73. díl

    Já jsem takový idiot! nadávala si Eve, zatímco neochotně následovala Gabriela na ošetřovnu. To jsem si fakt myslela, že se na mě po těch svých slovech hned vrhne?! Jako kdyby měl zapotřebí se doprošovat, jestli mu něco dovolím! Má přece tu svou úžasnou partnerku, která ho dokáže dokonale uspokojit, tak na co by se zahazoval se mnou?! Jsem mu maximálně akorát tak k smíchu!

Mlčky ho sledovala, jak přešel k jednomu z počítačů, aby tam zadal své požadavky, a nechápala, jak se může tvářit, jako kdyby se vůbec nic nestalo. Zatímco ona byla stále ještě lehce rozechvělá z toho relativně nevinného dotyku a notně zklamaná, že u něj to taky skončilo. Nevěděla, jestli ji štve víc tohle a nebo jeho konstatování, že podobné komplikace nepotřebuje ani jeden z nich, s nímž se od ní definitivně odtáhnul.

„Vždyť jsi mi to předtím sám nabízel na odreagování!“ připomněla mu, dotčená jeho odmítavým chováním. „To mi chceš říct, že jsi najednou změnil názor?!“

„Pokud vím, tak jsi ten svůj taky změnila. Tak proč ti to v mém případě přijde tak zarážející?“ opáčil celkem klidně, až jí připadalo, jako kdyby se jí vysmíval.

„Takže o tohle ti šlo?! Pomstít se mi za to, že jsem tě odmítla?!“ vyjela na něj ostře, ale jeho překvapený výraz její podezření okamžitě rozptýlil. Ovšem omlouvat se mu za svůj hněvivý výbuch ani tak nemínila, na to na něj byla pořád příliš naštvaná.

„Pomstít se ti?“ zopakoval a tentokrát už se trochu pobaveně pousmál, čímž jí na náladě nikterak nepřidal. „Kolik myslíš, že mi je, abych něco takového dělal?“

„Tak proč?“ nedokázala to prostě nechat být.

Chvíli na ni zkoumavě hleděl, než se nakonec uráčil jí odpovědět. „Protože mám pocit, že pro tebe by to tak bezvýznamný nebylo. A já takový typ závazku rozhodně nehledám.“

„Cože?!“ zamračila se na něj okamžitě, dopálená jeho domýšlivostí. „A proč si myslíš, že bych se chtěla vázat zrovna na tebe?! Nejsi zas taková výhra, za jakou se nepochybně považuješ!“

„A přesto jsi ochotná se se mnou líbat? To mi vážně lichotí,“ bavil se celkem dobře na její účet a ona pevně semkla rty, odhodlaná s ním aspoň v nejbližší době nepromluvit už ani slovo. Ať si jde třeba k čertu!

Skoro jako kdyby četl její myšlenky, zvedl se zničehonic z podlahy a oznámil jí, že je čas ji opět zkontrolovat na ošetřovně. Pak prý od něj bude mít až do zítřejšího rána pokoj, což byla vyhlídka, která ji poměrně potěšila a přiměla ji, byť bez valného nadšení, spolupracovat. Přinejmenším až doteď…

„Lehni si, ať můžeme začít,“ vybídl ji Shaperd, když vzhlédl od klávesnice a zjistil, že Eve dosud netečně postává u východu a tváří se… ublíženě? Rozmrzele? To se jí tolik dotklo, že ji nepolíbil, a nebo jí mezitím přelítlo přes nos něco jiného? Jo, ženským se člověk holt nikdy nezavděčí!

„Tak dělej, nemáme na to celou noc,“ popohnal ji trochu netrpělivě, protože už to chtěl mít za sebou.

Jednak si potřeboval vyřídit pár svých záležitostí, což v její přítomnosti mohl udělat jen stěží, a pak už měl její milé společnosti pro ten den tak akorát dost. A předpokládal, že ona na tom bude podobně, protože po jeho slovech se sice zakabonila, ale víceméně poslušně se natáhla na lehátko a nechala ho, aby aktivoval příslušné přístroje. Občas to vyžadovalo, aby se jí dotknul, a neušlo mu, jak útrpně se pokaždé zatvářila, skoro jako kdyby ji stálo značné úsilí to bez protestů strpět.

Už si dokázal živě představit, jak kyselé na něj bude dělat obličeje, až doopravdy začne s výcvikem. I když možná že až ji bude drtit pod svým tělem, tak bude mít docela jiné starosti, než na něj zkoušet tyhle své dětinské triky!

„Je ti něco? Jsi nějak nezvykle potichu…“ popíchnul ji a ona po něm sekla nevraživým pohledem. Hm, a to se bál, aby k němu příliš nepřilnula! Když si vzpomněl, jak ji považoval za nevinného andílka… a stačilo tak málo a ona se změnila v… malé naježené kotě? Ta myšlenka ho pobavila, hlavně protože tušil, jak by ji takové označení asi potěšilo.

„Je to opravdu nutný?!“ neudržela se už Eve, které ten náznak úsměvu na jeho rtech neunikl. „Myslím, že jsem v rámci možností v pořádku! A i kdyby ne, tak tobě to může být stejně fuk! Beztak se už nemůžeš dočkat, až odsud vypadneš!“

„Neřekl bych, že mě znáš natolik dobře, abys za mě mohla mluvit,“ odtušil suše, zatímco v duchu přemítal, jak tuhle mrzutou situaci rychle vyřešit, neboť se s ní nemínil neustále o něčem dohadovat. Kupodivu dospěl k jedinému řešení… i když kdoví, jestli tím její nálada spíš ještě neutrpí… Ale co, proč to nezkusit, přinejhorším si dopřejou další krásnou procházku po poušti! Byl si jistý, že i v tom by Chip dokázal najít nějakou romantiku!

Eve se zrovna nadechovala, nejspíš aby mu něco odsekla, ale k tomu už jí nedal příležitost. „Doufám, že znáš aspoň sama sebe…“ prohodil významně, než se k ní sklonil a bez sebemenšího zaváhání se zmocnil jejích úst.