19. kapitola

    A pak jsem najednou zaslechla křik, řičení koní a řinčení zbraní a poznala jsem, že ty zvěsti byly pravdivé. Původně jsem chtěla zůstat při zemi, než dostanu příkaz ke střelbě, ale nedalo mi to, abych ze zvědavosti nevystrčila hlavu. Na protější straně bojovníci zbraněmi a koňmi shromažďovali Orky do jedné skupiny, aby je posléze mohli hnát proti nám, a já si nemohla nepovšimnout Thranduila, který tam kroužil kolem a odrážel příliš bojechtivé jedince. Když se zdálo, že mají konečně všechny Orky před sebou, pobídli vojáci koně a celý ten houf zamířil naším směrem. Za nimi zůstávala akorát zdupaná zem posetá mrtvými těly Sauronových služebníků.

Skupinka už byla ve třetině cesty k nám, když jsem stranou od nich zahlédla nějaký podezřelý pohyb. Ork! Srdce mi na okamžik skoro přestalo bít, když jsem sledovala tu stvůru, jak pomalu napíná svůj mohutný luk. Tím, že bojovníci drželi Orky na krátkou vzdálenost od sebe, znemožnili jim použít střelné zbraně, jenže tenhle jeden zřejmě unikl jejich pozornosti. Ovšem jak se zdálo, jeho pozornosti rozhodně neunikl princ, který zjevně zatím ani netušil, že je ve smrtelném nebezpečí.

Vyskočila jsem na nohy a zcela ignorovala bolest, která mě při tom prudkém pohybu zaplavila. Nejprve jsem chtěla jen vykřiknout, abych Thranduila varovala, avšak byl ještě příliš vzdálen a pak tu panoval moc velký hluk, než aby mne mohl zaslechnout. Dalo se udělat pouze jediné...

Připravila jsem si šíp a pečlivě zamířila. Bylo to proklatě daleko... Ještě dál než terč, do kterého mě Thranduil nutil střílet. Nebylo moc pravděpodobné, že se trefím, ale musela jsem to aspoň zkusit. Napnula jsem luk ještě víc a cítila, jak mi chránič klouže po vlhkém zápěstí. Ihned se mi z rozevřené rány vyhrnula spousta krve, ale nebyl čas, abych si to zase stáhla.

Lučištník, který se krčil několik metrů vpravo ode mě, cosi volal, nejspíš nechápal, co to tam provádím, ale nenechala jsem se jím vyvést z koncentrace. Vypálila jsem šíp a pak pro jistotu ještě dva v naději, že aspoň jeden zasáhne svůj cíl. Na víc mi síly nestačily. Luk mi vyklouzl z neobratných prstů a dopadl na zem, kam jsem se jen o chvilku později odporoučela i já.

Když jsem opět přišla k sobě, ležela jsem na lůžku a někdo mě právě ošetřoval. Raději jsem nechala oči zavřené, abych nemusela čelit odsuzujícímu pohledu toho léčitele, ať už to byl kdokoli. Ostatně dlouho mi jeho identita utajena nezůstala.

„Skutečně, Thranduile, tak tohle už je příliš i na tebe! Cos tomu nebohému děvčeti u všech Valar provedl?!“ ozval se matně povědomý hlas. Byl plný rozhořčení, ale kupodivu žádné znechucení nade mnou jsem tam nezachytila. Pozorně jsem naslouchala dál.

„Naprosto nic, Lindire! Zatím! Tak co je s ní? Jeden voják mi hlásil, že prý zničehonic omdlela. Tu ruku jí ovázal on, jinak by prý vykrvácela.“

„Hm. Proč raději nejdeš ven, Thranduile? Lezeš mi tím svým přecházením na nervy!“

„Mám jenom starost o jednoho ze svých mužů, toť vše!“

„Který je náhodou ženou! A nebo bys vlítnul do mých komnat s ní v náručí, i kdyby tomu tak nebylo?“

Hm... Dobrá otázka... Bylo mi docela líto, že jsem něco takového zmeškala. Víckrát se mi to zaručeně nepoštěstí.

„Nechtěl jsem ji brát k léčitelům. Věřím tvým schopnostem. A pak... pokud se mé podezření ukáže být pravdivé, tak jsem to chtěl udržet v tichosti.“

„Jaké podezření?“ zajímal se Lindir.

„Ohledně té rány na ruce.“

„Ta rána na ruce mě zase tolik netrápí. Ani na to nebylo zapotřebí šití. Ale ta krev na jejích nohavicích...“

„Všiml jsem si toho. Ale skvrn od krve má všude spoustu. Zřejmě nějakou dobu krvácela na zem a pak se ušpinila, když do toho upadla.“

„Ty ostatní možná. Ale tady se mi to nezdá. Pomoz mi ji vysvléct.“

Cítila jsem na sobě dva páry rukou, které mě opatrně zbavovaly oblečení, a jen s obtížemi jsem se přinutila ke klidu. Tohle bylo tak ponižující!

„Vidíš ty otisky na jejím krku?“ zeptal se Lindir a odhrnul mi uvolněné prameny vlasů, aby se jeho společník mohl lépe podívat.

„Jo!“ Thranduil zněl značně rozzlobeně. „Kdo jí to zatraceně mohl udělat?!“

„Proč se ptáš mě?“ nechápal Lindir. „Jsem tu teprve krátce, jak sám nejlépe víš. A z armády znám jenom ty, kteří přijeli s námi.“

„Nikdo z nich by něco podobného neudělal, na to bych vsadil svůj život!“ hájil je bez váhání Thranduil. A dost rozhodně.

„Výborně, tak už máš hned o pár podezřelých méně. Podívej se na ty podlitiny na žebrech. Proč jsi ji v takovém stavu vůbec někam bral?!“

„Netušil jsem, že je na tom tak špatně! Že s ní něco není v pořádku, toho jsem si povšiml, ale co jsem měl dělat?! Tvářila se, že se nic neděje!“

„Jsi hlupák, Thranduile! Ona se snaží chovat jako voják, co jiného jsi od ní očekával?! Ty jsi velitel a ty sis měl povšimnout, že je zraněná! Kdyby tam venku zemřela, byla by to jenom tvoje vina!“

Musela jsem v duchu obdivovat Lindirovu odvahu. Zřejmě si s princem byli hodně blízcí, když se mu něco takového odvážil říct.

„Kdyby tam venku nebyla, byl bych už zřejmě mrtev! Zachránila mi život, tak hleď zachránit ten její!“ přikázal mu Thranduil nesmlouvavě a mě zaplavila vlna radosti z toho, že jsem přece jen úplně neselhala.

„Dobře. Příště by to sice mohla zvládnout i bez toho, aby tě zasáhla do ramene, ale v zásadě jsem rád, že jsi živý.“

Při těchto slovech jsem cítila, jak se mi krev vytrácí z obličeje. Jaký je asi trest za to, když voják střelí svého velitele? Bylo mi jasné, že tuhle nešikovnost mi princ nikdy neodpustí.