9. kapitola
Bez dechu jsem hleděla na prince a nezmohla se ani na slovo. Jenom jsem zírala do těch jeho pronikavých safírově modrých očí. A uvědomila si, že se očividně dobře baví.
„Copak jsi již zapomněla, Riel, na svou přísahu?“ smiloval se nade mnou konečně. „Že svůj život kdykoli položíš za krále a vlast?“
„To ano, pane…“ vypravila jsem ze sebe s ulehčením.
„Co víc bych tedy od tebe měl ještě žádat?“
„Děkuji, pane.“
Nemohla jsem si pomoct, byla jsem mu tak strašlivě vděčná za to, že si mě vybral. Kdyby po mně chtěl i něco jiného, nejspíš bych ho neodmítla. Ovšem on se zdál být příliš čestný, než aby ho něco podobného byť jen napadlo. A nebo ho prostě ženy nezajímaly. Ta myšlenka mě nepotěšila, třebaže po těch všech zážitcích s Daeronem by určitě měla.
„Ráno oznámím, koho jsem vybral do své zvláštní jednotky. A den nato hodlám vyjet do jedné z osad, která má údajně potíže s Orky. Očekávám, že budeš do té doby bojeschopná a připravená na všechno!“ sdělil mi princ věcně.
„Ovšem, pane!“
„Dobrá. Na zbytek dne máš volno, zasloužila sis ho. Nech se ošetřit a pak si odpočiň, protože až se ocitneme uprostřed boje, budeš potřebovat veškerou svou sílu.“
Jeho poznámka o ošetření mě přiměla pohlédnout na mou paži a ke své hrůze jsem na rukávu košile spatřila vekou rudou skvrnu. Když jsem posléze váhavě vzhlédla k princi, zjistila jsem, že se dívá přímo na ni, jako kdyby přemýšlel, jak se tam ocitla.
„Jistě, pane,“ přisvědčila jsem, ale on z ní stále nespouštěl oči. „Je to jen škrábanec, pane. Při cvičných soubojích se to stává…“
„To nepochybně ano,“ připustil, ovšem ten podivný výraz mu z tváře zcela nezmizel. „Hleď, nechť se ti to nezanítí, nerad bych, aby taková maličkost narušovala mé plány!“
„Ano, pane!“
„Tedy se uvidíme zítra ráno při nástupu, vojáku!“ rozloučil se se mnou a zamířil zpátky k velitelským budovám. „A Riel?“
Byla jsem zrovna na cestě k terči, abych si z něho vytahala šípy, když na mě zavolal. Otočila jsem se, trochu v obavách z toho, že si to snad ještě rozmyslel.
„Nyní jsi pod mým velením, rozumíš? Pokud ti některý z jiných velitelů bude chtít udílet rozkazy, tak je odkaž na mne!“
Aniž by čekal na odpověď, pokračoval dál v chůzi. Byla jsem ráda, protože by ze mě nejspíš stejně žádnou nedostal. Znovu a znovu jsem si opakovala jeho slova a chtělo se mi tančit radostí. Konečně svoboda… Již nikdy nebudu muset pokleknout před Daeronem a uspokojovat ho ústy. Už nikdy nebudu muset snášet ty jeho dotěrné ruce bloudící po mém těle. Již nikdy víc…
Vrátila jsem šípy do toulce a využila toho, že nebyl nikdo poblíž, a vyhrnula si rukáv košile. Rána na předloktí sice dosud krvácela, ale nezdála se být příliš hluboká. Rozhodně nic, co by se do dvou dnů nezahojilo. Být jedním z Eldar mělo nepochybně své výhody. Rychle jsem vytáhla pruh plátna ze záňadří a zručně to zranění převázala. Nedělala jsem to ostatně poprvé.
Znenadání se mě zmocnila podivná lítost, která brzy docela převládla nad mým předchozím štěstím. Nemohla jsem se zbavit nepříjemného pocitu, že jsem v té zkoušce vlastně neobstála. Že jsem hanebně podváděla. Dívala jsem se na sotva znatelné jizvy na svých pažích, jako kdybych si jich až teprve dnes povšimla, a styděla se za ně. Styděla se za svou slabost.
Byla jsem vůbec hodna toho stát se členem takové jednotky? Nechápala jsem, čím jsem si takovou poctu zasloužila, a ani jsem si nebyla jistá, že prince hned během první výpravy nezklamu. Ale jedno jsem si slíbila… že mé dýky se již nikdy víc nenapijí mé krve.
