112. kapitola

    Ani nevím, co jsem si od toho svého proslovu vlastně slibovala, ale když ta elleth po chvilce pokorně sklonila hlavu a tiše poděkovala princi za jeho soustrast, byla jsem vcelku spokojená. Nikdy jsem nezkoušela k někomu promlouvat, vždyť kým jsem byla, abych si to mohla dovolit. Ale nyní, když mě k tomu okolnosti téměř donutily, jsem byla sama překvapená, jak lehce jsem hledala slova.

S dalšími ellyn a ellith už to šlo o poznání lépe, a tak jsme zanedlouho měli celou tu smutnou záležitost za sebou. Thranduil se pak s králem vydal zpátky ke stolu a já využila toho, že si mě konečně přestal všímat, a zamířila jsem k východu. Měla jsem té veselice právě tak dost, zoufale jsem už potřebovala být sama. Protože Míriel možná má slova ukonejšila, ovšem mně naopak připomněla, že kdybych nezaváhala, pak třeba mohl být její milý dosud naživu. A nejen on... 

S hlavou skloněnou k zemi jsem obratně kličkovala mezi shromážděnými Eldar, dokud jsem nenarazila na někoho, kdo se odmítal nechat obejít a zatvrzele mi blokoval cestu. S podrážděným syknutím jsem vzhlédla, abych dotyčného zpražila pohledem a nebo nějakou ostrou poznámkou, pokud by to první nestačilo, ale když jsem v tom ellonovi rozpoznala Amrase, tvář se mi rozjasnila.

„Kampak prcháš?“ zeptal se mě s úsměvem.

„Kamkoli...“ zamumlala jsem. „Jen když to bude daleko odsud...“

„To přece nemůžeš, ještě mi dlužíš tanec,“ připomněl mi a pro jistotu mě uchopil za loket, nejspíš proto, abych mu přece jen neutekla.

„Radši bych to nechala na jindy, jestli ti to nevadí.“ Očima jsem zalétla k Thranduilovi, který byl dosud zabrán do rozhovoru s otcem. „Už jsem toho vzrušení měla pro dnešní den víc než bych si přála.“

Amras se krátce zasmál. „Lichotí mi, že tanec se mnou považuješ za vzrušující, ale musím tě zklamat, protože zas tak dobrý tanečník nejsem.“

„V tom případě by to byla značně smutná podívaná, Amrasi,“ podotkla jsem suše.

„Naopak, myslím, že část osazenstva v síni jistě pobavíme,“ mrknul na mě laškovně.

„Toho se právě také obávám. Jenže já zrovna netoužím stát se středem takové pozornosti.“

„Tomu už se stejně nevyhneš. Ten tvůj proslov...“

Pokrčila jsem rameny. „Nemusíš mi připomínat, že jsem se do toho neměla plést. Ale nakonec to pomohlo, ne?“ řekla jsem schválně ledabyle a netrpělivě a hlavně naivně jsem čekala, že mě Amras za můj zásah pochválí.

Jenže on místo ovací pouze potřásl hlavou. „Děvče, opravdu nevím, jestli ti princ za takovou pomoc poděkuje. To máš podobné, jako kdyby velitelé měli před bitvou poradu a dohadovali se, jakou taktiku zvolit... A do toho by ses vmísila ty a začala jim říkat, jak by to měli udělat. Myslíš, že by tvé rady ocenili? Jediné, co se ti podařilo, bylo udělat z prince hlupáka, který není schopen svoje činy sám obhájit. Pokud jsi tohle měla v úmyslu, pak ti gratuluji, neboť se ti to podařilo dokonale...“

Znepokojeně jsem se kousla do spodního rtu. „To jsem ale nechtěla!“ zaprotestovala jsem.

„Některé věci holt nevychází tak, jak je zamýšlíme, Riel. To je to kouzlo života.“

„Takže jsem měla prostě mlčet a nechat tu elleth, aby ho dál napadala?!“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Riel... Princ už je dospělý ellon, myslím, že by tu kritiku unesl.“

„Ale...“ nadechla jsem se, abych svůj čin ještě nějak ospravedlnila, ale ke svému překvapení jsem zjistila, že nyní nemohu nalézt ta vhodná slova. „Nelíbilo se mi, jak se vedle něho král naparuje...“ zamumlala jsem posléze. „Princovo gesto bylo laskavé... nechtěla jsem, aby na to doplatil...“

„Já vím, Riel. Ale nyní to vypadá, že se schovává za ženskými sukněmi...“ Kriticky si mě pohledem přeměřil od mé tuniky až k mým nohavicím. „Nu... však víš, jak to myslím... Kdybys byla jeho zástupcem, tak by možná byl tvůj čin na místě, ale jako prostý voják jsi měla přinejmenším nejprve požádat o svolení promluvit.“

Zahanbeně jsem se odvrátila. Na to jsem opravdu nepomyslela. V tu chvíli jsem jen chtěla, aby ta elleth přestala Thranduila osočovat, chtěla jsem, aby věděla, že on žádnou chybu neudělal, aby to věděl i král. Ale zřejmě jsem princi pouze nevědomky ještě přitížila.

„Já se na tohle nehodím, Amrasi...“ povzdechla jsem si nešťastně. „Ať se snažím sebevíc, vždycky to dopadne špatně. Kde dělám chybu? Snažím se málo? A nebo naopak příliš? Možná bych měla jen poslouchat rozkazy a sama raději o své vůli nic nepodnikat, jenže mi to prostě nedá...“

„Ty ale nemůžeš spasit celou Ardu, Riel,“ podotkl Amras s chápavým a poněkud smutným úsměvem. „Možná by ses měla ale pokusit zachránit aspoň sama sebe...“