7. díl

    „Vstávej, Jime! Za chvíli mám nástup, tak sebou přece pohni!“ šťouchla Gaila nevybíravě do svého společníka, který i ve spánku vypadal neodolatelně, až zalitovala, že ještě nemají čas na trochu ranního dovádění.

„Hmm…“ zabručel Kirk rozmrzele nad takovým surovým probuzením. „Co kdyby ses nechala přeložit na Enterprise a zase ke mně hupsla do postele?“ navrhnul jí a rozespale na ni zamžoural. „Kolik je vůbec hodin?“

„Skoro devět! A dobře víš, že komandér Spock proti mé službě na Enterprise důrazně vystoupil, takže to na mě s podobnou nabídkou ani nezkoušej!“ připomněla mu, stále dosti rozhořčená tou nespravedlností, na kterou byly i Jimovy přímluvy krátké.

„Devět?“ zopakoval po ní Kirk, ještě lehce mimo. „Nevíš náhodou, dokdy mají kadeti odevzdat své přihlášky?“

„Co nejdřív, pokud chtějí mít slušnou šanci, že si je někdo vybere!“ odtušila Gaila věcně, zatímco si balila poslední věci pro svůj další let. „Proč se vůbec ptáš?“ zastavila se na okamžik, aby na Jima vrhla zvědavý pohled.

„Jenom jsem někomu něco slíbil…“ odvětil Kirk a spěšně se hrabal z postele, aby pohledal všechny kusy svého oblečení. „Zatraceně, nevidělas moje spodky?“ zanadával, když je nemohl nikde nalézt.

„Ne. Ale být tebou, tak se s nimi nezdržuju, protože ty přihlášky se odevzdávají už jen dnes do devíti, což je za…“ zkontrolovala čas, aby to mohla upřesnit. „… dvanáct minut.“

„Mizím! Tak zas někdy, Gailo, a díky!“ natáhl si Kirk akorát nohavice a s botami a trikem v ruce vyběhl ze dveří, přesto mu neunikla jistá ironie. Dvanáct minut… jako kdyby ho pronásledovaly celý jeho život… Ale pokud jeho otec George Kirk byl za tu dobu schopný zachránit několik set životů, on zvládne zcela určitě zachránit aspoň jeden…

„Víc k tomu nemáte co říct, kadete Pikeová?! Dobře víte, že bez kompletních testů nemůžeme Vaši přihlášku vůbec akceptovat!“ houkl na Charlie komodor Riddick, kterému se za jeho zády přezdívalo ´Real Dick´a ne bez příčiny, protože tenhle voják rozhodně miloval, když mohl kadetům dělat problémy, a nevynechal k tomu jedinou příležitost. A v případě téhle slečinky si to hodlal obzvláště vychutnat!

„Myslíte si snad, že ty fyzické testy jsou jen pro legraci?! Nebo aby se kadeti nenudili?!“ zahřímal znovu. „Pokud chcete sloužit na jedné z lodí Federace, ať jako doktor nebo technik nebo klidně i pouze jako údržbář, tak se musíte stát nejdřív vojákem! A to se Vám rozhodně nepodařilo!“ sdělil jí svůj verdikt nesmlouvavě.

„Je to opravdu škoda,“ vmísil se do toho zatím dosti jednostranného rozhovoru doktor Ashwood, druhý z dvojčlenné přijímací komise pro mediky pro ten rok. „Vaše studijní výsledky jsou opravdu mimořádné, slečno Pikeová, a Váš zájem o medicínu a nadání pro ni nesporné, avšak co by více než bohatě stačilo pro působení jinde, pro službu na lodi, jak Vás již komodor Riddick informoval, je naneštěstí požadována i fyzická prověrka. A té jste podle všeho mnoho času nevěnovala,“ byl tím doktor skutečně zarmoucen, neboť nepochyboval o tom, že jinak by tato kadetka byla přínosem pro kteroukoli z konfederačních lodí.

„Mrzí mne to, pane,“ hlesla Charlie, stále ještě zdrcená Riddickovou nemilosrdnou kritikou a poněkud zastrašená jeho burácivým hlasem zvyklým řvát příkazy na podřízené. „A nebylo by možné, abych si ten zbývající test dodělala dodatečně? Klidně absolvuji i nějaký navíc nebo odsloužím extra hodiny na ošetřovně…“ navrhla nesměle Ashwoodovi, který vyhlížel podstatně vstřícněji než jeho kolega. Odpovědi se však dočkala právě od komodora.

„To by tedy nebylo možné, kadete! Pravidla jsou dána a platí bez výjimky pro všechny! Pokud se jimi nejste schopná řídit, pak tady nemáte co pohledávat!“ téměř na ni zařval a Charlie, která už předtím sotva stála na nohou, pořád ještě zemdlených z předchozího dne, se z toho všeho udělalo tak slabo, že si nebyla vůbec jistá, jak dlouho se na nich ještě zvládne udržet.

Možná bylo na vině i to, že se ráno nestihla najíst, ale když se lehce po půl osmé probudila v docela cizí posteli, snídaně byla rozhodně tím posledním, co ji v ten moment trápilo. Nejdřív ji pochopitelně napadlo, že ona a Jim… a to pomyšlení ji dost vyděsilo, protože se na nic takového nedokázala rozpomenout, vlastně vůbec na nic od chvíle, kdy se po té simulaci zhroutila na podlahu. Možná si matně vybavovala, jak ji pak Jim někam nesl, ale co se dělo potom, to neměla tušení. Proto ji nesmírně uklidnilo, když se vyštrachala z postele a zjistila, že je dosud ve sportovním úboru, a také že Jim je někde pryč.

Kruci… zasténala, když se jí postupně vracely vzpomínky na události toho večera, ale na nějakou lítost, navíc dost pozdní, nebyl čas, aspoň pokud nemínila zcela zmeškat přijímací pohovor. Tak rychle, jak jen toho byl schopná, doběhla na svou ubikaci, vděčná, že její spolubydlící nebyla zrovna přítomna, jinak by se určitě nevyhnula zvědavým dotazům, kdeže to strávila noc a s kým. A celou tu dobu, co se sprchovala a oblékala, musela myslet na toho mladíka, kterého den předtím potkala, a dumat, kdo to vlastně doopravdy je. Protože když předtím opouštěla jeho byt – tedy aspoň usuzovala, že byl jeho – neušla její pozornosti hromada tabletů na stolku, které podle symbolů a znaků na jejich deskách celkem snadno identifikovala jako přihlášky kadetů k praxi. Že by vážně mluvil pravdu, když tvrdil, že je kapitánem? nechtělo se jí to stále věřit, ale jiné vysvětlení, proč tam ty tablety měl, ji zatím nenapadalo.

Až nyní před komisí, kterou se marně snažila obměkčit, zatímco naivní část jejího já stále doufala, že se Jim znenadání objeví, aby ji zachránil, jak slíbil, ji zničehonic napadl ještě jeden důvod, mnohem pravděpodobnější než ten předchozí. Totiž že Jimovi ty tablety svěřil jeho kapitán, aby je prošel místo něj… což z něho dělalo podvodníka, ačkoli nějakou šarži zřejmě měl, když se těšil takové důvěře. Ale to jí v tuhle chvíli mohlo jen těžko pomoci.

„Já pravidla Akademie plně respektuji, pane, a opravdu jsem se snažila všechny zkoušky absolvovat včas…“ rozhodla se to Charlie zkusit ještě jednou, tentokrát přímo u Riddicka, avšak on ji ani nenechal domluvit.

„Asi jste se v tom případě nesnažila dost, kadete Pikeová!“ vyštěkl na ni příkře. „A nebo na to prostě nemáte!“

„A co kdyby mě nějaká loď byla ochotná přijmout i tak, pane?“ byla Charlie odhodlaná vyhledat Jima a přesvědčit ho, aby k tomu svého kapitána přemluvil. Za ty řeči včera večer jí to beztak dluží!

„Jaký hlupák by si Vás asi tak vybral, když je tu víc než dost jiných uchazečů, kteří mají svou prověrku v pořádku?!“ vysmál se jejímu návrhu komodor. „Buďte tak laskavá, kadete Pikeová, a nemarněte tu už déle náš drahocenný – “ chystal se ji bez dalších okolků vyrazit, jen aby mu kdosi neomaleně skočil do řeči.

„Já si ji beru!“