23. díl

    „Mám pocit, že už jdeme celou věčnost!“ zafuněl Quark asi po dvou hodinách putování a na okamžik sklonil phaser, aby si z širokého čela setřel paží krůpěje potu. „A je tu ukrutný vedro.“

Shaperd vyčkal, dokud jeho druh opět nepozvednul zbraň, a teprve pak si důkladně přihnul iontového nápoje, který měl v čutoře u opasku. Jeden nemohl být nikdy dost opatrný a i když až dosud nenatrefili na živou duši, stejně neustále cítil čísi pronikavý pohled v zádech, jako dvojici laserových paprsků, které se mu propalují skrz kůži. Ale kdykoli se nenápadně rozhlédl kolem sebe ve snaze zjistit, kdo je to může sledovat, nikdy nespatřil ani náznak něčí přítomnosti. Ani jediná větévka nebo aspoň lístek se nezachvěly v podezřelém pohybu, žádný šelest neprozrazoval cizí kroky, jako kdyby jejich nezvaný společník byl jen jakýsi přízrak... A nebo zatraceně dobrý špeh, což byla ta horší varianta.

Nepotřeboval se ptát, aby věděl, že Quark jeho obavy sdílí, na to mu stačilo poslouchat jeho neustálé stížnosti, které s železnou pravidelností cedil mezi zuby. Chápal, že těmi projevy hodnými leda zelenáče chce jejich pronásledovatele ukolébat natolik, aby se z nepozornosti dopustil nějaké chyby, ale zatím se nezdálo, že by to zabíralo. Zato jemu už to začínalo lézt pomalu ale jistě na nervy.

„Skoro jako kdybych s sebou vzal Tarju!“ ušklíbl se směrem k vojákovi, který se pobaveně zazubil.

„Lichotíte mi, pane! A troufám si hádat, že důstojnici by se Vaše poznámka ani trochu nelíbila!“

„Nebyla by to první ani poslední, Quarku,“ odtušil Shaperd bez valného zájmu, zatímco znovu projížděl dostupné mapy. A ne nadarmo. Neboť na jedné spatřil možné řešení jejich současného problému.

„Vzpomínáš na močály?“ nadhodil významně a když Quark pokývnul hlavou, hned pokračoval. „Tak se těš, protože do hodiny bychom měli narazit na řeku a podle snímků vypadá dost divoce. Nebude snadný ji překročit.“

„Já to zvládnu!“ zabručel voják odhodlaně.

Jinou odpověď od něj Shaperd ani nečekal a posilněni proteinovými tyčinkami se záhy opět vydali na cestu. Tentokrát už se Quark zdržel jakýchkoli průpovídek, zřejmě pochopil, že to nemá smysl. Místo toho přidal do kroku, takže se k bouřlivému toku dostali přímo v rekordním čase. Hukot vody, který se jim po dlouhé době strávené ve ztichlé a na první pohled neobydlené džungli zdál takřka ohlušující, byl jediným indikátorem toho, že se tam vůbec nějaká řeka nachází, jinak by se o ní dozvěděli, teprve až by na ni zničehonic narazili. Křišťálově čistý proud se nezadržitelně hnal křivolakým do skály vymletým korytem, jen aby jim po pár metrech zmizel z dohledu, a velké kameny, o něž se na několika místech tříštil, byly jedinou možností, jak ho překročit.

„Možná bychom to měli zkusit o něco níž…“ podumal Shaperd nahlas s pohledem upřeným na běsnící živel.

Neviděl potíže v tom dostat se na druhou stranu jako v uskutečnění svého plánu a třebaže členitý břeh skýtal dosti úkrytů, jediná drobná chyba by tu mohla být osudnou. A poslední, co chtěl, bylo riskovat život některého ze svých mužů. Jenže Quark to viděl jinak.

„Mně to celkem vyhovuje tady. Mám jít jako první?“ nabídnul se naoko.

„Půjdu já,“ odpověděl komandér a rovnou také vyrazil, aby to měli co nejdříve za sebou.

Jenom doufal, že jeho druh ví, co dělá, nikdy by si neodpustil, kdyby se mu kvůli jeho nápadu mělo něco stát. Jo, v močálech, tam to bylo v porovnání s tímhle sranda! Kromě mračen komárů, smrdutých výparů a svědění z toho, jak bahno zasychalo na kůži, což se všechno dalo celkem v pohodě snést, je tam nic dalšího neobtěžovalo a také jim nehrozilo, že když nebudou dost opatrní a mrštní, skončí někde v údolí se zlámanými kostmi.

Jeho obavy, že by se Quarkovi mohlo právě tohle stát, mu pomohly sehrát onu scénku více než obstojně. Když stál na druhém břehu a s jistou dávkou zoufalství volal vojákovo jméno a upřeně přitom zíral do proudu, měl skoro pocit, jako kdyby o něj skutečně přišel. Ne, nedíval se raději, kam se poděl, aby jeho skrýš nechtěně nevyzradil nepříteli, ale jakmile nastala chvíle otočit se k němu zády a pokračovat dál sám, učinil tak s hodně těžkým srdcem.

Úmyslně nasadil pomalé tempo, nechtěl se příliš vzdálit od vody, aby měl šanci zachytit obvyklý signál, jenže ten k jeho znepokojení nepřicházel. Dopřál si pár loků z čutory, čímž získal něco málo času, ale stále se nic nedělo. Tlumeně zanadával.

Zrovna zvažoval, jestli ještě vyčkat a nebo se raději vrátit a ujistit se, že je Quark v pořádku, když v tom prořízl sotva dýchatelný vzduch ostrý výkřik. Ženský výkřik.

Bez jediného zaváhání se rozběhl zpátky, zbraň připravenou a pohledem pátrajícím po svém druhovi a jejich pronásledovatelce. Ale třebaže s pomocí scanneru důkladně prozkoumal oba břehy v rozsahu několika desítek metrů, nikoho neobjevil. Několikrát zkusil zavolat Quarkovo jméno v naději, že se mu ozve, marně.

„Zatraceně!“ utrousil procítěně.

Přepnul přístroj na vysílačku a doufal v nějakou odpověď, jenže jediná, kterou dostal, bylo zlověstné šumění. Znovu zaklel. Jistě, mohl poslat Scottyho, aby udělal přelet nad řekou a prozkoumal to z výšky, koneckonců tam měl o dost výkonnější zařízení, ale zdráhal se vystavit nebezpečí i jeho.

Raději zase aktivoval scan a spěšně se vydal po proudu.

Eve s rostoucím zoufalstvím zírala na černou obrazovku před sebou.

Netušila, jak dlouho už u toho počítače sedí, a proč raději nejde spát, když je zcela zjevné, že se jí opět nepodaří s Bobem navázat spojení, ale nemohla si pomoct. *Potřebovala* s ním mluvit… svěřit se mu s tím, co se přihodilo tehdy večer… a že má občas divný pocit, jako kdyby je někdo sledoval…

Nejspíš by měla zajít na policii, vždyť co jí bude platné, když se svěří nějakému cizinci, ale nedokázala se k tomu přimět. Otec říkal, že je všechno v pořádku, a ona si strašně moc přála tomu věřit. Ovšem jeho chování ji jen utvrzovalo v přesvědčení, že se tu něco podivného děje… a vycítila, že on je do toho nějakým způsobem zapletený. Tak jak by do toho mohla míchat policii? Vždyť kdyby ho zavřeli, mámě by to jistě zlomilo srdce! Nemohla teď dělat vlastně vůbec nic, jenom čekat a doufat, že se to samo zase srovná… jenže ani tomu příliš nevěřila.

S utrápeným povzdechem se dotkla mrtvé plochy monitoru.

Kde jsi?