72. díl

    Dívala se na něj takovým zvláštním zkoumavým pohledem, oči plné zmatku a ve tváři výraz, jako kdyby nad něčím usilovně hloubala a nebyla si docela jistá, jestli se jí zamlouvá, k čemu dospěla.

„Co je?“ zajímal se, i když si v duchu říkal, jestli by to neměl radši ignorovat. Nebyla to přece jeho věc. Navíc kdyby chtěla, aby o tom věděl, tak by mu to sdělila, ne? Stejně se nejspíš jednalo jen o nějakou holčičí záležitost, s níž jí on rozhodně pomáhat nemínil.

Na druhou stranu potřeboval, aby byla v pohodě a soustředila se na svůj trénink, protože netušil, kolik má času, než si ho kapitán opět povolá. Proto chtěl každou chvíli využít co možná nejefektivněji, což šlo ovšem dost těžko, když na tom byla fyzicky tak bídně. Že by se na ní ta nemoc přece jen podepsala? A nebo to byl u lidí z její Země normální stav? Nerad by byl příčinou jejího zhroucení, ale takhle tady prostě fungovat nemohla, to už by bylo milosrdnější ji rovnou zastřelit, protože sama by tu stejně dlouho nepřežila.

„Je mi to trapný…“ spustila zdráhavě a potvrdila tak jeho podezření, že ať už je to cokoli, nebude se mu to příliš zamlouvat.

„O co jde?“ vybídl ji neochotně, protože z toho mohl už jen těžko vycouvat, když se prve zeptal. Měl ji radši vzít na ošetřovnu na kontrolu a pak poslat spát, aspoň by se téhle situaci vyhnul. Jenže ona se tvářila tak divně, že mu to nedalo.

„Já… chtěla bych… Mohl bys… Nevadilo by ti…“ snažila se dost nesouvisle zformulovat svou žádost a to ho spolu s jejími čím dál zarudlejšími tvářemi zaujalo ještě víc.

„To se uvidí, až se konečně vymáčkneš,“ konstatoval a podle toho, jak se lehce zamračila, to nejspíš nebylo přesně tím povzbuzením, které potřebovala. „Proč to prostě neřekneš? Hlavu ti za to neutrhnu, i kdyby to byla blbost,“ vzal ji na milost, aby ten proces trochu urychlil.

„Mohl bys mě políbit?“ vyhrkla, než ji odvaha opět opustí. A pak už jen v obavách hleděla na Gabriela, jak na její slova zareaguje. Doufala, že to bez jakýchkoli dotazů udělá, a ona si během jejich polibku ještě rozmyslí, zda to nechá zajít někam dál a nebo to u toho skončí. Jenže on se zdál být zdrženlivějším, než jak se jí původně jevil.

„Proč?“ vyzvídal a ona v ten moment netušila, jak mu na to odpovědět. Má mu snad říct, že ji přitahuje a ráda by zjistila, jestli s ním to bude o něco lepší než s jejím bývalým? Že se rozhodla nebýt tak zdrženlivá a začít si trochu užívat a on jí pro to připadal jako vhodný kandidát?

Bezradně sevřela spodní ret mezi zuby, naprosto neschopná ze sebe cokoli vypravit. A trpce litující, že své přání vůbec kdy vyslovila nahlas. To už si vážně nemohla vymyslet nic lepšího, jak ze sebe před ním udělat totálního idiota!

„Ale no tak, to přece není zas tak těžká otázka,“ vybídl ji klidně. „Jenom by mě zajímalo, co se mezitím změnilo.“

„Mezitím?“ zatvářila se nechápavě.

„Předtím tě můj návrh vyloženě urazil. A teď chceš po mně tohle? Proč?“

Raději se zadívala na vyprahlou zem, aby nemusela čelit jeho pohledu, ale jeho blízkost ji i tak znervózňovala. „Chtěla jsem vědět, jaký by to bylo…“ zamumlala rozpačitě.

„Jako jestli se tady nelíbáme jinak, než jsi zvyklá?“ vyložil si její odpověď po svém a ona neviděla důvod, proč mu to vymlouvat.

„Jo,“ přitakala. Lepší, když mě bude považovat za příliš zvědavou než naprosto zoufalou, pomyslela si a zdráhavě se na něj opět zadívala. „Zapomeň na to, byl to fakt hloupý nápad…“ snažila se to vzít zpět a doufala, že si ji konečně přestane tak upřeně prohlížet.

„Znám i horší,“ odtušil s náznakem úsměvu, který se ona poněkud křečovitě pokusila napodobit. „Akorát mi připadá, že sama nevíš, co vlastně chceš.“

V tom máš teda pravdu… „A co bys chtěl ty?“ nadhodila místo toho a vsadila by se, že si všimnul, jak v očekávání zadržela dech. Ale podle všeho se ani tentokrát nechystal té příležitosti využít.

„Abys to tady zvládla, až odletím,“ řekl prostě a ta připomínka nevyhnutelného nenávratně zničila její romantické rozpoložení. Věděla, že to nemyslel nijak zle, ale stejně to byla dokonale ledová sprcha.

„Já to nějak zvládnu,“ ujistila jeho i sebe. „Nic jinýho mi ostatně nezbyde.“

„Abych toho pro tebe mohl udělat víc…“ pokračoval, aniž by z ní byť na okamžik spustil oči.

„Jsem si jistá, že děláš maximum, co můžeš,“ pronesla bez stínu pochybností. Protože i když ho pořádně neznala, o tomhle byla pevně přesvědčená. Copak ji nezachránil a nesnaží se ji naučit, jak se tady o sebe postarat? Copak kvůli její záchraně neriskoval svou kariéru i život? „A já jsem ti za to vděčná,“ dodala ještě spěšně, aby si snad nemyslel, že to nedokáže ocenit.

Ale on vypadal, jako kdyby ji ani neslyšel. Jeho prsty s překvapivou něžností sevřely její bradu, palec pomalu mapoval linii jejího spodního rtu. „Abych tě nechtěl políbit…“