XXVI. kapitola

    Král sledoval, jak novomanželé odchází, a bezděčně zabloudil pohledem k Nimlothinu místu. Seděla vedle svého bratra s hlavou svěšenou, její tvář byla z větší části zakryta jejími bohatými vlasy. Nicméně se nezdálo, že by se příliš bavila. Od jejího tance s Legolasem ji už tančit nespatřil a ačkoliv ho napadlo, že by pro ni zašel, rychle tu myšlenku zavrhl. Přece se již rozhodl, že ji nechá na pokoji, tak proč, když ji teď má na očích, je pro něho tak těžké jí odolat?

Aby přišel na jiné myšlenky, vstal a požádal o tanec první elleth, jež ho míjela. Dívka byla ohromená poctou, které se jí dostalo, a celou dobu, co spolu tančili, nepřestávala pět chválu na jeho osobu a činy. Bylo zřejmé, že si myslí, že má o ni zájem, a on si přitom nezapamatoval ani její jméno!

Po chvíli ho to přestalo bavit a se stručným poděkováním se vzdálil. Znovu se i přes své odhodlání zadíval Nimlothiným směrem, ale k jeho rozčarování byla její i Glorfindelova židle prázdná. Rozhlédl se kolem sebe, na čele se mu objevila znepokojená vráska.

„Erestore!“

Tmavovlasý ellon se na toto zavolání zakrátko dostavil. „Kterak Vám posloužiti mohu, heruamin (pane můj)?“

„Kdepak Glorfindel jest? Já nikde nevidím ho tu!“

„Neb odešel již, on i sestra jeho. Vy tancem zaneprázdněn jste byl, proto požádal mne, bych Vám od něj pozdravů vyřídil.“

Král se zamračil ještě víc. Ani na okamžik nezapochyboval, že to Glorfindel udělal schválně. Beze slova se vydal rázným krokem ke stájím, vyhoupl se na Morelena a pobídl ho do trysku.

Netrvalo dlouho a dohonil skupinku jezdců v čele s Glorfindelem, ke kterému ihned zamířil a postavil se mu přímo do cesty.

„Thranduile, čehož to u všech Valar činíš?!“

Jeho přítel očividně nebyl potěšen jeho příjezdem. Ale on zase nebyl potěšen jeho nepřátelským chováním.

„Nikoliv co já, nýbrž správání tvé nevídané jest! Proč v noci říši mou jako zloděj opouštíš, bez jediného slova vysvětlení, jako kdybys převelice naspěch měl?!“

„Ty dobře důvodu toho znáš!“

„My nedávno neshody jisté spolu jsme měli, však důvodu není, proč pro to až do krajností zacházeti!“

Glorfindel popojel blíž, takže jeho kůň stál teď těsně u Morelena, jeho oči metaly blesky.

„Já nepřipustím, by sis se sestrou mou pohrával, Thranduile! Nehodlám pouze přihlížeti, kterak se kvůli tobě trápí!“

Král vrhl letmý pohled do středu skupinky, kde obklopena vojáky seděla Nimloth na svém koni, hlavu skloněnou, jako kdyby už neměla dost sil, aby ji zvedla.

„Ni já čehos takého nechci, Glorfindele! Štěstí její pro mne stejně důležité jako pro tebe jest! A rovněž tak přátelství našeho! Neodjížděj v hněvu, mellonamin (příteli můj). Proč setrvati nemůžeš, bychom společně svatbu syna mého oslavili?“

Lord hned neodpověděl. Zamyšleně si Thranduila prohlížel a jeho výraz zrovna nehovořil o přílišné důvěře k němu. Váhal.

Nimloth už toho otálení měla tak akorát dost. Pobídla Losarrnu kupředu a postavila se vedle svého bratra.

„Pročpak meškáme, toror´amin (bratře můj)?“

Na krále se přitom ani nepodívala. Zcela jí stačilo, že ho viděla tančit. Proč jí tohle dělá? Nejprve ji ignoruje a pak vyzve k tanci jinou! Chápala, že by nebylo rozumné, kdyby požádal ji, avšak stejně ji to zabolelo.

„Neb Thranduil si myslí, že bychom zůstati měli,“ pronesl Glorfindel neutrálně.

„A čehož ty o tom soudíš?“ otázala se Nimloth přezíravě, jako kdyby Thranduilův názor pranic neznamenal.

Bratrova odpověď přišla okamžitě. „Že jsme tu již přespříliš času strávili!“

Král pozoroval oba sourozence a připadalo mu, jako kdyby s ním hráli nějakou hru. Ani trochu se mu to nelíbilo. Rozhodl se proto zvolit jiný přístup.

„Legolase jistě zarmoutí, až k oslavám se navrátí a vy tam nebudete…“

Lord se ironicky pousmál. „A toho tebe zajisté převelice trápí!“ odsekl jízlivě, i když v duchu musel uznat, že má nejspíš pravdu. Vždyť mu Legolas sám poslal pozvání, ve kterém velice konkrétně vyjádřil své přání, aby přijel na jeho svatbu. A on mu to přislíbil. Mohl by sice namítnout, že svatby se zúčastnil a o oslavách řeč nebyla, ale nebyl z těch, co se takto nedůstojně vymlouvají.

„Budiž, my tedy až do konce oslav setrváme, však hleď, bys ty trpělivosti mé příliš nepokoušel!“

Thranduil mlčky přisvědčil. Jinak by se totiž nejspíš neubránil nějaké poznámce, která by mohla veškeré jeho nynější úsilí zmařit. Hlavní bylo, že se mu podařilo Glorfindela přesvědčit, aby zůstal. Teď už jen aby se mu naskytla příležitost si s ním promluvit o samotě a mohou celou tu nešťastnou záležitost uzavřít…

„Nic nevidím…“ Lídin hlas byl plný úzkosti.

Po době, jež se jí zdála takřka nekonečná, zastavili a Legolas jí pomohl dolů s koně.

„Toho nevadí. Důvěřuj mi.“

Jeho teplá ruka neomylně vyhledala její a ona se hned cítila bezpečněji. Pevně ji obemkla prsty, jako kdyby se obávala, že ztratí toto jediné pouto, které zabraňovalo, aby ji temnota úplně pohltila.

Měsíc byl zahalen závojem mraků a slabé světlo, které skrz ně prosvítalo, nestačilo dívce, aby se dokázala zorientovat. Nejistě prince následovala a trnula, že co nevidět do něčeho narazí. Volnou rukou si přitáhla okraje kabátu k sobě. Nyní byla dvojnásob vděčná, že ho má, neboť teplota rapidně klesla a začalo lehce mžít. Tráva se stala velice kluzkou a jedině díky Legolasovi, jenž ji starostlivě přidržoval, dosud neupadla. Klopýtala za ním a v duchu se snažila přijít na to, kde jsou.

*Do rána posečkej, pak toho uhlídáš.*

„Já bych se cítila líp, kdybych to věděla už teď!“ namítla.

„Však to bys o překvapení veškeré přišla. Trpěliva buď a věz, že se tobě za to odměny dostane.“

Dívka skoro nadskočila leknutím, když jí Legolas najednou položil ruku na záda. A než se nadála, uchopil ji do náruče a nesl ji nahoru po něčem, co se podobalo točitému schodišti. Nebránila se. Jen ho objala kolem krku a položila mu hlavu na rameno. Spokojeně vdechla jeho vůni.

„Dobře, stejně zřejmě nemám na výběr.“

„Tos mnohokráte neměla a přec sis způsobu našla, kterak mi vzdorovati,“ poznamenal bez stopy výčitky. Znělo to spíš pobaveně.

„A tebe velice těšilo mi to dávat najevo!“ odsekla, ale ani v jejím hlase nebyla patrná zloba.

„Já si mnohem lepšího potěšení, jež ty mi dáti můžeš, představiti dokáži…“ Jeho hlas připomínal předení kočky.

„Opravdu?“ zeptala se ho s předstíranou nechápavostí. „To teda nevím, co by to mohlo být.“

Její dech ho pohladil po tváři, její rty se na okamžik jakoby náhodou otřely o okraj jeho ucha. Slabě se zachvěl a Lída se potěšeně pousmála. Líbilo se jí, jak je citlivý, naplňovalo ji to touhou zjistit, jaké budou jeho reakce, až se dostanou k ještě intimnějším dotykům…

Překvapeně vzhlédla, když ji princ posadil na nějakou měkkou plochu a pustil ji. Avšak ani tentokrát nedokázala v té neproniknutelné tmě cokoli rozeznat. Příliš ji to netrápilo, tedy přinejmenším dokud nezachytila sotva slyšitelné vzdalující se kroky a nezmocnily se jí náhlé obavy, že ji tam prostě zanechá samotnou. Chtěla se zvednout a následovat ho, ale protože netušila, kde se to vlastně nachází, raději se nehýbala.

„Legolasi?“

Ihned se musela pokárat za své zajíknutí. Vždyť jí přece nic nehrozí! A není už malá holka, aby se bála bubáků číhajících v temných koutech. Jenže jedna věc byla zůstat beze světla na známém místě a něco docela odlišného bylo ocitnout se potmě bůhví kde.

*Trpělivost.*

Lída si povzdechla. Nezbývalo jí však nic jiného, než si sundat kabát a čekat. Ve vzduchu se vznášela jemná vůně květin a ovoce a bylo tam teplo, proto usoudila, že se musí nacházet v nějaké místnosti. Zlehka přejela rukou po povrchu, na který ji princ složil, a když se její prsty zabořily do husté srsti, uvědomila si, že je to hebká kožešina.

Ale kde je Legolas? Minuty se vlekly a kromě občasných tichých zvuků v její blízkosti, ze kterých nedokázala nic určit, se toho moc nedělo. Až když to již skoro vzdala a chystala se znovu zavolat, objevilo se světlo.

Ihned pohlédla tím směrem a srdce se jí prudce rozbušilo, když ho spatřila. Stál ve dveřích se svící v ruce, oblečen do stejného černo-stříbrného oděvu, jenž měl na sobě ten večer, kdy se spolu pokrevně spojili, jeho vlasy byly rozpuštěné, jen po stranách, kde byly prve spletené, se vlnily více než jinde, jeho čelo stále ještě obepínala mithrilová čelenka.

Uchváceně sledovala, jak popochází po místnosti a rozsvěcuje velké množství svíček umístěných všude kolem. Jejich hřejivé světlo jí brzy odhalilo celý pokoj. Byl spoře zařízen nábytkem z tmavého dřeva, nejvíc prostoru zabírala rozložitá postel, na které spočívala. V rohu nedaleko okna se nacházelo vypolstrované křeslo a pohodlně vyhlížející pohovka, před níž byl umístěn nízký obdélníkový stůl, právě teď bohatě prostřený nejrůznějšími pochoutkami. Za vyřezávanými dveřmi zahlédla několik objemných truhlic a tím veškeré vybavení končilo.

Co ji však okouzlilo, byly obrovské tapisérie na zdech detailně zobrazující výjevy z přírody a asi dvacet misek rozmístěných po zemi, které byly vyrobeny z různobarevných kamenů. Byly naplněny vodou a vonnými květinami a na jejich hladině plavalo vždy několik svíček. Výsledný dojem byl romantický a lehce tajuplný.

Dívka se zvedla a poklekla u jedné z nich, obdivovala narůžovělou barvu kamenu a slastně vdechovala omamnou vůni květů.

Ani nezaznamenala, že se k ní princ zezadu přiblížil, dokud jí nezačal opatrně rozplétat vlasy. Chtěla protestovat, líbil se jí ten složitý účes, ale poté, co osvobodil několik jejích pramenů, zjistila, že to byl nejspíš ten důvod, proč ji už několik hodin úporně bolela hlava. Posadila se na paty a zavřela oči a nechala Legolasovy zručné prsty probírat se jejími vlasy. Když byl i poslední cop rozmotán a celá jejich délka volně spočinula na jejích zádech, sklonil se k ní a vtiskl jí polibek na obnažené rameno.

„Jsem moc ráda, žes mě sem vzal.“ Otevřela oči a vzhlédla k němu.

Usmál se na ni a ji náhle zaplavil pocit neskonalého štěstí. Vstala ze země a objala ho kolem pasu.

„Jsem moc ráda, že sis mě vzal,“ zašeptala s tváří zabořenou do jeho tuniky.

Jemně jí zvedl hlavu, jeho oči se ponořily do jejích. „I já tomu jsem rád.“

Jeho rty vyhledaly její a pomalu se k nim přitiskly. Něžnost, se kterou ji beze spěchu líbal, jako kdyby tak činil poprvé, ji překvapila, tolik se to lišilo od jeho vášnivých polibků na převisu. Když pak začal jemně sát její spodní ret, mimoděk pootevřela ústa, avšak on toho nevyužil.

Copak mu tohle stačí? Proč neudělá něco víc?!

Vyzývavě přejela jazykem po jeho rtech a teprve tehdy přijal její pozvání a vklouzl do jejích úst. Lída se neubránila zasténání, ale stále nebyla plně spokojená. Chtěla mu zajet rukama pod tuniku, zoufale potřebovala cítit horkost sálající z jeho kůže, avšak on sevřel obě její ruce ve své, takže byla zcela bezmocná.

„Legolasi!“ zaprotestovala slabým hlasem.

Kolena se jí téměř podlamovala a z té květinové vůně se jí točila hlava. A nebo to způsobovaly jeho polibky?

„Uma, lirimaer (Ano, krásko)?“

„Uuma ungwala amin (Nemuč mne)!“

Jen se tiše zasmál, než ji zvedl a opět posadil na postel.

„Amin yeste ere´ (Teprve jsem začal)…“ pohrozil. Či přislíbil?

Bylo jí to jedno. Na tohle čekala tak dlouho a teď, když ta chvíle konečně nastala, zdálo se, že je princ odhodlán to prodlužovat co nejdéle. Ale ona si to nenechá líbit!

Pevně ho uchopila za opasek a ze všech sil trhla. Legolase, který se k ní zrovna nakláněl, to zastihlo naprosto nepřipraveného, a tak nemohl udělat už nic, aby zabránil svému pádu. Přistál na matraci vedle ní a ihned se bleskurychle přetočil na záda, ovšem než se stačil zvednout, dívka se mu posadila na břicho.

„Amin naa lle glaka sii´ (Jsem nyní zajatcem tvým)?“ otázal se, aniž by se pokusil ji ze sebe shodit.

„Lle lavuva a´amin (Vzdáš se mi)?“

Dívčiny dlaně hladily jeho hruď, jako kdyby byl velkou kočkou.

„Lle poldoruva amin (Přinutíš mne)?“

„N´uma, amin saesuva lle (Ne, potěším tě)…“

Nahnula se k němu a začala laskat nejprve jeho krk a po chvíli i špičaté ucho, což bylo odměněno řadou přidušených vzdechů.

„Lle lava (Vzdáváš se)?“

Zasmál se způsobem, jenž by se dal klidně nazvat zlověstným, a jediným prudkým pohybem se překulil, takže nyní byla ona uvězněna pod ním.

„N´oio (Nikdy)!“

Načež si klekl a Lídu si posadil obkročmo na klín. Znovu se ponořil do jejích úst, jeho ruce bloudily po jejích zádech a jí brzy došlo, že jí rozvazuje tkanici živůtku.

„Lle duila amin lavuva a´lle (Očekáváš, že se ti podvolím)?“ podařilo se jí vypravit ze sebe udýchaně, když ji na okamžik přestal líbat.

Princ jí sundal šněrovačku a posléze z ní se stejnou zručností svlékl i šaty, nechávajíce ji zcela odhalenou jeho zkoumavému pohledu.

„Amin karnuva lle amin (Učiním tě mou)…“ oznámil jí neochvějným tónem.

Jeho slova byla tak plná vášně, že se bezděčně zachvěla. Než se zmohla na odpověď, pokud by ji vůbec nějaká napadla, sklonil se a vzal jednu její bradavku do úst. Vzepjala se proti němu, aby ten kontakt ještě prohloubila, a poslepu nahmatala ozdobnou přezku jeho opasku. Po chvilce zápolení se jí ji podařilo rozepnout. Odhodila pásek kamsi na zem a dychtivě zajela rukou pod jeho tuniku. Pod dlaní cítila jeho pevné lehce svalnaté břicho s úzkým proužkem jemných chloupků zabíhajícím do kalhot, a při představě, že co nevidět se jeho nahé tělo bude tisknout k tomu jejímu, jí projela vlna nezvladatelné touhy. Nedočkavě mu vyhrnula tuniku a princ, jenž snad vycítil a nebo sdílel její potřebu, sevřel kus látky na zádech a přetáhl si ji přes hlavu. Pohlédla na jeho obnažený hrudník a pomyslela si, že nikdy předtím neviděla nic dokonalejšího. Pod zlatavou kůží se rýsovaly přirozeně vytvarované svaly a poprašek světlých chloupků, který pokrýval jeho předloktí a prsa, přímo sváděl k tomu, aby ho pohladila. Zatímco ho obdivně hltala očima, Legolas nezahálel. Mučivě pomalu jí přejížděl rukou po noze, začal nad jejím kolenem a pokračoval, dokud nenarazil na její botu, kterou bez váhání sundal. Pak ji hladil zase opačným směrem, jakmile minul koleno, přešel na vnitřní stranu jejího stehna a posouval ruku stále výš. Lída zadržela dech v očekávání, ale v tu chvíli ji Legolas stáhl zpět, aby ji stejným způsobem zbavil i druhé boty. Tentokrát nechal svou dlaň spočívat na jejím stehně a dívka se s nespokojeným zavrněním zavrtěla. Tolik toužila po tom, aby se jí dotkl! Pod sebou mlhavě vnímala důkaz jeho vlastního vzrušení a věděla, že tentokrát již nic nezabrání tomu, aby se jí zmocnil.

Ještě nějakou dobu ji úmyslně trápil, jeho ruce a jazyk ji přiváděly až na samý vrchol rozkoše, kdy již nebyla schopna vnímat nic jiného než jeho a pocity, které v ní jeho dotyky probouzely. Byla jen nepatrný krůček od vyvrcholení, přerývaně dýchala a její sténání povzbuzovalo Legolase k dalším slastným útokům na její roztoužené tělo. Když ji konečně pohladil i na jejím nejintimnějším místě, byla vlhká a zcela připravená ho přijmout. Bezmocně se mu svíjela v náruči, stačilo tak málo…

„Saes, amin anta ner (Prosím, potřebuji víc)…“ pobídla ho přerývaně mezi svými vzdechy.

Zaslechla jeho tlumený smích. „Lle naa ascarer! Nan´ uuma della, lle caeluva amin rato (Tys nedočkavou! Však nestrachuj se, brzy mne míti budeš)…“

Dívka strnula. Ta slova už slyšela předtím … Tolikrát předtím…

S hrůzou se vytrhla nic nechápajícímu Legolasovi a prchla od něj do bezpečné vzdálenosti. Což znamenalo téměř na druhou stranu místnosti. Zmateně ji sledoval.

„Čehož se přihodilo, Lidianno?“

Přistoupil k ní a chtěl ji uchopit za ruku, ale ona opět couvla.

„Nech mě být, prosím.“ Hlas se jí chvěl.

Lehce se zamračil. „Ublížil jsem tobě nějak?“

Rozhodně zavrtěla hlavou, avšak slzy, které jí vytryskly z očí, svědčily o něčem jiném.

„Nemusíš se ničeho obávati, Lidianno, víš přec, že bych tebe nikdy nezranil.“

„Já vím,“ zašeptala. „Je mi to líto.“

Sebrala ze země své šaty a třesoucíma rukama si je oblékla.

„Nezlob se, ale já nemůžu.“

Ztěžka usedla do křesla a skryla svou tvář v dlaních. Chvíli váhal, pak poklekl u ní a jemně leč rozhodně jí sundal ruce z obličeje a podržel je ve svých. Vyplašeně odvrátila hlavu, on si však toto gesto vyložil jako stydlivost.

„Lidianno, tys nikdy předtím s mužem nebyla?“

Něžně jí odhrnul pramen vlasů z tváře, aby na ni lépe viděl. Překvapilo ji, k jakému závěru došel, a dojalo ji, že je tak starostlivý.

„V tom to není. Já prostě nemůžu… ne s tebou… aspoň ne hned…“

Její uslzené oči se upínaly na jeho tvář a prosily ho, aby ji pochopil. Legolas byl však příliš zklamán tímto vývojem událostí, než aby se spokojil s tak chabou výmluvou. Dal si tolik práce s tím, aby zde vše připravil k Lidiannině spokojenosti, chtěl, aby dnešní noc byla výjimečná pro ně oba. Dokonce kvůli ní přemluvil otce, aby mohli odjet z Eryn Lasgalen, což nebylo zrovna obvyklé. Připadalo mu totiž, že se Lidianna bude cítit lépe, když nezůstanou v králově blízkosti. A po pravdě řečeno i on měl stále ještě živé vzpomínky na to, jak jejich poslední sbližování na převisu skončilo.

„Lidianno, zde pouze my dva jsme, nikdo nás rušiti nebude. Cožpak po tom stejně jako já netoužíš?“

Zlehka přejel prstem po jejím rtu a zabolelo ho, když i před tímto nevinným dotykem uhnula.

„Prosím, ne…“ zašeptala zničeně.

Prudce vstal. „Čehož se děje, Lidianno? Proč takto se chováš?“ dotazoval se podrážděně, což způsobilo, že se rozplakala ještě víc. Ramena se jí třásla a vyčítala si, že všechno zkazila. Vždyť jak může Legolasovi říct, že od té doby, co ležel zbičovaný v Imladris, se jí stále vrací tentýž sen? Sen, jenž začíná tak krásně a končí jeho smrtí? Je to jen náhoda, že použil tatáž slova? Dívka tomu nevěřila.

Ten sen je něco jako varování… je to předzvěst toho, co se stane, pokud tomu nějak nezabrání…

„Legolasi, kde to jsme?“

Potřebovala se ujistit, že nejsou poblíž Imladris. Že nejsou v blízkosti onoho proklatého jezera…

„Co na tom záleží?!“ odvětil rázně.

Přešel k oknu a vyhlédl ven. Všude byla tma, jen v nejasném svitu měsíce se stříbrně třpytily vločky. Sněžilo.

Lída s úzkostí hleděla na Legolasova holá záda a měla pocit, že ho právě nadobro ztratila. Všude kolem ní byly důkazy toho, s jakou pečlivostí dnešní noc plánoval, a to jí vehnalo nové slzy do očí. Přece to nesmí takhle skončit!

Nerozhodně se zvedla a přistoupila k němu. Ani se nenamáhal se k ní otočit, i když to ji v ten okamžik zas až tolik netrápilo.

„Legolasi, prosím… Jen mi dej trochu víc času…“

„Času?!“ Skoro to slovo vyprskl. „Nač času více potřebuješ?! Pokud odmítnouti jsi mne zamýšlela, proč jsi tedy s přítelem svým neodešla?!“

Chvíli trvalo, než jí došlo, o kom to mluví.

„Vždyť už jsem ti řekla, že chci být s tebou, Legolasi. A na tom se nic nezměnilo.“

„Možná! Však očividně s odchodem Erumaxovým tys důvodu pozbyla, proč ke mně milou býti!“ obvinil ji bez rozmýšlení.

Trhla sebou, jako kdyby ji uhodil. „Co tím chceš říct?!“

„Ničeho než toho, že když pozornosti mé upoutati jsi potřebovala, by on utéci mohl, před ničím ses nezastavila! Jist si jsem, že kdyby zapotřebí toho bylo, pro něho by ses mi tam na místě odevzdala!“

„To není pravda!“

Ihned to nařčení popřela, i když tak docela čisté svědomí neměla. Ale udělala to přece i pro jeho dobro, vždyť kdo ví, jak by to jinak tehdy dopadlo!

„Vskutku?!“

Konečně se k ní otočil a zabodl svůj obviňující pohled do její bledé tváře.

„Legolasi, prosím! Vždyť víš, že jsem tehdy nemohla jednat jinak!“

Smířlivě mu položila ruku na předloktí, avšak on ji setřásl.

„Neb nechtěla jsi! Dosti zřejmé jest, kdo z nás dvou pro tebe více znamená!“

Nevěřícně zavrtěla hlavou. Myslela si, že tohle už si vyjasnili, že je vše odpuštěno. Jak jen se mohla takhle mýlit? Proč jí nechce rozumět?

„Přísahám, že co se nyní stalo, nemá nic společného s Ivanem! Věř mi! Záleží mi na tobě… Na nás… Proč bych tu teď jinak s tebou byla?“

Prosebně se mu zadívala do očí. Chvíli její pohled opětoval a ona zadoufala, že ještě není vše ztraceno. Potom však odmítavě potřásl hlavou a zamířil ke dveřím.

„Neb on si jiné vybral!“

Princ si rázně natáhl tuniku a odešel. Avšak než se za ním zabouchly dveře docela, náhlý závan větru se prohnal místností a zhasl většinu svíček na zemi.

Lída zůstala stát sama ve zšeřelém pokoji a srdce jí krvácelo. Nevěděla, co si počít, bála se, že se už Legolas nevrátí. Pomalu, jako kdyby byla k smrti unavená, došla k pohovce a zhroutila se na ni.

Nejprve jen otupěle hleděla před sebe, pak se její tělo roztřáslo hlasitým pláčem. Vzlykala tak, že nemohla skoro ani dýchat. Tak, jako kdyby se jí právě zhroutil celičký svět.

Král s úlevou zaznamenal, jak Elrond odvádí Nimloth na taneční plochu, a namířil si to ke Glorfindelovi. Již několik hodin se marně pokoušel ho zastihnout o samotě, aby si s ním mohl promluvit o jeho sestře, a kdyby už jen ta pouhá myšlenka nebyla tak absurdní, měl by za to, že se mu jeho přítel důsledně vyhýbá.

„Glorfindele.“

Thranduil usedl na Nimlothino prázdné místo. Zdálo se mu, že stále ještě cítí její jemnou vůni, něco mezi sladkými květy jasmínu a šeříku, a už jen to na něho zapůsobilo mnohem silněji, než by si byl vůbec ochoten přiznat.

„Thranduile.“

Lord bezděčně zalétl pohledem k Nimloth, jež tančila opodál. Každý její pohyb byl elegantní a bezchybný, přesto mu neuniklo, jak lhostejně jsou prováděny. Napadlo ho, že být na Elrondově místě Thranduil, vše by vypadalo jinak. Neušlo mu, jak se jeho sestra tvářila, když požádal o tanec jinou, i když on byl rád, že konečně králův zájem o ni opadl. Když jí pak navrhl, aby se vrátili domů, neprotestovala. Téměř bez ducha ho následovala a jen s největším úsilím na sobě nedávala nic znát. Chtěl ji utěšit, ale věděl, že v takovýchto chvílích je nejraději sama, a tak ji ponechal jejím myšlenkám. Měl za to, že tím to skončilo. O to větší bylo jeho překvapení, když se objevil Thranduil a žádal ho, aby se vrátili. Ani přesně nevěděl, proč vlastně svolil. Snad ho přesvědčilo Nimlothino přezíravé chování vůči Thranduilovi, ze kterého usoudil, že veškeré její poblouznění elfským králem se vytratilo. Také nechtěl zarmoutit Legolase, jenž byl pro něho takřka jako vlastní syn. Teď si však nebyl jistý, jestli neudělal chybu. Neunikly mu totiž kradmé pohledy, které Nimloth vrhala na Thranduila, jenž se od jejich návratu spíše stranil společnosti. Dívka, s níž prve tančil, k němu ostýchavě přistoupila, přinesla mu karafu s vínem a zřejmě očekávala, že jí opět věnuje svou pozornost, ale ten jí jen chladně poděkoval nepatrným pokývnutím hlavy a více si jí nevšímal.

Glorfindel tohle všechno sledoval a byl připraven zasáhnout, kdyby toho bylo zapotřebí. Už jednou Thranduila podcenil a málem na to doplatil. Víckrát něco podobného nehodlal dopustit. Jako někdejší vojevůdce si byl dobře vědom toho, že silou zde nic nezmůže, pomalu se mu však v hlavě rodil plán, jak to celé zarazit. Nebyl to sice nejčestnější způsob, avšak takovými drobnostmi se nyní nemínil zabývat. Ve válce se přece nebojuje vždy poctivě, někdy je potřeba použít lsti. A on nebyl z těch, kdo by se zdráhali k něčemu podobnému uchýlit…

„Amin anta quen yassen lle, Glorfindel (Já s tebou hovořiti potřebuji, Glorfindele),“ pokoušel se král zapříst hovor. Marně.

Neboť on jeho názor ani náhodou nesdílel. „Mankoi?! Amin uuma caela ai´nat´quen yassen lle no´ (Proč?! Já nemám, o čem bych s tebou hovořil)!“ odvětil mu příkře.

Načež se zachoval jako předtím Thranduil, vyzval nejbližší dívku k tanci a vmísil se mezi ostatní veselící se Eldar.

Král se za ním několik minut zamračeně díval. Takhle odměřeného svého přítele nikdy předtím nezažil. Vždy byli schopní hovořit spolu o čemkoli a nyní si ani nebyl jistý, zda ho ještě vůbec může za přítele považovat.

Dívka se zvedla z pohovky a pomalu přešla k oknu. Vyhlédla ven a srdce se jí divoce rozbušilo, když spatřila vysokou postavu kráčející nedaleko a téměř splývající s okolní temnotou. Legolas!

Ale kam to jde? Chápala, že nejspíš potřebuje být teď sám, ale tohle přece nebylo počasí na noční procházku!

Po krátkém přemítání se vydala za ním. S dostatečným odstupem ho sledovala zahradami matně ozářenými bledým měsíčním světlem, jež všemu dodávalo nádech neskutečna, až k malému lesíku zahalenému do chuchvalců mlhy. Poněkud zpanikařila, když se jí náhle zcela ztratil z dohledu, ale odhodlaně pokračovala dál, až spatřila něco, co jí vyrazilo dech. Zastavila se a s hrůzou hleděla před sebe. Tohle místo přece znala!

Nacházela se nedaleko jezírka, ze kterého stoupala pára, i vzduch tu byl mnohem teplejší než kdekoli jinde. Ovšem to, co uchvátilo její pozornost, byl Legolas stojící na břehu. Fascinovaně sledovala, jak se svléká, až zůstal před jejím zrakem oděn pouze do měsíčního svitu. Beze spěchu vkročil do vody a pokračoval stále hlouběji. Když mu dosahovala k pasu, ladně se ponořil pod hladinu. Objevil se až o pár metrů dál, mokré prameny vlasů se mu lepily k zádům, po obličeji mu stékaly krůpěje vody. Několika tempy dosáhl velké, zčásti ponořené skály uprostřed jezera, kde si lehl na břicho a nechal se omývat vlnkami.

Lída nikdy neviděla nic krásnějšího. Opatrně se plížila blíž, nevšimla si však větve trčící ze země a zakopla o ni. Jen s obtížemi se jí podařilo udržet rovnováhu, polekaný výkřik se jí už zadržet nepodařilo. Opožděně si přikryla ústa rukou a nejistě pozorovala, jak se Legolas přetočil na bok a zadíval se přímo na ni.

„Lidianna (Lidianno)...“ Jeho hlas takřka splýval s tlumeným šploucháním vody. „Mankoi naa lle sinome (Proč tu jsi)?“

„Amin merne ele lle. Amin merne quen yassen lle (Chtěla jsem tě vidět. Chtěla jsem s tebou mluvit)...“

Rozpačitě se zahleděla k zemi.

Trvalo chvíli, než se opět ozval. „Tula sinome ri´ kela sii (Pojď sem a nebo hned odejdi).“

Zaskočeně zalétla pohledem směrem k němu, ale zdálo se, že on už její přítomnost nevnímá. Spočíval nyní na zádech, tvář obrácenou k měsíci, zakryt pouze závojem svých vlasů.

Pokud si myslí, že se jí tak snadno zbaví, pak se mýlí! Byla odhodlaná si s ním promluvit a pokud kvůli tomu bude muset přeplavat celé jezero, tak to udělá! Na okamžik si vzpomněla na svůj hrozivý sen, ale hned tu myšlenku zapudila. Vždyť co by se mohlo stát?

Chvějícími se prsty uvolnila šněrování na svých šatech a stáhla je přes boky dolů. Poté rychle vklouzla do jezera, aby skryla svou nahotu, a zamířila k Legolasovi. Teplá voda příjemně zahřívala její zkřehlé tělo, ani si neuvědomila, jak během svého pronásledování elfského prince prochladla. Doplavala ke skále a zachytila se jí. Ne, že by nedokázala vylézt nahoru, ale cítila se již dost zranitelná, než aby se před ním ukázala takto odhalená.

Princ měl ale očividně jiný názor. Posadil se a mlčky k ní natáhl ruku. Když nereagovala, položil ji na skálu kousek od ní.

„Mani uma lle merna, Lidianna (Čehožpak chceš, Lidianno).“ Znělo to spíš unaveně než rozzlobeně.

„Amin merne nyar lle mankoi amin ume tanya (Chtěla jsem ti říct, proč jsem to udělala)...“ Prosebně na něho upírala oči.

„Amin sinta ta (Já toho vím),“ odvětil lhostejně.

Přikryla jeho ruku svou. „N´uma, lle uuma. Ro nae mellonamin. Amin uume caela ai´n´at dethola (Ne, nevíš. Byl to můj přítel. Neměla jsem na výběr),“ zašeptala.

On však byl nesmiřitelný. „Uma, lle caele. Ar´lle dethole ho (Ale ano, měla. A zvolila jsi jeho).“

„Lle sinta tanya ta nae me´a (Myslíš si, že to bylo snadné)? Amin uume merna wethrin lle, amin vesta (Nechtěla jsem tě zradit, přísahám). Saes, amin umuva ai´nat´ (Prosím, udělám cokoli)... Nan´ uuma nyara amin kel (Jenom mě nenuť odejít).“

Dívce vstoupily slzy do očí. Prosím, jenom ať se před ním nerozbrečím! To ponížení bych nesnesla!

„Ai´nat´, Lidianna? Lle uuma sinta mani naa lle quenien (Cokoliv, Lidianno? Ty nevíš, čeho hovoříš)!“ Jeho oči se podivně leskly.

„Ai´nat´, Legolas. Nyare amin, mani uma lle merna amin um (Cokoliv, Legolasi. Řekni mi, co mám udělat).“

Zkoumavě si ji prohlížel, než odpověděl. „Tula a´amin (Pojď ke mně).“ Znovu k ní vztáhl ruku.

Tentokrát ji přijala a nechala ho, aby jí pomohl nahoru. Ihned si sedla, přitáhla si nohy k hrudi a objala je pažemi. Ačkoli byl také nahý, styděla se před ním.

Legolas si to vyložil jinak. „Lle gorga (Máš strach)?“

Zamítavě potřásla hlavou. Chladná skála ji studila a okolní vzduch zaútočil na její prohřátou pokožku, až jí naskočila husí kůže. Lehce se zachvěla, ale jemu to stejně neušlo.

„Lle naa ringwe (Je ti chladno)?“ zeptal se starostlivě.

Přisvědčila a on ji okamžitě přivinul ke svému boku. „Amin urnuva lle (Já tebe zahřeji)...“ Jeho horký dech ji příjemně polechtal na uchu.

Opřela si hlavu o jeho rameno a spokojeně zavřela oči. Nemohla uvěřit tomu, že ji neodehnal a že je opět v jeho náručí. Mlhavě vnímala, jak ji hladí po rameni a paži.

„Lidianno...“

Jeho hlas byl podivně zastřený a to ji přimělo, aby zvedla hlavu a pohlédla na něj. Oči měl přivřené, přesto si všimla, že jsou modré jako večerní obloha.

„Miqula amin (Polib mne)...“

Lída byla více než ochotná mu vyhovět. A nebylo to kvůli tomu, co mu slíbila. Natočila se k němu, rukou ho objala kolem krku a jemně otřela své rty o jeho. Chvíli ho zlehka líbala, než přitiskla svá ústa pevně na jeho a jazykem přejela po jeho rtech. Rozevřel je a ona bez zaváhání přijala jeho němé pozvání. Uchváceně vychutnávala jeho chuť, a když se jeho jazyk otřel o její, tlumeně zavzdychala. Přitáhl si ji blíž k sobě, takže mu téměř ležela na klíně, jeho prsty kreslily abstraktní obrazce na její záda. Dívka nejprve strnula. Příliš se to vše podobalo jejímu snu a jí se znovu zmocnily obavy, ale zanedlouho se rozplynuly pod Legolasovými dotyky, které na její kůži zanechávaly horkou stopu.

Když přemístil své dlaně na její boky a při svém důkladném hlazení nevynechal ani její ňadra, polibek ukončila a začala jemně sát citlivou kůži jeho krku. Tiše zasténal její jméno. Povzbuzena jeho reakcí pomalu sjela k jedné jeho bradavce, zanechávajíce za sebou cestičku z drobných polibků a něžných kousanců. Nejdříve ji smyslně dráždila jazykem a pak ji vzala do úst. Když po ní přejela svými zuby, Legolas ji uchopil kolem pasu a posadil si ji na klín.

Oči se jí rozšířily touhou, když pod sebou ucítila jeho vzrušení. Trochu sebou zavrtěla a natáhla se, aby polaskala jeho elegantní špičaté ucho. Zalapal po dechu. Jeho ruce bloudily po jejím těle, něžně masírovaly její prochladlé svaly, až jí připadalo, že se její tělo změnilo v tekutý kov držící pohromadě pouze díky jeho dotykům. Nemohla se jich nabažit. Zaklonila hlavu a on slíbal své jméno z jejích rtů.

„Lle lama lisse´ (Chutnáš sladce)...“ poznamenal opojeně.

Položil ji na záda a přitiskl se k ní. Mírně zahýbal boky a ona se proti němu vzepjala a ovinula své paže kolem jeho zad.

„Saes (Prosím)...“

„Mani uma lle milya (Po čempak toužíš)?“ Jeho hlas byl nezvykle chraplavý.

Dívka hned neodpověděla, neboť nebyla schopna souvislého myšlení. Nikdy nezažila tak intenzivní pocity jako ty, které v ní Legolas probouzel. Chtěla ho cítit ještě blíž... Potřebovala ho cítit blíž...

„Amin merna lle, maltarenamin (Chci tebe, můj zlatý princi),“ vypravila ze sebe nakonec.

„Lle caeluva amin rato (Brzy mne míti budeš),“ odvětil stručně, než začal vlhkými polibky zasypávat její tělo prostřené pod sebou.

V Lídině mysli se po těchto slovech rozezněl alarm na poplach, avšak ona ho již nevnímala. Měla sice nejasný pocit, že něco není v pořádku, ale Legolasovo laskání způsobovalo, že se nedokázala soustředit, aby přišla na to, co je špatně. A brzy se o to přestala snažit úplně a věnovala veškerou svou pozornost tomu, co s ní Legolas prováděl.

Začal na jejím krku a mučivě pomalu pokračoval přes její ňadra a břicho až na vnitřní stranu jejího stehna. Zatajila dech v očekávání, ale on pouze sklouzl až k jejímu kolenu a opět se po horní straně vrátil zpět na její hrudník. Jazykem olízl vrcholek jejího prsa a lehce na něj foukl. Zachvěla se a cítila, jak její bradavka ztvrdla. Legolas nespěchal, zdálo se, že je naprosto spokojený tak, jak zrovna byl. Což v tu chvíli znamenalo přitisklý k jejímu tělu, jeho dlaně hladící její boky, ústa dráždící její ňadra. Nějakou dobu si vychutnávala jeho pozornosti, než se nespokojeně zavrtěla.

„Saes... amin anta ner (Prosím, potřebuji víc)...“

Vzhlédl k ní s náznakem úsměvu na rtech. „Lle naa ascarer (Tys nedočkavou)...“

A dál pokračoval v původní činnosti. Znovu sebou zazmítala se stejným výsledkem. Princ pevně svíral její nohy mezi svými, a tak jen její ruce naléhavě hnětly kůži jeho zad. Když i nadále ignoroval její prosby, uchopila silný pramen jeho vlasů a jemně za něj zatáhla. Okamžitě přestal laskat její hruď a upřeně se jí zahleděl do očí.

„Legolas... uuma ungwala amin (Legolasi, nemuč mne)... Saes, amin merna tyav lle (Prosím, chci tě cítit)...“ Její prosba zněla zoufale dokonce i jejím vlastním uším.

Nejdříve vypadal, že jí ani tentokrát nevyhoví, pak však přejel po jejích lehce oteklých rtech a ve stejnou chvíli, kdy se vášnivě zmocnil jejích úst, vnikl do jejího těla. Hlasitě zasténala jeho jméno. Nikdy předtím ji nezachvátil takový pocit úplnosti a extáze, jako když ji konečně naplnil.

Jeho pohyby byly zprvu nenucené a rozkošnické, jako kdyby ji chtěl nejprve jen okusit. Nadšeně uvítala každý z jeho přírazů a žadonila o víc. Ochotně uposlechl, jeho tempo se stalo rychlejším a prudším. Pevně se ho držela, její tělo se začalo lehce chvět, což ho podnítilo k ještě větší horlivosti. Lída měla pocit, že kamsi padá, ale nebála se, neboť věděla, že ji ochrání. Cítila mravenčení v konečcích prstů, jak se jí krev hrnula do středu těla, tam, kde jí on působil takovou téměř nesnesitelnou rozkoš. Ztěžka oddychoval, jeho občasné zasténání splývalo s jejím.

Dívka balancovala na hraně, nechtěla ještě, aby to skončilo, ale ani jeden z nich to již nemohl příliš dlouho vydržet.

„Ramba ten´amin (Zakřič pro mne)!“ zašeptal jí do ucha, byl to spíš rozkaz než žádost.

A ona uposlechla. Když se roztřásla v jeho objetí, roztříštila se na malé kousky a přesto zůstala celá, vykřikla jeho jméno a během toho okamžiku i on dosáhl vrcholu.

Pozvolna se vraceli zpátky na zem. Leželi bez hnutí, Legolas stále ještě ponořený v ní, Lída bezpečně přikrytá jeho tělem. Když se jeho dýchání ustálilo, překulil se na záda a přivinul si ji k sobě. Spočinula hlavou na jeho rameni, své nohy propletla s jeho. Umístil láskyplný polibek na její čelo, rukou jí líně přejížděl po boku.

„Amin mela lle, Legolas (Miluji tě, Legolasi),“ zašeptala. Její hlas byl prohřátý právě prožitou vášní.

„Amin sinta lle uma (Já toho vím).“

Z jeho tónu nedokázala rozpoznat, jestli ho její vyznání těší. Avšak příjemné teplo sálající z jeho těla a jeho paže, které ji k němu majetnicky tiskly, pro ni byly v tu chvíli dostatečnou odpovědí. Schoulila se a brzy pokojně usnula.

Dívka se roztřásla zimou.

Otevřela oči a okouzleně si prohlížela rudý východ slunce, který zalil vše kolem bledě růžovým světlem a jehož kotouč se zrcadlil na ztichlé hladině jezera. Všude panoval naprostý klid, jen drobounké sněhové vločky se vznášely vzduchem. Neubránila se úsměvu nad takovou krásou a přitiskla se blíž k Legolasovi, aby se trochu ohřála. Úleva, kterou u něho hledala, se nedostavila a ona obrátila svůj zrak vedle sebe, aby zjistila, co se děje. Polekaný výkřik jí odumřel na rtech.

Nechápavě hleděla do Legolasových nehybných očí, jeho kůže měla nepřirozený bílý odstín a byla pokrytá tenkou vrstvičkou sněhu. Posadila se a chvějícími se prsty pohladila jeho tvář. Zaslechla strašlivé zaječení a uvědomila si, že ten zvuk vychází z jejího vlastního hrdla. S hrůzou zírala na princovo tělo nejevící ani sebemenší známky života a vřískala a vřískala.