64. kapitola

    Pokud prince mé přiznání překvapilo, nedal to na sobě ani trochu znát.

„A jaký pro to máš důvod?“ zeptal se pouze, než pomalu odtáhnul svou ruku.

Okamžitě jsem ten dotyk postrádala. Připadala jsem si bez něho mnohem zranitelnější, ačkoli jsem nechápala proč. Co je to u všech Valar se mnou? Ztratila jsem snad již veškerou soudnost? Nemohu se přece upnout na někoho jenom proto, že projevil trochu pochopení. Už jenom proto ne, že je to můj velitel a již předtím mi dal zcela jasně najevo, že o mě jako o elleth nemá sebemenší zájem. Ale i když mi můj rozum napovídal, jak naprosto bláhové a krajně nevhodné jsou mé sny, stejně jsem se nemohla ubránit vzrušujícím představám toho, jaké by to bylo, kdyby mě princ konečně přestal zpovídat a místo toho ze mě svou dýkou ořezal i zbytek oblečení a...

„Riel? Na něco jsem se tě ptal!“ probral mě Thranduil a poklepal mi bičem po zadku. „Odpověz!“

„Já vlastně ani nevím, pane,“ hlesla jsem tiše. „Nejprve jsem si myslela, že je to jenom kvůli tomu Orkovi, a že až se stanu vojákem, tak se to změní. Že si pak budu připadat zase čistá... Ale nezměnilo... Nenávidím to, co se ze mě stalo... kým jsem... Bolest je to jediné, co mě tu ještě drží...“

„A kým podle tebe jsi?“

„Slabochem.“ To slovo mi skanulo ze rtů, aniž bych nad tím vůbec musela přemýšlet.

„Vskutku? A proč si to myslíš?“

Princ mi začal koncem biče kreslit jakési abstraktní vzory na záda a pokaždé, když se dotknul nějakého citlivějšího místa, přivřela jsem slastně oči.

„Protože jsem slabá... neschopná... Nedokázala jsem tehdy udělat nic, abych zachránila svou rodinu... neochránila jsem ani sama sebe... Jistě mi nyní řeknete, že jsem od onoho dne ušla dlouhou cestu, ale není tomu tak... Vždyť jaký je v tom rozdíl, jestli mě pod sebou drtí Ork a nebo nějaký ellon?! Beztak si berou to, co chtějí, protože dobře ví, že já jim v tom nedokážu zabránit!“

Svůj vášnivý projev jsem zakončila zcela nedůstojným vzlyknutím a Thranduil okamžitě přestal se svým malováním a místo toho obkroužil jeden z naběhlých pruhů.

„Já vidím něco docela jiného. Elleth, která je na sebe až příliš přísná... možná proto, že naplnila slib, pro který do té doby žila a kterému bez váhání podřizovala naprosto všechno, a nyní neví, jak žít dál. Utápí se v nepříjemných vzpomínkách a neustále o sobě pochybuje, tím více, čím déle setrvává v nečinnosti. Nejspíš jsi čekala něco docela jiného, když jsi vstoupila do královy armády, že? Ale tvé čekání je již u konce... Tohle je období válek a král potřebuje tvých služeb. A mohu ti přislíbit, že až jednoho dne konečně všechny boje skončí, tvá mysl bude očištěna krví tvých nepřátel a tvé ruce příliš zemdlené, než abys znovu pozvedla zbraň proti sobě. A při vzpomínkách na bojiště, kterými jsi prošla, tě již nikdy více nenapadne nazývat se slabochem.“

Naslouchala jsem mu s okouzlením, skoro jako kdyby byl hudebníkem a právě mi zpíval milostnou píseň, jako elleth, které její milý slibuje nádhernou společnou budoucnost. A představila jsem si sama sebe...

… jak se vracím z posledního boje... znavená, ale přesto neskutečně šťastná, že je již po všem a my jsme zvítězili... otrhaná a špinavá od krve a přesto čistší než kdykoli předtím... Projedu společně s ostatními vojáky branou na nádvoří paláce a sesednu, ráda, že konečně po tak dlouhé době můžu dopřát Celebrovi pořádný odpočinek. Část ellyn půjde ke svým rodinám, jiní se odeberou do ubytovny, aby se převlékli na večerní slavnost. Hrstka jich zůstane na místě, najednou neochotní se od sebe oddělit po tolika měsících, kdy bojovali bok po boku a jejich životy spočívali v rukou jejich druhů. A já... kam se poději já? Bude tu pro mě ještě někde místo, až zavládne mír? Ke komu se budu vracet, když tu není nikdo, kdo by se strachoval o můj život a s úzkostí očekával můj příjezd? Kdo mne přivítá? Chyběla bych vůbec někomu, kdybych se z té poslední bitvy už nevrátila?

„Copak je, Riel? Nezdá se, že by tě ta vyhlídka nějak potěšila,“ promluvil znovu Thranduil, když jsem stále mlčela, ztracená ve svých melancholických myšlenkách.

„Ovšemže mne potěšila, pane. Vždycky jsem si přála prokázat své schopnosti v boji,“ odvětila jsem víceméně automaticky.

„A já ti toto přání milerád vyplním, Riel.“ Princ opět pohladil má záda bičem. „Toužíš ještě po něčem?“

Ucítila jsem novou ránu přes zadek a přivřela jsem oči, abych si ji lépe vychutnala. V tento okamžik jsem toužila hned po několika věcech, ale ani jedna z nich nebyla takového charakteru, abych ji mohla vyslovit nahlas.

„Pověz…“ vybídl mě a zároveň mě znovu udeřil. „Slibuji, že pokud je to v mých silách a nerozporuje to zákonům, pak ti toho neodepřu…“

Jeho hlas byl natolik vemlouvavý, že jsem skutečně začala zvažovat, jestli mu to nemám říct. Vždyť co by mi mohl za tu troufalou žádost udělat?

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode