26. díl
„A co by to mělo být?“ zeptal se Shaperd, oči podezřívavě přimhouřené.
V odpověď mu hleděla docela nevinná tvář Nëné, kterou ho ale ani na moment neošálila. „Nic zvláštního… jenom potřebuji doprovod na dnešní slavnost. Zároveň tím získáš jedinečnou příležitost setkat se s naší druidkou. Většího odborníka na faunu bys jen stěží hledal.“
Komandér vrhnul na svého druha tázavý pohled. „Máš chuť se bavit?“
„To ne!“ zasáhla Juvianka rychle. „Pozvání platí pouze pro tebe! Tvůj společník na tebe může počkat v lodi!“
„To nejsi moc pohostinná,“ poznamenal Shaperd a jeho znepokojení ještě zesílilo.
„Ber nebo nech být! Ale věř mi, že beze mě naše město nikdy nenajdeš! A i kdyby nakrásně ano, přes stráže se stejně dovnitř nedostaneš!“ pronesla sebevědomě a on neměl důvod proč jí to nevěřit. Zdálo se, že i oni na konfederačních technologiích dost profitovali, stačilo se podívat na tu její kombinézu. A dalo se očekávat, že ani obrana města na tom nebude o mnoho hůř.
„A jak dlouho trvají ty vaše slavnosti?“
„Týden. Ale ty můžeš jít už druhý den ráno,“ uklidňovala ho a v duchu se vítězoslavně pousmála. Tohle bude naprostý triumf! Proti tomuhle muži bude Flëvin poskok vypadat jako naprostý ubožák!
„A co přesně zahrnují ony slavnosti?“ pokračoval Shaperd ve výslechu, neboť té povýšené Juviance nevěřil ani nos mezi očima. Povšimnul si toho záblesku v jejích tmavých zorničkách a měl už dost zkušeností, aby věděl, že to nevěstí nic dobrého.
„Copak vy na Venturii nemáte žádné slavnosti, že se musíš ptát?“ vyhnula se odpovědi a přidala drobný úsměv, aby si rozmyslel další otázky. Jenže na něj to nepůsobilo.
„Samozřejmě, že se tam občas nějaké konají, ale já se ptal na ty vaše,“ připomněl jí odměřeně.
„Předpokládám, že to samé,“ snažila se to zamluvit. „Dobré jídlo a pití, tanec a všelijakou jinou zábavu.“
„A jakou konkrétně?“
Začínal jí s tím svým neustálým vyptáváním lézt na nervy. „Jak to mám asi tak vědět?!“ odsekla popuzeně. „Já je přece nepořádám, jsem tam čestným hostem! A pokud je ti zatěžko dostavit se tam jako můj doprovod, můžeš se tam octnout jinak! Jako můj zajatec!“
„A jak bys to chtěla udělat?“ opáčil chladně.
„Ty toho o Juviankách moc nevíš, že ne?“ konstatovala, spíš než že by se tázala. „Máme telepatické schopnosti. Stačí, když na to jen pomyslím a do pár minut tu bude celá armáda!“
„Ale to ty zřejmě nechceš, když se tu ještě nikdo neobjevil,“ pronesl vědoucně a pokud ho její výhružka aspoň znepokojila, nebylo to na něm rozhodně znát.
Nespokojeně našpulila rty, zatímco dumala, jak postupovat dál. Nechtělo se jí přiznat pravdu… ani do toho míchat někoho dalšího… Proč jen musí být ten muž tak tvrdohlavý? Jakémukoli Juvianovi by bylo poctou, že si ho vybrala jako svého služebníka a šampiona, a bojoval by v jejím jménu až do posledního dechu. Ale tenhle?
Možná se poněkud ukvapila, když se domnívala, že ho dokáže přimět k poslušnosti. Ale ani tak se nemínila vzdát, to slovo prostě neznala! Co na tom, že je vzpurný? Během Telëpé stejně hrálo větší roli to, jak zdatně který muž vypadá, a zda se osvědčí v boji. A něco jí říkalo, že tento Venturan bude více než příjemným překvapením…v mnoha ohledech…
Samotnou ji zarazilo, že si vůbec pohrává s myšlenkou sdílet s ním lože. Vždyť má tak neurvalé způsoby! A nebo jsou to právě ony, co jí na něm tak přitahuje? Chuť si ho podmanit? Zkrotit ho? Zbavit té jeho pýchy? A nebo spíš touží jednou jedinkrát zakusit, jaké to je, když je dominantní někdo jiný? Už jen ta pouhá představa byla absurdní… ale kupodivu ne úplně protivná. Neboť v tom, jak se k ní choval, bylo cosi… svěžího… nového… vzrušujícího… Sladká příchuť čehosi dosud nepoznaného… zakázaného…
„Proč jsi nás vůbec sledovala?“ položil jí znovu tu otázku a ona se rozhodla mu ji tentokrát zodpovědět.
„Potřebovala jsem společníka na slavnost a ty ses mi líbil,“ sdělila mu bez vytáček. „Věř mi, že kdybych vás chtěla zabít, tak bych tak dlouho nečekala!“ dodala ještě posměšně.
„Zato jsi čekala tak dlouho, než jsi mě pozvala na tu vaši slavnost?“ nechápal to Shaperd. „To jsi buď hodně vytrvalá a nebo naopak hodně nesmělá!“ neodpustil si malé rýpnutí. Co jen má ta princeznička za lubem?
„Chtěla jsem si být nejdřív jistá!“ odsekla povýšeně. Nebude mu přece vyprávět o tom, že jen číhala na správný moment, aby ho lapila do své sítě! A to skoro doslova, neboť při podobných lovech upřednostňovala zbraň, která vystřelovala dlouhá lepkavá vlákna, podobná těm pavoučím, s jejichž pomocí dokázala vyhlédnutou oběť během velice krátké doby dokonale znehybnit. A kterou při tom svém pádu naneštěstí upustila do vody.
„Proč to váhání, veliteli?“ spustila dřív, než jí mohl položit další dotěrnou otázku, to oslovení zároveň posměšné i lichotící. „Přišel jsi přece sem, abys dostal odpovědi. A teď, jen malý krůček od jejich získání, zvítězí tvůj strach a ty odsud prchneš? To se tolik bojíš žen?“ Přimhouřila oči do svůdných kočičích štěrbinek. „A nebo jenom mě? Tak málo si věříš?“
Neuhnula před jeho zkoumavým pohledem, naopak mu vyzývavě čelila, ještě drzeji, než to kdy dokázala Tarja. A on nakonec pomalu přikývnul. Ne kvůli těm jejím provokativním řečem, ale pro Quarkovo napjaté mlčení. Bylo mu jasné, co si jeho druh přeje, třebaže to nevyslovil nahlas… a cítil, že mu to za tu jeho oddanost dluží.
„Dobrá, půjdu s tebou.“
