1. kapitola

    Než si nás dal velitel ten den předvolat, stála jsem na cvičišti před terčem a umisťovala do něj v rychlém sledu jeden šíp za druhým. Plný počet... ostatně jako téměř vždy.

Voják, který mě zpovzdálí sledoval, obdivně hvízdnul. „Jsi dobrá, Riel.“

„A ty mi dlužíš své zlato, Finrode!“ opáčila jsem chladně, zatímco jsem se vydala vytahat své šípy.

Jeho pochvala pro mne nic neznamenala. Znala jsem svoje schopnosti a nepotřebovala jsem, aby mi někdo jako on říkal, že jsem dobrá. To jsem přece věděla, vždyť jsem také pro to dost tvrdě trénovala. Všechno v životě jsem si musela vybojovat, nikdy jsem nic nedostala zadarmo. Ať už se jednalo o možnost vstoupit do armády, o účast na různých výpravách, o respekt ostatních vojáků, to vše bylo vykoupeno hodinami dřiny a odříkání. Ale neměnila bych. Byla jsem se svým životem vcelku spokojená a po jiném jsem už ani netoužila.

Finrod se ke mně připojil a chtěl mi pomoct s šípy, ale po pohledu, který jsem mu věnovala, si to zase hned rozmyslel.

„Kdy jedeš na další hlídku?“ zeptal se místo toho.

Nechápala jsem ten jeho náhlý zájem. A nebyl mi zrovna příjemný. V minulosti už jsem si zájmu mužů užila víc než dost, povětšinou proti mé vůli. 

„Až mě velitel k nějaké přiřadí,“ odbyla jsem ho. Jestli to chce mermomocí vědět, ať se podívá na rozpisy, já mu to rozhodně usnadňovat nebudu! Zastrčila jsem šípy zpátky do toulce a vyrazila k ubytovnám.

Finrod se ale nenechal tak snadno odradit. „Slyšel jsem, že tu zanedlouho nastanou velké změny...“ prohodil tajemně a bez obtíží srovnal svůj krok s mým.

„Hm.“

Pokračovala jsem v chůzi a doufala, že ho to pronásledování přestane brzy bavit. Jenže on byl opravdu neodbytný. Proč si radši nevšímá jiných děvčat? To ho tak vzrušuje pohled na holku v mužském ošacení? Měla jsem na sobě obyčejnou vojenskou uniformu, která se skládala ze zelených nohavic nasoukaných do vysokých bot sahajících až pod kolena, volné bílé košile a delší hnědé tuniky bez rukávů přepásané koženým páskem. Prostě nic, co by ho mohlo zaujmout. Své dlouhé plavé vlasy jsem zásadně nosila spletené do jediného silného copu, aby mi během boje nepřekážely, hrudník jsem si pevně stahovala širokým pruhem plátna. Ostatně ne, že by toho bylo tolik co stahovat, moje postava byla spíše vysoká a atletická, rozhodně jsem nepatřila k dívkám, jejichž dmoucí ňadra polapí oko každého muže.

Když jsem se poprvé ucházela o místo v armádě, vojáci si mysleli, že se jenom snažím upoutat jejich pozornost. Někteří mi pak opakovaně v noci dokazovali, že se mi to skutečně podařilo. I po tolika letech se mi při těch vzpomínkách zvedá žaludek. Ta bezmoc... ponížení... Dávali mi najevo, že se snažím vecpat někam, kam ženy nepatří. Ale mě neodradili. Akorát mě přesvědčili o tom, že nestačí jen umět výborně zacházet s lukem. A proto jsem potají začala trénovat s noži. Stačilo pár ošklivých řezných ran, aby pochopili, že se mnou už žádnou zábavu mít nebudou. Jenže tím jejich pokusy zbavit se mě neskončily. Akorát je z prostředí ubytovny přenesli na cvičiště, kde se mě během tréninků snažili přesvědčit, že mezi muži nemám šanci uspět.

Nakonec se nade mnou velitel slitoval a od té doby už se cvičných soubojů účastnit nemusím. Ale jelikož vše má svou cenu, tak ho jednou za čas musím navštívit, abych mu orálně projevila svou vděčnost. A tím orálně nemyslím, že bych mu tam pěla ódy na jeho chrabrost a šlechetnost. Nejsem z toho samozřejmě nijak nadšená, ovšem pořád je to menší zlo, než být rozpláclá na zemi pod nějakým upoceným vojákem a nechat se od něho veřejně osahávat. Život prostě někdy nedává příliš na výběr, ale nestěžuji si.

„Finrode! Riel! Máme se všichni hlásit u velitele, ihned!“ oznámil nám lehce udýchaně Gildor. Očividně celou cestu běžel, jen aby ten rozkaz co nejdříve vyřídil, nu, co také jiného očekávat od nováčka!

Finrod se pobaveně zasmál. „To není fasování vína, není důvod spěchat!“ zavolal na něho.

Ani já se neubránila lehkému pousmání. Možná dám Finrodovi přece jen šanci.