117. kapitola

    Rezignovaně jsem potřásla hlavou. Jeho slova otevírala dosud nezhojené rány a já nyní nebyla připravena na bolest, která se v nich skrývala.

„Nemyslím si, že tohle stačí… Protože Vy netušíte, jaké to je… Kdyby nebylo mě, tak mohl otec možná ještě žít! Vím, že pro Vás tohle nic neznamená, protože jako bojovník jste zvyklý, že Vaší rukou končí mnohé životy, ale já se s tímhle prostě smířit nedokážu!“ vyjekla jsem a k mému znechucení se mi slzy vylily ze studánek mých očí a volně se mi rozběhly po tváři. „Proč jen mě nemůžete nechat být?! Jste spokojený, když mi ubližujete?! Líbí se Vám, když vidíte, že nade mnou máte takovou moc?!“ zamumlala jsem zdrceně. Bylo tak obtížné se s tím vědomím každé ráno probouzet… tak obtížné s tím dennodenně bojovat … A já už tím bojem byla naprosto vyčerpaná.

Když mě princ s naprostou samozřejmostí objal kolem pasu a vedl mě ven ze síně, ani jsem se nevzpouzela. Jen mlhavě jsem vnímala, jak přecházíme prostranství mezi palácem a vojenskými prostory, a pak jsem si až uvědomila, že sedím na své posteli a on sedí vedle mě a drží mé nezvykle prochladlé ruce.

„Riel… Říkal jsem ti, že mě neznáš… Nařkla jsi mne, že netuším, jaké to je, ale jakým právem můžeš tohle tvrdit, když o mně zhola nic nevíš? V jeden čas bývala bolest také mým pravidelným společníkem… I já jsem cítil potřebu trestat se za svůj domnělý prohřešek…“

Překvapeně jsem na něho pohlédla. Nikdy by mne nenapadlo, že by někdo jako on mohl zvolit podobnou cestu… Vždy jsem to považovala za slabost, a proto mi představa Thranduila, jak sám sobě ubližuje, připadala naprosto absurdní. Ale proč by to jinak tvrdil, kdyby to nebyla pravda? O něčem takovém by přece nelhal a nebo ano?

„Vidím, že mi tak docela nevěříš… A já ti to ani nemohu zazlívat, protože nyní, s odstupem času tomu i já jen stěží věřím. Byl jsem tak pošetilý, když jsem naslouchal těm zlým slovům… Štěstí pro mne, že se tehdejší kapitán přimluvil u krále, aby mne nechal na čas odjet. Setkání s Elrondem mi pak dokonale otevřelo oči… a přinutilo mne zamyslet se nad sebou… a přehodnotit poněkud můj dosavadní život.“

„Co se stalo? Za co jste se obviňoval?“ otázala jsem se tiše a se zatajeným dechem jsem čekala, jestli mi na to odpoví.

Thranduil neviděl důvod, proč to přede mnou tajit. „Má matka… Nikdy jsem ji nepoznal, protože zemřela během porodu… A já se dlouhá léta obviňoval za její smrt,“ sdělil mi váhavě.

Nechápavě jsem potřásla hlavou. „Ale to je přece nesmysl!“ vyhrkla jsem impulzivně. „Takové věci se stávají, ale málokdy za to skutečně někdo nese vinu! A rozhodně ne sotva narozené dítě!“

„Jsem rád, že to tak vidíš, Riel. A nyní mi řekni… jakým způsobem neseš ty vinu za smrt svého otce? Bylo to jeho rozhodnutí, co ukončilo jeho život! Ukončil by ho, i kdybys zemřela! Ukončil by ho, i kdyby tvá matka a sestra přežily! Nešlo o tebe ale o jeho jediného syna! Tys akorát pro něho neznamenala tolik, aby kvůli tobě zůstal naživu. Je tak těžké to přijmout?“

„Vám to snad nepřipadá těžké? Smířit se s vědomím, že jste byl pro vlastního otce méně než vzduch?!“ vypravila jsem ze sebe s obtížemi.

„Někdy je to tak lepší, Riel, věř mi. Kdo myslíš, že mne tak vytrvale obviňoval z matčiny smrti? Byl to jeho způsob, jak mě přimět tvrději trénovat, více se snažit… Když jsem umdléval, protože jsem několik hodin v kuse musel cvičit s těžkým mečem, on stál opodál, aby mi svými obviněními dodal novou sílu. Fungovalo to. Ale já ho za to nenáviděl. A nejvíc jsem nenáviděl sám sebe. Protože kdybych se nenarodil, oni by spolu dosud šťastně žili. Až mnohem později jsem zjistil, že jejich manželství bylo všechno jen ne šťastné…“

„Divím se, že jste se sem vůbec vracel,“ poznamenala jsem a raději jsem nekomentovala královo počínání. Možná také proto, že bylo nad mé chápání, jak mohl malého nevinného chlapce zatížit tak strašlivým břemenem viny. Moje averze vůči tomu ellonovi opět o něco vzrostla.

Thranduil ledabyle pokrčil rameny. „Je to můj otec,“ řekl prostě, jako kdyby to všechno vysvětlovalo.

„Ano… Otec, který ovšem nikdy nepřestane řídit Váš život…“ neodpustila jsem si mu připomenout.

„Když bude nejhůř, vždycky můžu odjet zpátky do Imladris za Elrondem. Při mém odjezdu si stýskal, že si bude muset najít nového kapitána.“

Princ se pousmál a jeho tvář se na krátký okamžik rozzářila. Zřejmě měl na to údolí jen samé příjemné vzpomínky. Docela jsem mu záviděla. Hlavně proto, že v sobě našel tolik potřebnou sílu, aby své démony přemohl.

„Jak Vám pomohl lord Elrond? Jak Vám dokázal tu nesmyslnou myšlenku vyhnat z hlavy?“ zeptala jsem se dychtivě, protože jsem doufala, že bych se stejným způsobem mohla osvobodit i já.

Thranduil se na mě zadíval, jako kdybych právě vyslovila něco zábavného, a pak prohodil: „Řekl mi něco, s čím jsem nemohl jinak než souhlasit…“