3. kapitola
Následující týdny ubíhaly v relativním poklidu, především proto, že jsem je trávila na jižních hranicích Eryn Galen. Při odjezdu z paláce jsem ke svému překvapení zjistila, že jedním z dalších sedmnácti vojáků, kteří tam byli vysláni na hlídku, je i Finrod. Díky němu jsem se rozhodně necítila osaměle, ani když jsem zrovna byla mimo službu. Jenže po pár důvěrných střetnutích s ním jsem už po samotě docela zatoužila. Jako právě teď…
„Riel…“ zasténal moje jméno způsobem, ze kterého se mi pomalu ale jistě začínalo dělat špatně, a jeho ruce neomaleně prozkoumávaly moje polonahé tělo. Nejdříve jsem předstírala zájem, ale pak jsem to vzdala. Proč se namáhat? Věděla jsem, že to, co potřebuji, mi stejně nedá. Jediný důvod, proč jsem se mu poddávala, byl, že jsem chtěla aspoň na malou chvíli uvěřit, že jsem normální. Jenže jsem nebyla. Místo vzrušení ve mně jeho dotyky vzbuzovaly jenom odpor a když se mě nakonec zmocnil, skoro jsem se nedokázala ubránit pláči. Jako kdybych znovu zažívala ty noci plné bezmoci a bolesti…
Najednou Finrod strnul. „A sakra!“ hlesl. Rychle ze mě slezl a ještě rychleji si začal upravovat oděv. Netušila jsem, co se děje, ale byla jsem za to vyrušení vděčná. Vyškrábala jsem se na nohy a rozhlédla kolem, jestli nám nehrozí nějaké nebezpečí, a srdce se mi skoro zastavilo.
Mezi stromy se nacházel jezdec na černém koni a i když byl zahalený v kápi, poznala jsem, že nás pozoruje! Jaká drzost!
Popadla jsem luk a chtěla toho neomalence ztrestat, ale Finrod mě zadržel. „Počkej, Riel! Ani nevíme, kdo to je! Raději se vrátíme do tábora!“
„Tak to tedy ne! Tak lehce se z toho nedostane!“ odsekla jsem a s šípem připraveným k výstřelu jsem se znovu zahleděla k místu, kde ten cizinec prve stál. Ale to bylo teď dočista prázdné.
Cestu zpátky jsme absolvovali v napjatém tichu. Nedokázala jsem poznat, jestli je Finrod rozladěný tím přerušením a nebo proto, že jsem ho neuposlechla, a po pravdě řečeno mi to bylo jedno. Nebyl mým velitelem, i když on si samozřejmě připadal nadřazený nade mnou jenom z toho prostého důvodu, že je muž. Nejspíš si myslel, že mě tím uraženým mlčením vytrestá, ale mně naprosto vyhovovalo.
Když jsme dorazili do tábora, nevěřícně jsem zamrkala. Ten muž, který nás tak netaktně sledoval v lese, seděl u ohně a přátelsky se bavil s ostatními vojáky! Tedy pokud se takových chlápků v černých pláštích nepotulovalo po této oblasti dnes večer víc, o čemž jsem silně pochybovala!
Než jsem si to stihla promyslet, vyrazila jsem k němu a hněv, který ve mně s každým dalším krokem sílil, mi zcela zatemnil zdravý rozum. Nevadila mi ani tak skutečnost, že nás přistihl při milostném aktu, jako to, že je prostě muž! A těch jsem měla za poslední dobu opravdu po krk!
„Poslyšte, pane – “ vyjela jsem na něho a on povstal a klidně se na mě zadíval.
„Ano?“
Jeho hlas byl hluboký a melodický a oči, které na mě neochvějně upíral, měly barvu safírů. Víc jsem toho nezaregistrovala, neboť mu kapuce pláště stále halila převážnou část tváře.
Annael, velitel naší skupiny se také zvedl a omluvně se na toho muže pousmál.
„Dovolte, abych Vám představil Riel, jednu z našich lučištníků. Slouží již pátým rokem a její dovednost s lukem je velice přesvědčivá. Naneštěstí její chování za ní občas poněkud pokulhává...“ dodal na závěr lehce posměšným tónem.
Zamračila jsem se ještě víc. Neměla jsem ponětí, kdo ten cizinec je, ale hodnocení Annaela mi na náladě rozhodně nepřidalo. Zaťala jsem zuby, abych se zdržela kousavých poznámek. Ovšem dlouho mi to nevydrželo.
„Skutečně?“ promluvil ten muž a se zájmem si mě prohlížel. „Máš problémy s disciplínou, Riel?“
„Ne!“ odvětila jsem ostřeji, než bych si za normálních okolností dovolila, neboť Annaelovo uctivé vystupování naznačovalo, že ten neznámý je něčím významný. „Pouze s dotěrnými a nevychovanými muži!“
Velitel zalapal po dechu a mírně pobledl. Ovšem ten druhý se pouze krátce zasmál.
„Toho jsem si stihl povšimnout, když jsme se střetli naposledy. Ovšem tehdy nebyl vhodný okamžik pro představování. Jsem Thranduil. Jak mi Annael před chvílí sdělil, údajně nový kapitán královských vojsk.“
