XXVIII. kapitola

    Lída se okouzleně rozhlížela kolem sebe.

Panovala tu naprosto stejná atmosféra, jako jí předal Legolas ve své představě, dokonce z ochozu talanu, kde stála, viděla část lórienských zahrad. Mezi stromy a ozdobnými keři se nacházely altánky, kašny a sochy z bílého kamene, dnes již zčásti zakryté popínavými rostlinami. Přesto podávaly důkaz o tom, jak velkolepá místa to kdysi bývala. Dýchal z nich určitý smutek, ačkoli v ní neprobouzela žádné neradostné pocity, o kterých hovořil Glorfindel. Spíš ji naplňovala klidem. Připadalo jí, jako kdyby ji volala, zvala ji, aby sestoupila a prošla se jimi.

Chvíli váhala, ale když se princ neobjevoval, pomalu se vydala po schodech dolů. Jednou rukou si přidržovala dlouhou sukni, aby si ji nepřišlápla, druhou tiskla ke kmeni stromu. Schodiště totiž nemělo žádné zábradlí a když pohlédla přes okraj do té hluboké propasti, necítila se právě bezpečně. Naštěstí stupně nebyly příliš vysoké a byly dostatečně široké, aby po nich mohli vedle sebe pohodlně jít až tři lidi. Přesto ulehčením vydechla, když konečně stanula na zemi.

Vzápětí jen s obtížemi potlačila vyjeknutí. Trávník byl pokryt nesouvislou vrstvou sněhu, které si předtím nevšimla. Nechtělo se jí však vracet nahoru pro boty, a tak s přemáháním kráčela dál mezi nepravidelně rostoucími mellyrn. Zvadlá stébla trávy jí šustila pod nohama a hladila její lýtka, za ní zůstávaly v měkkém terénu drobné otisky. Bledé sluneční paprsky tančily po jejích vlasech a kůži a ona byla vděčná za tu trochu tepla, které jí poskytly.

Zanedlouho dosáhla zahrad a ačkoli jí nohy mrzly, krása toho místa ji uchvátila natolik, že na tento nedostatek brzy zapomněla. Procházela mezi sochami jí neznámých Eldar, umně vytesanými fontánkami a dalšími připomínkami tehdejších obyvatel a měla pocit, jako kdyby se nalézala na prastarém hřbitově. Příroda pomalu zahlazovala stopy toho, že zde vůbec někdo někdy žil, jako kdyby na to chtěla zapomenout. Kupodivu se tu necítila jako vetřelec, připadalo jí, jako kdyby byla na dlouho očekávané návštěvě. Nemohla přitom nemyslet na Eldar, kteří to tu kdysi obývali.

Jaký vedli život a jaký byl jejich osud potom, co odsud odešli? Co je vůbec přimělo opustit svůj domov? Litovali toho někdy?

Zahloubána do svých úvah si ani neuvědomila, že opustila prostranství zahrad a vstoupila do hustého lesa. Rostly v něm jen samé mellyrn, podrost tvořily kapradiny a měkká zelená tráva, jež přímo vybízela k tomu, aby na ni ulehla a zavřela oči. Koruny stromů byly tak rozlehlé, že tvořily téměř střechu a nedovolovaly sněhovým vločkám, aby pronikly mezi zlatými listy do jejich svatyně. Světla tu přesto bylo dost, neboť třpytivé mellyrn odrážely sluneční jas a znásobovaly jeho intenzitu. Dívce to tam připadalo jako ve velkém tanečním sále ozářeném svíčkami. Zalitovala jen, že tu není Legolas, aby si spolu mohli zatančit. Ne proto, že se to od nich očekává, všem na očích, ale jen pro ně dva, protože chtějí být spolu… dotýkat se…

Posmutněla. Všechno mohlo dopadnout jinak, jen kdyby dokázala překonat svůj strach. Neměla však právo hazardovat s princovým životem a ani něco takového neměla v úmyslu. Proč jen je musí od sebe pořád něco oddělovat?

Zdrceně se posadila pod jeden z mellyrn, přitáhla si kolena k bradě a objala své nohy pažemi.

Co nevidět se bude muset vrátit a jak má Legolasovi čelit? Co jen si počne?

Tiše se rozplakala.

 

Dívala se na ni a vnímala její smutek. Cítila bolest v každém z jejích přidušených vzlyků. Téměř cítila i to, jak ji slzy pálí na kůži.

Přála si, aby jí mohla pomoct, ale na to její síly nestačily. Vždyť nedokázala pomoct ani sama sobě!

Možná měla moc tišit žal, avšak nebylo tu nikoho, kdo by dovedl utišit ten její. Jedna jediná slza jí skanula z oka a na místě, kam dopadla, vyrašil drobný bílý kvítek. Ale i kdyby svými slzami posela celou louku květy, její zármutek by to nezmírnilo.

V duchu si ho vybavila, tak jako tolikrát předtím, na jeho statném koni, zahaleného závojem svých vlasů… Už několikrát mu byla blízko… tak blízko… a přesto ho nikdy nebude mít…

Raději obrátila svou pozornost zpět k plačící dívce. Sledovala ji už nějaký čas a znala hloubku jejího bolu. Věděla i to, že ji ještě mnoho strastí očekává. Pousmála se. Ale aspoň na to nebude sama…

 

Lída si hřbetem ruky otřela tváře a odevzdaně se zvedla. Nemělo smysl oddalovat nevyhnutelné, pochybovala, že by prince potěšilo, kdyby zde strávila celý den. Zamířila proto spěšně směrem, odkud přišla, a natolik byla zabrána do svých myšlenek, že to zprvu ani nezaslechla. Teprve když se ten zvuk opakoval a ještě hlasitěji, zaregistrovala ho. Bolestivé naříkání…

Zastavila se a pátravě rozhlédla, aby zjistila, odkud to přichází. Znělo to jako pláč malého dítěte. S tlukoucím srdcem se blížila k seskupení vyšších kapradin a napětím sotva dýchala. Zvažovala, jestli by raději neměla dojít pro Legolase, ale ihned ten nápad zavrhla. Tohle přece zvládne sama! Přesto když stanula na místě, znovu zaváhala. Po chvilce nejistě vztáhla ruku, aby odehnula traviny, a trnula, co za nimi asi nalezne. Opět se zarazila. Teprve další žalostné zaúpění ji přimělo jednat. Oběma rukama rozhrnula tuhé listy kapradin a dech se jí zatajil.

Schoulené v těsném šedém klubíčku tam leželo nějaké malé zvíře. Vzhlédlo k ní svýma smutnýma očima a ona si se vzrůstající panikou uvědomila, že je to mládě vlka. Stříbrný kožíšek mělo celý naježený, chlupy na jedné tlapce byly zašpiněné krví.

Lídin první impuls bylo utéct dříve, než se vrátí matka vlčice a přistihne ji tu. Pochybovala, že by její zájem o svého potomka ocenila. Nešťastné zakňourání ji od toho úmyslu odradilo.

„Copak se ti stalo?“ zeptala se. Ne, že by očekávala odpověď, avšak zvuk hlasu, i když pouze jejího, ji poněkud uklidňoval.

„Hm? Bolí tě packa, viď? Neboj, dáme to do pořádku, uvidíš…“

Přistoupila ještě blíž a posadila se ke zraněnému zvířeti, které bedlivě sledovalo každý její pohyb.

„Neublížíš mi, že ne?“ ujišťovala se a pomalu k němu napřáhla ruku.

Vlče s námahou pozvedlo hlavu a zlehka jí ji olízlo. Působilo nesmírně opuštěně a bezbranně. Možná proto se dívka osmělila natolik, že ho opatrně uchopila do náruče a zatímco k němu polohlasně promlouvala, aby se upokojilo, vydala se s ním do talanu. Během zpáteční cesty jí teprve došlo, jak daleko se vlastně dostala. Než dosáhla zahrad, ruce jí podklesávaly pod tíhou vlčete, bála se, že každým krokem klopýtne a upustí ho. Zvažovala, jestli by ho tu neměla položit a doběhnout pro Legolase, zdráhala se však opustit toho tvorečka, byť je na chvíli. Jeho jemný kožíšek ji příjemně hřál na kůži a zdálo se, že se s ní cítí bezpečně, neboť ztichl a jen občas tiše zakňučel.

„Neboj, nenechám tě tu… Postarám se o tebe…“

Dívka se dívala na zem, aby nezakopla, a tak si vůbec nepovšimla Legolase, jenž kráčel proti ní.

„Lidianno.“

Zarazila se a vyplašeně vzhlédla. Teprve tehdy ho zpozorovala. Stál těsně u ní a jeho zamračený výraz nevěstil nic dobrého.

Jak dlouho asi byla pryč? Přece mezitím nemohlo uplynout zas tolik času nebo ano?

Zatvářila se provinile. „Jen jsem se šla projít…“

„Lidianna, mani naa lle umien (Lidianno, čehož to činíš)?!“

Jeho ostrý tón ji překvapil.

„Amin (Já…)…“ Slova jí odumřela na rtech.

„Kea ta (Polož ho)!“ Nebylo pochyb o tom, že je to příkaz.

Nevěřícně na něj hleděla. To přece nemůže myslet vážně!

„Lle uume tena amin?! Faina ta sii´ (Cožpak jsi mne neslyšela?! Ihned ho pusť)!“ pronesl důrazně.

Prosebně na něho upírala oči, ale on si ji přeměřoval stále stejně nesmlouvavě. Bylo zřejmé, že očekává, že uposlechne, a jakkoli se obávala jeho reakce, zvolna zavrtěla hlavou.

„On potřebuje pomoc! Pokud ty mu ji odmítáš poskytnout, je to tvoje věc, ale nemůžeš po mně chtít totéž! Nemůžu se tvářit, že se nic neděje, a nechat ho trpět! Vždyť by mohl umřít!“

„Toť zákon přírody jest, pouze ti silnější přežijí.“ Princův hlas byl chladný a strohý. Jako kdyby citoval nějakou frázi z knihy.

Z jeho cynismu jí přejel mráz po zádech.

„Proč teda máte léčitele?!“ opáčila. „Možná je to zákon přírody, ale já mám své vlastní zásady! A já se řídím tím, že silnější by měli slabším pomáhat!“

Lída se chystala pokračovat v chůzi, i když jí bylo spíš úzko. Neměla nic, čím by mohla vlčeti ulevit od bolesti a co by napomohlo hojení jeho ran. A vzhledem ke svým mizivým ošetřovatelským zkušenostem se strachovala, aby mu akorát ještě více neublížila. Nicméně byla připravená udělat všechno, co bylo v jejích silách.

Legolas hleděl na Lidiannu a přemýšlel, jestli tehdy také vypadal tak zarputile, když se snažil zachránit nějakého tvora. V dívčiných výmluvných očích zaznamenal i stopy bezradnosti, přesto byla odhodlaná se nevzdat.

Proč mu její slova tolik připomínala sebe samého v dobách, kdy měl ještě snahu něco změnit? V dobách než zjistil, jak marné je jeho počínání? Měl pocit, že ztrátou svých iluzí tehdy ztratil i kus sebe. Kdy se stal tak chladným?

Náhle zalitoval svého příkrého tónu. V první moment, když viděl Lidiannu přicházet, se polekal, že je zraněná. Rukáv šatů a část živůtku měla potřísněné krví, teprve z větší blízkosti rozpoznal, že ta krev nepatří jí. Nedůvěřivě se zadíval na šedé klubíčko v jejích pažích.

„Feitha (Počkej).“ Jemně ji uchopil za rameno.

Zastavila se a upřela na něho svůj ublížený pohled. Zklamal ji jeho přístup, jeho neochota. Jak mu má věřit, že se o ni postará, když odmítá pomoct tomuhle bezbrannému tvorovi? Oči se jí zalily slzami. Připadala si najednou tak sama…

Slabé olíznutí, které se dostalo její ruce, ji upamatovalo na to, že není. Zaplavil ji hřejivý pocit.

„Neboj, všechno bude zase dobré,“ ubezpečila vlče i sebe.

„A kterak toho zaříditi hodláš?“ otázal se princ skepticky.

„Když je vůle, najde se vždycky i způsob!“ odvětila rázně a snažila se vymanit z Legolasova sevření a přitom se pokud možno vyhnout prudkým pohybům.

„Slova tvá odhodlaná jsou, však zvíře toto ošetření potřebuje, nikoliv proslovů.“

„Tak mě pusť, abych ho mohla ošetřit!“ zareagovala prudce, raněna jeho uštěpačnou poznámkou.

Legolas jí chvíli upřeně hleděl do očí, než uvolnil svůj stisk na jejím rameni.

Rezignovaně si povzdechl. „Polož ho na kámen tento.“

Lídě se ulevilo. Vděčně se na něho pousmála a opatrně složila raněné zvíře na široký okraj kašny. Vlče začalo ihned znovu kňučet, jako kdyby se bálo, že ho tam nechají. Konejšivě k němu hovořila a ono se posléze upokojilo. Ztichlo a upřelo své jantarové oči přímo do princových. Ten strnul.

Cosi v těch očích ho hluboce znepokojovalo, i když to nedokázal pojmenovat. Bylo v nich něco, co tam nepatřilo… Ale co?

„Legolasi?“

Lidianna na něho tázavě hleděla, očekávala, že tomu tvorovi pomůže. Váhavě se nad ním sklonil a přejel mu po boku. Dotyk měkké teplé srsti nebyl nepříjemný, přinášel s sebou však nepříjemné vzpomínky… Znovu se zadíval do těch uhrančivých vlčích očí a zjistil, že to, co ho v nich prve upoutalo, se již vytratilo. Místo toho z nich vyčetl úzkost, bolest a nedůvěru… a bezmoc…

V mysli se mu opět vybavil temný les… obrovské vystrašené oči… dlouhé sametově hebké uši… skvrnitý kožíšek… a ten zoufalý nářek…

Polkl. Co když ani tentokrát nebude schopen nic udělat? Nerozhodně se narovnal.

„Legolasi, prosím.“

Na její pobídnutí usedl vedle vlčete a pečlivě ho prohlédl. Jeho zjištění potvrdilo jeho prvotní obavy.

„Končetina jeho zlomená jest,“ oznámil jí téměř chladně.

Přikývla. „Dobře, takže ji zpevníme a –“

„Rozdrcená,“ přerušil ji nelítostně.

Upřela svůj soucitný pohled na vlče. „Je to tak zlé?“

Unaveně vstal a přisvědčil. „Naděje není, že by končetina jeho srostla tak, by ji on znovu používati mohl.“

Chvíli o tom přemítala, pak pokývala hlavou. „Co teda uděláme?“

Nelíbilo se mu, jak se na něho dívá. Bezradně avšak s důvěrou, že on ví, co dělat. Proč si myslí, že zmůže něco víc než ona? Zabolelo ho, že ji musí zklamat.

„Zde ho ponecháme.“

Rychle se obrátil k odchodu, aby nespatřil její zraněný výraz, ale její ruka na jeho paži ho zadržela.

„To přece nemyslíš vážně!“ Pobouření v jejím hlase bylo nepřeslechnutelné. „Nemůžeme ho tu jen tak nechat! Vždyť se o sebe nedokáže sám postarat!“

Otočil se k ní a tvrdě jí pohlédl do očí. „Jediné, čeho pro něho učiniti mohu, jest zabíti jej. Zdá se toho tobě přijatelnějším, než-li ho tu ponechati, by se o to kdos jiný postaral?!“

Pobledla. „Zabít?! To ne! Proč by nemohl žít, i kdyby to mělo být jen na třech nohách?!“

Klekla si a láskyplně podrbala vlče za uchem. Z neznámého důvodu jí hrozně moc záleželo na tom, aby žilo.

Legolas se jí to pokusil rozumně vysvětlit. „Neb by stejně hlady zemřel. Po třech rychlý dosti nebude, by potravy sobě obstaral. A smečka žádná jej nepřijme, neb by jí pouze na obtíž byl. Smiř se s tím, smrt jeho nevyhnutelnou jest.“

Vzhlédla k němu. „Ne, není.“ Ruku měla zabořenou v hebkém kožíšku a ten kontakt jí dodával síly. „Postarám se o něj.“

„Kterak?“ Zamračil se, jako kdyby předem znal její odpověď.

„Můžeme ho přece vzít s sebou… do paláce…“

Princův odmítavý výraz jí poněkud ubral na odhodlání, přesto statečně pokračovala.

„Je ještě malý, určitě by si tam zvykl…“

Legolas na okamžik zavřel oči. Raději si ani nepředstavoval, jak by se jeho otec tvářil na tento nový přírůstek…

„Lidianno, vlk tvorem divokým jest, jehož v zajetí držeti nemůžeš. Jakmile by sil nabyl, za svobodou by utekl. Zapomeň na něho, více pro něho učiniti nemůžeš…“

„Vždyť jsem pro něho zatím vůbec nic neudělala!“

„Někdy to toho nejlepšího, čeho učiniti můžeš, jest,“ poznamenal princ tak posmutnělým tónem, že na něho zůstala beze slova hledět.

Co se mu přihodilo, že ho to přimělo utvořit si takovýto nemilosrdný názor? Jaký zármutek musel snášet? Jaké prohry? Bolest vepsaná v jeho tváři byla natolik živá, že jen stěží odolávala tomu, aby ho neobjala. Jako kdyby to vycítil, jeho obličej se znovu proměnil v onu neproniknutelnou masku, kterou se mezitím naučila tak dobře znát. Masku někoho, kdo nikoho nepotřebuje a ani k sobě nemíní nikoho pustit. Zarmoutilo ji to. Nevěděla, jestli je takto uzavřený přede všemi nebo jen před ní, doufala jen, že se časem naučí, že s ní může být sám sebou, že před ní nemusí skrývat své pocity.

Zlehka mu položila ruku na hruď. „Tomu sám nevěříš. Vždycky je přece nějaká naděje. To je to, co nás žene dál, co nás nutí zkoušet něco znovu a znovu, co nám brání, abychom to vzdali. Můžeme selhat, můžeme si zoufat, ale dokud neztratíme víru v sebe a v to, že dokážeme něco změnit, tak jsme zcela neprohráli...“

Legolasovy rty se zvlnily v sotva viditelném úsměvu. „Tak ty mi nyní rad udíleti budeš?“ Jeho tón byl spíš shovívavý než jízlivý.

„Ne.“ Dívka ho upřeně sledovala. „Ne, protože tohle všechno dobře víš. Jen si na to musíš vzpomenout.“

„A pročpak přesvědčena jsi, že toho vím?“

Slabě se pousmála. „Stále bojuješ, stále máš snahu něco změnit. Nevzdal jsi to. Nevzdávej to ani nyní…“

Jejich pohledy se střetly a pak společně zalétly k raněnému vlčeti, aby se znovu potkaly.

„Lidianno… já zázraků neumím…“ Legolas se úzkostlivě bránil převzít zodpovědnost za osud tohoto tvora. Nechtěl jí nadarmo slibovat, že bude v pořádku, když o tom měl své pochybnosti.

„Taky je od tebe nikdo neočekává. Prosím tě jenom o to, abys udělal, co můžeš.“

Pátravě si ji prohlížel a nemohl se zbavit pocitu, že jeho nynější rozhodnutí je něčím důležité pro jejich budoucnost. Doufal jen, že se rozhodl správně, když poklekl a jemně uchopil vlče do svých paží. Povstal, ale dříve než zamířil k jejich talanu, vrhl po Lidianně lehce vyčítavý pohled.

„Štěstí, že tu již olifantů není…“

 

Nimloth hrdě čelila Gildorovi a snažila se nedat mu ani náznakem najevo, jak ji jeho příchod zasáhl. Neměla se přece za co stydět, nic špatného neudělala, uklidňovala se v duchu. Přesto věděla, že pokud se o tomhle dozví její bratr, nebude si rozhodně myslet totéž.

S náznakem bezstarostného úsměvu na rtech, jenž ji stál velké úsilí, popošla ke Gildorovi.

„Lorde? Mohu Vám některak nápomocnou býti?“

Jeho úsměv se ještě rozšířil, jeho oči však zůstávaly chladné jako ostří meče. „Nimloth, Nimloth…“

Žaludek se jí stáhl úzkostí. Nelíbil se jí způsob, jakým vyslovoval její jméno. Jako kdyby ji káral… nebo varoval… Mimoděk couvla o krok.

Lord se přestal usmívat. „Já tebe polekati v úmyslu jsem neměl.“

Odolala touze zeptat se, co vlastně měl v úmyslu. „Toho se také nestalo,“ ubezpečila ho a chystala se opustit knihovnu.

„Počkej přec!“ Gildor se jí postavil do cesty. „Či snad mi opět uniknouti hodláš?“

Tón jeho hlasu jakoby ji vybízel, aby se o to pokusila.

„Naznačujete snad, že před Vámi utíkám?“ Nimloth se přestala usmívat.

„Já nenaznačuji zhola ničeho.“ Gildor se rozhlédl kolem sebe. „Ostatně jist si jsem, že důvodu pro přítomnost tvou zde znám…“

Léčitelka cítila, jak se jí krev vytrácí z tváře. Díky Glorfindelovu výcviku byla schopná plně ovládat řeč svého těla a pouze pár osob dokázalo z jejího výrazu a gest vyčíst, co si opravdu myslí a jaké jsou její skutečné pocity. Glorfindel byl jedním z nich spolu s lordem Elrondem, avšak ona to přičítala faktu, že byli jejími učiteli a strávili s ní tak hodně času. U Thranduila si nebyla jistá, zda opravdu umí proniknout skrz její ochrannou bariéru a nebo ji prostě jen provokuje, díky svým citům k němu si však pokaždé připadala zranitelná a zcela odhalená jeho zkoumavým očím. A teď Gildor…

Normálně se považovala za poměrně slušného znalce povahy, nicméně s ním stále ještě netušila, na čem vlastně je. Kolik toho opravdu ví a jak s tou informací hodlá naložit?

„Vskutku?“ vypravila ze sebe a samotnou ji překvapilo, že se jí hlas nezachvěl. Přesto měla pocit, že Gildor cítí její nejistotu, jako vlk vycítí krvavou stopu. A jakmile ji zvětří, již není úniku…

„Zajisté, Nimloth…“

Popošel k ní a ona jen s rostoucími obavami sledovala, jak se blíží. Jako šelma plížící se ke své kořisti…

„Nepochybně jsi se alespoň na chvíli dohledu Glorfindelova zbaviti potřebovala…“

Vztáhl ruku a prsty polaskal kadeř jejích vlasů. Nimloth byla tak paralyzovaná, že se ani nezmohla na odpor. Jako zhypnotizovaná hleděla do jeho očí a s obavami očekávala jeho další slova.

Gildor si dával načas. Dlouho si ji prohlížel, až se jí zdálo, že již jeho pohled nevydrží, ale přinutila se neodvrátit se od něho, to vítězství mu nehodlala dopřát. Pak se nečekaně usmál a ten chlad, jenž ho obklopoval, se rozplynul, stejně jako napětí panující v místnosti.

„Nezazlívej mu starost jeho o tebe, neb pouze láska jeho k tobě jej k tomu vede. Kdybych na místě jeho byl, nejinak bych činil.“

„A to jste sem pouze proto přišel, byste mi tohoto sdělil?“ otázala se netrpělivě. Měla nepříjemný pocit, že s ní manipuluje, ale nemohla přijít na to jak. Co od ní chce?

Gildor se s potěšením pásl na Nimlothině nejistotě. Skrývala ji sice lépe než většina Eldar, se kterými se setkal, avšak ani to nestačilo, aby ho zmátla. A ještě snazší bylo poznat, co zde pohledává.

Všiml si pohledů, které po sobě na nádvoří Nimloth s králem Thranduilem občas vrhali, když si mysleli, že se ten druhý nedívá. Neušlo mu ani, jak bedlivě Glorfindel svou sestru hlídá, a to, jak se vyhýbá rozhovoru s králem. Nepotřeboval už vědět víc, aby si utvořil jasný obraz…

„Nikoliv. Já tebe o ruku tvou požádati přišel.“

 

Legolas upevnil poslední obvaz na tlapku vlčete a pokusil se vpravit mu do tlamy trochu vody. Zvíře se kroutilo a nespokojeně vrčelo, ale on neustal, dokud nezískal dojem, že aspoň něco skončilo jinde než na polštáři, na němž leželo. Pak ho lehce přikryl tenkou dekou a vstal. Dívka zůstala klečet u křesla, ve kterém jejich pacient spočíval, jen zvedla hlavu a vděčně se na něj pousmála, než se zase odvrátila.

Princ přistoupil ke stolku, vzal z mísy hrozen červeného vína a nenuceně ho začal jíst.

„Lidianno, to u něho míníš po den celý setrvati?“

„Radši chci být u něj, kdyby se něco stalo…“

Nesouhlasně se na ni zadíval. „Rána jeho čistá jest, nebezpečí žádného mu prozatím nehrozí. Tak proč se mnou nyní nepojíš?“

Po krátkém zaváhání přikývla. Uvelebila se na pohovku, avšak když se Legolas posadil vedle ní a jeho pevné stehno se otřelo o její nohu, poněkud ztuhla. Naštěstí se nezdálo, že by si jejího nepohodlí povšiml, byl plně zaujatý šťavnatou žlutou hruškou, do které se s chutí pustil. Chvilku ho pozorovala, než se zaměřila na obsah stolku. Nabídka byla opravdu bohatá, od lákavě vypadajícího ovoce zahrnující bílé a modré hroznové víno, červená jablka, žlutavé hrušky a tmavě modré švestky a ještě několik druhů, které ani neznala, přes slané a sladké pečivo nejrůznějších tvarů až po pečené maso.

Lída si nabídla jeden z koláčků naaranžovaných na talíři a skoro lhostejně se do něho zakousla. Po prvním soustu, kdy ochutnala jemnou jablkovou náplň ovoněnou skořicí, její nezájem opadl a ona neodolala, aby si vzápětí nevzala další. Křehoučké těsto se rozplývalo v ústech a lahodná jablka přímo hladila po duši. Kdyby vedle ní neseděl Legolas, jenž si vystačil pouze s malým množstvím ovoce, jistě by se neubránila ještě jednomu kousku. Takhle se raději opřela, aby byla od toho pokušení co nejdále, a strachovala se, co asi bude následovat.

Princ beze spěchu dojedl hrušku a nalil jim oběma pohár vína. Uchopila ho a trochu upila, i když to bylo jen proto, aby se nějak zaměstnala, než že by na něj měla chuť. Příjemně ji proto překvapilo, když zjistila, že je to stejné víno, jaké jí podával Glorfindel v Imladris. Zajímalo by ji, jestli si toho Legolas všiml a nebo to byla pouze náhoda, nechtěla se však ptát.

„Toť dar od Glorfindela ze sklepů Imladriských byl,“ zodpověděl její nevyřčenou otázku.

„Aha.“ I přes její snahu to vyznělo zklamaně.

„Nechutná ti snad?“ Vyložil si špatně její ublížený tón.

„Ale ano, víno je v pořádku,“ odvětila odměřeně a znovu se napila.

„Proč se nyní neomyješ a nepřevlékneš?“ pobídl ji Legolas mírně. „Vypadáš, jako bys Orků pobíjela.“

Shlédla na své zakrvácené šaty a musela mu dát za pravdu. Přesto ji jeho kritika zamrzela. Váhavě se zvedla. Princ povstal také a z konve, jež se nacházela poblíž dveří, jí nalil vodu do umyvadla. Jelikož ji ráno nezaznamenala, usoudila, že ji přinesl, zatímco byla pryč.

Co si asi pomyslel, když se vrátil a nenašel ji tam?

Nejistě popošla k lavoru a omyla si tvář a ruce. Byla si vědoma toho, že má krev i na kůži ve výstřihu, nicméně s tím nehodlala v Legolasově přítomnosti nic podniknout. A on zrovna nevypadal, že by se chystal v nejbližší době odejít.

Naopak netrpělivě pohodil hlavou a přistoupil až těsně k ní. Aniž by promluvil, začal jí rozšněrovávat tkanici živůtku. Jejím prvním impulsem bylo vytrhnout se mu, pak si to však rozmyslela. Stejně to nemělo cenu. Pevně stiskla víčka a nechala ho, aby si s ní dělal, co chce.

Princ hleděl na Lidiannin odevzdaný výraz a znovu ho zabolelo její odmítání. Veškeré vzrušení z její blízkosti rázem vyprchalo. Spěšně jí svlékl šaty, namočil žínku v čisté vodě a něžně očistil její zašpiněnou kůži. Osušil ji měkkým ručníkem a odnesl na postel. Ležela bez hnutí, skoro ani nedýchala, napjatá víc než tětiva jeho luku. Podrážděně se zamračil.

Proč se pořád chová, jako kdyby se jí měl každou chvíli zmocnit proti její vůli? Čeho se tak bojí?

Raději obrátil svou pozornost k jejím nohám a znovu se zachmuřil, když si prohlédl její odřená a pořezaná chodidla.

Na co myslela, když se vybrala ven bosa?!

„Nezlob se na mě. Prosím.“

Lída se posadila. Styděla se, že je před Legolasem zcela nahá, a pohled na něho, jak ji pečlivě omývá, ji přiváděl do rozpaků. Nezmohla se ale na odpor.

Legolas jí opatrně otřel nohy a pak se přesunul k truhlici s jejími šaty. Chvilku se v ní přehraboval, než jedny vytáhl. Byly z karamelově hnědého sametu, lemované černou kožešinkou. Pokynul jí, aby se postavila, a pomohl jí je obléct. Když jí utahoval šněrování na zádech a jeho prsty přejely po její holé kůži, téměř zalapala po dechu. K jejímu zklamání trval ten dotyk příliš krátce. Brzy ho nahradilo hřejivé pohlazení hebké kožešiny lemující vysoký límec šatů. Snažila se přesvědčit sama sebe, že je tomu ráda, ale v hloubi duše věděla, že tomu tak není. Chyběly jí Legolasovy něžnosti… jeho hlazení… polibky…

„Nehodláš se, doufám, opět naboso ven vydati.“

Dívka sebou slabě škubla, vyrušená ze svého snění, jen aby zjistila, že se na ni princ tázavě dívá a podává jí vysoké černé boty s elegantním šněrováním. Natáhla si je a plně oblečená se hned cítila o něco lépe. Bezpečněji. Otázkou však bylo, na jak dlouho…

„Pročpak mi nyní neukážeš, kterak s lukostřelbou svou jsi pokročila?“ vyzval ji znenadání.

Lidianna totiž stála na místě a tvářila se naprosto bezradně. Na jeho dotaz k němu na okamžik zalétla očima, než se opět posmutněle odvrátila.

„Nemám luk. A stejně jsem k tomu neměla od návratu z Imladris příležitost.“

Zachytil její jemnou výtku.

„Vím, že jsem přislíbil s výukou tobě pomoci. Dříve však času na to nezbylo. Nicméně pokud zájem tvůj přetrvává, ničeho nám v tom nyní nezbraňuje.“

Povzbudivě se na ni pousmál, což ovšem nemohla ocenit, neboť právě upřeně studovala podlahu.

Nerozhodně pokrčila rameny. „Bez luku to asi půjde dost špatně…“

Když se jí nedostalo žádné reakce, pozvedla přece jen hlavu. Ke svému údivu spatřila Legolase, jak k ní přichází s jakousi krabicí. A ona ani neslyšela, že by se vzdálil!

Zastavil se před ní a s tajuplným výrazem jí ji podával.

„Když vůle jest, vždy i způsobu se najde,“ připomněl jí její vlastní slova.

Rozpačitě od něj tu truhlici převzala, ruce se jí přitom slabě chvěly. Zvědavě si ji prohlížela. Byla dlouhá a poměrně úzká, vyrobená z tmavého dřeva. Víko měla zdobené dovednou řezbou a jednotlivé rýhy byly vyplněny mithrilem. Okouzleně po nich přejela prsty.

„Panta ta (Otevři toho),“ vybídl ji.

Opatrně položila truhlici na postel a pomalu nadzvedla víko. Dech se jí zatajil. Vnitřek byl vystlán vínově zbarveným sametem a na něm spočívaly luk a toulec se šípy. Ale jaké!

Luk byl černý a jeho lesklý povrch byl zdoben jemnou rytinou a mithrilem, kožený toulec byl vyveden ve stejné barevné kombinaci a opatřen popruhy pro připevnění na záda. Z jeho ústí vykukovaly opeřené konce šípů. Nesměle jeden vytáhla. Byl také černý, na konci ovázaný mithrilovým vláknem a zakončený postříbřenými péry. Zvolna ho zasunula zpátky.

Princ mezitím vyndal luk a podal jí ho a teprve tehdy si všimla, že i tětiva je stříbrná. Nikdy předtím neviděla něco podobného. Věděla, že je to smrtící zbraň, ale v tomto provedení připomínala spíš umělecké dílo. Dojatě se podívala na Legolase, jenž ji sledoval s něžným úsměvem na rtech.

„Toť dar můj svatební pro tebe jest. Doufám, že ty jej přijmeš a dobře tobě sloužiti bude.“

Těžce polkla, k jejímu zahanbení jí vstoupily slzy do očí. „Jsou opravdu úžasné, Legolasi. Děkuju.“

Spontánně se postavila na špičky, objala ho kolem krku a vtiskla mu drobný polibek na tvář. Nezvedl ruce, aby ji sevřel, jen na ni upřel svůj pohled a byla ztracená. S přivřenýma očima mu jako hypnotizovaná nabídla své rty k polibku. Když k ní sklonil hlavu, v očekávání skoro přestala dýchat. Ale on ji jen letmo políbil, stejně jako ona předtím jeho, a pak hned od ní poodstoupil. Chtělo se jí plakat zklamáním. Utěšovala se, že to je přece to, co si přála, nechápala jen, proč si tedy připadala tak odstrčená.

„Ta nae saesamin (Bylo mi potěšením).“

Legolas zvedl toulec z truhlice a zkušenými pohyby jí ho připevnil.

„Amin nowa lle desiel sii´ (Já myslím, že nyní připravena jsi),“ ohodnotil věcně, zatímco si připínal svůj toulec a kontroloval luk.

Přikývla. Srovnala si řemení na prsou a poté, co se ujistila, že vlče stále spí a nic mu nechybí, ho bez většího nadšení následovala ven. Mnohem raději by zůstala v talanu, potřebovala teď být sama. Cítila se příliš zmatená a zranitelná, než aby byla blízko něho. Ale nenapadal ji žádný způsob, jak se tomu vyhnout, aniž by mu ublížela.

Kupodivu se Legolas nesnažil k ní příliš přiblížit. Bez toho, aby jí nabídl rámě, se vydal po schodech dolů a neotočil se, dokud nestanul na zemi. Dívka byla teprve asi v polovině schodiště, v jedné ruce křečovitě svírala luk, druhou si držela sukni. Pohybovala se velice nejistě, jako kdyby očekávala, že každý následující krok bude jejím posledním. Překvapilo ho to.

„Lle gorga taurnea (Obáváš se výšek)?“ dotazoval se nevěřícně.

Lída odmítala pohlédnout dolů, aby se jí nezamotala hlava. Statečně pokračovala v sestupu a spěšně popírala jeho podezření.

„Samozřejmě, že ne! Nechápu, jak jsi na něco takového přišel!“ odvětila lehce přezíravě.

Nehodlala mu vyprávět o tom, jak prudce jí buší srdce, že se jí točí hlava a nohy jí podklesávají. Nechtěla, aby věděl, jak špatně je jí od žaludku. Proč mu prozrazovat další svou slabost? Naneštěstí pro ni hovořila její bledá tvář dosti jednoznačně.

„Proč tedy sobě nepospíšíš? Či snad za svitu Ithilu (měsíce) stříleti hodláš?“

Legolas neviděl důvod, proč by na ni měl být mírný, když k němu nedokázala být upřímná. Proč se za každou cenu snaží být silná a nezávislá? Vždyť jí to zatím nepřineslo nic jiného než potíže! Kdyby se mu hned svěřila se svým děsivým snem, mohli si o tom promluvit a společně to překonat. Ale ona se rozhodla o tom pomlčet a místo toho se k němu chová odmítavě a je vystrašená z každého jeho dotyku. Nejdříve měl v úmyslu ji konfrontovat, avšak když si vzpomněl, jak tehdy nelibě nesla, že četl její myšlenky, věděl, že by jeho snahu neocenila. Brala by to jako zásah do svého soukromí. Bylo nutné, aby k němu sama přišla a se vším se mu svěřila. Jenže s tím, jak se ho snažila stranit, to nebylo příliš pravděpodobné. Vzpomněl si, jaký zažil šok, když se ráno vrátil do talanu a našel ho prázdný. Obával se, že od něho utekla. Jaké bylo jeho ulehčení, když se vydal po její stopě a nalezl ji v lese za zahradami. Nevěděl, jestli ji má obejmout a nebo s ní důkladně zatřást. Pak spatřil tu krev a všechno bylo nakonec jinak…

Sledoval, jak se Lidianna na okamžik zarazila, než hrdě vztyčila hlavu a pokračovala v chůzi. Cítil, jak ji svou hrubou poznámkou ranil. Viděl i bolest a zmatek v jejích očích, když ji v talanu tak neosobně políbil a hned od ní odstoupil. Bylo to tak však pro oba lepší. Kdyby ji políbil tak, jak si přál, vystrašil by ji natolik, že by možná zapomněla i na svůj strach z výšek a utekla by z talanu rekordní rychlostí. Doufal, že když se k ní bude chovat zdrženlivě, pochopí, že není čeho se bát, a sama za ním přijde. Vnímal, že po něm touží, bylo jen třeba, aby její touha převážila nad jejím strachem.

 

Neočekávala, že když se navrátí do svých síní, bude tam už na ni čekat. Překvapilo ji, že se o tom dozvěděl tak brzy. Přesto nasadila potěšený úsměv a přivítala ho. Nenechal se však zmást. Aniž by ji pozdravil, hned na ni zaútočil.

„Čehož si myslíš, že činíš?!“

Pohodila svými temně rudými vlasy. „Odkdy se tobě z činů svých zodpovídati musím?“ zeptala se chladně.

„Neb do záležitostí zasahuješ, po nichž tobě vůbec ničeho není!“ vytkl jí ostře.

„Vskutku? Však tobě zatím též ne.“

Její mrazivý tón ho poněkud zklidnil. Možná k tomu přispěly i hrozivě vyceněné zuby obrovského bílého vlka, jenž ji od jejího příchodu sprovázel. Díval se, jak vystupuje po schodech a usedá na nízkou pohovku, její čtyřnohý společník jí ulehl k nohám a upřeně ho sledoval.

Pousmála se. Adaronova oddanost jí aspoň trochu nahrazovala lásku, po které tak toužila. Něžně ho podrbala za uchem.

„Dobře víš, že osudu změniti nemůžeš. Tak proč tohoto činíš? Čehož tím docíliti chceš?“

Zůstal stát před ní. I kdyby se chtěl posadit, nebylo kam, její síně byly až na tu jedinou pohovku zcela prázdné. Okna ani dveře nebyla ničím zakrytá, studený vítr se volně proháněl místností, přinášející občas s sebou hrst sněhových vloček. Zdi byly potažené námrazou, mramor na zemi připomínal led, stejně jako její oči, kterýma si ho teď přeměřovala.

„A pročpak soudíš, že něčeho zamýšlím?“

„Neb tebe znám. Však tys do budoucnosti nahlédla, víš, čeho se stane. A víš, že způsobu není, kterak tomu zbrániti.“

Zdálo se, že o tom přemýšlí. Rozhostilo se ticho, které narušovalo jen občasné naříkavé kvílení meluzíny.

Prohlížel si ji, jako kdyby ji viděl poprvé. Nechápal, jak její rudé vlasy mohou působit tak studeně, její pokožka byla bledá, až se zdála téměř průsvitná. Její stříbřité oči se leskly množstvím neprolitých slz.

Pak promluvila a její odhodlaná slova ho zarazila.

„Když vůle jest, vždy i způsobu se najde…“

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode