16. kapitola

    „Máš zpoždění, vojáku!“ oznámil mi princ namísto pozdravu. „To zrovna nevypovídá o tvé přílišné horlivosti!“

„Omlouvám se, pane! Již se to nikdy nestane!“ vypravila jsem ze sebe a pod jeho pátravým pohledem mě polévalo horko.

„Můžeš svou nedochvilnost něčím zdůvodnit? A nebo mne jenom prostě rád necháváš čekat?!“

Jeho hlas zněl jako práskání bičem. Povšimla jsem si, že ani Celebros z toho není příliš nadšený. A to mi vnuklo spásný nápad.

„Byla jsem tu příliš brzy, pane, a tak jsem se rozhodla ještě vyjet do lesa. Z křoví náhle vylétl bažant a splašil mého koně. Než se mi ho podařilo dostat pod kontrolu, chvíli to trvalo.“

Princ se zamračil ještě víc. „Pokud nezvládáš své zvíře, pak bys možná měl raději chodit pěšky, vojáku!“

Mlčela jsem. Napadalo mě sice aspoň tucet věcí, které bych mu ráda od plic řekla, ale žádná z nich nebyla v této situaci moudrá. A já se netrmácela celou tu cestu sem jenom proto, abych svou prořízlou pusou všechno pokazila.

„Dobrá, vojáku! Až se navrátíme, budeš za své pochybení náležitě potrestán! Takovéto manýry ve své jednotce trpět nehodlám! A nyní se zařaď, vyrážíme!“ zavelel Thranduil a jako první opustil nádvoří paláce. Ostatní muži ho bez váhání následovali.

Prohlížela jsem si je, jak mě míjeli. Část z nich jsem vůbec neznala, zřejmě to byla skupina, jež sem přicestovala s princem. Počkala jsem až na konec řady a připojila se k poslednímu vojákovi. Přivítal mě milým úsměvem a mě se zmocnila chuť skopnout ho z koně. Milý nebo ne, všechno jsou to muži a jakmile mají příležitost, chovají se podle toho! Jako třeba Daeron. Dokud jsem mu byla po vůli, jednal se mnou přátelsky, ale stačilo málo, aby mě začal nenávidět. Jenom on mohl tušit, kam jsem si včera vyjela, a poslat za mnou Belega! S trpkostí jsem si vzpomněla na onen večer, kdy po mně zatoužil a vystopoval si mě až k té jeskyni. Dýky se mi ještě jen taktak podařilo skrýt, ovšem úlek z jeho nenadálého příchodu způsobil, že jsem se řízla hlouběji, než jsem zamýšlela. Než jsem ho uspokojila, téměř jsem vykrvácela. Od té doby jsem do jeskyně jezdila jenom tehdy, když jsem si byla naprosto jistá, že moji společnost nebude postrádat. Tak jak jsem nyní mohla být tak lehkovážná?!

Raději jsem se rozhodla ve své současné ostražitosti nepolevovat. Tedy přinejmenším dokud o svých nových druzích nezjistím něco víc. Nehodlala jsem si ten zážitek s Belegem zopakovat.

„Jsem Amras,“ představil se můj společník, stále s tím milým výrazem, a očividně čekal, že mu na oplátku sdělím svoje jméno.

„Riel,“ zavrčela jsem a doufala, že pochopí, že si s ním nechci povídat. Marně.

„Riel jako zkratka od...?“ zeptal se zvědavě.

„Riel jako Riel. Není ti to snad dost dobré?!“ odsekla jsem odměřeně.

Tlumeně se zasmál. „Také bych neměl nejlepší náladu, kdyby si mě princ hned po ránu podal. Ale můžeš si za to sama.“

„Já vím!“

„Princ hodně dbá na disciplínu. Ale kdo by mu to zazlíval? Jenom díky tomu a jeho citu pro strategii jsme se sem dostali živí.“

„Lesy Eryn Galen nejsou zas tak nebezpečné!“ pronesla jsem s ušklíbnutím.

„Ty ještě ne... Ale střet se Sauronovými vojsky v Eriadoru už tak bezpečný nebyl.“

Tohle už mou pozornost upoutalo. „Bojovali jste v Eriadoru?“ zeptala jsem se ho udiveně. Tak nějak jsem až do této chvíle nepředpokládala, že by se Thranduil zabýval mimo království svého otce něčím jiným než pitím vína a proháněním ellith. Tohle mou představu poměrně zásadně poničilo.

„Bojovali jsme všude možně. Během cest jsme náhodou narazili na malebné údolí a jeden z velitelů se rozhodl tam zůstat i s částí svých vojáků a vybudovat tam své nové panství. Trochu jsme mu pomohli vyčistit tamní okolí a pak princ usoudil, že bude lepší se vrátit domů, pro případ, že by se Sauronovi služebníci objevili i tady.“

„Vsadím se, že král musel ocenit, že si na něj jeho syn také udělal čas...“ poznamenala jsem jízlivě.

„Sám král ho vyslal ven jen s malým oddílem, aby prověřil jeho schopnosti, než mu svěří velení nad svou armádou. Jak se zdá, princ v té zkoušce obstál. Navíc spojenectví s lordem Elrondem, které stačil uzavřít před tím, než opustil jeho údolí, ho údajně též nemálo potěšilo.“

„Očividně mu dělá jenom samou radost...“ utnula jsem Amrasův chvalozpěv. Na tohle jsem opravdu náladu neměla.

„To ano. Už se jenom musí oženit a zplodit potomka a pak už králi nebude chybět ke štěstí takřka nic...“ prohodil skoro vesele.

„Řekla bych, že s tímhle muži většinou potíže nemívají!“ zareagovala jsem prudce, moje vzpomínky na noc s Belegem ještě příliš živé. A hlavně značně bolestivé.

„Možná. Ale zdá se, že ty máš nějaké potíže s muži. Proč jsi šla tedy k armádě? Musela jsi přece počítat s tím, že občas na nějaké narazíš.“

Dobrá otázka. Jedna z těch, na které jsem nemohla odpovědět. Nebo spíš nesměla.

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode