně. „Jenom se mi to zdálo... nu... dost těžko uvěřitelné.“

„To tedy nevím proč. Bylo zapotřebí tě co nejrychleji dostat k léčiteli a aniž bych se chtěl vychloubat, můj Morelen je bezpochyby ten nejrychlejší kůň z celé Eryn Galen. Proto mi přišlo celkem přirozené se o to postarat. Máš k tomu nějaké výhrady?“

Když o tom nyní mluvil, tak věcně a neosobně, začala jsem se cítit vyloženě hloupě. Proč jsem jeho činu hned přikládala nějaký docela jiný motiv? Princ má přece dost ellith pro zahřívání svého lože, než aby je musel sbírat raněné na bojištích. To jen já se nechávám nevhodně unášet svými divokými sny... Aspoň že jsem se včas probudila, než jsem ze sebe stačila udělat ještě většího hlupáka než dosud.

„Ne, pane, nemám. A prosím přijměte mé... poděkování... za Vaši pomoc...“ vypravila jsem ze sebe rozpačitě.

„To přece není potřeba, Riel. Udělal bych totéž pro kohokoli... a ty zajisté také, není-liž pravda?“

Napadlo mě sice hned několik Eldar, které bych radši nechala vykrvácet, než abych pro ně hnula prstem, ale to jsem samozřejmě přiznat nemohla. Souhlasně jsem proto přikývla.

„Ano, pane...“

Thranduil se pobaveně zasmál. „Pokrytče! Je mi jasné, že ležet tam na zemi Beleg nebo někdo jemu podobný, pak se s radostí přeženeš na koni přes něj!“

Nesnažila jsem se to popřít. „Nemáte také pár jedinců, kterým byste nejraději udělal totéž, pane?“ zareagovala jsem troufale.

„To ano, Riel,“ připustil princ bez dlouhého přemítání. „Ale jako velitel se nad podobné emoce musím povznést. Což jen potvrzuje mé podezření, že ty na něco takového dosud nejsi připravena.“

Kupodivu mě to nijak zvlášť nemrzelo. „Já beztak nejsem ten správný vůdčí typ, pane,“ prohodila jsem sebekriticky.

„Ovšem. Ty raději posloucháš rozkazy... takových je ve vojsku též zapotřebí. A mnohem více než-li velitelů. Je ale otázkou, jestli jich skutečně vždy uposlechneš... Bez zaváhání... bez výhrad... zcela slepě... ať bych po tobě chtěl cokoli... Protože ty nemáš právo o tom rozhodovat... jenom mě poslušně následovat. Musíš mi prostě věřit, že vím, co dělám a co je pro tebe nejlepší. A já zas musím mít jistotu, že se na tebe mohu kdykoli spolehnout. Mohu ji mít, Riel?“

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode