XXV. kapitola

    Lída stála u okna ve své komnatě a vyhlížela ven. Před jejíma očima se rozprostíraly rozlehlé lesy a jejich tichá důstojnost a majestátnost vysokých hor tyčících se v dáli za nimi ji naplňovaly tíživým pocitem samoty a bezvýznamnosti.

Zhluboka se nadechla a již po několikáté ten den zadoufala, že úzkost, jež od rána svírala její žaludek jako v kleštích, pomine. Nemá přece důvod být nervózní, vždyť to brzy bude mít za sebou. A navíc konečně zase spatří Legolase! Neviděla ho od jejich návratu z Imladris a ačkoli jí každý den posílal květiny či drobné dárky, nijak to nepomohlo zahnat její osamělost.

Erestor nadále pokračoval v její výuce, jako kdyby se nic mimořádného nestalo. Když se však jednou váhavě zeptala, jestli by se také nemohla učit zacházet se zbraněmi, věnoval jí nepřívětivý pohled a chladným tónem jí odvětil, ať se raději věnuje svému studiu a příliš na sebe neupozorňuje, jinak by se král mohl rozpomenout, že ji ještě neztrestal za její útěk. Když pak následující den vešel Thranduil do knihovny, dívka strachy strnula. Ale on jen prohodil pár slov s Erestorem a opět se vzdálil. Přesto tato zdánlivě bezvýznamná událost stačila k tomu, aby si uvědomila, že i když jí Legolas její zmizení nevyčítal, je to král, kdo o ní rozhoduje. Kupodivu se zdálo, že jí tento prohřešek bude prominut. Alespoň prozatím...

Lehké zaklepání na dveře způsobilo, že ji zaplavila nová vlna nevolnosti a srdce se jí zběsile rozbušilo. Chtěla promluvit, ale ústa měla tak vyprahlá, že se zmohla jen na nesrozumitelné zachraptění. Jejímu návštěvníkovi to zřejmě stačilo, neboť bez dalších okolků vstoupil.

„Již je čas.“

Lída se neubránila záchvěvu zklamání, když spatřila vysokou postavu Erestora oděnou do tmavozelené róby se zlatým lemováním a zlatými přezkami. Věděla, že podle etikety ji princ nesmí až do svatby vyhledat, přesto doufala, že najde způsob, jak by se spolu mohli ještě setkat. Zoufale ho potřebovala vidět, aby rozptýlila své pochybnosti. Potřebovala, aby ji aspoň na chvilku objal a zahnal její obavy z budoucnosti. Přece se tam před všemi nemůže objevit v tomhle stavu! Nohy se jí třásly tak, že si nebyla jistá, jestli ji vůbec unesou, dlaně se jí potily a hrdlo měla téměř bolestivě stažené. Zmocnila se jí panika.

Erestor vešel do místnosti a byl okamžitě znepokojen bledostí Lidianniny tváře. Vypadala, že každým okamžikem omdlí. Nechal jí donést pohár vína a nařídil jí, aby se posadila. Mlčky zavrtěla hlavou, nebylo v tom ale ani stopy po její občasné vzpurnosti.

„Pročpak ne? Vždyť se slabostí sotva na nohou držíš!“

„Nechci si zmačkat šaty,“ špitla rozpačitě.

Nevěřícně se na ni zahleděl. Její vlasy byly umně vyčesány do jakési koruny a spolu s tmavě zelenými šaty se zlatým živůtkem tvořily úchvatný celek. Tento dojem poněkud kazila samotná Lidianna, jež se tvářila téměř nešťastně. Nechápal to. Vždyť si má brát prince Eryn Lasgalen a to by bylo ctí i pro mnohem urozenější dívky než je ona, tak proč je smutná?

„Hama, Lidianna (Posaď se, Lidianno)!“ pobídl ji znovu a úmyslně použil ostřejší tón.

Polekaně sebou trhla a vyčítavě po něm loupla očima. Nicméně uposlechla. Sepnula ruce v klíně a sklonila hlavu. Vyhlížela spíš jako někdo, kdo se chystá na svou vlastní popravu!

Erestor se bezradně rozhlédl po místnosti, jako kdyby mu něco z těch věcí kolem mohlo ozřejmit dívčin současný stav. Když na stolku spatřil nedotčený podnos s jídlem, zamračil se, avšak nijak to nekomentoval. Místo toho se posadil naproti ní a uchopil její pravou ruku. Byla studená jako led. Skryl ji ve svých dlaních, opatrně, jako kdyby to byl nějaký křehký motýl, jehož sebemenší tlak může polámat. Mezitím usilovně přemýšlel, co by měl říct. Když byl Elrond ještě lordem Imladris, byl jeho hlavním rádcem a jeho výřečnost a moudrost se staly pověstnými nejen mezi Eldar ale také Edain. Teď mu však poprvé v jeho dlouhém životě chyběla slova.

„Lidianno...“

Sotva znatelně pozvedla hlavu, její oči ale zůstaly upřené k zemi.

„Není důvodu nejistou býti, obřadu tohoto jsme přec spolu několikráte procházeli. A vzhled tvůj též více než uspokojivý jest. Čehož tebe tedy trápí?“

Dívka mlčela, protože na to nedokázala odpovědět. Nebylo to nic určitého, jen takový divný pocit.

„Snad tebe vidina noci svatební nezneklidňuje?“ nadhodil Erestor jakoby mimochodem, i když ho vyslovení této otázky stálo veliké úsilí.

Zamítavě zavrtěla hlavou. Oceňovala jeho snahu, ale mnohem raději by nyní byla sama. Nechtěla ho však urazit, a tak řekla bez dlouhého rozmýšlení první věc, co ji napadla.

„Mám strach.“

Samotnou ji tato slova šokovala. A s překvapením si uvědomila, že je to pravda. Bála se. Neměla sebemenší tušení, co ji po svatbě s Legolasem čeká, a děsilo ji pomyšlení, že ho zklame. Cítila, že Thranduil nepřeháněl, když jí tvrdil, že příště by jí už její pochybení neodpustil. A co by pak bylo s ní, když zde nemá nikoho, komu by na ní záleželo? Unaveně zavřela oči. Poslední dny toho moc nenaspala, čím dál častěji se jí vracel onen děsivý sen o princově smrti a jí se zdálo, že to musí mít nějaký význam. Znamená to snad, že pokud si ho vezme, tak zemře? Znovu se jí vybavilo, jak ležel bez hnutí v kaluži temné krve, a oči se jí zalily slzami.

„Mám strach o Legolase...“

Erestora to zaskočilo. Z toho mála, co se mu král uráčil sdělit, se nejednalo o sňatek z lásky, nýbrž o dodržení slibu, a proto neočekával, že by Lidianna mohla k princi chovat nějaké city. Byl si dobře vědom jeho náklonnosti k ní a byl tím znepokojen. Vždyť Edain se nedá věřit! Jsou tak sobečtí a bezohlední ve své snaze po naplnění svých tužeb! O jejich proradnosti se v minulosti mnohokráte přesvědčil, když vedl mírová jednání, a naučil se jim nedůvěřovat a pochybovat o každém jejich slovu. A kdyby nebylo Elronda, v jehož žilách částečně kolovala i krev Edain, nejspíš by jimi hluboce opovrhoval.

„Mankoi (Proč)?“

Vzhlédla k němu, oči se jí vlhce leskly.

„Hrozně moc chci, aby byl šťastný, ale jak můžu vědět, co dělat a co ne, když jsem zatím ani neměla příležitost ho pořádně poznat? Dosud měl kvůli mně jen samé problémy... hlavně se svým otcem... Proč se k němu vlastně král chová tak odtažitě? Vždyť ho přece má rád, ne? Je to jeho jediný syn!“

Erestor pomalu pustil její ruku a zamyšleně si uhladil záhyb na róbě. 

„Ty raději se pouze o vztah svůj s princem starej, nikoliv o to, co mezi ním a králem jest. Nejspíše toho dobře míníš, však ty ničeho v ohledu tomto učiniti nemůžeš a smyslu nemá se pro to trápiti. Usměj se nyní, cožpak snad chceš, by tebe nastávající tvůj takto zamračenou zřel a starostí si činil?“

Dívka zavrtěla hlavou.

„Vždyť já sem vůbec nepatřím,“ hlesla.

„Možná ne, však brzy k Legolasovi patřiti budeš a on se již bezpochyby postará, by ses tu jako doma cítila.“

Vlídný úsměv, jenž se na okamžik mihl na jeho jindy přísně sevřených rtech, ji překvapil. Snad proto pokračovala.

„Jenže tu kromě něho nemám nikoho, koho bych mohla požádat o radu a nebo o pomoc. Glorfindel byl ke mně velmi laskavý, on i jeho sestra, ale po té hádce v Imladris...“

Zarazila se. Nebyla si jistá, jestli bylo vhodné něco takového zmiňovat.

Její učitel se kupodivu netvářil ani trochu šokovaně. „Cos takého se mezi ellyn těmito občas stává, však nevraživost jejich nikdy trvání dlouhého neměla. A když ty si rady někdy věděti nebudeš, pak ještě mne vyhledati můžeš.“

„Diola lle, amin hanta ta (Děkuji Vám, oceňuji to).“

Erestor přikývl, i když příliš nevěřil, že by za ním Lidianna zašla, kdyby potřebovala pomoct.

„Ale ten spor vypadal dost vážně, určitě se to hned tak neurovná...“ povzdechla si Lída vzápětí. Tolik by ji potěšilo, kdyby tu dnes oba sourozenci byli!

„Já bych tak pesimistickým nebyl, Lidianno. Král osobně do Imladris pozvání na svatbu posílal a princ rovněž tak učinil. Nevěřím, že by lord Glorfindel cos takého ignoroval. Jakkoli na krále rozezlen býti může, jistě by si událost takovouto ujíti nenechal, neb Legolas mu velice drahým jest.“

„No, to brzo zjistíme...“ zamumlala skepticky.

„Nepochybně, však nyní již pojďme,“ pobídl ji, zvědavý, co bude následovat.

Dívka odevzdaně vstala a otočila se ke dveřím. Víc ale nestačila udělat. Potěšený výkřik jí unikl dřív, než stačila ovládnout svou radost, nicméně se nezdálo, že by to Glorfindela pohoršilo. Stál tam s mírným úsměvem na rtech a jí nikdy nepřipadal tak úchvatný jako nyní.

Jeho urostlá postava byla oblečena do přiléhavých černých nohavic, vysokých bot stejné barvy a tmavě modré tuniky se stříbrnými výšivkami přepásané černým opaskem. Vlasy mu volně splývaly na záda jako hedvábný vodopád a Lídě neušel ani Orkrist visící mu u pasu.

„Glorfindele, tak ráda tě vidím! Nemůžu uvěřit tomu, žes opravdu přijel!“ vyhrkla a nadšeně objala plavovlasého lorda.

„A nikoliv sám.“

Glorfindel poodstoupil, aby mohla jeho sestra také vejít.

Lídu zarazilo popelavé zbarvení její kůže a zdálo se jí, že i úsměv, jenž jí ta elleth věnovala, byl poněkud křečovitý. Také ona byla v tmavě modrém a i přes její bledost jí to velice slušelo. Její šaty měly zvýšený pas, přiléhavý živůtek s hlubokým výstřihem a dlouhé splývavé rukávy, sukně byla dvouvrstvá. Spodní díl byl tvořen téže tmavomodrou látkou jako zbytek šatů a přes něj splývala svrchní sukně z jemného téměř průsvitného materiálu bohatě vyšívaného stříbrnou nití. Její krásné vlasy byly složitě zapleteny a ozdobeny modro-stříbrnými stuhami.

„Mae govannen, Lidianna (Pozdravena buď, Lidianno).“

Nimloth jí pokynula na pozdrav a ona ho mlčky opětovala. Nemohla se vzpamatovat z proměny, která se s ní za těch pár dní udála. Veškerá energie jako kdyby z ní vyprchala, vyhlížela přepadle a posmutněle.

Glorfindel na svou sestru vrhl pohled, který Lída nemohla ohodnotit jinak než jako varovný, a poté se zabral do rozhovoru s Erestorem.

Nimloth se na Lidiannu rozpačitě pousmála. Pokud se jí týkalo, skoro litovala, že nezůstala doma, než aby ji Glorfindel od jejich příjezdu sem sledoval na každém kroku. Možná to byl ten důvod, proč se k ní Thranduil při jejich přijetí choval tak neosobně. Tolik se těšila, až ho uvidí, a teď jí připadalo, že to bude také to jediné, čeho se jí dostane.

„Nimloth, co se stalo?“ Dívka k ní přistoupila a ustaraně si ji prohlížela.

„Ničeho, Lidianno, proč tážeš se mne? Pouze lehce znavena cestou sem jsem.“ Opět ten nucený úsměv. „Však na sebe pohleď! Ty dnes jistě vzhledem svým všechny oslníš!“

„A ty minimálně jednoho, Nimloth,“ pousmála se hřejivě Lída ve snaze ji potěšit. Avšak její poznámka měla na elleth opačný účinek než zamýšlela. Barva se jí z tváře vytratila docela a chvíli jí trvalo, než se zmohla na slovo.

„Ty bys takto hovořiti neměla.“ Léčitelka vrhla kradmý pohled bratrovým směrem, ale zdálo se, že ten si ničeho nepovšiml. Nejistě si olízla rty. „Přec víš, že cos takého nemožné jest. Byl to jen sen pouhý.“

„Nimloth!“

Lídin udivený výkřik, jakkoli tlumený, upoutal Glorfindelovu pozornost.

„Čehož se přihodilo?“

Jeho hlas zněl nezvykle přísně a to dívku přimělo, aby se na něj překvapeně zadívala. Zjistila, že si je obě podezíravě přeměřuje a lehce ji z toho zamrazilo. Co se to tu děje?

Avšak dříve, než se mohla Nimloth na něco víc zeptat, Glorfindel se k nim připojil a nabídl jí rámě.

„Dovolíš mi, bych tebe nyní k Legolasovi zavedl? Za čest velkou bych si toto považoval.“

Lída nejprve pohlédla na Nimloth, ale její tvář neprozrazovala nic, mohla stejně dobře hledět na sochu, tak naprosto bez emocí se jí jevila.

„Nic mi neudělá větší radost,“ odvětila nakonec podle pravdy a zavěsila se do vysokého lorda.

Nechala se vést chodbou ke schodišti a poté dolů do síně, Nimloth s Erestorem je s malým odstupem následovali. Cestou zaslechla, jak se Erestor podivuje, že je Nimloth v barvách Gondolinu a ne Eryn Lasgalen, jak by se patřilo, avšak její odpověď byla natolik tichá, že se jí ji nepodařilo zachytit. Tohle spolu s jejím předchozím podivným chováním v ní vzbudilo ještě větší zvědavost. Co se mezi Glorfindelem a jeho sestrou přihodilo?

Veškerá její podezření byla zapomenuta, jakmile dospěli k východu na vnitřní nádvoří. Jindy téměř prázdné prostranství bylo dnes plné života, barev a hudby. V jeho středu byly umístěny řady stolů do tvaru písmene U, kolem nichž byly rozestavěny židle. U otevřeného konce byla zhotovena plošina, na níž stáli hudebníci s loutnami, harfami a flétnami a procvičovali hru. Za stolem naproti ní, částečně zastíněna korunami dvou mohutných stromů, na které neměla zrovna příjemné vzpomínky, se nacházela tři vysoká křesla. To uprostřed bylo obzvlášť překrásně vyřezávané a bylo i rozložitější a Lídě nečinilo nejmenších potíží uhádnout, kdo v něm bude sedět.

Vše bylo vkusně vyzdobeno květinami a zlatými a zelenými stuhami, což byly barvy Eryn Lasgalen, stoly byly prostřeny k hostině, zlaté příbory a drahými kameny vykládané číše se třpytily v paprscích zapadajícího slunce, a jen z pohledu na lákavě naaranžované mísy s ovocem se jí sbíhaly sliny v ústech. Příliš ji to nepřekvapilo, neboť od rána byla tak napjatá, že nedokázala pozřít víc než pár soust, a nyní se již schylovalo k večeru. Celý den byla nucena strávit ve svých komnatách, kde ji dvě služebné připravovaly pro nadcházející obřad. Nejprve jí přichystaly koupel, po níž natřely její tělo vonnými oleji. Dívce spíš připadalo, že má být obětována pohanským bohům než provdána, podle pečlivosti, s jakou se obě dívky věnovaly každému detailu. Dlouhé hodiny si jedna z nich pohrávala s jejími vlasy, až měla pocit, že všechno to tahání a česání již déle nevydrží. Když jí pak ale podala zrcadlo, aby mohla posoudit její výtvor, musela uznat, že to stálo za to. Nevěřícně hleděla na svůj odraz, zdálo se jí, že bytost, jež na ni upírá své velké vážné oči, nikdy předtím neviděla. Měla hebkou mléčnou pleť bez jediné chybičky, oči zvýrazněné černým uhlem a ty vlasy! Část byla spletena na vršku hlavy do tvaru koruny, zbytek jí spadal v nadýchaných vlnách na ramena.

„Ta naa vanima (Překrásné),“ zašeptala okouzleně a dívka, která ji česala, se potěšeně usmála a na znamení úcty sklonila hlavu.

Druhá služebná mezitím přinesla šaty od švadleny a Lída se na ně nemohla vynadívat. Měly živůtek zhotovený z třpytivé zlaté látky se šněrováním na zádech, dlouhou splývavou sukni temně zelené barvy s bohatou zlatou výšivkou na spodním lemu a rozevláté rukávy z poloprůsvitného materiálu téhož odstínu. Když si je s pomocí dívek oblékla, musela sama sebe obdivovat. Přiléhavý střih šatů zdůraznil její úzký pas a jejich barva dokonale ladila s barvou jejích vlasů a očí. Cítila se v nich jako princezna. Teď si určitě nikdo nemůže myslet, že by nebyla hodna svého prince!

Toto přesvědčení nicméně vzalo rychle za své, jakmile přešla nádvoří a ve velkém altánu v zahradách spatřila Legolase.

Těžce polkla. To není fér, aby někdo vypadal takhle neskutečně úchvatně!

Měl tvář obrácenou k ní, poslední paprsky slunce ji zalévaly svým hřejivým světlem a tančily na lesklé hřívě jeho vlasů. Jeho oděv byl stejně jako její tmavě zelený. Skládal se z přiléhavých šatů nad kolena, nohavic a vysokých bot a na všem byly na okrajích zlatem vyšívané ornamenty. Vlasy měl rozpuštěné, pouze po stranách byly spleteny do složitého vzoru, který působil nesmírně vznešeně. Pozorně sledoval její příchod, ale stále zůstával bez hnutí.

Lída se přiměla od něho odtrhnout zrak a zadívala se za něj, kde stál král Thranduil s lordem Elrondem po boku. Na okamžik zalitovala, že nemůže vidět Nimlothin výraz, byla si jistá, že její rezervovanost vůči Thranduilovi vzala nyní bezpochyby za své. Jeho vlasy byly upraveny podobně jako Legolasovy, i když jeho účes byl ještě komplikovanější, čelo mu obepínala zlatá čelenka posázená smaragdy a jeho oděv dával vyniknout jeho svalnaté postavě. Byl oděn do černých nohavic a haleny s nabíranými rukávy, přes kterou měl oblečenou delší tuniku mechově zelené barvy opět zdobenou zlatem. To celé doplňovaly ještě po kolena vysoké černé boty a mistrně tepaný zlatý opasek.

Elrond oproti němu vyhlížel velice střízlivě ve své jednoduché bílé róbě. Přísně si ji přeměřoval a dívka se nemohla zbavit dojmu, že ji stále ještě viní ze zmizení své neteře. Tohle přece měl být původně její velký den…

Raději odvrátila zrak. S Glorfindelem po svém boku došla až k altánu, váhavě si připozvedla sukni, přičemž odhalila tmavě zelené botky z jemné kůže sahající jí do poloviny lýtek, a zvolna vystoupila po schůdcích nahoru. Legolas k ní natáhl ruku, oči mu zářily jako dva safíry, náznak úsměvu zvlnil jeho rty.

„Oio naa elealla alasse´ (Pohled na tebe vždy očí mých potěší).“

Lídu tento kompliment potěšil, i když netušila, jak by na něj měla reagovat. Nebyla příliš zvyklá přijímat lichotky. Naštěstí to nebylo zapotřebí, protože k nim vzápětí přistoupil Thranduil, což bylo znamením, že mají oba pokleknout. Rozechvěle tak učinila. Byla vděčná za dotyk Legolasovy ruky na své, jeho blízkost jí dodávala sílu. Napadlo ji, že na tuto chvíli jistě do smrti nezapomene.

Slunce se již zcela ztratilo za obzorem, jen rudý pruh ještě zbarvoval oblohu, vzduch byl prosycen vůní květů a ovoce, tichá hudba dokreslovala slavnostní atmosféru. Dívka byla tak okouzlena vší tou krásou kolem, že téměř ani nevnímala králův proslov. Od Erestora věděla, o čem hovoří, a tak se nechala příjemně unášet jeho hlasem, dívala se kamsi za něj na tmavozelené a zlaté pentle, jež spolu s květy krášlily sloupy altánu, jak povlávají v mírném vánku a ten lehký pohyb ji z neznámého důvodu uklidňoval. Pomalu ztrácela pojem o čase, jen kolena, která ji i přes silnou podušku, na níž klečeli, začínala bolet, jí připomínala, že obřad trvá už dost dlouho. Doufala, že bude brzy u konce, hned po něm měl totiž následovat její a Legolasův první společný tanec, avšak ona měla pochybnosti, zda dokáže vůbec vstát, pokud bude nucena setrvat v této nepohodlné poloze jen o chvíli déle.

*Ta naa sha vanwa (Již toho téměř u konce jest).*

Princův hlas způsobil, že sebou slabě škubla. Bylo to již dávno, kdy spolu naposledy takto komunikovali, a pokud to člověk nečeká, může ho to dost vylekat.

*Amin hiraetha (Omlouvám se).* Ačkoli to nevyslovil nahlas, nedokázal plně zakrýt své pobavení.

*Amin uume duila ta (Neočekávala jsem to).*

*Lle merna amin tamp (Chceš, bych toho zanechal)?*

*N´uma, amin tyava varna iire lle neva ve´ sina (Ne, cítím se bezpečně, když jsi takhle blízko).*

*Ar´ iire amin kwara lle (A když tebe objímám)?*

Dívka s obtížemi polkla. Netoužila po ničem víc, než spočinout v jeho náruči, položit si hlavu na jeho hruď a nechat se pevně objímat. Náhle, aniž by tomu měla šanci zabránit, se jí v mysli znovu vynořil obraz Legolase ležícího v tratolišti vlastní krve.

*NE!*

Zhrozený výkřik se jí rozezněl hlavou s takovou intenzitou, že ji zaplavil až do konečků prstů a zcela ji ochromil.

*Lidianno.*

Legolas se musel soustředit, aby s ní udržet kontakt. Vnímal její děs, ale nepodařilo se mu rozpoznat, co ho způsobilo.

*Lidianna, lle naa eithel (Lidianno, jsi v pořádku)?*

Jeho hlas působil jako něžné pohlazení.

*Nyara amin… ai´nat´… amin anta ten oomalle… saes (Řekni mi… cokoli… Potřebuji slyšet tvůj hlas… prosím)...* vypravila ze sebe nesouvisle a on jí bez zaváhání vyhověl, jako kdyby to byla ta nejpřirozenější věc na světě.

Vyprávěl jí o podzimu v Eryn Lasgalen, o tom, jak se listí zbarví do nejrůznějších kouzelných odstínů od žluté po temně rudou, o opojné vůni dřeva a podzimního ovoce, jež prosycuje okolní vzduch, o krásných západech slunce a chladných bledých úsvitech, kdy se stébla trávy halí do jiskřivých kabátků z jinovatky a chuchvalce mlhy se válí po zemi a vše je podivně ztichlé, jako kdyby celý svět zadržel dech napětím…

*Nad čím?* Dívka také téměř ani nedýchala.

*Nad tím, zda ty okamžiků těchto se mnou sdíleti chceš.*

Jestli měla Lída až dosud pochybnosti, tato slova je zcela rozptýlila. Přesto mlčela. Myšlenka na to, že by mohla nějakým způsobem zapříčinit princovu smrt, jí bránila v odpovědi.

*Lidianno?* Opět ten ustaraný tón.

*Amin… hiraetha… nan´ (Já… omlouvám se… ale)...*

*Lidianna, maa ie´amin (Lidianno, pohleď na mne)!* přerušil ji.

Okamžitě uposlechla. Otočila k němu hlavu a zadívala se do jeho očí. A tam to spatřila. Něha, se kterou se na ni díval, jí skoro vyrazila dech.

*Uuma gorga (Nestrachuj se).*

*Nan´ lle uuma sinta (Ale ty nevíš)...*

*Lidianna, amin sinta faarea ar´ amin tanaka tanya amin merna na yassen lle (Lidianno, já dosti toho vím a jist si jsem, že s tebou býti chci).*

*Opravdu? A co až zestárnu? Taky to budeš tak cítit? Pak budeš litovat, že ses ke mně připoutal!*

*Lidianno, třebaže čas nemilosrdný krásu tvou nenávratně poznamená, v očích mých stále stejnou zůstaneš. Princeznou mou.*

*Legolasi…*

Pevně stiskla víčka, aby zarazila slzy, které se jí draly ven.

*Amin anta lle (Já tebe potřebuji). Jen ty prázdnotu v životě mém zaplniti dokážeš.*

*Já tě taky potřebuju. A chci být s tebou.*

*Tedy staniž se tak.*

Ucítila, jak Legolas přerušil spojení, a zaposlouchala se do králova projevu, který právě dospěl do závěrečné fáze. Thranduilův pohled byl upřen na ni a i jeho následující slova byla určena jí.

„Jsi ty, Lidianno z rodu Edain, svolna cesty své životní s Legolasovou spojiti, s ním všeho dobrého i zlého sdíleti, jeho vždy a ve všem poslouchati a skutky svými rod náš nezhanobiti?”

„Ano, jsem,” odvětila bez zaváhání, i když trochu nesměle.

Thranduilova pozornost se nyní zaměřila na jeho syna. „A ty Legolasi, princi Eryn Lasgalen a lorde Jižního Ithilienu, jsi ochoten Lidiannu za choť svou pojmouti a souhlasíš, že ji chrániti budeš a strádati ji nenecháš?”

„Tak jest.” Legolasův hlas byl pevný a rozhodný.

„Kéž tedy Valar spojení tomuto požehnají a vůlí svou dobrou kroky vaše budoucí provází.”

Nato předstoupil Elrond, v rukou držel zelenou podušku se zlatým lemováním, na níž spočívaly čelenka a prsten vyrobené z jemných mithrilových vláken a ozdobené jedním čistým smaragdem.

Legolas se zvedl první, elegantně jako vždy, uchopil ten drobný kroužek a navlékl ho Lidianně na prst.

„Prstenem tímto tebe k sobě váži a slibů svých tobě tak stvrzuji.”

A pak, místo aby opět poodstoupil, sevřel její ručku ještě pevněji a pomohl dívce vstát, za což mu byla nemálo vděčná.

Povzbudivě kývl hlavou, než ji pustil, aby před ní poklekl na koleno. Nepatrně třesoucíma se rukama zdvihla z podušky čelenku a opatrně ji umístila na jeho hlavu. Na okamžik zaváhala, když měla pronést svou řeč, její obsah jí totiž připadal značně pobuřující.

„Korunou touto Vás za chotě a pána svého uznávám a vůli Vaší se zcela podřizuji.“

Lída sklonila hlavu, aby skryla svůj vzdorovitý výraz, nicméně princ ho přesto zaznamenal. S pobaveným úsměvem se vztyčil a napřáhl k ní ruku.

*Tedy mne nyní za pána svého považuješ a veškerých přání mých bez námitek vyplníš?* V očích mu přitom šibalsky jiskřilo.

*Na to bych zrovna nesázela, víš, že se Edain nedá věřit!*

Dívka vložila svou ruku do jeho a potlačila nutkání vypláznout na něho jazyk.

Legolas se tlumeně zasmál, načež ji odvedl na nádvoří, kde hudebníci na Erestorův pokyn začali hrát k jejich sólovému svatebnímu tanci. Levou paží ji lehce objal kolem pasu a jistými pohyby směroval jejich kroky.

Král je chvíli sledoval, než se obrátil k Erestorovi. „Kterak možné jest, žes Lidiannu sem se zpožděním přivedl, a že Legolas ne zcela dokonale s obřadem obeznámen byl?!“ zjišťoval rozladěně.

Jeho rádce se tím nenechal vyvést z míry. „Neb jsem lady Lidiannu nejprve uklidniti musel a poté ještě lord Glorfindel s ní promluviti chtěl. A ujišťuji Vás, že princ Legolas dobře obřadu svatebního znalý jest. Pochybení jeho však úmyslné bylo.“

„Proč by…“

Thranduil se odmlčel. Stačil jediný pohled na tančící pár, aby se dál neptal. Způsob, jakým jeho syn držel Lidiannu, nebyl tak docela v souladu s etiketou a to, že její ruka, místo aby klidně spočívala na jeho rameni, láskyplně hladila jeho hruď, bylo už zcela nepřípustné. S rezignovaným povzdechem se odvrátil, jen aby stanul tváří v tvář Elrondovi. K jeho nelibosti byla lordova pozornost soustředěna stejným směrem jako předtím ta jeho.

„Toť vskutku podívaná, jež dne každého k vidění není,“ poznamenal lord přátelským tónem, který Thranduila ještě více znepokojil.

Zaťal zuby, aby se zdržel ostré odpovědi, nicméně mu bylo jasné, že tím to neskončilo. Elrond si nikdy nenechal ujít příležitost hrát si na mravokárce.

„Též to, čeho Legolas během obřadu učinil, šokující bylo. Velice mne chováním svým překvapil.“

Král na něj upřel svůj ledový pohled, i když z předchozí zkušenosti věděl, že to nebude mít kýžený účinek, a očekával další nevyhnutelný komentář. V duchu proklínal osud, který mu postavil do cesty tohoto etiketou posedlého Peredhela.

„Potěšilo mne, že takto pozorným býti dokáže.“

Thranduil, který byl připraven na nějakou jedovatou poznámku, na něj zůstal užasle hledět. Nejdřív ho napadlo, že to mínil sarkasticky, ale když Elrond ještě dodal, že to dnes Lidianně s Legolasem spolu velice sluší, dospěl k závěru, že nejspíš přišel o rozum. Bylo by to snad poprvé, kdy se Elrond o něčem kladně vyjádřil. Než se zmohl na nějakou reakci, upozornil ho lord, že pokud se stejně jako jeho syn nerozhodl změnit zvyklosti, je čas, aby si zatančil s Lidiannou. Král se otočil a zjistil, že je tomu opravdu tak. Ba co víc, všichni se na něho s více či méně maskovanou zvědavostí dívali a Legolas, který stál dosud po Lidiannině boku, vypadal velice ustaraně. Pokud by si s ní totiž nezatančil, nebyla by oficiálně přijata do rodiny.

Thranduil nasadil nonšalantní úsměv a pokynul hudebníkům, aby pokračovali. Pak beze spěchu došel k Lidianně, zaujal postoj a začali tančit. Trochu ho udivilo, s jakou lehkostí se pohybovala, a také její vzhled ho potěšil. Dnes jí to opravdu mimořádně slušelo. Ovšem ještě víc ho zaujala Nimloth, jež o kousek dál tančila s Legolasem. Zaskočilo ho, jak moc mu vadí, že není oblečena v barvách Eryn Lasgalen. Jako kdyby se mu tím zcela odcizila…

Lída se v duchu pousmála, když zjistila, co upoutalo královu pozornost. Doufala, že si toho Nimloth také všimla a že jí to zlepšilo náladu. Jí samotné stačilo, když ji Thranduil konečně odvedl ke stolu. Ne, že by byl špatný tanečník, ale jeho blízkost ji jako vždy zneklidňovala. Usadila se na své místo po jeho pravici a s ulehčením zaznamenala Legolase po jeho druhém boku.

Nato sloužící přinesli první chod a většina hostů se odebrala ke stolu. Dívka ani nevnímala, co má na talíři před sebou, z každého pokrmu ujedla sotva pár soust, myšlenkami byla někde docela jinde. Přála si, aby už tento den skončil, zoufale potřebovala být chvíli sama daleko od všeho dění. Z množství na ni upřených párů očí se jí zmocňovala úzkost a ze všeho toho šumu ji třeštila hlava. Legolas zřejmě vycítil její stísněnost, neboť se vzápětí zvedl a požádal ji o tanec.

Když se vmísili mezi ostatní tančící páry a on ji sevřel ve svých pažích, trochu se upokojila. Přitiskla se k němu a skryla svou tvář na jeho hrudi. Pak spokojeně zavřela oči a nechala se unášet tancem, aniž by zaregistrovala, jaký rozruch svým chováním způsobila. Když ji Legolas později doprovázel k jejímu místu a ona se rozhlédla, s překvapením zjistila, že je již hluboká noc a celé prostranství je osvětleno loučemi a bledým svitem měsíce. Nicméně podle dění kolem se nezdálo, že by oslavy měly v nejbližší době skončit.

„Jak dlouho to ještě potrvá, Legolasi?“ povzdechla si unaveně.

„Proč tážeš se? Tebe to tu snad netěší?“ otázal se starostlivě.

Dívka zachytila náznak zklamání v jeho hlase a zastyděla se.

„Ale ano, je to všechno moc krásné, jenom je toho na mě dneska už příliš, nejsem na něco podobného zvyklá.“

Princ se měkce zasmál. „Oslavy se po tři noci a tři dny konají, avšak přítomnost naše až dne posledního očekávána jest.“

Nevěřícně na něho vyvalila oči. Erestor ji sice poučil, že oslavy trvají čtyři dny, ale ji ani omylem nenapadlo, že probíhají bez jakýchkoli přestávek! Nicméně ji uklidnilo, že se jejich účast nevyžaduje po celou tu dobu. Pochybovala, že by bez spánku vydržela déle než jednu noc.

Její úleva byla tak viditelná, že se Legolas znovu tiše rozesmál. Z toho melodického zvuku ji z neznámého důvodu příjemně zamrazilo.

Bezděčně si olízla spodní ret. „A co se od nás očekává v těch zbylých dvou dnech?“

Legolas se k ní sklonil a zastřeným hlasem jí zašeptal do ucha: „Pojď se mnou a já toho tobě ukáži…“

Příslib skrytý v jeho slovech a horký dech na její kůži ji ještě více rozechvěly a ona se nechala bez dalších otázek odvést do síně. Očekávala, že půjdou nahoru do princových komnat, avšak ten k jejímu údivu zamířil na přední nádvoří. Poněkud ji zarazilo, když tam spatřila stát oba jejich koně. Tázavě se podívala na prince, ale ten se jen tajemně usmíval. Uchopil jakýsi balík, jenž měla Elros přehozený přes hřbet, a když ho rozložil a Lída si ho mohla lépe prohlédnout, zjistila, že je to dlouhý kabát s kapucí. Legolas jí do něho galantně pomohl a vychutnával si dívčino okouzlení tím kusem oděvu. A měla pro to opravdu důvod. Byl vyroben z tmavozeleného sametu, podšitý a po obvodu olemovaný jemnou šedou kožešinou a ozdoben zlatými výšivkami ve tvaru lístků a květů. S uspokojením sledoval, jak téměř s úctou hladí kožešinku na límci, a neodolal, aby jí nevtiskl něžný polibek na čelo. Pak ji vysadil na koně a o chvilku později se k ní připojil na Celebrovi.

„Lle desiel (Jsi připravena)?“

„Sha ten´ ai´nat´ (Téměř na všechno),“ pronesla s předstíraným nadšením. Ve skutečnosti jí bylo spíš úzko. Představa, že by měla teď v noci opustit palác plný světla, lidí a veselí a vydat se neznámo kam do té tmy, jež je obklopovala, se jí příliš nezamlouvala.

„Quel. San´ khila amin (Dobrá. Tedy následuj mne).“

Legolas pobídl Celebra směrem k temnému lesu a Lída ho poslušně následovala. Držela se hned za ním, přesto se cítila čím dál stísněněji. Neustále se otáčela, měla pocit, jako kdyby je někdo sledoval. Světla paláce se jí brzy ztratila z dohledu a jen občas se skrz husté koruny stromů prodral bledý měsíční svit, díky němuž se zdálo, jako kdyby les ožil. Když se jí pak jedna větev otřela o tvář, polekaně vyjekla.

Princ okamžitě obrátil koně a znepokojeně se na ni zadíval. Dívka byla v tu chvíli poprvé vděčná za zde panující temnotu, jež milosrdně skryla její ruměnec. 

„Mani naa raika (Přihodilo se něčeho)?”

Lída si připadala jako naprostý hlupák. „Ta nae ere´olwa (Byla to jen větev),“ přiznala neochotně a rozpačitě sklonila hlavu.

Legolas to nijak nekomentoval. Chápal, že se tato část lesů Eryn Lasgalen může někomu, kdo je dobře nezná, jevit nepřátelskou a hrozivou. S lítostí zavzpomínal na jejich nádheru před tím, než je Temný pán zakryl stínem a zamořil svými obludnými tvory. Tehdy byly lesy zdravě zelené a prosluněné a plné života a on miloval se jimi procházet a naslouchat. Tak těžce nesl, když pak většina zvířat z lesů prchla a ta, co zůstala, byla roztrhána obrovskými jedovatými pavouky, kteří se zde usídlili. Tolik času strávil marnou snahou je zachránit, desítky jich dopravil do paláce a pomáhal léčitelům ošetřovat, ale většinou bylo příliš pozdě, jed účinkoval rychle a tělo malého zvířete s ním nedokázalo dlouho bojovat. Přesto to nevzdával.

Až jednoho odpoledne narazil na koloucha, jenž byl na pasece obklíčen třemi pavouky. Jeho žalostné volání bylo tak srdceryvné, že ho nedokázal ignorovat. Bez dlouhého rozmýšlení se mu vrhl na pomoc a po úporném boji se mu je nakonec podařilo zabít. Naneštěstí ne dost rychle, aby jeden z nich předtím nestihl jeho koni rozpárat bok a ten se nesvalil na zem s bolestným zaržáním. Legolas u něho poklekl, položil si jeho hlavu do klína a očima se vpíjel do jeho. Vnímal jeho utrpení, jako kdyby bylo jeho vlastní, láskyplně hladil jeho hedvábnou hřívu a aniž by si toho byl vědom, začaly mu po tváři stékat slzy. Oči zvířete jako by ho prosily, aby to ukončil a nenechal ho už déle trpět, a on s těžkým srdcem uchopil jednu ze svých dýk a jistou ranou přeťal jeho krční tepnu. Sprška krve zkropila jeho obličej a hruď, ale on si toho ani nepovšiml. Jen tam dál seděl a tichým hlasem vyzpívával svou bolest. Teprve slabé drcnutí do jeho boku ho vytrhlo z otupění. Pohlédl tím směrem a zjistil, že je to ten kolouch, jenž přišel a lehl si vedle něho. Jeho obrovské nevinné oči zastíněné dlouhými tmavými řasami na něho důvěřivě hleděly a Legolas pocítil úlevu, že aspoň ten přežil, že to celé nebylo zcela zbytečné. Zvedl se a konejšivým tónem pobídl koloucha, aby ho následoval. Zvolna se vydal zpět k domovu a jindy plaché zvíře běželo za ním.

Když po nějaké době chůze za sebou zaslechl podivné hrabavé zvuky, zmocnila se ho zlá předtucha. Věděl, co to znamená, slyšel to již mnohokrát předtím. Pomalu se otočil a s lítostí pozoroval, jak se kolouch marně pokouší postavit na své tenké nožky. Jeho drobné tělo se třáslo, srst mu ztmavla potem.

´N´uma (Ne).´

Legolas se cítil, jako kdyby mu právě před očima umíral jeho nejlepší přítel. Spěšně koloucha prohlédl a zamrazilo ho, když na jedné nožce těsně nad kopýtkem objevil slabě krvácející ránu. Kousnutí!

Tlumeně zaklel. Strávil tolik času se svým koněm, že se mezitím jed musel rozšířit po celém těle tohoto nebohého zvířete. Kdyby ho jen napadlo dřív, aby se přesvědčil, že není zraněno! Takhle to přece nesmí skončit!

Vzal zesláblého koloucha do náruče a rozeběhl se lesem. Mířil nejkratší cestou do paláce, i když to znamenalo obtížnější terén, přesto byl již večer, když tam konečně dorazil. Nezdržoval se obcházením paláce, aby se dostal do křídla léčitelů jako jindy zezadu přes zahrady, nýbrž přeběhl přední nádvoří a bez rozmýšlení vrazil do síně.

´Legolasi!´

Otcovo zařvání ho na místě zarazilo. Nejistě na něho pohlédl a s hrůzou si uvědomil, že přerušil nějaké jednání, neboť kromě krále seděli u stolu také jejich dva přední rádcové, velitel vojsk Finrod a ještě neznámý Adan, jenž svým zevnějškem připomínal hraničáře.

´Uma, Adar (Ano, Otče)?´ hlesl a přál si v tu chvíli být kdekoli jinde než pod otcovým zkoumavým pohledem.

Král se mezitím zvedl z trůnu a přihnal se k němu a on skoro očekával, že ho uhodí za jeho neomluvitelné chování. Avšak ten ho jen popadl za ramena a slabě s ním zatřásl.

´Legolas, nin-ion, lle naa harve (Synu můj, tys raněn)?´

Na okamžik se mu zdálo, že v jeho očích zahlédl strach.

´N´uma, nan´ (Ne, však)…´ Sklopil zrak na žalostné tělíčko ve své náruči. Bylo chladné a bez života.

´Mani naa sina (Čehož toto jest)?!´ Hlas jeho otce byl plný znechucení.

´Amin merne var ho (Já ochrániti jej chtěl)...´ Odmlčel se.

Viděl, jak jeho otec stiskl zuby, až mu na čele naběhla žíla. Raději uhnul očima, neboť nedokázal déle snášet jeho odsuzující pohled. Cítil, že ho ten Adan pozoruje, a hrdě zvedl hlavu, aby mu čelil, k jeho údivu však jeho tvář nevyjadřovala opovržení. Spíš pochopení a soucit.

´Ikotane (Takže)?´

´Amin dagore thar lianter (Já proti pavoukům bojoval),´ odpověděl zdráhavě.

´Ar´mankoi naa lle tuupe e´agar (A pročpak krví pokryt jsi)?´

Legolas si poprvé povšiml, že jeho paže jsou celé rudé. Těžko mohl tvrdit, že je to pavoučí krev, neboť král jich sám zabil dost na to, aby věděl, že jejich krev je černá stejně jako srdce jejich pána.

´Legolas, amin naa feithien (Legolasi, já čekám)!´ Jeho otec rychle ztrácel trpělivost.

A jemu nezbylo nic jiného, než přiznat, že přišel o svého koně. Thranduil zuřil. Přikázal mu, ať se jde okamžitě upravit a pak se neprodleně dostaví. Když se vrátil, představil mu otec toho Adana. Byl to Aragorn, syn Arathorna ovšem tehdy si říkal Estel a přišel do Mirkwoodu, aby jim předal do péče jakéhosi tvora jménem Glum. Krále očividně příliš nenadchlo, že by se měli starat o takové stvoření, i když to znamenalo jen držet ho pod zámkem a nenechat ho zemřít hlady. Ale protože to bylo přání Mithrandira, jednoho z Istari a přítele Eldar, souhlasil a přidělil ho na starost Legolasovi, který tento potupný úkol přijal se sobě vlastní důstojností.

Zprvu za ním docházel několikrát denně do podzemní kobky, avšak pak se mu ho zželelo, neboť si nedokázal představit horší osud, než být uvězněn na místě, kam za celý den nezasvítí slunce a ani v noci nepronikne stříbrný svit měsíce, kde nemůže nechat svou tvář hladit větrem a cítit vůni lesů…

A tak ze soucitu začal navečer brát Gluma ven a zdálo se, že ten si tyto vycházky opravdu oblíbil. Většinu času trávil v koruně rozložitého stromu, ale jakmile mu Legolas řekl, aby slezl dolů, vždy uposlechl, což Aragorna, který se k nim občas připojil, nepřestávalo ohromovat. On sám měl s tímto nevábným stvořením jen pramálo dobrých zkušeností a zanícené kousance od něho byly jedním z důvodů, proč se v Mirkwoodu zdržel déle, než původně zamýšlel. Před svým odchodem varoval prince, aby se ve svých rozhodnutích nenechal příliš ovlivňovat srdcem, neboť jeho laskavost by se mu jednou mohla stát osudnou.

´Však právě chování laskavého k druhým nás lepšími činí,´ odporoval mu Legolas.

Aragorn se cynicky pousmál. ´Tys ještě příliš mlád a pramálo zkušeností máš, však až jednou Mirkwood opustíš a pouze sám na sebe a rozum svůj odkázán budeš, pak tebe záchvěv soucitu život státi může.´

Tehdy tomu nevěřil, nicméně se ho dotklo, že ho ten Adan považuje za tak nezkušeného. Krátce nato se však odehrála řada událostí, která dala hraničářovým slovům za pravdu.

Jednoho večera odmítl Glum slézt ze stromu a dobrovolně se s ním vrátit do paláce a on se rozhodl mu dopřát ještě chvilku času, než si pro něj dojde. Chystal se zrovna posadit na zem a pokochat se pohledem na západ slunce, jenže v tom na něj znenadání zaútočila skupina skřetů. Než je s vojáky, kteří mu přiběhli na pomoc, pobili, nebylo po tom tvorovi už ani stopy.

Král byl takřka nepříčetný vzteky, když se to dozvěděl. Řval na Legolase, jak je možné, že ani tak prostý úkol nezvládne, a nechal ho na celý týden zavřít do kobky. Nikdy se mu nezamlouval synův návrh, aby Gluma nenechávali po celou dobu zamčeného v podzemní cele, teprve když slyšel, jak hrozně tím uvězněním trpí, povolil. Ne, že by ho osud toho tvora tak dojímal, ale usoudil, že by Mithrandira nejspíš nepotěšilo, kdyby se jejich nezvaný host rozhodl zemřít. Avšak tohle bylo ještě horší!

Když pak Legolase po nekonečně dlouhých dnech pustili, byl natolik otřesený tím zážitkem, že raději ani nechodil otci na oči. Až zpráva o tom, že se král chystá vybrat Eldar, kteří pojedou do Imladris uvědomit lorda Elronda o zmizení Gluma, ho přiměla vstoupit do síně a přihlásit se k této výpravě.

Rozhodnost jeho chování nakonec Thranduila přesvědčila a on svolil. Jakmile však dorazili do Imladris a bylo na princi, aby přede všemi shromážděnými přiznal svou vinu, cítil se snad ještě hůř než v tom podzemním vězení. Důsledně se vyhýbal Aragornovu pohledu, když vyprávěl, co se přihodilo. Přesto mu bylo z jeho reakce jasné, že ho tato zpráva ani v nejmenším nepotěšila. Snad proto se tenkrát přidal ke Společenstvu.

Při první příležitosti si s ním promluvit o samotě se ho Aragorn zeptal, jestli už se konečně poučil. Legolas mlčel a jen se na něj zamračeně díval, což ho zřejmě popudilo.

´Pokud na tebe spolehnouti se nemohu, pak pro tebe ve Společenstvu místa není, Legolasi! Stačí mi, že se o čtyři Hobity postarati musím, nehodlám ještě naivní elfské princátko hlídati!´

´Toho také zapotřebí nebude!´ zareagoval Legolas podrážděně.

´V to doufám!´ odvětil Aragorn stroze.

Po celou dobu, kdy putovali se Společenstvem a bojovali bok po boku, mezi nimi byly větší či menší neshody, ale protože princova obratnost s lukem a dýkami se ukázala být více než užitečná, Aragorn ho vedle sebe trpěl.

Když byl pak Prsten moci konečně zničen a opět všude zavládl mír, přiznal se mu Aragorn několik dní po své korunovaci, že jen díky jeho schopnosti vidět i v obyčejných věcech kolem sebe krásu a kouzlo, dokázal překonat své obavy a občasné pocity beznaděje. Legolas ho s lehkým úsměvem na rtech poslouchal. Byla to právě tato jeho schopnost, která během těch let zapříčinila většinu jejich konfliktů.

´Tedy ses poučil?´ zeptal se ho, jakmile domluvil.

Aragorn se zasmál svým bohatým smíchem, který byl tak vzácný jako hřejivé paprsky slunce v Mordoru, a také tak příjemný.

´Poučil jsem se, že neradno jest princátek elfských podceňovati!´ odsekl se škádlivým zablýsknutím ve svých šedých očích a znovu se rozesmál.

Princ se pousmál a přitom si vzpomněl, kolikrát jim odhodlání a vytrvalost tohoto muže zachránila život. A ačkoli se navenek mohl jevit hrubým a bezohledným, věděl, že pod tou drsnou slupkou skrývá dobré a po lásce toužící srdce.

´Aa´ lasser en lle coia orn n´omenta gurtha (Ať listy stromu života tvého nikdy neopadají),´ rozloučil se s ním, načež se obrátil k odchodu.

´Feitha (Počkej)!´ zvolal Aragorn a on se k němu otočil s němou otázkou jasně vepsanou ve tváři.

´Uuma auta am´, mellonamin (Neodcházej ještě, příteli můj)!´

Legolas se na něj překvapeně zahleděl. ´Nač otáleti zde, Aragorne? Já do Mirkwoodu navrátiti se musím, neb tam patřím.´

Muž mu položil ruku na rameno. ´Legolasi, dobře víš, že tam jen smutek tebe očekává. Nic a nikdo, dokonce ni ty, lesům těm krásu jejich někdejší navrátiti nemůže.´

Princovy oči se naplnily bolestí, ale neodporoval, a tak Aragorn směle pokračoval.

´Tys život svůj kdysi riskoval, bys zvířete pouhého zachránil…´

´A ty se mi pro to nyní posmívati chceš?´ přerušil ho Legolas dotčeně a setřásl jeho ruku.

´Myslím, že za tu dobu jsi mne již dosti poznal, Legolasi, než abys cos takého vážně mínil. Já jen otázati se chtěl, zda bys též mne zachrániti ochoten byl.´

´Kdykoliv,´ odvětil mu bez rozmýšlení.

´Tedy zůstaň. Já zvyklý nejsem králem býti a ani jsem po tom nikdy netoužil, však vyhnutí není. Cítím nicméně, že s tebou v blízkosti své bych se povinnosti této se ctí zhostiti mohl…´

Legolas dlouze mlčel. Když opět promluvil, byl jeho hlas plný lítosti. ´Odpusť, však ač město tvé, Minas Tirith skvostné jest, Elda by v něm žíti nemohl. Potřebuji volný prostor a lesy a potoky… Připadal bych si jako zvíře, jež do klece zavřeli…´

Mimoděk se mu vybavil jeho pobyt v podzemní kobce a on se slabě zachvěl.

Aragorn se chápavě usmál. ´Věř, že i já se tak občas cítím, a proto bych cos takého od tebe nikdy nepožadoval. Nikoliv, mellonamin (příteli můj), já tobě Jižní Ithilien věnovati zamýšlím, kde ty lordem bys byl.´

Princ si nevěřícně prohlížel Adana před sebou. Lesy Ithilienu pro něho měly vždy zvláštní přitažlivost, i když ho nikdy ani náhodou nenapadlo, že by o tom mohl Aragorn vědět. Dlouho bojoval sám se sebou, smysl pro povinnost se v něm mísil s touhou po kráse a klidu, až nakonec podlehl a souhlasil, že dokud bude Aragorn živ, zůstane. Možná to od něho bylo zbabělé a sobecké, ale v tu chvíli měl už dost válčení a umírání, byl unavený a skleslý a neměl dost sil, aby se vrátil do zničených a pustých lesů Mirkwoodu.

Kdykoliv pak do nich později zavítal, zdálo se mu, jako kdyby už tam nebyl vítán. Mlčely, jako kdyby mu chtěly dát najevo, že tam nemá co pohledávat, jako kdyby mu chtěly připomenout, že je kdysi zradil…

„Legolasi?“

Dotyk Lidianniny drobné ruky na jeho ho probral ze vzpomínek. Přinutil se na ni usmát, aby zaplašil její obavy.

„Iluve naa tereva, Lidianna, amin naa yassen lle (Všechno v pořádku jest, Lidianno, jsem tu s tebou).“

Povzbudivě stiskl její dlaň a opět pokračovali v cestě.