114. kapitola

    Ta skutečnost mě šokovala natolik, že jsem na okamžik vypadla z rytmu, a ani zručnost, s jakou mě princ vedl, tak nemohla zabránit tomu, abych mu nešlápla na nohu.

„Odpusťte, pane!“ omlouvala jsem se okamžitě a nejraději bych se na místě propadla. Proč jen musím být tak nešikovná? Teď jsem to všechno docela pokazila!

„Nic se neděje, Riel, oproti tomu šípu je to maličkost,“ prohodil Thranduil, čímž mi moji náladu příliš nepozvednul.

„To byla jen nehoda...“ zamumlala jsem.

„Já vím, nemysli na to.“

Tančili jsme dál a já si musela neochotně přiznat, že ten nanicovatý pohyb není vůbec špatný. Ano... já se vážně bavila. Zdálo se mi, jako kdyby mi narostla křídla a já mohla létat, a přesto jsem se v princově objetí cítila úžasně bezpečně. Připomnělo mi to Amrasova slova... Jenže v tom případě se někde stala velká chyba, neboť tohle bych měla prožívat v Saerosově náruči...

„Měli bychom s tím přestat, pane... Nehodí se to...“ snažila jsem se ho přesvědčit, ale on měl na to jiný názor.

„Pročpak ne? Já na tom kupříkladu neshledávám zhola nic špatného,“ odbyl mne a jako na důkaz mě zvrátil v důkladném záklonu.

„Skutečně? Tedy často tančíte se svými vojáky, pane?“ zkusila jsem trochu zlehčit situaci, jakmile mě vrátil zpátky do vertikální polohy, ale nezdálo se mi, že bych příliš uspěla.

„Jenom s některými,“ odvětil suše.

Chvilku jsem vydržela mlčet, než jsem opět promluvila. „Bylo to od vás milé, že jste se mě před králem zastal, pane… Ale to jste opravdu nemusel, vždyť už tu beztak příliš dlouho nepobudu.“

„Pokud se nemýlím, tak ses mě zastala jako první, Riel. Sice to bylo také naprosto nevhodné, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že mě nepotěšil pohled na králův úžas. Jenom je mi líto, že kvůli tomu budu muset oželet tvou účast na dalších výpravách. A zrovna ve chvíli, kdy už jsem nabýval dojmu, že z tebe přece jen vychovám vojáka,“ ignoroval princ zcela mou zmínku o odjezdu.

Nevesele jsem se zasmála. „To by nepochybně zabralo ještě spoustu času, pane, a obávám se, že byste se mnou beztak dříve ztratil trpělivost.“

„Já dokážu být velice trpělivý, Riel. Někdy až příliš…“ prohodil Thranduil trpce.

„To Vás jako velitele nepochybně ctí, pane.“

Nyní byla řada na princi, aby se poněkud smutně pousmál. „Mnohem více by mne ctilo, kdybych té elleth dokázal sám zdůvodnit, proč se její milý už nikdy nevrátí. Kdybych jeho smrti dokázal zabránit.“

„Pane… To, co jsem řekla, nebylo jenom kvůli ní, myslela jsem to naprosto upřímně,“ prozradila jsem mu, abych ho aspoň trochu utěšila.

„Já vím,“ přisvědčil. „Hrdá a nezkrotná Riel… Dnes jsi mne podvakráte bránila, aniž bys přitom myslela byť jedinkrát na sebe… A já bych chtěl vědět proč.“

„Jste přece můj velitel, pane. Byla to má povinnost,“ pokoušela jsem se to nějak rozumně zdůvodnit a neodhalit přitom své pravé pohnutky.

„Povinnost?“ Thranduil lehce zavrtěl hlavou. „Nedělala bys to pouze z povinnosti, kdybys to tak skutečně necítila, Riel. Ty ne. A i tak se tomu divím, protože už máš div ne sbaleny své věci, abys mohla se Saerosem odjet do Imladris, a přece dáváš takto v šanc vaši společnou budoucnost. Nenapadlo tě, že by tě král mohl za tvé chování potrestat? Naštěstí pro tebe je dnes večer natolik rozezlen na mě, že ho tvé činy až zase tolik nezaujaly.“

„Záleží na tom, pane? Udělala jsem to, co jsem považovala za správné,“ snažila jsem se pro jistotu ukončit naši malou debatu.

Jenže princ obratně přešel na další téma, které bych raději příliš nerozebírala. „Proto tedy odjíždíš? Protože to považuješ za správné?“

Krátce jsem zaváhala, než jsem se nakonec rozhodla být k němu aspoň trochu upřímná. Z nějakého absurdního důvodu mi připadalo, že mu to dlužím.

„Protože to považuji za nezbytné, pane. Beztak dnešním dnem mé působení v armádě skončilo, tak proč bych tu měla i nadále setrvávat?“

„Proto, že tě tu třeba drží i něco jiného než tvá práce, Riel. Je mi skutečně líto, jak to dopadlo, netušil jsem, že král bude mít proti tobě takové výhrady. Ale pokud tu zůstaneš, věř, že pro tebe dokážu nalézt jinou pozici, která se ti jistě bude též zamlouvat…“