15. kapitola

    S rostoucí frustrací jsem pozorovala Celebra, jak tančí kolem mě a ani náhodou se netváří, že by mě nechal v dohledné době nasednout. První sluneční paprsky se odrážely od jeho antracitové srsti a vytvářely tak dojem, že je pokryt tekutým stříbrem.

„Tak dost už!“ promluvila jsem k němu nesmlouvavým tónem. „Nedala jsem si tu námahu vylézt z té jeskyně jenom proto, abys mi to ty zkazil! Chápu, že tě to bolí, ale mně také zrovna do zpěvu není! Tak proč nám to neulehčíš?“

Nevím, na kolik mi rozuměl, ale chvíli si mě skoro zamyšleně přeměřoval. „Hodný hoch...“ zamumlala jsem a chtěla se mu vyhoupnout na hřbet, ovšem on jenom poplašeně zafrkal a poodskočil o kus dál.

Chtělo se mi křičet. Jenže tím bych si zrovna moc nepomohla, a tak jsem se přinutila ke klidu. „Slibuji, že jakmile dorazíme do paláce, potřu ti ty rány hojivým balzámem. Uleví se ti. Ale to mě tam musíš nejdřív donést, ano?“

Bylo mi jasné, že v mém současném stavu bych tam šla přinejmenším týden. A i kdybych to zvládla rychleji, stejně bych propásla odjezd jednotky. A to jsem nehodlala dopustit. Už jenom proto, že jsem tušila, že mě Beleg dávno odepsal. Chtěla jsem vidět jeho výraz, až budu s ostatními princovými muži opouštět nádvoří. Stejně jako jsem se těšila na jeho výraz, až do něho zabořím své dýky. Ale to bude muset ještě chvilku počkat... Nejdřív musím zvládnout tohle jankovité zvíře.

Opatrně jsem se k němu znovu přiblížila a položila mu ruku na hřbet. Pod dlaní jsem cítila jeho chvění a na okamžik mě zalila vlna lítosti. Hned jsem ji však nemilosrdně potlačila. Něco takového jsem si nyní nemohla dovolit. Pokud se v ní začnu utápět, pak to bude můj konec.

„Celebre, přestaň už!“ napomenula jsem ho přísně. „Jsi voják jako já. A musíme splnit svou povinnost. A nebo snad chceš čelit Thranduilovu hněvu, až tam dorazíme pozdě? A jenom kvůli tobě?“

Nevím, jestli na něho tak zapůsobilo princovo jméno a nebo už měl toho pobíhání prostě dost, ale skutečností zůstává, že posléze povolně sklonil hlavu a konečně mě nechal, abych se mu vyškrábala na hřbet. O žádném elegantním nasednutí se tu nedalo mluvit, ovšem já byla vděčná i za to, že jsem se nahoru vůbec dostala. Pevně jsem si omotala jeho hřívu kolem prstů, protože jsem měla tak slabé nohy, že jsem pochybovala, že bych se na něm jinak udržela, a pobídla ho, aby vyrazil. Vzápětí jsem toho trpce zalitovala.

Bolest, která mnou při každém Celebrově kroku projela, se snad nedá ani popsat. Zaťala jsem zuby tak silně, že jsem se divila, že se tím tlakem neroztříštily, a předklonila se, abych aspoň trochu ulevila své nejvíc zkoušené části těla. Ale stejně jsem měla pocit, že co nevidět omdlím. A takhle že mám vyrazit na Orky? Ta myšlenka byla naprosto absurdní. Jenže jsem neměla na výběr, a proto jsem to musela zkusit i tak. Co tě nezabije, to tě posílí... zamumlala jsem si a znovu se narovnala. Nemůžu přece vjet na nádvoří paláce rozpláclá na Celebrově hřbetě jako žába na kameni. Prudký příliv bolesti, která mě okamžitě celou zaplavila, mi vehnala nové slzy do očí. Proklatě! Nikdy předtím jsem taková muka nezažila, bylo to, jako kdyby mi někdo do břicha vrazil oštěp a důkladně s ní páčil na všechny strany. Začala jsem se obávat, jestli mi Beleg nezpůsobil nějaká vnitřní zranění, vždyť přece není normální, abych i po těch několika hodinách krvácela. Mohla jsem jen doufat, že to co nejdřív ustane, protože léčitele jsem rozhodně navštívit netoužila. Jak bych mu asi tak svoje zranění vysvětlila?

Jenže takhle jsem také pokračovat nemohla. Bylo jen jedno řešení. Aniž bych zastavila Celebra, uvolnila jsem chránič na svém levém zápěstí a dvakrát se důkladně řízla. Rány se v mžiku zalily krví a ta ostrá bolest mi částečně dávala zapomenout na mé utrpení. Vrátila jsem chránič na své místo a co nejvíc ho utáhla, jednak abych zamezila příliš velké ztrátě krve, a pak, aby ten pocit vydržel co nejdéle. S novým odhodláním jsem popohnala Celebra do cvalu a ačkoli jsem během naší cesty utrousila několik velice nevybíravých nadávek, nakonec jsme se přece jen nějak dostali až k paláci. Mé rty se lehce zvlnily v náznaku vítězoslavného pousmání, ale pouze do té doby, než jsem projela branou a zjistila, že jednotka už je kompletně nastoupená. Tedy až na mne. A když jsem ještě krátce nato spatřila prince Thranduila na jeho obrovském koni, jak mě gestem přivolává k sobě, pak už mě veselí přešlo docela. S neblahou předtuchou jsem k němu zamířila.

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode