7. kapitola

    „Pane?“ vypravila jsem ze sebe a byla vděčná, že se mi hlas nezachvěl.

„Riel... Riel...“ pronesl princ pomalu a mě z toho tónu zamrazilo. „Zdá se, že pokaždé, když na tebe někde narazím, tak jsi zabrána do zcela jiných aktivit, než je služba králi a vlasti. Akorát jsem se ještě nedokázal rozhodnout, jestli takové situace sama vyhledáváš a nebo se na nich jenom nedobrovolně podílíš...“

Ztěžka jsem polkla. Jak na tohle odpovědět? A očekává vůbec nějakou reakci? Když mu povím, jak se věci mají, jen ho utvrdím v přesvědčení, že jsem v armádě úplně k ničemu. Jak bych mohla bránit království, když nedokážu ubránit ani sama sebe?

„Pane?“ zopakovala jsem rádoby nechápavě a předstírala, že nevím, o čem to hovoří.

„Raději běž nyní na střelnici. Jakmile tu záležitost s Daeronem vyřídím, zastavím se tam. A pak se ukáže, co vlastně dovedeš. Pokud nebudu s tvými výsledky spokojen, pak klidně můžeš pokračovat ve své dosavadní činnosti, ovšem už bez uniformy vojáka. Hovořím dosti jasně?“

„Ano, pane.“

„Výborně.“

Thranduil se rázným krokem vydal za Daeronem a já pospíchala do ubytovny, abych si tam odložila své věci. Za chvíli už jsem stejně spěšně mířila na cvičiště k terčům. Se srdcem bušícím mi až někde v krku jsem vyslala první šíp a skoro zaúpěla, když jsem minula střed. Takhle prince o svých schopnostech rozhodně nepřesvědčím! Zkusila jsem to znovu a ještě jednou, ale mé šípy si dneska dělaly, co se jim zlíbilo. Co si budu namlouvat? Mohly za to mé ruce, které se mi třásly tak, že jsem nedokázala udržet luk chvíli v klidu. Co teď?

Nejistě jsem se rozhlédla. Nikde nikdo... možná bych to mohla udělat... Jenom krátký okamžik a věděla jsem, že se budu hned cítit o mnoho lépe. A vyrovnaněji. Zhluboka jsem dýchala. Vždyť je to jenom další hloupý test. Už jsem jich přece absolvovala tolik předtím... jenže nikdy mi to nepřišlo tak obtížné jako nyní.

Musím to provést... Byl to sice risk, ale já tušila, že jinak nemám šanci uspět. A tak jsem se znovu pátravě podívala kolem sebe a pak jsem to udělala. Ihned mě zaplavil pocit... blaženosti? Nedá se to popsat, ale bylo to tak uvolňující... tak příjemné... tak uklidňující.

Znovu jsem se soustředila na střelbu a tentokrát jsem bez problémů dokázala umístit všechny své šípy doprostřed. Spokojeně jsem se usmála. Byla jsem připravena.

Když jsem o něco později sledovala prince, jak ke mně kráčí přes plochu cvičiště, už jsem se tak sebevědomě necítila. Bylo v něm něco, co ve mně probouzelo pochybnosti. Možná, že se opravdu nehodím na nic jiného než na uspokojování mužů... Ne! Tohle si nesmím myslet. Není to tak...

Pevně jsem stiskla svou levou ruku, tak silně, až mi do očí vstoupily slzy. No tak klid, Riel... To zvládneš... Ale tak úplně přesvědčená jsem o tom nebyla.

Jak se ke mně Thranduil blížil, připomínal mi divokou šelmu, která se pomalu plíží ke své kořisti. A přesně to jsem pro něho byla já. Má vůbec zájem zkoumat mé schopnosti a nebo už mě dávno odepsal a teď se chce jenom pobavit? Z výrazu na jeho tváři se nedalo nic vyčíst a já mohla jen doufat, že ta moje je stejně neproniknutelná, když ke mně přistoupil a zkoumavě na mě shlížel.

„Vojáku,“ promluvil nesmlouvavým tónem a já se musela přemáhat, abych neupustila luk na zem a nedala se na útěk.

„Pane!“ odvětila jsem s hrdě napřímenými rameny.

„Jsi připraven?“

„Ano, pane.“

„Mně to tak nepřipadá.“

„Pane?“ nechápala jsem, o čem to hovoří. Stála jsem na značce před jedním z terčů, všechny šípy jsem měla v toulci a v ruce svírala svůj luk. Co víc ještě od lučištníka očekává?

„Tohle je přece obvyklá vzdálenost, ne? To mě pouze přesvědčí o tom, že umíš slušně střílet, ale nic víc. A vzhledem k tvým prohřeškům to jistě stačit nebude. Pokud hodláš setrvat v armádě, budeš muset nějakou tu stopu přidat...“

Zamračeně jsem se na něho zadívala. „A kolik stop smaže mé prohřešky?“

Když ukázal prstem, kam až mám poodstoupit, pobledla jsem. Očividně jsem se mu stihla hodně znelíbit...

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode