3. díl

    „Taky jsem tě rád poznal… Lottie?“ nebyl si Kirk docela jistý, jak jí vlastně říkat.

„Charlie,“ zodpověděla tu nevyřčenou otázku a trochu si povzdechla. „Hele, nevím, co si tady od tohohle všeho slibuješ, ale já nejsem tvůj typ, chápeš?“

„A jaký?“ povytáhl trochu pobaveně koutek úst, ovšem jí to až tolik zábavné nepřišlo.

„Na jednu noc!“ upřesnila to, než se k němu otočila zády tak prudce, až se jí po lopatky dlouhý culík rozhoupal a on jeho pohyb krátce sledoval, než očima sklouznul na její kulatý zadeček.

„To by mě taky ani nenapadlo,“ ujistil ji, zatímco u druhého monitoru nastavovala novou simulaci a on tak mohl obdivovat nejen její umíněnost ale i postavu oblečenou do přiléhavého sportovního overalu, jenž dokonale kopíroval její útlý pas a oblé boky, což byla kombinace, která mu vždy připadala neodolatelná, a plně vynahrazovala její ničím mimořádný hrudník.

„Můžu ti pomoct, jestli chceš,“ nabídl jí v okamžiku, kdy se s lehce rozmrzelým výrazem opět obrátila k němu a užuž otevírala ústa, nejspíš aby ho znovu vyhodila.

„Ano? A jak bys to udělal?“ nebrala jeho návrh vážně. „Já to chci dokázat doopravdy, ne nějakým podvodem! Takové vítězství pro mě nemá cenu!“ upozornila ho a on si nemohl neříkat, jestli už jí náhodou nedošlo, s kým to vlastně mluví.

„Asi tě to překvapí, ale když dojde ke střetu s nepřítelem, tak rozhodně nevyhrává ten s morálními zábranami,“ sdělil jí, aby ji trochu probral z té její naivity, ale neúspěšně.

„Tohle není válečná zóna, ani test Kobayashi Maru, musí tedy existovat způsob, jak vyhrát i poctivě!“ trvala na svém a on se znovu zahleděl na monitor, aby odhalil, v čem dělá tu zásadní chybu.

„Snažíš se pokaždé zachránit všechny členy posádky…“ netrvalo mu dlouho najít její slabinu. „A tím se zbytečně zdržuješ. Musíš ty těžce raněné nechat na místě, sice za ně budeš mít míň bodů, ale dostaneš se s tím zbytkem na loď a to by mělo pro splnění stačit,“ poradil jí, jak na to, takhle to ostatně dělali všichni, ale ona odmítavě potřásla hlavou.

„Nenechám tam nikoho!“ prohlásila rezolutně.

„Stejně už jsou de facto mrtví. Což bys jako medička měla vědět,“ pokoušel se jí otevřít oči, zatímco si v duchu ne poprvé a jistě ani naposled přehrával svou zoufalou snahu zachránit všechny členy posádky, kteří byli nešťastně přeneseni přímo mezi klingonské vojáky a v křížové palbě phaserů tak neměli valnou šanci na přežití. Přesto se jim jich šest podařilo dostat zpátky. Ale ti zbylí čtyři…

Kirk se bezděčně zamračil, protože se stále ještě nedokázal zbavit pocitu viny za jejich smrt. Pokud se mu to vůbec kdy povede. Sice za to nebyl přímo odpovědný, ale pořád to byli muži pod jeho velením a jeho povinností coby kapitána bylo zajistit jejich bezpečí, v čemž zcela zjevně selhal. I proto se nemohl dočkat, až se dnes večer opije, přesně jak Spock předpokládal. Tolik potřeboval aspoň na chvíli otupit bolest z jejich ztráty. A taky tu otravnou bolest zad, která si během záchranné akce poranil, což před Bonesem zatvrzele tajil, protože neměl náladu na ty jeho řeči.

„Co se děje?“ neušla Charlie výrazná změna v Jimově chování. A přestože si říkala, že to není její věc, že má svých starostí už takhle dost, Jim v ten moment vyhlížel tak zdrceně a ztraceně, že prostě nedokázala zůstat lhostejná. „Pověz…“

„Ale nic,“ přinutil se k pousmání, ovšem tohle na rozdíl od všech těch předchozích nerozzářilo jeho jiskřivě modré oči, a taky se na jeho plných rtech příliš dlouho neohřálo. „Jenom jsem taky v něčem pohořel,“ přiznal neurčitě, aniž by pořádně věděl, proč se s tím svěřuje docela cizí holce. Možná proto, že si o tom potřeboval s někým promluvit… s někým normálním, což vylučovalo Bonese i Spocka, kteří mu byli nejblíže.

„Vážně? Proto jsi teď tady?“ netrvala jí tahle dedukce dlouho a tentokrát bylo Kirkovo pousmání, ač kratičké, upřímné.

„Koukám, že se počítač nemýlil, tohle byl fakt rychlý úsudek. A celkem správný,“ připustil a nyní byla řada na ní, aby se pousmála.

„Takže dva propadlíci, kteří v pátek večer nemají nic lepšího na práci?“ připadalo jí to v jeho případě poněkud neuvěřitelné.

„Hádám, že asi jo,“ přikývl a najednou ho napadlo, jak by téhle dívce mohl pomoct a zároveň s ní ještě strávit nějaký čas, neboť mu s ní bylo nečekaně dobře. „Co kdyby sis se mnou zkusila jednu z pokročilejších simulací? Třeba ti pak ty tvoje už nebudou připadat tak obtížný.“

„A nebojíš se, že ti v týmu se mnou nakope protivník zadek?“ neměla ve své schopnosti žádnou velkou důvěru a vážně pochybovala, že se to po Jimově boku zlepší, to spíš naopak.

„Jsem ochotný to risknout,“ nedělal si s tím Kirk na rozdíl od Charlie těžkou hlavu a rovnou k ní napřáhl ruku. „Tak pojď.“

„Jenom aby bylo mezi námi jasno, tímhle mě do postele nedostaneš!“ upozornila ho a teprve když jí odvětil, že to ani neměl v plánu, popošla k němu blíž. „Tak jo, můžeme to zkusit…“ Říkala si, že beztak nemá co ztratit, teda až na svou sebeúctu, až totálně vybouchne, ale k jejímu ohromení to nakonec nebylo tak zlé, dokonce tím testem i prošli, čemuž se jí nechtělo ani uvěřit.

„My to dokázali!“ zajásala, když jim počítač ohlásil výsledky a spontánně Jima objala, takovou z toho měla radost. „Vážně jsme to dokázali!“

„Jo…“ byl Kirk najednou poněkud nesvůj, když se k němu Charlie tak nečekaně přitiskla, a ona si jeho strnulost vyložila po svém.

„Myslím, že teď je řada na mně, abych udělala zase něco pro tebe…“ pronesla, načež o krok couvla a prostě ho vybídla, aby si sundal triko.

„Cože?“ nebyl si úplně jistý, že rozuměl správně, ale když mu to Charlie zopakovala, bez dlouhých okolků jí vyhověl, upřímně zvědavý, co s ním má vlastně v úmyslu.

„Au!“ zatvářila se Charlie soucitně, když spatřila tmavé podlitiny na Jimově trupu a už se ani nedivila, že během jejich společné akce působil občas poněkud ztrnule. Tohle ho muselo opravdu bolet.

„Už se ti na to někdo díval?“ zeptala se věcně, zatímco prsty jemně přejížděla po jeho žebrech, aby se přesvědčila, že neutrpěla žádné trauma.

„Nic to není,“ odbyl ji Jim, ovšem jejímu dotyku se nebránil, na to byl až příliš příjemný.

„Lehni si na podložku,“ vyzvala ho, jakmile dokončila svou prohlídku. „Na břicho,“ upřesnila dodatečně, neboť Jim se položil na záda, ruce založené pod hlavou a s náznakem úsměvu ji sledoval.

„Určitě?“ povytáhl jedno ze svých výrazných obočí a vypadal v tu chvíli tak neodolatelně, že si Charlie začala říkat, jestli s touhle svou péčí neudělala obrovskou chybu.

Neboť ač se tomu přirozeně bránila, protože Jim byl klasický případ sukničkáře a ona odmítala být jen dalším zářezem na jeho posteli, nemohla popřít, že ji přitahuje. Se svým urostlým tělem, chlapecky šibalským úsměvem a opravdu neuvěřitelně modrýma očima a hříšně plnými rty to ostatně neměl tak těžké… Navíc už to bylo poměrně dlouho, co s někým byla naposledy, nejspíš právě proto na ni měla jeho blízkost takový vliv. Ale to by se radši propadla do nitra Země, než aby mu dala byť náznakem najevo, jak na ni působí. Přiživovat jeho už beztak jistě bujné ego vážně nemínila!

„Zcela určitě!“ odvětila rázně, aby si nemyslel kdovíco, a on se lehce neochotně překulil a odhalil tak jejímu zraku ještě ošklivější zhmožděniny, než měl na hrudníku.

„Cos proboha vyváděl?“ dotkla se zlehka těch skoro černých míst. „Tohle je následek toho tvého pohoření?“

„Něco takovýho,“ přitakal, protože se mu vážně nechtělo vyprávět, jak se porval s několika Klingony, ale jí to zjevně takhle stačilo.

„Dobře, zkusím s tím něco udělat, ale nebude to úplně příjemný,“ varovala ho, když po chvilce opatrného zkoumání odhalila dislokaci, která mu musela působit ony obtíže.

„A to má být ta moje odměna, jo?“ zalaškoval, než ji vybídl, že se do něj může pustit.

„Tak jo, jdeme na to…“