4. kapitola

    Docela jsem Annaela obdivovala, protože já se v ten okamžik nezmohla ani na to zalapání po dechu. Jenom jsem s pootevřenou pusou zírala na prince Eryn Galen, kterého jsem krátce předtím počastovala tak nevybíravou poznámkou, a prosila Valar, aby mě na místě sejmuli bleskem a ušetřili mě tím dalšího ponížení. Jenže ti jako vždy zůstávali k mým prosbám hluší.

„Je mi ctí, můj pane,“ hlesla jsem v souladu s protokolem a na znamení úcty jsem sklonila hlavu.

Docela se mi to pokorné gesto hodilo, protože jsem si byla jistá, že mám obličej úplně nachový rozpaky. V duchu jsem si spílala všemi možnými jmény, které jsem znala. Bylo mi jasné, že tímto mé působení u armády končí a nepomůže mi ani Daeronova přímluva.

„Netušil jsem, že můj otec má ve vojsku i ženy. Docela příjemná změna od dob, kdy jsem v něm sloužil já...“ poznamenal Thranduil a já potlačovala nutkání ho uškrtit. „Nepochybně to ocení i ostatní vojáci...“

Mlčela jsem, ale stálo mě to hodně velké přemáhání. Zdálo se, že si toho povšimnul.

„Copak se ti v armádě nejvíce zamlouvá?“

„Že mohu sloužit svému králi a vlasti, pane!“ odvětila jsem bez rozmýšlení.

„Dobrá, dám ti k tomu brzy příležitost, Riel. Uvidíme, jestli jsou tvé dovednosti opravdu tak přesvědčivé.“

„Ano, pane!“

Pohybem hlavy mě propustil a já se spěšně vydala pryč, rudá až po vrcholky svých špičatých uší. Ještě štěstí, že mě tam v lese Finrod zdržel, protože jsem pochybovala, že bych dokázala šíp v princově rameni odůvodnit jako předvádění dovedností. Zalezla jsem si pod přístřešek, který jsem si nad svou matrací zbudovala pro případ deště, a doufala jsem, že už se dneska vyhnu dalším malérům.

„Riel, spíš?“ Jeden z vojáků se přiblížil a zkoumavě na mě hleděl. Nejspíš chtěl zavtipkovat na můj účet. No, jen do toho...

„Ne,“ odsekla jsem rozladěně.

„Máš za chvíli hlídku,“ upozornil mě.

„Jo.“ Začala jsem se štrachat ven. „Já vím.“

Ani jsem mu nepoděkovala a to mě přitom zachránil. V tom všem rozrušení jsem totiž dočista zapomněla, že jsem dnes večer na řadě. Spěchala jsem na své stanoviště, kolem ohniště jsem to pro jistotu brala velkým obloukem. Přesto jsem si neodpustila letmý pohled, který mi prozradil, že princ už tam nesedí. Možná, že zase vyrazil na cestu do paláce. Ta myšlenka mě aspoň trochu uklidnila.

Když jsem konečně dorazila na místo, voják, kterého jsem měla střídat, se na mě nepřívětivě zamračil. „Je mi jedno, co provádíš s Finrodem ve svém volném čase, ale já tu kvůli tobě dřepět nebudu, rozumíš?!“

„Omlouvám se,“ hlesla jsem rozpačitě. „Zdržela jsem se v táboře, velitel mě ještě představoval princi.“ Jasně, byla to lež, ale jenom docela malá.

„Proč by zrovna s tebou ztrácel princ svůj čas?“ Nechápal ten voják. „Máš mu snad poskytovat stejné služby jako Daeronovi?“ zeptal se s úšklebkem a já cítila, jak se mi krev vytrácí z tváře.

„Možná bych měl požadovat něco podobného jako odměnu za svoje mlčení, co myslíš?“ prohodil a olízl si rty v jasném náznaku toho, co má na mysli.

„Možná, že by se tvůj velitel měl dozvědět o tom, že se pokoušíš vydírat ostatní vojáky!“ ozval se náhle za námi přísný hlas a já sebou polekaně trhla. Princ Thranduil... Nechápala jsem, co tu pohledává, ale bylo mi jasné, že to, čeho byl právě svědkem, o mé osobě zrovna moc lichotivě nevypovídá.

„Pane!“ Oba jsme se postavili do pozoru, přesto jsem ještě stačila zaznamenat nenávistný pohled, který na mě můj druh vrhnul.

„Tak co mi odpovíš, vojáku?! Je tvoje chování hodno jednoho z královy armády?!“ pokračoval princ přísně a jeho tón budil náležitý respekt.

„Ne, pane.“

„Tak proč to tedy činíš?!“

„Pane...“ Voják skoro zoufale těkal očima po okolí, jen aby se vyhnul těm neúprosným princovým.

„Odpověz!“

„Protože je to holka, pane!“ vypravil ze sebe konečně. „Vždyť je tu všem akorát tak pro smích... pane!“

„Já se nesměji, vojáku! A být tebou, tak mě smích už také přešel! A nebo nevíš, jaký je trest za vydírání?“

„Ale pane! Já ji přece nevydíral!“ namítl můj společník chabě. Vůbec jsem mu jeho situaci nezáviděla, z prince Thranduila šel opravdu strach. A ten že by nebyl schopný vést armádu? Daeron bude asi hodně překvapený!

„A jak bys to tedy nazval?“ otázal se princ a v jeho hlase byla patrná hrozba.

„Byl to jen žert! Kdyby byla mužem, tak bychom to tu vůbec neřešili!“

„Skutečně? Takže ty takovéto věci požaduješ i po nich?!“

„To ne, pane...“

„Odchod!“ propustil ho Thranduil znechuceně a ten voják se rychle klidil z jeho dohledu. Ani jsem se mu nedivila.

„A nyní k tobě…“ otočil se princ vzápětí ke mně a já napětím zadržela dech.

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode