116. kapitola

    „Nesnažte se mi vnutit nějaký pocit viny za její úděl! Váš nadcházející svazek se mnou nemá vůbec nic do činění!“ ohradila jsem se prudce, ale Thranduil přesto dosáhl toho, co chtěl. Zůstala jsem.

„Tím bych si nebyl zas až tak jist…“ poznamenal neurčitě, zatímco bez jediného zaváhání či pochybení vedl naše kroky.

„Já však ano!“ sykla jsem pobouřeně. „A nebo snad očekáváte, že tu zůstanu jako Vaše milenka, jen abych ji ušetřila Vašich zvrácených pozorností?!“

„Zvrácených, pravíš? Tak tohle mi budeš muset trochu objasnit,“ dožadoval se princ s nepokrytým zájmem.

„Skutečně? Já si to nemyslím! A nebo se mi hodláte pokusit namluvit, že se Vám nelíbilo mě fyzicky trestat za má provinění?! Ale to byste neměl, jestli chcete tuhle konverzaci vést v naprosto upřímném duchu!“

„Já s upřímností potíže nemám, Riel. A klidně přiznávám, že se mi to líbilo, stejně jako se to líbilo tobě. Pokud ti ovšem tvá hrdost nevelí to popřít.“

„Proč bych to měla popírat? Oba dva přece víme, jak moc pro mě bolest znamená… A Vy jste mi ji poskytl, když jsem ji potřebovala, nic víc v tom nebylo.“

„Podle toho, jak to líčíš, bych se měl cítit téměř zneužitý. Jenže já vím, že od každého bys podobnou službu nepřijala. Mně jsi ale věřila.“

„Stále Vám věřím, pane. Jako svému veliteli.“

„Ovšem…“ podotkl Thranduil trpce.

„Proč jste tak nespokojený? Předtím Vám vadilo, že jsem Saerose odmítla, nyní je Vám proti mysli, že s ním hodlám odjet! Možná ani Vy sám nevíte, co vlastně chcete!“ obvinila jsem ho impulzivně.

„Já to vím až moc dobře, Riel, jenže naneštěstí mi chvilku trvalo, než jsem si to uvědomil. Ale upřímně si myslím, že odjet s ním není zrovna dobrý nápad. On neví, co potřebuješ, je pro tebe příliš… nezralý… nevinný…“ V princových slovech zazníval takový soucit, že mě to znovu popudilo.

„Je to dospělý ellon, který prošel už mnoha bitvami! Nemyslím si, že je nutné dělat si o něho starosti!“ namítla jsem ostře.

„A v tom se právě mýlíš, Riel. Pokud budeš trvat na svém, můžeš ho velice snadno zničit. Je to sice bojovník, ale nemá zkušenosti s démony, kteří tě dosud sužují. Místo aby spasil tvou duši, zatratí tu svou.“

„To se nestane! Já to nepřipustím!“ prohlásila jsem s předstíranou sebejistotou, prince se mi však oklamat nepodařilo.

„Vždyť ty před nimi nedokážeš ochránit ani sama sebe, tak jak můžeš něco takového slibovat?“

„Protože věřím, že s ním to zvládnu!“

„To bys musela být blázen, abys něčemu takovému věřila, Riel, a to ty i přes všechny své nešvary nejsi.“

„Takže Vy už jste ho dopředu odepsal? Proč si myslíte, že s ním bych to nemohla překonat?“ dožadovala jsem se razantně odpovědi.

„Protože tě nezná. Tak jak by ti mohl pomoci? Jenom hádá a může tak nadělat víc škody než užitku…“

„Nu ovšem… Dokonale mě přece znáte jen Vy, že?!“ opáčila jsem nevlídně.

„Neříkám že dokonale, ale bezpochyby lépe než on. A nebo jsi mu již řekla úplně všechno?“

„Zatím ještě ne… Ale později to napravím. V Imladris… až na to bude dostatek času…“ oznámila jsem mu hrdě, aby si nemyslel, že mě právě na něčem nachytal.

„Dostatek času jste již měli, ale on se tě na to, jak se zdá, nezeptal… A pochybuji, že to vůbec kdy udělá. Možná proto, že tuší, že je to něco, s čím by se nedokázal vypořádat…“ navrhnul zadumaně.

„A nebo je jen slušně vychovaný a čeká, až s tím začnu sama! To Vás nenapadlo?!“

„Klidně ti pořeže krk, ale zdráhá se zeptat? Opravdu zajímavá výchova!“ podotkl princ uštěpačně. „On se tě neptá, protože se mu líbí představa, kterou si o tobě vytvořil! Představa, která ale s tebou nemá zhola nic společného! A ty mu to nikdy nepovíš, abys ho tím neranila! Raději budeš předstírat, že je vše v pořádku a že jsi s ním šťastná! Ale potají budeš hledat místa, na kterých by ty řezné rány nemusel zpozorovat…“

„Vážně?! A proč si myslíte, že Vy byste mi dokázal pomoci?! Proč si myslíte, že mě natolik dobře znáte?!“ vypravila jsem ze sebe a musela se přinutit do zlostného tónu, protože jinak bych se nejspíš na místě rozbrečela. Už takhle jsem cítila, jak mě štípe v nose a oči se mi najednou topily ve slané vodě.

„Protože znám tvou minulost… I tu, kterou se snažíš tak zoufale zapomenout… A přesto a nebo možná právě proto mi na tobě tolik záleží...“