24. díl
Jak nejrychleji to šlo, sbíhal Shaperd ze svahu, scannerem snímající bouřlivý tok po své levici, v pravé ruce třímající odjištěný phaser. Množství kamenů roztroušených po břehu mu sestup trochu znesnadňovalo, neboť hrozilo nebezpečí, že by se mu mezi nimi mohla zaklínit noha, a on si opravdu nepřál skončit na zemi s pohmožděným kotníkem. To v tom lepším případě.
Znovu zkusil vysílačku, ovšem se stejným úspěchem jako předtím. Buď ji měl Quark vypnutou a nebo rozbitou. Neúnavně tedy pokračoval dál a doufal, že je jeho druh v pořádku. Jakmile se ale přehoupla půlhodina a on stále ještě marně pátral, začal už být dost znepokojený. Možná by měl přece jen zapojit do hledání i Scottyho… Bylo přece zjevné, že o nich Juviani vědí, a přesto na ně dosud nezaútočili. Ale také to může být jenom proto, že je dva neberou jako hrozbu… a akorát sledují, co hodlají udělat. Což by se mohlo velice rychle změnit…
A pak, když už se pomalu vzdával naděje a odhodlával se k povolání Scottyho do akce dřív, než bude příliš pozdě, vběhnul do dalšího ohybu řeky a tam ho spatřil. Oběma rukama křečovitě objímal kmen kdysi dávno vyvráceného stromu, převážnou část těla stále ještě ve vodě, jak už mu zřejmě chyběly síly, aby se vytáhnul nahoru. A kousek nad ním ležela bezvládně ona žena, která tohle celé způsobila. Quarkovi se muselo nějak povést ji tam vysadit, čímž se zřejmě definitivně vyčerpal, a bylo jen otázkou času, kdy mu paže umdlí natolik, že se již neudrží.
Bez rozmýšlení pospíšil k němu. „Quarku! Chyť se mě!“ křiknul na něj, zatímco sevřel jeho předloktí v železném stisku a po chvilce zápolení se mu podařilo dostat ho na břeh.
„Rád Vás zase vidím, pane!“ zazubil se na něj voják chabě, než se skulil na záda a prudce oddychoval. „V močálech to bylo o dost snazší!“
S tím nemohl Shaperd jinak než souhlasit. Pro jistotu zajistil jejich stále nehybné společnici ruce a nohy, aby jim náhodou nechtěla pláchnout, a pak se znovu zaměřil na svého druha.
„Dobrý?“ zeptal se ho starostlivě a očima pátral po nějakých zraněních. Žádná viditelná nenalezl, ale to ho neuklidnilo. Protože nevěřil, že by mohl zdolat takový úsek vodou a vyváznout z toho bez škrábnutí. „Musíme tě dostat co nejdřív zpátky na loď. Přesvědčit se, jestli nemáš něco zlomeného.“
„To není třeba, je mi fajn,“ odmítl to Quark rozhodně. „Jenom potřebuju popadnout dech.“
„Taky bys mohl mít vnitřní krvácení!“ sýčkoval komandér, který nechtěl tentokrát už raději nic podcenit. „Vracíme se!“
„To ani náhodou!“ ohradil se proti tomu voják rezolutně a s námahou se zvednul ze země, aby dokázal, že opravdu žádnou újmu neutrpěl. „Nevláčel jsem se celou tu štreku až sem jenom proto, abychom to teď vzdali! Já jsem v pořádku, Vy jste v pořádku a ona…“ vrhnul poněkud ustaraný pohled na neznámou Juvianku u jejich nohou. „… ona bude, doufám, taky. Ale asi by bylo lepší, kdybychom ji dopravili k jejím lidem.“
„Co se tam vlastně stalo?“ zeptal se Shaperd, aby oddálil čas svého rozhodnutí. A rozhodnout bude muset, ať tak či onak. Jenže pokud se vrátí na loď, co udělají s tou juvianskou dívkou? Nemohli ji tu přece nechat bez pomoci… ale ani se mu nechtělo brát ji s sebou. Jak by taky vysvětlil přítomnost někoho takového na Sagittariu?
„Nic zvláštního, pane. Potom, co jste odešel, se tahle slečinka vydala za Váma, a jak jsem po ní vystartoval, lekla se a plácla sebou rovnou do vody. Tak jsem skočil za ní,“ vylíčil mu Quark stručně svůj příběh.
Komandér na něj zůstal v úžasu zírat. „A to ti přišlo jako dobrý nápad?!“ vyjel na něj zlostně.
„Jo, celkem jo, pane,“ nenechal se tím Miturian vyvést z míry. „Vždyť je to holka, nemohl jsem ji tam přece nechat umřít!“
„Je to hlavně voják, Quarku!“ sdělil mu Shaperd podrážděně. „A nebo sis nevšiml té její kombinézy? Žádný div, že jsme ji nezachytili na scanu!“
„Nevypadá jako voják,“ zabručel Quark umíněně. „A taky nás nenapadla. Tak proč bych jí neměl pomoct? Aspoň nám ukáže cestu.“
„O tom vážně pochybuju,“ smetl tenhle argument komandér. „Spíš nás zavede do nějaké pasti!“
„Potom ji musíme přesvědčit, že jim nechceme ublížit.“
„Řekl bych, že kdyby se Juviani dali tak snadno přesvědčit, nevystoupili by tehdy z Konfederace,“ zůstával Shaperd skeptický. „Necháváš se až příliš mást jejím nevinným vzezřením, Quarku.“
„Jestli si nemyslíte, že dokážeme přesvědčit tuhle, aby nám pomohla, jak jste chtěl přesvědčit ten zbytek, pane?“ položil mu voják otázku, která mu už od začátku této výpravy vrtala hlavou.
Právě z tohohle důvodu souhlasil s jeho přítomností, doufal, že tím Juviankám rozváže jazyk, získá si jejich důvěru… ale tváří v tvář skutečnosti mu ten předpoklad připadal značně naivní. Proč by se měl tenhle národ starat, co se přihodilo někomu jinému? Jejich boj už to nebyl… nedlužili nikomu nic… žili si svůj život stranou od ostatních a nechtěli se zapojovat do cizího dění.
Shaperd se znovu zadíval na jejich zajatkyni. A nepatrně sebou trhnul, když se jeho pohled setkal s tím jejím, kterým si ho beze známek strachu prohlížela. Pokud něco, připadalo mu, že v její tváři zahlédl zájem.
„Okamžitě mě rozvažte!“ nakázala jim mituriansky a její panovačný hlas mu nápadně připomínal Tarju. A to mu na náladě nepřidalo.
„Na to zapomeň! Nejdřív nám řekneš, kdo jsi a proč jsi nás sledovala!“ odseknul jí povýšeným tónem, aby si příště rozmyslela tak vyskakovat. Ale na ni to nijak nezapůsobilo.
„Jsi cizinec, to jediné tě aspoň částečně omlouvá! Jinak bych tě dala neprodleně zmrskat!“ pronesla pohrdavě. „Pro tvou informaci jsem Nëné, princezna namádïjská a ve své říši si můžu dělat, co se mi zlíbí! Zato vy dva tu nemáte co pohledávat! Hranice byly dávno uzavřeny proti vstupu vám podobných vetřelců! Pokud vám nebylo uděleno povolení, o čemž vážně pochybuji, stihne vás za tu troufalost přísný trest!“
