17. kapitola

    „To ano, proto jsem k ní také šla! Abych pár z nich mohla nakopat zadek!“ odvětila jsem nakonec rázně a považovala tím toto téma za uzavřené. Ne však Amras.

„Nezdá se, že jsi zrovna uspěla, Riel. Vypadáš spíš, jako kdyby se po tobě přehnala banda Orků,“ podotkl skoro soucitně.

„Měla jsem špatný den!“ sdělila jsem mu v naději, že tím se vše vysvětluje.

„Opravdu? A ten dotyčný to přežil?“

„Prozatím ano.“

„Hodláš to ještě napravit?“ Amrasův tón byl zničehonic téměř vážný.

„Do toho ti vůbec nic není!“

„Jsi vždycky takhle příjemná a nebo to štěstí mám jen já?“ zeptal se mě, ale úsměv z jeho tváře úplně nezmizel.

Měla už jsem ho právě tak dost. „Podívej se, nejsme tu na nějaké radě, abychom tu řečnili! Máme zabíjet Orky! Pokud během každého tažení takhle neustále tlacháš, pak se divím, žes ještě neskončil se šípem v hlavě!“

„Jenom se snažím být přátelský!“ ohradil se Amras dotčeně. „Je to tak trestuhodné?“

„To ne, jenom se mi nezamlouvají důvody tvého přátelského chování!“

„Které jsou...?“

„Poslyš, vybavoval by ses tu takhle se mnou, kdybych nebyla ženská?!“ vybalila jsem na něho bez váhání.

Amras se zasmál. „Tak tohle ti vadí? Žádný muž se k tobě nemůže chovat přátelsky bez postranních úmyslů? Abych tě uklidnil, tak nejsi můj typ. Mám radši ženy, které vypadají jako ženy. A chovají se jako ženy.“

„No jistě!“ vyprskla jsem naježeně. „Které jsou povolné a poslušné, že?“

„Tos řekla ty. Takže...“ Mrknul na má záda. „... jsi lučištník, hádám?“

„Jsem opravdu unesena tvým postřehem!“ ušklíbla jsem se na něj.

Opět jsem se trochu nachýlila dopředu, abych dala odpočinout svým bolavým svalům. Zdálo se mi, že už jedeme snad několik hodin a pořád žádná stopa po vesnici ani Orcích. Zato pro mě bylo čím dál obtížnější tvářit se normálně. Kdybych si mohla aspoň na chvíli lehnout...

„Musíš být s lukem opravdu výjimečná, když si tě princ vybral,“ poznamenal Amras, zcela nevšímavý k mému utrpení.

„Proč? Protože jsem žena?!“ zaútočila jsem na něj ze zvyku.

„Ne, protože si jen málokdy vybírá ty, které dobře nezná.“

„Hm.“

„Už jsi někdy byla v opravdovém boji?“ vyptával se dál Amras.

„Ne! Ale zrovna teď mám docela bojechtivou náladu!“ procedila jsem mezi zuby.

„To mnohdy nestačí. Jediné zaváhání... jenom na okamžik ztuhneš strachy a je konec...“

„Díky za upozornění. Vzpomenu si na tebe, až skolím prvního Orka.“

„Sebevědomí ti nechybí, to je pravda. Ale s vychováním už je to o něco horší.“

„Jo, pár před tebou si to myslelo také!“ prohodila jsem ne bez hořkosti.

„Asi tě někteří zrovna nešetřili, co?“ pronesl Amras a bylo to spíše konstatování než skutečná otázka.

„Jako každého nováčka...“

„Ne každý nováček je žena. Jsi dobrá, že jsi mezi tou smečkou vydržela, vážně. Co takhle uzavřít dohodu? Budeš mi krýt záda a já se postarám, aby se žádný z těch psů nedostal až k tobě.“

„A tím myslíš ostatní vojáky a nebo Orky?“ otázala jsem se s jistou dávkou zvědavosti.

„Přeber si to, jak chceš. Jenom si myslím, že nějaký přítel by se ti hodil. Osamělý bojovník nemívá moc dobré vyhlídky.“

„A to svoje přátelství nabízíš každému na potkání a nebo jsem si ho něčím zasloužila?“ zjišťovala jsem podezíravě.

„Řekněme, že mě k tomu pohnula bolest v tvých krásných zelených očích. A nerad to říkám, ale pokud budeš prince neustále provokovat, pak ti udělí takovou lekci, že už ti z nich nejspíš nikdy nezmizí.“

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode