22. díl

    „Vypadá to tu celkem poklidně…“ poznamenal Quark polohlasně, zatímco se pátravě rozhlížel kolem sebe, phaser v palebné pohotovosti. Nebyl sice důvod chovat se nějak extrémně potichu, koneckonců se nechystali na přepadení, ale zvyk byl železná košile.

„Jo, přesně to mě taky znepokojuje,“ přisvědčil Shaperd. Navzdory svým slovům však ještě neuznal za nutné vytáhnout zbraň z pouzdra, namísto toho si na malém displeji, který měl připevněn k levému předloktí, prohlížel mapy od Scottyho. Nebyly právě nejaktuálnější, pocházely ještě z doby, kdy byli Juviané členy Konfederace, a kdoví, co všechno se u nich mezitím změnilo.

„Tak kudy, pane?“ zeptal se Quark po chvilce. Nevelká mýtina, na které je pilot vysadil, se mu ani trochu nezamlouvala. Bylo tam ticho… až příliš velké ticho. Obrovské stromy a bujná zelená vegetace vytvářely kolem nich dokonalou džungli a ačkoli by jeden očekával, že podobné místo bude domovem spousty nejrůznějších tvorů, scanner nevykazoval žádné známky života kromě nich dvou. Přesto se nemohl zbavit pocitu, že jsou bedlivě sledováni.

„Upřímně?“ Komandér ani nezvedl oči od displeje. „Těžko říct. Termální snímky vykazují zvýšenou aktivitu na jihu, ale podle mapy tam vůbec nic není… Je to jedna velká pustá planina, která rozhodně nevypadá ani trochu obyvatelně. Tipnul bych si, že jde akorát o nějaký typ kamufláže.“

„Takže zkusíme původní lokaci?“ hádal voják netrpělivě. Bylo mu celkem jedno, kam půjdou, hlavně aby už vyrazili. Tohle otálení nebylo nic pro něj.

„Neřekl bych, že by to mělo nějaký smysl… pokud se skutečně obávali útoku lidí, nezůstali by tam.“

Shaperd znovu prolistoval dostupné snímky, dokud nenarazil na jeden konkrétní. „Tohle mi připadalo nejslibnější… dostatečné zdroje vody… mohutný pás skal, který tu oblast ze dvou stran uzavírá… Pokud bych hledal novou bezpečnou lokalitu pro svůj lid, rozhodně bych zamířil tam…“

„Jo,“ přikývl Quark a očekával, že komandér nařídí Scottymu, aby to prověřil, ale ten jen přepnul přístroj znovu na scan a s pravačkou poblíž svého phaseru rovnou vyrazil směrem na východ.

„Pane… nenecháme nejdřív udělat průzkumný přelet? Co když se tam harcujeme docela zbytečně?“ zaprotestoval k jeho zádům, nicméně ho poslušně následoval.

„Nechci, aby se Scotty zbytečně vystavoval riziku,“ vysvětloval mu Shaperd za pochodu. „Ty snímky, co nám poslal, budou muset stačit. Pro ty stromy toho sice není moc vidět, ale kdyby šel ještě níž, mohli by si to Juviané vyložit jako napadení a sestřelit ho. Navíc to není zas tak daleko… nějakých pět, šest hodin chůze… svižné chůze…“ dodal ještě a ani se nenamáhal potlačit pobavený úšklebek. Spoléhal na to, že mu Quark nevidí do tváře, která byla stejně z větší části zakrytá přilbou, ale Miturian si odvodil své z tónu jeho hlasu.

„A tohle mi říkáte až teď?! Varujete mě ohledně zbraní, ale nepovažujete za nutné sdělit mi něco natolik závažného?“ zabručel voják značně nevrle, ale třebaže ho na dlouhé pěší výpravy nikdy moc neužilo, jeho hudrování bylo míněno pouze v žertu a komandér si toho byl dobře vědom.

„Ber to z té lepší stránky… aspoň si pořádně protáhneš tělo. Jak jsem vyrozuměl, tak lidé dokonce dříve běhali jen proto, aby si utužili kondici. Říkávali tomu jogging,“ poučil ho Shaperd s potutelným výrazem.

„To mě jenom utvrzuje v názoru, že vy lidi jste naprosto praštěný!“ ušklíbnul se Quark. Znal komandéra už dost dlouho, aby si podobnou prostořekou poznámku mohl dovolit. Vztah, který ty dva pojil, se možná nedal nazvat přímo přátelstvím, ale rozhodně k němu měl hodně blízko. A i kdyby tomu bylo jinak, ani tak by mu Shaperd za ta slova hlavu neutrhnul, obzvláště když jeho názor plně sdílel. „Klidně si tu kondičku tužte, pane, ale nepočítejte s tím, že Vás ponesu, až už nebudete moct!“ zašklebil se dobrosrdečně.

„Fajn, ale potom s tím nepočítej ani ty!“ vrátil mu to komandér, než se vnořil mezi první stromy a raději zmlknul a věnoval se scannování krajiny před nimi. „Vypadá to čistě…“

„Hm,“ vzal to Quark na vědomí, ale zbraň do pouzdra nezandal. Pro všechny případy. „Nemyslíte si, že se tu stala stejná věc jako na Sírionu nebo jo?“

„Vyloučeno to není…“ připustil komandér ustaraně. „Ale zatím není důvod myslet hned na nejhorší. Vždyť Juviané vždy žili spíše nenápadně, ne?“

„O tom já nic nevím… potkal jsem se akorát s pár jejich zástupci v Aconcague, teda spíše zástupkyněmi, že jo… a řeknu Vám, že takových koček by byla věčná škoda…“ poznamenal voják lítostivě, okouzlení těmi bytostmi stále patrné v jeho hlase.

Shaperd se mu ani nedivil, Juvianky byly opravdu půvabné, pokud někomu nevadily zelené vlasy a zelenohnědá barva kůže. A také poněkud panovačná povaha, neboť podle toho, co slyšel, s nimi nebylo zrovna lehké pořízení. Ostatně byly to právě ženy, kdo měl u jejich druhu vůdčí postavení, a ony to neváhaly dávat při jednání s ostatními muži patřičně najevo, jako kdyby už pouhá rozmluva s někým opačného pohlaví byla pro ně neskonalou urážkou. Kdyby se Tarja nechovala vůči ostatním národům tak přezíravě a nepřátelsky, možná by z tohoto důvodu i zvážil, jestli ji raději nevzít s sebou. Ale za daných okolností by to spíš zapříčinilo vyhlášení války, než že by to něčemu napomohlo. A tak zůstávalo pouze na nich, aby ty líté dračice, jak byly Juvianky nezřídka označovány, přiměli ke spolupráci.