13. kapitola

    Pomalu jsem se probírala a ta podlá bolest na mě ihned zaútočila v plné síle. Zaťala jsem zuby, abych nezaúpěla, a raději oči zase zavřela. Na okamžik jsem zvažovala, že tu prostě zůstanu bez hnutí ležet. Neměla jsem už sílu dál bojovat, ne po tomhle. Cítila jsem se jako zbitý pes... vlastně ještě mnohem hůř. A nechápala jsem, jak mi mohl něco tak odporného vůbec provést. Kde se v něm vzala všechna ta zloba a nenávist? Skutečně mě vinil za to, že se díky mně nedostal do princovy jednotky? A nebo si na mně chtěl jenom vybít svou zlost? Ať tak či onak, jedno se mu muselo nechat, že byl opravdu důkladný.

Ztěžka jsem polkla. V ústech jsem cítila hnusnou nakyslou pachuť a s ní přišla i nevítaná vzpomínka na to, jak se tam ocitla. S přidušeným vzlyknutím jsem se rychle přetočila na břicho, abych se neudusila vlastními zvratky. Když jsem se konečně přestala dávit, odkulila jsem se stranou a několik minut jen oddechovala na měkké podložce z mechu. Doufala jsem, že mě bezvědomí zase vezme do své chlácholivé náruče, ale marně. Zato jsem si uvědomila, že mě něco dost nevybíravě tlačí do zad. Hrábla jsem pod sebe a nahmátla jednu ze svých dýk. Kde byly, když jsem je tak zoufale potřebovala?

´Trochu jsem ti tu poklidil, Riel... Neměla bys nechávat své zbraně roztahané všude po zemi... Jeden by mohl přijít k úrazu, nemyslíš?´ prohodil posměšně, když viděl, jak se bezmocně choulím na zemi a pátravě kolem sebe tápu.

Když se mnou byl hotov a odcházel, hodil je vztekle po mně. ´Radši svůj bídný život rovnou ukonči, Riel. Lepší než ta potupa, až se vrátíš do paláce. Princ nebude potěšen, že jsi zmeškala odjezd. Myslíš si, že budeš mít potom ještě u armády nějakou budoucnost?´

Pevně jsem tu dýku uchopila a zhluboka se nadechla. Jeden rychlý pohyb a bude po všem... Jenže jsem přísahala... A dokud mne princ nevyhodí, tak jsem stále ještě pod jeho velením. Navíc... nelíbila se mi představa, že by ten Orčí syn měl nade mnou vyhrát! Tu radost mu prostě neudělám!

Zaťala jsem zuby a snažila se posadit. Okamžitě mnou projela ostrá bolest, jako kdyby mě někdo proklál mečem. Procítěně jsem zařvala a doufala, že tu poblíž nikdo není. Nebyla jsem zrovna ve stavu, abych uvítala něčí společnost. Pomalu, po milimetrech jsem se vytáhla do sedu a opřela se o stěnu jeskyně. Dechu se mi nedostávalo a plíce mě pálily, až mi do očí vyhrkly nové slzy. A nebo to zavinila vzpomínka na to, jak mi Beleg tiskl krk tak pevně, až jsem ztrácela vědomí? Ještě teď jsem cítila všechny jeho rány... ještě teď mě zápěstí pálila od provazů, kterými je nešetrně svázal.

Ale nebyl čas, abych ronila slzy nad každou surovostí, kterou mi provedl. Pokud jsem se chtěla dostat do paláce dříve, než princův oddíl vyrazí, tak jsem musela začít také něco dělat. A první a zároveň nejtěžší věcí bude koupel. Zběžný pohled na mé oblečení potvrdil mé neblahé tušení, že tahle uniforma už má definitivně doslouženo. Ale to mě příliš netrápilo, neboť vzadu v jeskyni jsem měla ještě jednu pro případ, že bych tu někdy nocovala. Jediný zádrhel byl v tom se k ní dostat...

S obtížemi jsem se vyškrábala na nohy a používajíc stěnu jako oporu, jsem se tam pozvolna vlekla. Ta vzdálenost mi připadala skoro nekonečná. Soustředila jsem se pouze na jednotlivé kroky a snažila se nevnímat krev, která mi neustále stékala po nohách. Ani to, jak se mi motá hlava. Po době, která se zdála téměř věčností, jsem došla až k truhlici s věcmi. Mezitím se probudily k životu snad všechny mé bolavé svaly a neodbytně protestovaly proti takové námaze. Silou vůle jsem je umlčela, popadla čisté oblečení a šourala se zase ven.

K mému štěstí se nedaleko jeskyně nacházel potůček, a tak jsem nemusela chodit daleko. S úlevou jsem si do něho vlezla a opatrně ze sebe začala sundávat cáry oblečení. Chladný pramen příjemně konejšil moje zbité tělo, ale pochybovala jsem, že takový přepych vydrží dlouho. Hlavně jsem si nechtěla ani představit, jak vydržím jízdu na koni. Zpropadený Beleg!

´Chceš si hrát na vojáka, Riel?´ zašeptal mi do ucha spiklenecky, skoro jako když se dvě malé děti domlouvají nad další kratochvílí. ´Dobře... budeme si hrát na vojáky... Ukážu ti, jak to spolu dělají chlapi...´

Vší silou jsem se ho pokoušela setřást ale marně. Pevně svíral moje boky, ještě teď na nich byly patrné otisky jeho prstů. A pak přišla ta krutá bolest, když do mě jedním prudkým pohybem vnikl. Ačkoli jsem do té chvíle vzdorovala a snažila se nedopřát mu to potěšení mě slyšet křičet, nedokázala jsem se tentokrát ovládnout. Měla jsem pocit, že mě snad roztrhne ve dví, jako kdyby si tou věcí propaloval cestu až někam do mého nitra.

´Nelíbí se ti to?´ zeptal se mě s úšklebkem. ´Jestli to nebude tím, že prostě nejsi voják, Riel! Jsi jen hloupá holka, která je akorát tak dobrá na to, aby uspokojovala velitele! Proč myslíš, že si tě princ vybral?!´

Nevěděla jsem, co mě zraňuje víc, jestli to, jak se mě brutálně znovu a znovu zmocňuje, a nebo pomyšlení na to, že by mohl mít pravdu. A pak už na tom nezáleželo, protože jsem ztratila vědomí.

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode