71. díl

    „Tohle má být ten tvůj trénink?!“ vypravila ze sebe Eve s obtížemi, zatímco se pokoušela udělat nařízených deset kliků.

Ačkoli jedno slunce už zapadlo a druhé se chýlilo k obzoru a vzduch konečně začínal být dýchatelný a okolní teplota snesitelná, nijak zvlášť si to neužívala, protože Gabriel neztrácel čas a hned se jal realizovat svůj absurdní plán změnit ji v ženu bojovnici. Vlastně ani nevěděla, co od toho může očekávat, ale rozhodně si nepředstavovala, že ji bude týrat jako při hodině tělocviku!

„Zatím si akorát prověřuju tvou zdatnost, ale neboj, na trénink taky časem dojde,“ přislíbil jí Shaperd, který byl pohodlně usazený na podlaze letounu přímo v jeho vstupu a kriticky ji odtamtud sledoval. „Můžu doufat, že je tohle pouze přechodná indispozice způsobená tím tvým výletem?“ povytáhl tázavě obočí, když viděl, jak po sedmi cvicích klesla vyčerpaně na zem.

„Doufat můžeš…“ hlesla, příliš zemdlená, než aby svou frustraci ventilovala hlasitěji.

A možná to tak bylo lepší, protože jinak by si nejspíš neodpustila nějakou sprostou nadávku jeho směrem. Takhle akorát čekala, kdy na ni začne řvát, aby se přestala válet a dodělala ty kliky, ale Gabriel nejspíš dobře věděl, jak rozpálená je hlína v podvečer a že se nemusí obtěžovat jí něco říkat, neboť příliš dlouho na ní ležet nevydrží.

„Upozorňuju tě, že dokud nebudeš hotová, tak se odsud nehneme,“ neodpustil si akorát drobné varování, které ovšem nemělo valný účinek.

„Myslím, že už jsem totálně hotová…“ hekla Eve, zatímco se neohrabaně škrábala na nohy. „Nemůžeme se prostě shodnout na tom, že moje kondička za moc nestojí, a vykašlat se na to?“

„A jaký má smysl odhalit problém, když by se neměl řešit?“ opáčil Shaperd, mírně rozladěný jejím přístupem. „Nehodlám to vzdát při první těžkosti a tobě to taky nedovolím, rozumíš?“ pronesl rázným tónem, který nenechával příliš prostoru pro námitky, a tak Eve jenom mlčky přisvědčila a s vypětím všech sil dokončila zbylé tři kliky.

„Myslím, že ráno se už nezvednu…“ prorokovala, ale podmračený pohled, jenž na ni Gabriel okamžitě vrhnul, dával tušit, že podobnou zahálku jí rozhodně tolerovat nebude. „Neměla bych se ještě šetřit? Přece jen jsem byla dost nemocná, nebylo by dobrý uspěchat rekonvalescenci, aby nenastala recidiva,“ zkusila na něho odlišnou strategii, ovšem ani s touhle výmluvou u něj neuspěla.

„Dostala jsi léky a nanoboti se postaraly o ten zbytek, teď už jsi zcela v pořádku. A nebo ty se tak snad necítíš?“ Jeho otázka postrádala jakýkoli náznak obav o její zdraví, a tak Eve zcela správně usoudila, že byla jen řečnická. Jenže pravdou bylo, že se moc dobře necítila, akorát nevěděla, jak mu to sdělit, aby si zase nemyslel, že se chce vyhnout jeho výcviku.

„Už mi bylo i líp…“ zamumlala nakonec a příjemně ji překvapilo, že když se došourala až k němu, posunul se ke straně, aby si mohla sednout vedle něj, což také bez dlouhého otálení udělala.

„Neboj, až si tvoje tělo přivykne na zdejší podmínky, tak se to zlepší. A pravidelný pohyb ten proces výrazně urychlí, věř mi,“ snažil se ji povzbudit.

„To se vsadím, že jo, protože budu mrtvá…“ prskla rozmrzele a samotnou ji zaskočilo, jak ji potěšilo, když se tomu upřímně zasmál.

„Zas tak snadno se mě nezbavíš!“ ujistil ji a ona mu za to byla i přes jeho neomalené způsoby vděčná.

Ostatně pokud by měla být upřímná, nevadila jí ani tolik ta nucená rozcvička jako skutečnost, že tím odhalil další její nedostatky. Jenže i kdyby nakrásně podobnou zkoušku zdatnosti očekávala a začala včas trénovat, stejně pochybovala, že by ho svým výkonem ohromila. A to byla další věc, která jí vadila – že jí vůbec záleží na tom, co si o ní myslí. Mělo by jí to být přece zcela lhostejné… vždyť pro ni byl naprosto cizím člověkem a i když se s ní chtěl vyspat, nebyla zas tak naivní, aby si namlouvala, že v tom jsou nějaké city. Což bylo v pořádku, protože ona k němu také nic necítila, tedy kromě těch okamžiků, kdy jí lezl na nervy.

O to obtížnější pro ni bylo akceptovat, že ji navzdory tomu všemu silně přitahuje, a že i když se tomu brání, její tělo na jeho blízkost reaguje po svém. Copak byla nějaká poblázněná puberťačka, aby při pohledu na jeho široká ramena přemítala, jaké by to asi bylo spočinout na jednom z nich hlavou? Aby při pohledu na jeho tvář dumala, jak asi líbá a jestli při tom jeho strniště příjemně škrábe? Není přece hrdinkou viktoriánského románu, která se poprvé setkala s mužem, tak proč je tak těžké myslet na cokoli jiného? A proč, když se jejich oči znenadání setkaly, přestala skoro dýchat a bezděčně pozvedla hlavu a našpulila rty, jako kdyby ho vybízela, aby je ochutnal? Vždyť tohle přece nechce… jeho nechce… a nebo snad ano?

Vždy si zakládala na tom, že není holkou na jednu noc… že nejde s každým, kdo projeví zájem, ale nebyla to všechno jenom přetvářka? Jedna velká lež, která měla ospravedlnit její chování? Stačilo by jí, aby Gabriel utrousil pár líbivých slůvek, a ona by podlehla? A bylo by to opravdu tak špatné? Vždyť jí její zásady zatím nic dobrého nepřinesly a když se to tak vezme, není vlastně jeho postoj zdravější? Bezpečnější? Nic neočekávat, emocionálně se neangažovat, prostě si jen užívat… o kolik to bylo horší než její snění o vztahu s tím pravým? Copak chtěla strávit celý svůj život čekáním na něco, co dost možná ani neexistuje? Není už načase konečně procitnout a začít skutečně žít?

A naskytne se jí snad pro to ještě lepší příležitost než právě teď?