12. kapitola

    Takřka ochromená panikou jsem zírala na Daerona. Nevlídně se na mě mračil a nadechoval se k další ostré poznámce, ovšem Thranduil ho předběhl.

„To je v pořádku, Daerone! Tento voják dostal zcela specifické rozkazy!“ oznámil mu a vzápětí se zadíval na mě. V jeho tváři byla patrná značná nelibost. „Předstup, vojáku, a zařaď se k ostatním vyvoleným!“ přikázal mi nesmlouvavým tónem a já automaticky uposlechla.

Ještě jsem za sebou zachytila Belegův sarkastický hlas. „Nehraj si na překvapenou, jistě jsi ho přemlouvala celou noc, aby tě přijal!“

Značně otupělá jsem se přičlenila k nové skupince a na princův pokyn pokračoval Daeron ve čtení dalších jmen. Brzy jsem kolem sebe napočítala skoro třicet vojáků. A jak se zdálo, ten počet byl konečný. Beleg k mé úlevě vybrán nebyl.

Thranduil kývnutím hlavy poděkoval Daeronovi a pak k nám přistoupil. „Výborně, tedy jsme kompletní! Dnešní den máte na to, abyste se připravili a odpočinuli si, zítra za svítání se tu opět sejdeme a pojedeme si to vyřídit s těmi Orky! Nějaké dotazy?“

Nikdo se na nic neptal, a tak nás princ propustil. Myslela jsem, že se hned přižene ke mně, aby mě vyplísnil za mou neposlušnost, ale zdálo se, že má docela jiné starosti. Bez jediného ohlédnutí vyrazil do paláce a já se za ním jenom zamyšleně dívala. Nechápala jsem, jak jsem vůbec mohla pochybovat o jeho slovu. Vždyť mi k tomu nezavdal nejmenší příčinu. Jenže bylo tak nezvyklé, aby pro mě někdo něco udělal bez postranních úmyslů. Pořád jsem tak nějak očekávala, že si to přijde vybrat i s úroky.

Vojáci se pomalu rozcházeli a i já jsem posléze zamířila do ubytovny, abych si překontrolovala zbraně. Cestou jsem zahlédla Belega, jak cosi probírá s Daeronem, a ať už hovořili o čemkoli, zdálo se, že jsou oba dost rozčilení. Zvažovala jsem, že bych se k nim zkusila nenápadně přiblížit, abych zjistila téma jejich rozhovoru, ale když se Beleg znenadání zadíval mým směrem a já spatřila jeho nenávistný výraz, rozhodla jsem se, že to snad ani vědět nechci.

Raději jsem přidala do kroku a brzy jsem už seděla v ubytovně na svém lůžku a důkladně prozkoumávala svůj luk a toulec šípů. Všechno se zdálo v pořádku. Pak přišlo na řadu mé kožené brnění, které jsem nosila jen zřídkakdy, ale o které jsem se pečlivě starala. Byly to chrániče na zápěstí a pak krunýř, který mi chránil hrudník. Oboje jsem si oblékla a skoro s úctou přejela po jemných rytinách zdobících přední část.

Tak zítra konečně poprvé vyrazím do skutečné bitvy… Byla jsem odhodlaná vydat ze sebe všechno, aby princ nelitoval svého rozhodnutí mě přijmout. Dokážu jemu i ostatním, že jsem stejně dobrá jako ostatní muži!

Zaneprázdněná sněním o své skvělé budoucnosti jsem se vypravila do stájí prohlédnout Celebrovi kopyta, abych se ujistila, že nemá nějaké poranění. Ani jemu nic nechybělo a já se znovu šťastně pousmála. Jediné, co mě trochu znepokojovalo, bylo, že u sebe nemám své dýky. Možná jsem se poněkud unáhlila, když jsem se jich den předtím zbavila. Co kdybych se během boje dostala do situace, kdy je budu potřebovat?

Bez dlouhého rozmýšlení jsem se vyhoupla na koně a vyrazila k oné jeskyni. Beztak bude rozumnější strávit noc tam než v ubytovně s ostatními. Nehodlala jsem riskovat další milý rozhovor s Belegem, nemluvě o tom, že bych mohla někde narazit na Daerona, a to by se mi zamlouvalo ještě o něco méně.

Cestou jsem nijak nespěchala, nebylo ostatně kam, když jsem měla po zbytek dne volno. To se mi stávalo málokdy. Když jsem zrovna nebyla někde na hranicích na hlídce, střídala jsem se s někým na stráži kolem paláce a nebo měl pro mě Daeron nějaký mimořádný úkol, který vždy končil úplně stejně. Bylo vlastně s podivem, kolik názvů a záminek dokázal pro své uspokojení vymyslet. Ale už nikdy víc… Připadalo mi tak neskutečné, že najednou je veškeré mé čekání a ponížení u konce a já se můžu naplno věnovat svému cíli. Stát se skvělou bojovnicí, na kterou by mohli být mí rodiče pyšní. Kdyby ještě žili… Melancholicky jsem si povzdechla, ale nenechala jsem se tím rmoutit dlouho. Některé věci holt nelze změnit. A protože se mezitím začalo šeřit, zamířila jsem rovnou k jeskyni.

Že něco není zcela v pořádku, jsem si uvědomila až poté, co jsem do ní vstoupila. A to už bylo příliš pozdě.

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode