5. díl

    „Tak tohle…“ zalapala Charlie po dechu, sotva bylo po všem. A jak byla předtím ráda, že na Jima narazila, a nebo spíš on na ni, nyní si byla jistá, že toho bude ještě zítra ráno litovat, natolik byla vyřízená. „Tohle ti… neodpustím…“ Svezla se naprosto bezvládně na podlahu a říkala si, že dnes už odsud asi nebude schopná odejít, rozhodně ne po vlastních nohách.

„Ale běž, vždyť tu první půlhodinu sis vedla celkem obstojně,“ usadil se Kirk naproti ní a rovnou jí podal láhev s pitím.

„Jasně… a ty… další… tři… jsem… vyloženě… zazářila…“ odsekla mu přerývaně, jakmile si důkladně přihnula. „Tohle…by se… mělo… zakázat…“ Byla si naprosto jistá, že na tyhle dvě hodiny v pekle nikdy nezapomene.

„Nejlepší rande tvýho života, co?“ nemohl si Kirk pomoct, aby ji trochu nepopíchnul a tentokrát už po něm tu láhev opravdu hodila. Jen kdyby neměla tak zemdlené ruce, že mu nečinilo žádné zvláštní obtíže ji chytit.

„Díky!“ předstíral, že její útok nezaregistroval, a klidně se taky napil.

„Takže takhle to děláš? Vezmeš holku na simulaci… a pak ji napůl v bezvědomí… odtáhneš k sobě a zneužiješ? Nezavání to náhodou tak trochu nekrofilií?“ prskla na něj Charlie, už aspoň zase schopná souvislejší mluvy než byla jen dvě, tři slova.

„To mi řekni ty, ty jsi tady doktor!“ zasmál se, ale jí upřímně moc do smíchu nebylo.

„To nejsem a jak to tak vidím, tak asi hned tak ani nebudu,“ byla z toho vyloženě skleslá.

„Ale nepovídej, že by zase nějaký infarkt?“ nebral ji Kirk stále ještě úplně vážně.

„To ne, ale dneska je poslední termín pro splnění toho testu. Dokud ho nemám, nemůžu si podat přihlášku na žádnou loď. A vzhledem k tomu, že nohy mi umřely hned po první hodině, tak to asi nezvládnu,“ popsala mu svůj problém a nešťastně si povzdechla. „Je to jenom moje chyba… fakt jsem si myslela, že tyhle fyzické testy jsou akorát formalitou, vůbec mě nenapadlo, že jsou tak těžké. Soustředila jsem se hlavně na svoje studia, dokonce jsem byla na půlroční stáži na Novém Vulkánu a tady na katedře jsem nevynechala snad jedinou přednášku nebo praktickou zkoušku. Tolik jsem si přála dokázat rodičům, že za něco stojím…“

„Však jim to dokážeš,“ rozuměl jí v tomhle Kirk až příliš dobře. Co by on dal za to, kdyby ho otec mohl vidět na můstku v kapitánském křesle! Jenže o toho ho nepřítel připravil hned v den, kdy se narodil. Byl kapitánem pouhých dvanáct minut, než se obětoval, aby zachránil životy členů posádky lodi USS Kelvin, včetně matčina a toho jeho. Právě proto tolik plakala, když jí pověděl o svém povýšení. A proto se teď málokdy ukazoval doma, třebaže jeho otčím měl na tom samozřejmě taky svůj nemalý podíl. „Určitě jsou na tebe pyšní už teď,“ zaplašil radši rychle své vzpomínky a soustředil se opět plně na Pixie, která se pomalu zmátožila do sedu, aby na něj mohla upřít značně lítostivý pohled.

„Ne, nejsou. Táta říkal, že na to nemám, že budu ještě žadonit, aby mě vzali zpátky, a máma jako vždycky mlčela,“ přiznala mu ne bez zahanbení. „A co u tebe doma? Jsou na tebe hrdí?“

„Svým způsobem,“ nemínil do toho znovu zabřednout. „Poslyš, tohle mě fakt mrzí, Pixie, netušil jsem, že ta tvoje zkouška tak hoří. Hádám, že ji pořád chceš složit poctivě, co?“ byl si celkem jistý, že by jim byl Scotty, vrchní inženýr Enterprise, schopný pomoct, ale ona byla dle jeho očekávání proti tomu.

„Samozřejmě že ano! Nechci svých cílů dosáhnout podvodem, vždyť bych z toho ani nemohla mít radost!“ trvala na svém a on s pousmáním potřásl hlavou nad její sladkou nevinností.

Kdy on byl vlastně takovým? A kdy se stačil tolik změnit? A nebo tuhle nevinnost ani nikdy neměl? Co mu paměť sahala, tak si dokázal vybavit jen samé průšvihy, neustálé rozbroje s otčímem a později i pár oplétaček se zákonem, než ho Pike postavil do latě a přesvědčil ho, aby nastoupil na Hvězdnou Akademii. Možná, že takovýmhle byl už hned od narození… věčný rebel proti všemu a všem…

„To by ses možná divila…“ utrousil, protože on tehdy radost rozhodně měl, když – byť podvodem – prošel testem Kobayashi Maru. Ono líčení před veliteli pak už tak radostné nebylo, ani dočasné postavení mimo službu, ale za ten Spockův ohromený výraz, že někdo uspěl v jeho testu, který schválně naprogramoval tak, aby v něm zvítězit nešlo, to vážně stálo.

„Ne, tohle vím zcela určitě,“ zůstávala Charlie neoblomná a odhodlaná to nevzdat bez boje se s námahou vyškrábala na nohy, jen aby se vzápětí ztěžka opřela o zeď a pomalu po ní sklouzla zase na podlahu, příliš vyčerpaná i na jeden jediný krok. „Asi si na to ještě malou chvilku odpočinu…“ zamumlala a on se na ni chápavě pousmál.

„Neboj, bude to dobrý. Určitě si tu zkoušku budeš moct dodělat i později,“ nemyslel si, že by to mělo představovat nějaký zvláštní problém. Aspoň on ho v tom neviděl.

„Tím si nejsem vůbec jistá. Navíc bez kompletních testů si mě těžko někdo vybere na praxi. A další kolo přijímacích pohovorů je zase až za rok. Celý rok! Tak dlouho si nemůžu dovolit čekat!“ zoufala si, protože z domova neodešla úplně v dobrém a nedokázala si představit, že by se tam měla zase vrátit, navíc na celý dlouhý rok! To radši bude pomáhat zdravotníkům na některé z kolonií, pokud ovšem o ni aspoň ti projeví zájem!

„Taky nebudeš muset,“ ubezpečil ji Kirk a konejšivě ji pohladil po rameni. „Vždyť jsme přece domluvení, že nastoupíš ke mně, ne? A co se mě týče, tak jsi ve své zkoušce obstála,“ sdělil jí a ona chvíli vypadala, že neví, zda se smát a nebo brečet. „Bude to v pořádku, uvidíš. Postarám se o to. Slibuju,“ ubezpečil ji a ačkoli mu zjevně pořád příliš nevěřila, nemohla neocenit jeho snahu ji rozveselit.

„Dobře, kapitáne,“ zamumlala, natolik vyčerpaná, že se ani nebránila, když ji vzal bez varování do náruče.

„Tak pojď, musíme tě dostat do postele, než tady vytuhneš,“ pronesl a rovnou s ní vyrazil k východu.

„Můžu jít sama…“ zaprotestovala dosti chabě, ale zároveň si položila hlavu na jeho urostlé rameno, takže se tu námitku rozhodl nebrat vážně. Obzvlášť když krátce nato podle všeho usnula.

Ani ho to moc nepřekvapilo, jestli si fakt všechny fyzické testy nechala až na konec, jak naznačovala, a ještě si na ně vyhradila málo času, musela být naprosto vyřízená. Ostatně on už toho měl pro dnešek taky dost a jakmile Pixie uložil do své postele, protože se nemínil zdržovat zjišťováním, kde na Akademii má svou ubikaci, a nechtělo se mu ji kvůli tomu zbytečně budit, vyrazil konečně do baru za zbytkem posádky, aby v pití a zábavě ještě dohnal, co kvůli Spockovi zmeškal. Koneckonců zkoušku ze střelby měl vyřízenou, ač přes jinou simulaci, než se obvykle používala, a jelikož přijal Pixie, nemusí se už ani probírat všemi těmi přihláškami, plně postačí, když během zítřka schválí ty Spockem vybrané, což bylo celkem úlevou.

„Tebe jsem tady už ani nečekal!“ přivítal ho doktor McCoy, zvaný Bones, sotva se k němu a ostatním připojil, a hned mu objednal pořádnou sklenici piva. „Prej ti ten skřet zas dělal potíže…“ utrousil, než zavelel, aby se všichni společně napili na počest jejich padlých druhů, a ač to za ten večer nebylo podle všeho poprvé, nikdo neprotestoval.

„Ne víc než obvykle,“ odvětil Kirk, když se po důkladném přípitku usadil vedle svého kamaráda a současně vrchního lékaře Enterprise, který si ho natolik zkoumavě prohlížel, až se z toho trochu ošil.

„Koukáš, jestli jsme se spolu zas neporvali nebo co?“ nechápal jeho zájem a radši se zase napil, po vší té námaze na cvičišti měl přece jen žízeň, když se neobtěžoval vzít si s sebou nějaké pití. Taky se tam ale původně neplánoval zdržet tak dlouho…

Kirk se při myšlence na Pixie musel pousmát, obzvláště když si ji vybavil ve své posteli. Rozpustil jí vlasy, aby se jí pohodlně leželo, a měl přitom silné nutkání se natáhnout vedle ní, ovšem pochyboval, že by to po probuzení ocenila. A tak si jen spěšně vyměnil triko za čisté a pakoval se odtamtud, zatím bez konkrétního plánu, kdeže to vlastně stráví tuhle noc. Protože to mu vážně nikdy starosti nedělalo.