9. díl

    Charlie, která ten den už podruhé ztratila naději, že by pro ni tenhle pohovor mohl dopadnout dobře, trochu nechápavě sledovala, jak Jim přešel k Ashwoodovi a požádal ho o její tablet.

„Víš, že takhle to já nechci!“ varovala ho, protože se obávala, že chce na jejich nadřízené zkoušet nějaké triky.

„Klid, tohle je zcela podle pravidel,“ chlácholil ji Kirk, zatímco Scotty dle jeho instrukcí provedl projekci displeje na stěnu místnosti, aby bylo vše lépe vidět, a pak spustil program identifikace osob na základě vnějších bioparametrů, díky čemuž se mu podařilo celkem rychle přiřadit výsledky včerejších dvou simulací, které spolu s Charlie absolvovali, k jejímu jménu.

„Zdá se, že už se něco našlo…“ prohodil Kirk spokojeně, zatímco sledoval, jak se bodový stav na zdi průběžně mění, až se nakonec zastavil na čísle, které počítač vyhodnotil jako postačující a zkoušku ze střelby tedy za splněnou.

„To není možný…“ vydechla Charlie ohromeně. „Jak jsi to…?“

„To by mě taky zajímalo!“ zaburácel Riddick a nakvašeně Kirkovi nařídil, aby nechal zobrazit detaily z oněch testů, jen aby se zatvářil celkem překvapeně, když zjistil, jaké mise to ti dva spolu plnili. „Jak se vám to podařilo přežít?!“ udělalo to na něj proti jeho vůli přece jen dojem.

„Asi jsme měli štěstí, pane,“ ušklíbl se Kirk pouze.

„Ale proč tam tyhle výsledky nebyly zohledněny rovnou?“ byl tím Ashwood zmaten, zatímco Riddick se pustil do přezkoumávání zápisů z jejich večerních dvou akcí.

„Tu první simulaci jsme dělali bez registrace a u té druhé jsem neuvedl celé jméno kadetky Pikeové,“ ozřejmil mu to Kirk ochotně.

„Celé jméno?! Je tam napsáno Pixie!“ zaujalo to okamžitě i Riddicka. „To má být nějaká přezdívka nebo co?!“ nezamlouvala se mu ani trochu podobná familiárnost v jednom z jejich špičkových vojenských programů. Taková neúcta! Ale co taky čekat od někoho, kdo sem nakráčel bos!

„Nechtějte ani vědět, jakou máte Vy!“ zamumlal Kirk a pokud ho zrak nešálil, tak doktoru Ashwoodovi po tomhle zacukaly koutky úst, třebaže se ovládl a rychle zase nasadil vážnou tvář.

„Myslím, že nyní už můžeme tuhle záležitost uzavřít ku spokojenosti všech zúčastněných,“ pronesl, než jeho kolega přijde s nějakou další překážkou. „Ten tablet,“ natáhl ke Kirkovi ruku a když ho dostal, potvrdil na něm Charlottinu přihlášku a stvrdil ji svým podpisem. „Komodore?“ podával ho poté Riddickovi a Charlie zatajila dech, tak moc se bála dalšího zklamání.

Ale k její úlevě komodor jen cosi zabručel a s nepříliš nadšeným výrazem se i on chopil jejího tabletu, aby ho ihned po podepsání hodil značně nešetrně na stůl. „Na Vás si budu odteď dávat sakra dobrý pozor!“ zavrčel na Kirka, když ho již na odchodu míjel.

„To mi lichotí, pane,“ odtušil ten pouze a Charlie se neubránila, aby se stále poněkud nevěřícným úsměvem nezavrtěla hlavou.

„Tady,“ přisunul Ashwood tablet k tomu mladému kapitánovi, který kromě poněkud klackovitého chování předvedl i svůj důvtip, odhodlání a jistou dávku kreativity při řešení vzniklého problému. Což byly dle jeho soudu pro velícího důstojníka celkem užitečné atributy a bylo tedy možné, že je jednou kapitán Kirk ještě všechny příjemně překvapí.

„Slečno Pikeová?“ obrátil se doktor na svou někdejší studentku, jakmile byly všechny náležitosti její přihlášky kompletní. „Nyní jste pod velením kapitána Kirka, gratuluji Vám a přeji hodně štěstí,“ podal jí tablet a poblahopřál k zařazení.

„Děkuji, pane. Za všechno,“ usmála se na něj ta dívka a Ashwood si nemohl pomoct, aby si neříkal, jestli vůbec ví, do čeho jde, neboť podle toho, co slyšel, nebyla služba na USS Enterprise zrovna snadnou, zejména proto, že její kapitán měl tendenci se do všeho vrhat po hlavě, aniž by to předem dobře uvážil.

„Dávejte na ni pozor!“ nakázal proto Kirkovi, než jim oběma popřál příjemný den a zanechal je spolu o samotě.

„Už jsem ani nedoufala, že to vyjde…“ přiznala Charlie, náhle plná euforie, že to všechno dobře dopadlo. „Jak jsi vůbec věděl o tom druhém způsobu hodnocení?“

„Můj kamarád je doktor a když jsme spolu studovali na Akademii, tak jsem mu takhle s pár testy pomohl,“ přiznal Kirk a vzápětí skoro upadl do rozpaků, když se na něj Pixie celá rozzářená usmála.

„Děkuju!“ byla viditelně dojatá.

„Vždyť jsem ti říkal, že jsme domluvení,“ nevěděl, jak jinak reagovat, a raději si šel pro boty, které předtím pohodil u dveří. „Nevím jak ty, ale já jsem ještě nesnídal. Tak jestli máš zájem…?“ navrhnul jí, zatímco se obouval. Ponožkami se tohle ráno u Gaily taky nezdržoval, a tak to moc pohodlné nebylo, ovšem kvůli Pixiině společnosti byl ochotný to chvíli vydržet.

„Já taky ne,“ přikývla Charlie. „Vlastně jsem měla ráno dost naspěch,“ přiznala s pousmáním a on se ušklíbl.

„Zjevně ne tolik jako já!“ byl si dobře vědom svého zanedbaného zevnějšku a prsty si bezděčně projel vlasy, aby je aspoň trochu upravil. „Tak půjdeme?“ povytáhl tázavě obočí a Charlie ho až moc ráda doprovodila do jedné z restaurací, aby si tam dala míchaná vajíčka s opečeným toastem a pomerančový džus. Kirk si objednal totéž, akorát k tomu přidal pořádnou dávku slaniny a na závěr ještě talíř lívanců bohatě politých javorovým sirupem, z něhož Charlie na jeho naléhání také kousek ochutnala.

„Ještě jsem ti ani nepoděkovala, že ses o mě včera postaral,“ pronesla, ne bez lehkého uzardění, když dojedla.

„To nic nebylo. Kapitán má přece zodpovědnost za členy své posádky,“ odvětil Kirk s plnou pusou a opět už vypadal spíš jako kluk než nějaký velitel, navíc s vlastní lodí.

„Až takovou, že jim přenechá svou postel?“ pousmála se na něj a Kirk jenom doufal, že se nezeptá, kde vlastně strávil noc on, protože nechtěl lhát, ale ani si to u ní předem pokazit. Možná by se k tomu posléze i dostala, kdyby k jejich stolu náhle někdo nepřistoupil a nepopřál jim dobré ráno svým obvyklým škrobeným hlasem.

„Dobré ráno i tobě, Spocku,“ nehodlal si tím Kirk nechat tuhle chvilku zkazit. „Co ty tady takhle pozdě?“ byl si dobře vědom toho, kdy jeho první důstojník obvykle vstává. A bylo to zatraceně časně, jak se už mohl několikrát na lodi přesvědčit, když Spock usoudil, že s ním potřebuje něco neodkladného probrat a šel ho kvůli tomu vzbudit.

„Jen jsem chtěl slečně Pikeové pogratulovat k přijetí do služby,“ odpověděl Spock a věnoval té dívce jeden ze svých vzácných úsměvů. „Neříkal jsem Vám, že pokud nepolevíte ve své píli, budete jednou sloužit na velké lodi jako je USS Enterprise?“ připomněl jí svá slova a Kirk se podezíravě zamračil.

„Tak počkat, co se to tady děje?! Vy dva se snad znáte?!“ nezamlouvala se mu ani trochu ta představa.

„Ano, Jime. Měl jsem to potěšení poznat slečnu Pikeovou během jejího studijního pobytu na Novém Vulkánu,“ neviděl Spock jediný důvod, proč to tajit. „A napadlo mne, že by mohla být cenným přínosem pro náš tým.“

„Jo, to se vsadím…“ utrousil Kirk, který začal být značně znepokojený tím, kam to celé směřovalo. „A že jsi sám neprojevil zájem o její přihlášku, když jsi tak toužil mít na palubě někoho se znalostí vulkánské anatomie!“

„Dobře víš, Jime, že bez kompletní prověrky to nebylo možné,“ zareagoval Spock s ledovým klidem. „Ještě že se ti tenhle problém podařilo vyřešit. Raději ani nedomýšlet, jak by to dopadlo, kdybyste se včera nepotkali…“ nadhodil jakoby mimochodem, ale jeho lidská část se až trestuhodně dobře bavila nad plejádou emocí, které kapitánovi přeběhly přes tvář.

„Počkej, chceš říct, že jsi mě tam poslal… že jsi věděl…“ vyrazil ze sebe Kirk ohromeně, jen aby se zarazil, jakmile si uvědomil, jak hloupě blekotá. „Takže tohle byl celou dobu tvůj plán?!“ nemohl stále uvěřit tomu, že se nechal Spockem takhle doběhnout! Naivně si myslel, že mu chystá odplatu, a přitom akorát dělal to, co si jeho komandér přál!

„Proč se hněváš, Jime?“ zatvářil se Spock nechápavě. „Copak nebylo cílem nás obou, aby slečna Pikeová nastoupila službu na USS Enterprise?“ otázal se a Kirk si nebyl jistý, jestli si ho jen dobírá a nebo opravdu nechápe, co ho na tom tolik štve.

„Jo, to bylo! Ale příště bys mě mohl o takovou laskavost požádat a ne mě sprostě využít!“ dopalovalo ho notně, jak ho ten Vulkánec převezl.

„To asi mohl,“ připustil Spock, stále svým obvyklým vyrovnaným tónem. „Ale jeden můj přítel mě naučil, že účel někdy světí prostředky, a já se tím rozhodl řídit. Koneckonců mnou vybrané přihlášky se ti nezamlouvaly, bylo by nelogické předpokládat, že by tomu u slečny Pikeové bylo jinak,“ měl ho celkem dobře přečteného, neboť pravdou bylo, že v rozpoložení, v němž včera kvůli tomu výslechu před veliteli byl, by se rozhodně nepřetrhl, aby mu s něčím pomohl.

„Kobayashi Maru, Jime, Kobayashi Maru…“ prohodil Spock už na odchodu a Kirk se proti své vůli musel zasmát.

„Ať se propadnu…!“

The End (27.5.2020)