111. kapitola
Po těchto slovech se na okamžik rozhostilo dusivé ticho. Očekávala jsem, že se do toho nyní vloží král, protože jsem nepředpokládala, že by se mu líbilo, jak ta elleth označila jeho syna, ale ten se kupodivu podle všeho dobře bavil. A s napětím sledoval, jak na tohle zareaguje Thranduil. Jako ostatně většina z nás.
„Chápu tvé rozhořčení, Míriel, ale jistě víš, že je v Eryn Galen zvykem po každé vítězné bitvě uspořádat oslavu,“ snažil se ji ukonejšit princ. „Tvá ztráta mě skutečně mrzí, ač si můžeš myslet, že tomu tak není.“
Míriel ovšem nebyla k utěšení. „Mrzí?! Vaše lítost ale Edhralovi život nevrátí!“ procedila zuřivě. „Vy jste té výpravě velel, jeho krev je na Vašich rukách! Stejně jako krev ostatních našich mužů! Kdyby byl Daeron dosud kapitánem, nic z toho by se nestalo! On ale uměl na rozdíl od Vás velet! Ale Vy… Vy se umíte akorát nabubřele naparovat! Myslíte si snad, že Váš titul z Vás udělá schopného velitele?!“
Thranduil se krátce nadechl, aby něco řekl, ale nakonec rty zase pevně sevřel a zarytě mlčel, jako kdyby už neměl zhola nic, co by mohl říct na svou obhajobu.
Nespokojeně jsem se zamračila. Tak přece u všech Valar mluv! zapřísahala jsem ho v duchu. Až do této chvíle vždy působil tak sebejistě a rozhodně, že mě ani nenapadlo, že by o sobě mohl mít nějaké pochybnosti. Zřejmě jsem se v něm ale hluboce spletla. Jenže kdo by také dokázal obstát v jeho nelehké situaci? Z toho mála, co jsem zatím zaznamenala, byl Oropher značně náročný otec. A bylo více než jasné, že svého syna nechá vypít tenhle pohár hořkosti až do dna…
„Úspěch výpravy nezáleží pouze na veliteli, nýbrž i na každém jednotlivém vojákovi. Jakým právem tu osočujete prince z nezdaru, když sama nevíte, jak si tam Váš milý vedl?“ pronesla jsem a teprve když jsem zmlkla, tak jsem si uvědomila, že jsem své myšlenky nechtěně vyslovila nahlas.
Mírieliny planoucí oči se teď zabodly do mé tváře.
„A kdo jsi ty, že se do toho pleteš?! Oblečená v uniformě vojáka… Jeden ani příliš nemusí hádat, jakou pozici v armádě zastáváš, že?!“ ušklíbla se kysele a znechuceně ohrnula nos.
„Moje pozice v armádě ovšem není záležitost, která by se Vás týkala či by Vás měla nyní zajímat,“ odvětila jsem odměřeně, ale přesto dostatečně vyrovnaným hlasem. Nehodlala jsem se nechat od této osoby vyprovokovat, protože tuhle bitvu jsem nebojovala za sebe ale za Thranduila…
„Zpochybňovala jste tu princovy schopnosti… A já, jelikož jsem se této výpravy též účastnila, Vám mohu zcela upřímně sdělit, že tyto ztráty nebyly způsobeny žádným pochybením z jeho strany. Měli jsme co do činění s nepřítelem, jehož strategii a schopnosti jsme dosud neznali, a který i přes naši obezřetnost pronikl naší obrannou linií. Ovšem to, že se nás většina navrátila, je pouze díky princi, který i v té nepříznivé situaci dokázal sjednotit zbytky naší jednotky a porazit ty nestvůry. A ačkoli ho jistě ti, jejichž drahé jsme tam k naší neskonalé lítosti museli zanechat, dnes večer proklínají, stejně tak by mu ti, jejichž muži se v pořádku vrátili domů, měli děkovat, neboť bez něho bychom tam zůstali všichni…“
Krátce jsem se odmlčela, abych zjistila, jestli můj proslov na Míriel nějak zapůsobil. Připadalo mi, že její pohled poněkud zjihnul, ale možná se mi to pouze zdálo. Hlavní ale bylo, že mě zatím nepřerušovala. Odhodlaně jsem proto pokračovala.
„Žádna bitva není vyhraná naprosto beze ztrát… Vždycky je tu někdo, kdo o někoho blízkého přijde… Ale Edrahil našemu veliteli věřil natolik, že ho následoval do boje, a proto byste v něho měla mít důvěru i Vy, Míriel. Není slov, která by mohla zmírnit Váš žal, a můžete se pouze tázat Valar, proč k Vám byli dnes tak krutí, avšak nezatracujte proto prince, neboť on se ničeho špatného nedopustil. Nebyla to jeho nabubřelost, která ho přiměla sem Vás a další dnes večer sezvat… Bylo to proto, abychom mohli sdílet zármutek nad ztrátou našich lidí… A když tu tak před vámi stojí… připadá vám snad, že se vyhýbá odpovědnosti za své činy? Zdá se vám snad, že se tu chce veselit? Ne… protože tomu tak není. Shromáždili jsme se tu, abychom společně zavzpomínali na chrabrost našich mužů, a jsme tu také proto, abychom nepříteli dokázali, že i přes jím způsobenou bolest jsme stále jednotní. Protože jedině tak jsme dnes skutečně zvítězili…“
