Thranduil mě nemilosrdně svíral za krk a já na něho mohla pouze bezmocně a také značně vzpurně hledět.
„Co po mně vlastně chceš, Riel?!“ osopil se na mě nevlídně. „Nenapadlo tě třeba, že kdyby byl v tom lese na tvém místě kdokoli jiný, že bych se tam za ním nevypravil?! Opustil jsem na čas své muže jen proto, abych tě zachránil! A ty se mi pak divíš, že jsem se té elleth nemohl téměř ani podívat do očí?! Možná její milý zemřel jen kvůli tomu, že jsem v té chvíli jako velitel naprosto selhal! Protože jsem prostě nedokázal snést pomyšlení, že bych o tebe měl přijít!“
Užasle jsem na něho zírala, protože něco podobného mi opravdu na mysl nepřišlo. Najednou jsem nevěděla, co na tohle říct. Hlavou mi probleskla řada událostí, při kterých stál princ neochvějně na mé straně, při kterých mě chránil a snažil se mi pomoct. Nikdy bych si však netroufla připisovat oněm činům nějaký mimořádný význam. Až doteď.
„Skutečně?“ vypravila jsem ze sebe nedůvěřivě a v jeho očích jsem skoro zoufale pátrala po čemkoli, co by mi mohlo potvrdit, že jeho nynější slova nejsou jen velice důmyslnou lží.
„Skutečně,“ přisvědčil bez váhání.
Chvilku jsme mlčeli. Nakonec jsem lehce potřásla hlavou, jak jen mi to moje současná pozice dovolovala.
„Omlouvám se, ale… je to dost těžko uvěřitelné... Vždyť jste urozeného původu... mohl byste mít kohokoli... tak proč byste měl chtít zrovna mě?“
„Takže je to můj původ, který tě tak znepokojuje? Kdybych byl pouhým vojákem, pak bys o mně nepochybovala?“ chytil se mé poznámky okamžitě Thranduil.
„Jenže to Vy nejste.“
„Věř mi, že i já toho nezřídka lituji...“
Následovala další odmlka, během které jsme se jen vzájemně pozorovali. Ale ani tehdy nepovolil své sevření.
„Tohle nemá žádnou budoucnost, pane, vždyť to sám dobře víte,“ hlesla jsem rezignovaně. „Musíte to přece vědět! A vůbec nezáleží na tom, jestli k Vám chovám nějakou náklonnost či nikoliv.“
„Nebude to mít budoucnost, když to předem vzdáš, Riel. Všechno se dá nějak překonat, jen když budeš věřit, že se to může podařit,“ snažil se mě princ přesvědčit.
„Já už ale nechci zažít další zklamání, víte, pane?“ přiznala jsem s lehkým zahanbením.
„Proto raději odjedeš se Saerosem? Protože ti to připadá bezpečnější? Už jsi dosáhla toho, oč jsi tolik usilovala, aniž by ti to přineslo tolik vytoužené vykoupení. Možná je načase tuhle etapu tvého života jednou provždy uzavřít a pustit se do něčeho nového. Protože bojovat se dá na více frontách než jen na bitevním poli.“
„Jenže jak jste se měl již možnost přesvědčit, pak se na něco takového ani v nejmenším nehodím. Za jediný večer se mi podařilo téměř urazit krále a znemožnit Vás před lidem. To Vám nestačilo?“ pronesla jsem sebekriticky. Znala jsem až příliš dobře své schopnosti a na podobné postavení jsem prostě neměla.
„Za jediný večer jsi mě dvakrát podpořila tak, jak by se od loajální choti očekávalo. Nezáleží až tolik na tom, zda jsi měla právo to udělat... ta slova byla vyřčena... a lid je slyšel... To je to, na čem opravdu záleží.“
„Takže se pro to na mě nehněváte?“ zdvihla jsem obočí v náznaku údivu.
„Ne. Pokud něco, pak mi to dalo naději... Ukázalo mi to totiž, že ti nejsem tak docela lhostejný, jak se mi snažíš neustále namluvit.“
„Jako kdybyste o tom vůbec kdy pochyboval!“ odfrkla jsem si znechuceně. „Jste neskutečně namyšlený, samolibý, panovačný – “
„Já vím, už jsi mi předtím sdělila, že nejsem kdovíjaká partie. Právě proto by ses měla pro ostatní ellith obětovat a zachránit tak tu nešťastnici, kterou bych nakonec pojal za svou choť…“ dobíral si mě nepokrytě.
„Možná mám poněkud zvrácené sklony, pane, ale nejsem si jistá, jestli až zas tak velké...“ prohodila jsem naprosto neomaleně a potěšilo mě, když se tlumeně zasmál.
„To bych právě moc rád prozkoumal...“