2. díl

    Kirkova zlost poněkud polevila, když před svými dveřmi spatřil dobře známou zelenou tvář rámovanou kudrnatými rusými vlasy. „Vítej zpátky, Jime,“ usmívala se na něj ta dívka natolik mnohoznačně, že i když si nemohl dovolit žádné otálení, tomuhle prostě odolat nešlo.

„Nevěděl jsem, že už jsi taky tady, Gailo,“ opětoval její úsměv a začal si říkat, že jeho večer možná nebude úplně marný, jak mu jejich následná hodně dlouhá společná sprcha potvrdila.

„Vážně už musíš, Jime?“ dělala na něj Gaila oči, když se oblékal, a on si tolik přál ještě zůstat, jen kdyby neměl neodkladné povinnosti jinde.

„Mohli bychom se přesunout na postel…“ lákala ho celkem zbytečně, protože za jiných okolností by ji už dávno držel a nesl právě tam.

„Je mi líto, snad zítra… Ale jsem moc rád, že jsi za mnou přišla,“ ocenil její iniciativu a ona se na něj zklamaně zakabonila.

„Zítra ráno už ale odlétáme! Je to teď nebo kdovíkdy!“ nevzdávala to ještě úplně, když se vyzývavě protáhla a dala tak na odiv své ladné zelené křivky.

„Potom musíme doufat, že to kdovíkdy bude hodně brzo!“ mrknul na ni Kirk škádlivě a vypadal v tu chvíli tak neodolatelně, že se na něj nedokázala zlobit.

„To rozhodně,“ rezignovala, ačkoli si neodpustila, aby si nedopřála ještě jeden velice důkladný polibek. „Opatruj se tam venku, Jime…“ rozloučila se s ním neochotně a on se tak mohl konečně v klidu doobléct, aby vzápětí v opět nepříliš dobrém rozpoložení vyrazil na cvičiště, skoro celou cestu v duchu proklínající toho zelenokrevnýho skřeta, jak Spocka jeho kamarád Bones občas za jeho zády nazýval, když ho měl plné zuby, což vzhledem ke komandérovu chování nebylo až tak vzácné.

Bylo již poměrně pozdě, a tak ho nijak nepřekvapilo, že nalezl výcvikové prostory docela prázdné. Tedy skoro prázdné, opravil se, když jeho pozornost upoutal jakýsi pohyb až v úplně zadní sekci té obrovské haly, kde obvykle probíhaly tréninkové simulace pro začátečníky. Zvědavý, jaký kadet je tak horlivý, že se v pátek večer nebaví někde venku, se tam vydal na obhlídku, neschopný odtrhnout zrak, jakmile padnul na tu drobnou brunetku, která právě dokončovala cvičnou akci a podle výsledků na monitoru si nevedla nijak oslnivě.

„Kruci!“ okomentovala to sama, když ji počítač upozornil, že nedosáhla dostatečného počtu bodů a musí proto svůj pokus opakovat.

„Kruci, kruci, kruci!“ ocenila to sdělení, natolik udýchaná po vší té – zjevně zbytečné – námaze, že jí skoro ani nebylo rozumět. Nešťastný výraz, s nímž vzápětí ztěžka usedla na podlahu, však byl dosti výmluvný, a Kirk se nemohl nepousmát, jelikož si dosud dokázal velmi živě vybavit své nepříliš slavné začátky na Akademii.

„Kolikrát už jsi to zkoušela?“ zeptal se zvědavě, jen aby mu polekaný výkřik té dívky prozradil, že si jeho přítomnosti nebyla do té chvíle vědoma.

„Hádám, že asi naposled, protože z tebe budu mít nejspíš infarkt!“ odsekla mu poněkud podrážděně, sotva vyskočila na nohy a přeměřila si ho zkoumavým pohledem.

Neměl na sobě uniformu, jen neformální oblečení bez jakýchkoli šarží, a tak ji zřejmě ani nenapadlo, že by mohl mít nějakou hodnost. Což mu zcela vyhovovalo. „První pomoc jsem už sice nějakou dobu netrénoval, ale kvůli tobě bych se překonal,“ věnoval jí jeden ze svých hřejivých úsměvů, které na něžné pohlaví obvykle tak dobře zabíraly, proto ho mírně zaskočilo, když se tahle akorát trochu posměšně ušklíbla.

„To je divné! Na mě působíš dojmem, že dýchání z úst do úst a masáž hrudníku provádíš celkem pravidelně!“ prskla na něj, než se natáhla pro svůj ručník, aby si jím utřela zpocenou tvář, a pak si ho ledabyle přehodila přes rameno.

„Tady,“ podal jí úslužně její láhev s pitím, za což si vysloužil další zakaboněný pohled, ale nakonec si ta dívka přece jen dopřála pár důkladných loků, třebaže vyhlížela, že by po něm tu nerezovou nádobku mnohem radši hodila.

„Je to jenom kvůli mně a nebo tě naštvalo i něco jinýho?“ zajímal se, neboť ho ta brunetka navzdory svému odmítavému chování zaujala. A nebo spíš právě proto?

Neboť James T. Kirk neměl obvykle o náklonnost žen nouzi, díky jeho vzhledu a později i postavení kapitána mu do postele, či kamkoli jinam, lezly de facto samy, aniž by o některou musel nějak zvlášť usilovat. Tahle byla po dlouhé době první, která byla vůči jeho šarmu zjevně imunní, a on se to rozhodl pojmout jako výzvu.

„Tak jak?“ zeptal se znovu, jelikož se zatím odpovědi nedočkal.

„A není to snad jedno?“ zareagovala konečně a tentokrát už nezněla ani tak naštvaně jako spíš unaveně. A když se na chvíli opřela o zeď a zavřela oči, uvědomil si, že to tak patrně i bude.

„Pětkrát…“ promluvila, zrovna když zvažoval, jestli ji přece jen nenechat na pokoji a nejít vyřídit svůj test, kvůli kterému sem původně přišel. „Zkoušela jsem tu zpropadenou simulaci už pětkrát a je to jen a jen horší!“ skoro zaúpěla, velké oříškové oči upřené přímo do těch jeho modrých a zoufalství v nich nešlo přehlédnout. „Rodiče asi měli pravdu, že se na tohle vážně nehodím…“

„Ale běž, jsem si jistý, že to nebude tak zlý,“ pospíšil si ji povzbudit a znovu upřel svou pozornost na displej, aby z počítače vytáhl záznamy o všech jejích dosavadních pokusech. Charlotte Pikeová, zaujalo ho ihned její jméno a on se na ni tázavě zadíval. „Pikeová?“

Brunetka se navzdory své skleslé náladě pousmála, třebaže ne moc vesele. „Nejsem nijak spřízněná s admirálem Pikem, pokud narážíš na tohle. Naštěstí pro něj,“ dodala sebekriticky a Kirk se při vzpomínce na muže, který ho kdysi dostal k Hvězdné flotile a později mu předal velení své lodi, nemohl neusmát.

„Pike věřil ve druhé šance a já myslím, že si ji zasloužíš i ty,“ pronesl, zatímco procházel detaily jejích cvičných misí, které rozhodně nebyly tak tragické, jak se tvářila. „Ze střelby jsi sice získala minimum bodů, ale zase vynikáš v rychlém úsudku, smyslu pro detail a v péči o ostatní členy posádky,“ vyjevil jí hodnocení, které bylo dostupné pouze velitelům, jak podle všeho věděla i ona.

„Máš přístup do celé mé složky?“ otázala se ho podezíravě a pátravě se na něj zadívala, jako kdyby dumala, jestli se v něm náhodou nespletla a on není něčím víc než jen starším kadetem, za něhož ho doteď považovala. „Možná bys mi mohl na oplátku říct aspoň svoje jméno, když toho o mně už tolik víš!“ vybídla ho lehce nedůtklivě, jakmile jí to potvrdil.

„Jim,“ odvětil stručně a ona povytáhla obočí, což bylo gesto, které ho u Spocka obvykle vytáčelo, ovšem v jejím případě mu to připadalo roztomilé, stejně jako její ofinka.

„Jenom Jim?“

„Jo,“ přitakal s pousmáním, které poprvé od jejich setkání ač poněkud chabě opětovala.

„Tak jo, Jime,“ odlepila se konečně od zdi, ale k jeho zklamání ne proto, aby k němu popošla blíž. Místo toho odložila láhev a ručník, očividně rozhodnutá zkusit znovu své štěstí proti počítači, což, jak Kirk z vlastní zkušenosti věděl, byl soupeř, nad nímž se mnohdy dalo vyhrát pouze lstí.

„Poslyš, ráda jsem tě poznala, ale teď se musím soustředit na svůj test, takže kdybys mohl…“ naznačila mu dosti jasně, že jeho přítomnost není vítána, ale pokud Kirk něco byl, tak zatraceně zatvrzelý, a tak to ještě vzdát nemínil. Obzvlášť když si přál na rtech té dívky znovu vykouzlit onen milý úsměv.