8. kapitola

    „Nu, vojáku, proč otálíš?“ vytrhl mě princ z mé strnulosti.

„Ta vzdálenost... To je zhola nemožné, pane!“ zaprotestovala jsem a pocítila záchvěv paniky. Takhle to tedy pro mě po tom všem skončí...

„Nemožné? Takové slovo já neznám!“ odmítl mou výmluvu Thranduil. „Hodláš se snad vzdát bez boje?“

Zaťala jsem zuby. „Někdy je lepší ustoupit, než se slepě vrhnout do marného boje, pane.“

„Tedy ti tento boj připadá marný?“ opakoval s mrazivým nádechem. „A co když ti to přikážu jako tvůj velitel? Koneckonců je to tvoje jediná šance. Jestli dosud bláhově spoléháš na podporu Daerona, tak tě musím upozornit, že ten už je ze hry venku. Teď je to pouze na tobě...“

„Dobře...“ hlesla jsem bez přílišné naděje a popošla na místo, kam předtím ukazoval. Terč se odtud stál neskutečně malý a vzdálený. Skepticky jsem zavrtěla hlavou.

„Ještě jeden krok vzad, vojáku! Za to, že jsi zapomněl své způsoby!“

„Ano, *pane*!“ odvětila jsem prudce, ale v zásadě mi to bylo jedno. Jeden krok dozadu nebo dopředu tu nehrál už žádnou velkou roli.

Znovu jsem pevně stiskla svou paži a na okamžik přimhouřila oči, abych si ten pocit mohla lépe vychutnat. Byl to jako příliv čisté energie. Uklidnilo mě to. Skoro jako kdyby někdo stál vedle mě a vedl mou ruku. Pomalu jsem pozvedla luk a připravila si šíp. Olízla jsem si vyschlé rty a poté ho jemně vypustila. Ovšem oči jsem z něho nespustila. Ten let se zdál skoro nekonečný... Rozhodně dost dlouhý na to, aby se mě znovu zmocnily pochybnosti. Určitě jsem ho poslala moc nízko... moc vysoko... určitě úplně minu... Když se pak posléze zabodl do středu terče, neubránila jsem se vítěznému gestu. Na rtech se mi na okamžik objevil šťastný úsměv.

Thranduil moje nadšení ale pohotově zchladil. „Výborně, vojáku. Ještě dalších devět a uvěřím tomu, co o tobě Annael říkal.“

V duchu jsem se ušklíbla. Když jsem zvládla tenhle, ty další budou hračkou! V plynulém sledu jsem umístila i ty ostatní kolem toho prvního a s nepokrytě samolibým výrazem jsem očekávala princův verdikt.

Uznale pokýval hlavou. „Zdá se, že se skutečně nemýlil. Pověz, jaká je tvoje pozice v armádě?“

Většinou na kolenou před Daeronem, pomyslela jsem si, znechucená sama sebou. „Jsem pouhý řadový voják, pane.“

„Ani nevedeš žádnou výuku lukostřelby?“ podivil se Thranduil a kupodivu to znělo naprosto upřímně.

Neubránila jsem se pobavenému pousmání. „Kdepak, pane.“

„To se mi zdá jako velká škoda vzhledem k tvému talentu.“

„Pochybuji, že by ji někdo navštěvoval, pane.“

„Možná…“ zadumaně si mě prohlížel. „Jsem s tvými schopnostmi vcelku spokojen, Riel. Sestavuji teď nový oddíl, který bude vysílán na obzvláště nebezpečné výpravy, některé z nich budou i za hranicemi Eryn Galen. Již jsi někdy sloužila mimo toto království?“

„Ne, pane.“

„Tedy nemáš vlastně žádných zkušeností s bojem vyjma tvých účastí na hlídkách?“

„Ne, pane,“ přiznala jsem a naděje, kterou ve mně jeho slova prve probudila, nyní zase pohasínala.

„A měla bys zájem být v podobné jednotce?“

„Pane?“ Upřela jsem na něho své zelené oči a pořád očekávala výbuch smíchu. Protože tohle musel být jenom žert. Tak dlouho jsem usilovala o účast na nějaké opravdové výpravě a nyní by se mi ten sen měl vyplnit? Tomu jsem se neodvažovala uvěřit.

„Tak pověz, měla?“ zopakoval Thranduil svou poslední otázku, tentokrát o něco důrazněji.

„A co ode mne požadujete za takovouto příležitost, pane?“ zeptala jsem se obezřetně.

Nahnul se ke mně a omotal si můj cop kolem ruky. Když pak silně zatáhl, nezbývalo mi nic jiného, než se podvolit, a můj obličej se nečekaně ocitl až nebezpečně blízko toho jeho.

„Co od tebe požaduji?“ vyřkl s nádechem hrozby. „Tvůj život přece!“

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode