79. díl

    Ráno nebyla s Eve kloudná řeč, jelikož se během noci zřejmě rozhodla, že bude nejlepší s ním mluvit co možná nejméně. Poslouchala ho, to ano, ale nijak se do hovoru nezapojovala a když už od ní vyžadoval nějakou reakci, omezila se na jednoslovnou odpověď.

Takhle spolu přetrpěli snídani a ačkoli se Shaperd snažil zpočátku tvářit, jako by se nic mimořádného nedělo, rychle ho ta hra přestala bavit.

„O co se to tu snažíš?“ udeřil na ni, jakmile dopil výživový koktejl a mohl jí věnovat svou plnou pozornost. „My dva musíme komunikovat, jinak to nemá smysl!“

„Komunikovat? A proč? Copak tebe snad zajímá můj názor?“ pronesla ledově, než se opět pustila do své placky a jeho okázale ignorovala.

„Pokud je nějak přínosný, tak samozřejmě ano,“ ubezpečil ji, čímž ji viditelně příliš nepotěšil.

„Ale prosím tě! Vždyť ty ženy ani nebereš jako někoho sobě rovnýho!“ prskla podrážděně, až si říkal, jestli to její mlčení předtím nebylo přece jen přijatelnější.

„A k tomuhle závěru jsi dospěla jak?“ nemohl se nezeptat.

„Docela snadno! Stačí mi slyšet, jak přezíravě mluvíš o té své přítelkyni! Jako kdyby ti na ní vůbec nezáleželo! Akorát ji využíváš!“ vmetla mu rozhořčeně do tváře, její loajalita zcela na straně oné neznámé ženy, o níž nevěděla zhola nic. A on si byl celkem jistý, že kdyby ji poznala jen o trochu blíž, nejspíš by si tu svou podporu hodně rychle rozmyslela.

„Jsme spolu po vzájemné dohodě, nikdo nikoho nevyužívá,“ pokusil se jí to vysvětlit, ovšem Evin skeptický výraz ho přiměl podobně zbytečné snahy okamžitě zanechat.

„Ostatně co je mezi náma, je čistě naše věc, řekl bych, že ty máš už takhle dost svých starostí, nemyslíš?“ upozornil ji ostře, aby pochopila, že tím je tohle téma uzavřené. „Až dojíš, tak tě vezmu na jednu farmu, abys poznala její obyvatele a porozhlédla se kolem… když se ti podaří udělat na ně dobrý dojem, možná budou souhlasit, abys tam s nimi na čas žila. Jsou to docela slušní lidé, takže bych ti radil tu příležitost nepropást, není tu zase tolik míst, které by přicházely v úvahu.“

„Fajn,“ vrátila se Eve tvrdošíjně ke svým stručným odpovědím a Shaperd se už nemohl dočkat, až ho Noir přiletí vystřídat, a on si bude moct od její komplikované povahy odpočinout.

Zdálo se mu, že ač se snaží sebevíc, stále se mu nedaří najít ten správný způsob, jak s ní jednat, pořád tam byl z její strany jakýsi blok… odpor vůči čemukoli, co navrhnul. I když si sebekriticky připustil možnost, že to nemusí být pouze jejím zaviněním… třeba už si tak přivykl velení, že nedokáže hovořit s lidmi normálně… Jenže i kdyby tomu tak bylo, jejich současná situace si žádala rychlé řešení a ne sáhodlouhé debaty o jejích pocitech a přáních. Obzvláště když Eve ani sama nevěděla, co vlastně chce.

„A mohl bys mi o té rodině říct něco bližšího?“ překvapila ho zničehonic docela rozumným dotazem, zrovna když se v duchu opět pozastavoval nad tím, proč je chování žen tak nelogické a nevyzpytatelné.

„Ten farmář se jmenuje Timothy, je to už starý muž a jako takový má své vrtochy. A občas taky dost svérázné způsoby,“ snažil se diplomaticky popsat staříkovu nerudnou povahu. „Na farmě žije sám jenom se synem Calebem, pěstujou tam tuříny, ale už na to ve dvou moc nestačí, takže hádám, že by se jim tvoje pomoc mohla hodit.“

Eve nad jeho slovy chvíli dumala, než se znovu ozvala. „Takže bych měla na starosti domácí práce?“

„To ani ne, spíš bys pomáhala Timovi na poli, protože Caleb mu tam zrovna moc k užitku není. Je totiž slepý,“ osvětlil jí to Shaperd, i když si raději nechal pro sebe, jak k tomu došlo, aby Eve náhodou nevystrašil. Jenže tu právě tahle informace jako naschvál zaujala.

„A copak vy mu nedokážete pomoct? Myslela jsem, že s vašimi technologiemi už dokážete napravit cokoli,“ podivila se, v jejím hlase nepatrný náznak posměchu, který mu ale unikl.

„Pokud je trauma příliš velké, tak se toho moc udělat nedá. A v jeho případě není možná transplantace ani implantace, vlastně může hovořit o štěstí, že je ještě naživu. I když Tim z toho moc velkou radost nemá.“

„Byl by radši, kdyby byl jeho syn mrtvý?!“ nezamlouvalo se to Eve, ostatně nic jiného od ní ani neočekával.

„Byl by radši, kdyby nemusel živit někoho, kdo se o sebe nedokáže sám postarat,“ sdělil jí na rovinu, protože předpokládal, že Tim jí při setkání řekne totéž, nebyl to zrovna názor, se kterým by se tajil.

„A k někomu takovému mě chceš dát? To si vážně myslíš, že by to mohlo fungovat?“ zadívala se na něj způsobem, jako kdyby už docela přišel o rozum. „Jenom z toho, co říkáš, je mi jeho syna líto! Očividně si prošel peklem a jeho otec mu hned přichystal další!“ rozhorlila se nad tím domnělým příkořím a on si pomyslel, že pokud takhle spustí na Tima, bude mít co dělat, aby ji před ním ochránil.

„Víš co? Radši si tyhle soudy nech, dokud je nepoznáš osobně,“ pokoušel se zklidnit její rozhořčení. „Věci nejsou někdy jenom bílý nebo černý… a je lehký odsoudit někoho, když nevíš nic o jejich situaci, netušíš, s čím se musí denně potýkat.“

„Takže říkáš, že je to správný?“ obrátila svou zlobu okamžitě proti němu. „Slabí jedinci si prostě nezaslouží žít?“

„Chci říct, že tohle je drsný místo a sebemenší projev laskavosti tě tu může stát život. Však to brzo poznáš sama…“