2. kapitola

    Stála jsem v zadní řadě hned vedle Finroda a na okamžik jsem zadoufala, že tohle všechno je jenom něčí nejapný žert. Jenže náš velitel se tvářil až přespříliš vážně, než abych se tím mohla chlácholit dlouho. Ani jsem se mu moc nedivila. Kdybych byla na jeho místě a král mi oznámil, že se brzy do Eryn Galen navrátí jeho syn a převezme velkou část mých pravomocí a armády, také bych z toho zrovna radostí neskákala.

„To je vše, co jsem vám chtěl sdělit!“ ukončil Daeron svůj stručný proslov. „Do princova příjezdu zůstává vše beze změny! A hleďte, ať mi neuděláte ostudu, sic si to s Vámi vyřídím osobně! Rozchod!“ zavelel a sám šel příkladem.

Nedá se rozhodně říct, že by se po tomhle muži rozutekli na všechny strany, spíš se jenom přeskupili do menších hloučků, ve kterých tlumeně prodiskutovávali tu šokující informaci. Já se k žádnému nepřidala. Pokud nešlo o boj, vlastně jsem k nim nepatřila. Štvalo mě, že je úplně jedno, jak zručná jsem se zbraní, v závěru rozhodovalo pouze to, co jsem měla nebo spíš neměla mezi nohama. Když jsem si všimla, jak toho nováčka Gildora bez váhání pustili mezi sebe a hned s ním začali horlivě debatovat, znechuceně jsem potřásla hlavou. Proč se vůbec tak snažím? Vím přece dobře, že mě nikdy nebudou považovat za sobě rovnou!

Kousla jsem se do spodního rtu, abych neutrousila nějakou peprnou nadávku, a když jsem v ústech ucítila nasládlou chuť svojí vlastní krve, trochu jsem se uklidnila. Věděla jsem, jak se zbavit své frustrace z chování ostatních vojáků… Věděla jsem, co udělat, abych si nepřipadala tak odstrčená…

Aniž bych s kýmkoli promluvila, zamířila jsem ke stájím. Pořádná projížďka byla přesně to, co jsem teď potřebovala. Mimo jiného… Už jsem se nemohla dočkat, až budu o samotě. Znala jsem v lesích jedno odlehlé místo, které jsem si velmi oblíbila. Pro můj záměr bylo naprosto ideální.

Jenže daleko jsem se nedostala. Akorát tak za roh skladu se zbraněmi.

„Riel…“ Daeron skoro bolestivě sevřel moje rameno a přinutil mě tak zastavit. „Spěcháš snad někam? Je potřeba provést kontrolu ve zbrojnici. Doufal jsem, že mi s tím pomůžeš…“

V duchu jsem zaklela. Kdybych nebyla tak zabraná do svých myšlenek, jistě bych si včas povšimla, že na mě čeká, a mohla jsem se mu vyhnout. Ale teď? Jakkoli jeho slova zněla jen jako nabídka, ve skutečnosti jsem neměla možnost odmítnout. Jednou už jsem si dovolila odporovat, ale jeho pohrůžka, že se postará, abych u armády s ostudou skončila, mě opět rychle přiměla k poslušnosti. Jediný způsob, jak by tohle mohlo skončit, bylo jeho smrtí. Naneštěstí ta se mu zatím zdárně vyhýbala. Až tak tvrdošíjně, že už jsem párkrát měla nutkání jí napomoct. Ne, že bych k tomu neměla dostatek příležitostí. Jenže by to byl zločin… chladnokrevná vražda… A já prostě neměla dost odvahy, abych se k tomu odhodlala. Nebála jsem se trestu krále, ačkoli každý věděl, jak krutý dokáže Oropher být, měla jsem strach z Nejvyššího soudu…

Beze slova jsem následovala Daerona do skladu a co nejrychleji si odbyla požadovanou kontrolu. Když bylo po všem a on si ve stoje zašněrovával nohavice, skoro přátelsky se na mě pousmál.

„Neboj se, Riel, o svou práci zatím nepřijdeš. Jsem s tebou až příliš spokojen, než abych se tě zbavoval.“

Vzhlédla jsem k němu, kolena už mě bolela od toho klečení na tvrdé kamenné podlaze. „Zdá se, že tohle rozhodnutí bude brzy na někom jiném…“ Pocítila jsem určité zadostiučinění.

Daeron jenom pokrčil rameny. „Princ Thranduil má převzít hlavní část armády, která má za úkol chránit království. Aspoň tak si to král představuje. Ale já pochybuji, že tohle… nové uspořádání… vydrží dlouho… Někdo tak mladý a nezkušený jako je princ, nemůže přece takovou zodpovědnost zvládnout! Král mě bude ještě prosit, abych se vrátil! Zatím budu dohlížet na část vojska hlídající hranice a pak také na výzvědné oddíly. Ale počítám s tím, že je to jen dočasný stav.“

„A co když ne?“

„Pak se budeš muset hodně snažit, abych si tě vybral do svého mužstva. Protože pokud ne, tak se můžeš rovnou s armádou rozloučit. Nevím, jestli je ti to známo, ale princ má na ženy velice vyhraněný názor. A ten je, že jsou dobré leda tak do kuchyně a do postele.“

Zamračila jsem se. „Ještě jsem ho nepotkala a už na něj začínám mít také velice vyhraněný názor…“ zamumlala jsem kousavě.

Daeron se tlumeně zasmál. „Tak si ho nech raději pro sebe, Riel. Princ je prý spíše ohnivé povahy a pokud ho rozčílíš, tak ti nepomohou ani samotní Valar. Navíc…“ Daeron pomalu přejel palcem po mém spodním rtu a když narazil na tu drobnou nateklou ranku, hrubě ji promnul mezi dvěma prsty. „… tvoje ústa byla stvořena pro mnohem příjemnější činnost než je mluvení…“

V ten okamžik jsem pocítila takový nával vzteku, že jsem skoro vytáhla svoje dýky a vyřídila si to s ním hned na místě. Jenže k čemu by mi to bylo? V současné situaci jsem skutečně nemohla dělat nic lepšího než prostě mlčet.

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode