77. díl

    Ještě chvíli stála jako přimrzlá na chodbě, než jí zbytky důstojnosti – neboť kolik důstojnosti jí asi tak mohlo zbýt, když byla trapně přistižena při poslouchání za dveřmi? - zavelely opustit její úkryt a zdráhavě vejít do pilotní kabiny. Okamžitě byla podrobena Gabrielovu zkoumavému pohledu, což by jí bylo dost nepříjemné, i kdyby toho na sobě měla víc než pouze jeho tričko, přesto se snažila působit, jako že se nic mimořádného neděje.

„Nechtěla jsem tě rušit, jenom jsem dostala žízeň... Nevěděla jsem, že s někým telefonuješ...“ zmohla se na chabou lež, kterou přijal se značně skeptickým výrazem.

„Klidně si posluž, když už jsi tady,“ shrábnul čutoru z pultu a podával jí ji, takže jí nezbylo nic jiného, než neochotně přistoupit blíž, aby si ji od něj vzala.

„Díky…“ zamumlala a rychle si dopřála malý lok té tekutiny, zatímco marně čekala na nějaké vysvětlení z jeho strany. Jenže on buď předpokládal, že jeho slova nezaslechla a nebo mu na jejím názoru a pocitech vůbec nesešlo, neboť zjevně neviděl jediný důvod, proč se k tomu vyjadřovat.

„Nechceš mi něco říct?“ nevydržela už to nakonec a k jejímu znechucení to znělo spíš lítostivě než hněvivě, i když si sama ani nebyla jistá, co vlastně v tu chvíli cítí. Připadala si… zrazená… zneužitá… odhozená… jako nějaká panenka, se kterou už ho přestalo bavit si hrát.

„Ani ne,“ odtušil natolik lhostejným tónem, že měla sto chutí mu tu čutoru omlátit o hlavu, aby se konečně probral.

„Ani ne? Tak ty se chystáš zmizet a nemáš ani tu slušnost mi to oznámit?!“ nezamlouvalo se jí silně jeho chování. A ještě méně se jí zamlouval výraz, s nímž si ji prohlížel. Jako kdyby se nemohl rozhodnout, zda ho její zlostný výbuch baví a nebo obtěžuje.

„Nemusíš se bát, že bych tě o tom včas neinformoval. A nebo si snad myslíš, že jsem se chtěl vyplížit někdy v noci?“ neodpustil si narážku na její vlastní ne zrovna slušné jednání.

„To ne, ale…“

Eve se odmlčela, protože jakmile vyprchaly prvotní bouřlivé emoce, uvědomila si, že nemá to nejmenší právo mu něco vyčítat. Už takhle jí věnoval víc času a pozornosti, než by musel, a ona na něj místo zaslouženého vděku akorát křičí. Co si o ní musí myslet? Rozhodně nic lichotivého a to ji vážně mrzelo.

„Omlouvám se…“ spustila o poznání mírněji, tvář lehce zrůžovělou rozpaky. „Trochu mě to zaskočilo… Ale… vrátíš se ještě, že jo?“ visela na něm prosebně očima, protože představa, že už by ji měl nadobro opustit, ji dost vylekala. S ním se cítila… v bezpečí… zatímco o sobě měla čím dál silnější pochybnosti, zda to tu vůbec může sama zvládnout.

V její tváři se v ten moment zračila taková zranitelnost, že to Shaperda obměkčilo, přestože se jí původně nic vysvětlovat nechystal. „Jasně že jo. Snad jsi nedoufala, že unikneš mému výcviku?“ prohodil v žertu, aby poněkud odlehčil situaci. „Jenom si potřebuju něco neodkladného zařídit, tak to tu budeš muset chvíli vydržet beze mě. Ale zanechám tě ve více než schopných rukou,“ přislíbil jí a ona to s drobným přikývnutím akceptovala.

„Asi mě nemůžeš vzít s sebou, co?“ zeptala se ale i tak.

„Věř mi, že tam by se ti líbilo ještě míň než tady,“ snažil se ji odbýt, jenže ona se tak snadno ošálit nenechala.

„Je to tam hodně nebezpečný?“ vyzvídala, oči rozšířené novými obavami. Tentokrát ovšem o něho, což ho celkem zaujalo.

„Nic, co bych nezvládl,“ vyhnul se raději přímé odpovědi. Protože mu nedělalo až tolik starosti to, co by mohl u Rydonu najít, jako spíš co se stane, jestli se o jeho cestě dozví někdo nepovolaný…

„Já o tom přece nepochybuju…“ ujistila ho Eve s překvapivě vřelým úsměvem, který mu dal pocit, že by to všechno mohlo dopadnout dobře.

Což ho akorát utvrdilo v přesvědčení, že by se jí měl co nejdřív zbavit. Protože se mu až příliš zamlouval způsob, jakým na něj hleděla… protože v něm budila zdání, že dokáže něco změnit… že pro ni něco znamená… A tohle si prostě nemohl dovolit…

Pružně se zvedl ze svého sedadla a úmyslně si stoupnul těsně k ní, neboť věřil, že tohle ji zaručeně přiměje dát se na ústup. Jenže ona se ani nepohnula. Akorát zvedla hlavu, aby s ním udržela oční kontakt, a lehce našpulila rty, i když jestli to bylo ve vzdoru a nebo v němém pozvání, to nedokázal určit.

„Měla bys jít spát,“ zavrčel na ni nepřívětivě, protože její blízkost v něm vyvolávala představy, které bylo zatraceně těžké ignorovat… a ve kterých na sobě neměla ani to tričko… A ona mu to zrovna moc neulehčovala.

„Já vím,“ nedohadovala se s ním pro jednou, přesto se k odchodu viditelně neměla. „Ale ještě bych ti chtěla něco vrátit…“