Lídě připadalo, že nikdy v životě nebyla tak zmrzlá jako nyní. Ruce a nohy už ani necítila, krev v jejích žilách se snad proměnila v led. Přitiskla se k Legolasovi, aby se u něho ohřála, avšak ani to nepomohlo. K jejímu překvapení byl totiž stejně prochladlý jako ona. Pohlédla vedle sebe, přímo do jeho nehybných modrých očí a polekaný výkřik jí odumřel na rtech.
„Rozhodnutí učiněno bylo a neměnným jest!“ zahřímal Lórien, jeho hlas sílil, až se stal ohlušujícím. „A ty následků jeho nésti nucen budeš!“
Nato se vše roztříštilo v oslepující explozi světla.
Dívka se posadila a chvějícími se prsty pohladila princovu tvář. Jeho kůže měla nepřirozeně bílý odstín.
„Legolasi!“ vypravila ze sebe přiškrceně.
To zvolání ho probralo z reverie. Jeho oči se na ni zaměřily, na rtech se mu objevil náznak úsměvu.
„Quel amrun, Lidianna (Dobré ráno, Lidianno).“
Zvedl se do sedu a přitiskl ji k sobě.
„Lava amin urn lle, aier (Nech mne, bych tebe zahřál, malá).“
Jeho dlaně jí přejížděly po zádech, zahřívaly její ztuhlé svaly, jeho ústa laskala její krk.
„Legolas… lle naa tereva (Legolasi... jsi naživu)!“ vyhrkla nadšeně, v jejím tónu byla patrná úleva.
Zasmál se. „Samozřejmě, že jsem. Pročpak bych býti neměl?“
Potřásla hlavou, její dřívější obavy se jí nyní zdály přehnané. „Měla jsem divný sen… bála jsem se o tebe…“ odvětila vyhýbavě.
„A čehožpak se tobě zdálo?“ zeptal se zvědavě.
„Vlastně už ani nevím,“ odbyla ho. „A tobě se nezdálo nic?“ snažila se odvést pozornost od sebe.
„Já o tobě snil. Ty v nebezpečí ses ocitla a v moci mé tebe zachrániti bylo. Pokud se toho, čeho drahým mi jest, vzdáti dokáži…“ odmlčel se.
Pousmála se. „A udělal jsi to?“ Její tón byl vážný.
„Mohla bys snad o tom pochybovati?“ Něžně ji pohladil po vlasech. „Já bych tebe i za brány Síní Námových následoval, kdyby vyhnutí nebylo.“
„Opravdu?“ Objala ho kolem pasu, tvář schovala na jeho hrudi. „Proč bys to dělal?“
„Neb život svůj bez tebe si již představiti nedokáži.“
Nimloth seděla v koutu zahrady stranou od ostatních a nepřítomně pozorovala východ slunce. Celá obloha byla zakrytá ocelově šedými mraky, pouze nad obzorem byly protrhané a pronikalo jimi temně rudé světlo. Připomínalo jí to krev valící se z otevřené rány... V minulosti ošetřila hodně zranění z bitev, avšak s tím, které sama utržila, si rady nevěděla.
Znovu se jí vybavily události po Thranduilově odjezdu...
… První dny probíhaly v relativním poklidu, jako kdyby se vůbec nic mimořádného nepřihodilo. Ovšem jak se brzy ukázalo, byl to pouze klid před bouří. A ta vypukla, jakmile při jedné z jejich obvyklých společných večeří vyslovila Thranduilovo jméno. Glorfindel zareagoval nečekaně prudce.
„Již sdělil jsem tobě, že o něm hovořiti nemíním! Co mě se týče, on mrtev jest, a ty nejlépe bys učinila, kdybys o něm podobně smýšlela!“
Nimloth odložila příbor, veškerá chuť k jídlu ji náhle opustila.
„Já doufala jsem, že s odstupem času ty na záležitost tuto jinak nahlížeti budeš. Vždyť on přítelem tvým nejlepším vždy byl, po boku jeho jsi často bojoval a jedině s ním jsi se ještě smáti dokázal. Cožpak toho všeho tak lehce zahoditi dokážeš?“
Lord položil pečivo, které jedl, a zamračeně se na svou sestru zadíval.
„Zdá se tobě, že toho pro mne lehkým jest?! Však cesty jiné není! A pokud přátelství našeho obětovati nutné jest, bych tebe před ním ochránil, já váhati nebudu!“
„A kdo od tebe oběti takovéto požaduje?!“ Nimloth vstala od stolu, byla příliš rozrušená, než aby mohla zůstat sedět. „Proč proti vztahu našemu toliko namítáš? Vždyť Thranduila pouze jako přítele svého znáš, tak kterak věděti můžeš, že bych s ním šťastnou nebyla?!“
Zamračil se. „Ty vždy jsi mi důvěřovala, Nimloth. Proč tedy i nyní slovu mému věřiti nemůžeš a po důvodech se tážeš?“
Popošla až k němu a položila mu ruku na rameno.
„Neb nyní se o budoucnost mou jedná, toror´amin (bratře můj). Já nikdy neslyšela jsem tebe o Thranduilovi cos špatného říci, nechápu tedy, čeho tobě na něm toliko vadí. Čehož přede mnou skrýváš?“
Glorfindel si nalil víno a zhluboka se napil. Nechtěl sestře ublížit víc, než se už stalo, jak jinak ji má ale přesvědčit, aby se od krále držela dál? Nerozhodně si pohrával s číší v ruce.
Nimloth vycítila jeho váhání. Posadila se k němu a zlehka ho pohladila po ruce, již měl opřenou o stůl.
„Toror´amin, mani naa ta? Nyara amin (Bratře můj, čehož to jest? Pověz mi).“
Dlouho mlčel. Až když už to chtěla vzdát a chystala se prolomit ticho v místnosti, konečně promluvil.
„Ta marte an luume´n´ala (Stalo se toho před dávnou dobou)...“
Nimloth tiše naslouchala Glorfindelovu vyprávění. Zřejmě očekával, že ji ten tragický příběh odradí, místo toho pocítila k Thranduilovi ještě větší náklonnost než předtím. Bylo zřejmé, že je schopen lásky a je připraven za ni i bojovat. Stejně jako byl ochoten bojovat pro ni...
„... nyní snad již rozumíš, proč by ses mu vyhýbati měla! On každého, kdož miluje ho, zahubí!“ dokončil zlatovlasý lord své povídání a upřeně se zadíval na svou sestru. Byl připraven na slzy, ale ona se na něj zcela nečekaně pousmála.
„A tohoto mne tak šokovati mělo, toror´amin? Vyprávění tvého pouze mi potvrdilo, že Thranduil mužem tím jest, po jehož boku já žíti chci. Díky tobě však nyní lépe správání jeho porozuměti mohu.“
Glorfindel vytrhl svou ruku z jejího jemného sevření. „Tys o rozum zcela přišla, ai´seler´amin (sestřičko má)! On tebe zničí, pokud jemu se poddáš! A toho já nepřipustím!“ zvolal hněvivě.
„Tedy vskutku až do krajností zajíti hodláš?! Ty s ním usmířiti se v plánu nemáš, není-liž pravda?!“ obvinila ho prudce.
Znovu se napil, aby spláchl tu hořkou pachuť jejich hádky. „Já nikdy jsem cos takého ni netvrdil! Tos leda ty možná doufala, že mne přesvědčiti dokážeš! Však já bratrem tvým jsem, a proto postarati se o tebe musím! A toho též činím!“
Tím považoval celou debatu za skončenou a ačkoli i jeho veškeré myšlenky na jídlo opustily, chopil se znovu rohlíku a pustil se lačně do něj, jako kdyby tak chtěl ukázat, jak málo mu na té záležitosti záleží.
Nimloth však byla jiného názoru. Popuzeně vyskočila ze židle.
„Jediné, čeho činíš, jest, že život můj nyní říditi chceš! A já, ač tebe v úctě chovám a jakkoli tebe miluji, si tohoto líbiti nenechám! Nemohu...“ Z jejích fialkových očí skanulo několik slz. „Pokud toto slov posledních tvých bylo, já na vybranou nemám... odcházím...“
Se skloněnou hlavou se vydala ke dveřím. Hrozně moc ji bolelo opustit svého bratra, který ji celý život chránil a staral se o ni, takovýmto způsobem, ale neviděla jiné východisko. Nedokázala se vzdát své lásky k Thranduilovi... ani kvůli němu ne. U dveří se zastavila a otočila. Glorfindel seděl bez hnutí, oči upřené na protější zeď, kde visela obrovská neuvěřitelně detailně vyvedená tapisérie. Byla rozdělená na čtyři obdélníky, z nichž každý ukazoval jiný výjev. První znázorňoval Gondolin v celé jeho nádheře, bílé město střežené orly uprostřed vysokých skal, na druhém byl Glorfindel se svým přítelem Ecthelionem, dva velitelé v čele gondolinských armád, na koních a v plné zbroji, jasně se lesknoucí v paprscích vycházejícího slunce, třetí zobrazoval urputný boj Glorfindela se strašlivým balrogem v úzké soutěsce a čtvrtý Gondolin po jeho pádu – zčernalé věže města smutně čnící k nebesům, rozvaliny kdysi mohutných opevnění poseté zakrvácenými těly Eldar i Melkorových služebníků. Tapisérie byla tak jemná, že bylo možné rozeznat dokonce z nich trčící šípy. A nad tím vším se vznášeli draci, kteří svým ohněm ničili poslední dosud netknuté části města. Kouř stoupal vzhůru a částečně zakrýval krvavý východ slunce. Tak skončil pyšný Gondolin...
Nimloth si nebyla jistá, jestli si Glorfindel znovu připomíná ony události, jeho tvář byla oproštěna od všech emocí. Prostě jen hleděl před sebe.
„Glorfindele... cožpak mi ničeho neřekneš?“ Hlas se jí zlomil.
Nepodíval se na ni.
„Že mi toho velice líto jest... Však ni ty mi na výběr nedáváš... Asi mne nenáviděti budeš, však pamatuj, že toho pouze z lásky k tobě činím...“ řekl jí tiše.
Zvedl se a opustil místnost druhým východem, aniž by se jedenkrát ohlédl.
Nimloth stála chvíli na místě. Nerozuměla jeho slovům a trochu ji i překvapilo, že ji jen tak bez protestů nechá odejít. Pak potřásla hlavou. Teď se tím nebude zabývat, na to bude dost času později. Bez dalšího zaváhání se vydala do svých komnat, kde si spěšně sbalila pár nejnutnějších věcí, oblékla si dlouhý kožešinový plášť s kapucí, a zamířila na nádvoří. Kráčela rázně ke stájím, aniž by se rozhlížela kolem sebe, věděla, že by ji ten pohled zabolel. Raději myslela na Thranduila, svého plavovlasého krále a na to, jak to bude krásné, až se zase shledají. Sevře ji ve svém objetí a –
Nimlothiny představy byly hrubě přerušeny dvojicí vojáků, jež ji bez jediného slova popadla a nedbajíce jejích protestů ji odnášela zpátky do paláce. Ze všech sil se jim pokoušela vysmeknout, avšak její snaha byla marná, stejně jako její hlasitý křik. Nakonec se přestala bránit a nechala se nést chodbami. Bylo jí jasné, že za tímhle vším je její bratr, jak dokládalo i to, co jí předtím řekl, jenom ještě netušila, co má v úmyslu. Nemůže jí přece zabránit v tom, aby se s Thranduilem setkala! I kdyby ji držel pod zámkem a nebo dal hlídat, dříve či později si najde způsob, jak odtud uniknout. A pokud by bylo potřeba, pořád ještě může zkusit přivolat Thranduila. Glorfindel se s ním na dálku dorozumíval poměrně často, tak proč by nemohla i ona. Bylo od něj opravdu pošetilé si myslet, že je dokáže tak snadno rozdělit!
Vojáci se zastavili před jedněmi dveřmi a bez dlouhých okolků ji strčili dovnitř. Nimloth se okamžitě ocitla v naprosté tmě. Než se stačila vzpamatovat, zaslechla zarachocení klíče v zámku a pak už jen rychle se vzdalující kroky. Volala za nimi, ale buď ji neslyšeli nebo se ji rozhodli ignorovat. Po chvilce zmlkla.
Opatrně popošla dopředu, tam, kde tušila dveře, ruce měla napřažené, tělo strnulé napětím. Když na něco narazila, zkoumavě po tom přejela prsty. Cítila strukturu dřeva, vzápětí nahmatala i kliku a ačkoli věděla, že je zamčeno, stejně s ní zoufale zalomcovala. Samozřejmě se nic nestalo. Pomalu se tedy vydala dál, jednu ruku tiskla ke stěně, druhou držela nataženou před sebou. Netrvalo dlouho a opět pod prsty ucítila dřevěné dveře. Povzdechla si.
Z toho, co zjistila, si utvořila přibližnou představu o místnosti, v níž se nalézala. Byla obdélníková, tak čtyři na pět metrů, jediným otvorem ve zdi byly již dobře známé zamčené dveře. Kdyby měla své dýky, mohla by se pokusit je otevřít, ale ty zůstaly spolu se zbytkem jejích věcí na nádvoří. Ztěžka se posadila do křesla, které prve objevila. Vedle něho byl stolek s karafou a pohárem, o kousek dál v rohu se nacházela úzká pohovka. Velký džbán poblíž ní zakončoval vybavení pokoje.
Nimloth sklesle zavřela oči. Takhle aspoň mohla předstírat, že je tma kolem ní jen dočasná. A že když je opět otevře, ihned se rozplyne. Možná by tohle fungovalo u člověka, avšak Eldar ani ve spánku nezavírají oči, není to pro ně přirozené. Ani ona to dlouho nevydržela a za chvíli už se zas svým elfským zrakem pokoušela prohlédnout temnotou. Ale to by dovnitř muselo pronikat aspoň trochu světla, tam však nebylo vůbec nic. Ticho, které v té místnosti panovalo, na ni působilo hůře, než nesnesitelný hluk, rozbolela ji z něho hlava. Připadala si ztracená… zapomenutá… mrtvá.
Glorfindel… napadlo ji náhle.
I přes jisté obtíže se soustředila a brzy ucítila jeho mysl.
*Amin hiraetha, ai´seler´amin (Je mi toho líto, sestřičko má)...* ozval se jeho lítostivý hlas.
*Glorfindel, mankoi naa lle umien sina a´amin?! Faina amin (Glorfindele, proč mi tohoto činíš?! Pusť mne)!*
Nimloth byla lehce hysterická. Jen Elda dokáže pochopit, jak traumatizující je být uvězněn v naprosté tmě. Eldar jsou bytosti, které potřebují volný prostor, potřebují trávu, aby hladila jejich nohy, vítr, aby česal jejich vlasy, déšť, aby omýval jejich tváře… a ze všeho nejvíc potřebují jasné světlo slunce, bledou zář měsíce, nebo aspoň slabý svit hvězd. Jsou jako květiny, které potřebují světlo k životu. A pokud ho nemají, pomalu vadnou...
*Il am´(Ještě ne).*
*Iire san´(Kdy tedy)?* otázala se přiškrceně.
*Iire lle vesta on de Thranduil (Až mi přislíbíš, že se Thranduila vzdáš)!* odpověděl okamžitě.
*Amin n´umuva tanya (Toho neučiním)!* vykřikla zlostně. *N´oio (Nikdy)!*
Na okamžik se rozhostilo ticho. Nejistě se zvedla z křesla.
*Glorfindel (Glorfindele)?* zavolala váhavě.
Najednou se bála, že už ji opustil.
*Amin quenuva yassen lle tul´re (Já s tebou zítra promluvím).*
Nimloth se prudce rozbušilo srdce. On ji tam opravdu hodlá nechat zavřenou! Nejdřív ho chtěla prosit o smilování, pak se ale rozhodla, že mu to potěšení neudělá. Nebude se před ním ponižovat, neukáže mu, jak moc ji to ničí, nedá mu nad sebou tu moc!
*Auta miqula orqu (Běž Orka políbit)!* procedila jedovatě.
Doufala, že veškerá nenávist, kterou ke svému bratrovi v tu chvíli pociťovala, se přenesla přes jejich spojení na něj. Že ji vnímá… a zraňuje ho stejně, jako jeho odporný čin zranil ji.
Pokud tomu tak bylo, nedal na sobě nic znát.
*Amin valina lle tyava quel (Těší mne, že se dobře cítíš),* prohodil skoro škádlivě, než se vytratil.
Zmocnila se jí neovladatelná potřeba křičet. Z frustrace, vzteku, zklamání… jen s obtížemi tu touhu potlačila. Otupěle se svezla na zem, kterou pokrýval měkký koberec. Dlouhé minuty seděla strnule na místě, aniž by se pohnula.
Nakonec zabořila tvář do dlaní a dala se do hořkého pláče. Plakala pro sebe... Glorfindela... jejich rodiče... svou lásku k Thranduilovi… co jen se to s nimi se všemi stalo?
Lída pomalu otevřela oči. Cítila se uvolněná a spokojená, po dlouhé době měla pocit, že se dobře vyspala. Slastně se protáhla, pak se pomalu posadila a rozhlédla kolem sebe. Zvenčí sem pronikaly načervenalé paprsky vycházejícího slunce, které zalévaly celou místnost růžovým světlem. Za oknem poletovaly drobné sněhové vločky, lehký větřík si pohrával s průsvitnou látkou, jež ho zakrývala. Ale ať se dívala, jak chtěla, Legolase nikde neviděla. Úsměv, který se jí po probuzení bez jejího vědomí usídlil na rtech, pohasl, veškerá nálada ji naráz opustila.
Kde je? Přece ji tu nemohl nechat!
„Osta lle (Braň se)!“ ozvalo se náhle ode dveří a než se dívka nadála, rozplácla se o pelest těsně vedle její hlavy sněhová koule.
Polekaně vyjekla. Nevěřícně se zadívala na pobaveně se tvářícího elfského prince, který postával na ochozu, a začala se znovu usmívat.
„Vedle!“ ušklíbla se, nicméně se raději rychle vyškrábala z postele pro případ, že by chtěl svůj útok zopakovat.
„Nikoliv. Já přesně toho zasáhl, na co mířil jsem.“
Lída se spěšně oblékala, ale neodpustila si během toho prostořekou poznámku.
„Jestli tohle netvrdí všichni, co se netrefí!“
„V tom případě překvapuje mne, že jsem slov těchto od tebe včera neslyšel!“ zasmál se Legolas tlumeně.
„Hej!“ zaprotestovala, ale to už se princ sklonil nad vlčetem zvědavě vykukujícím zpod přikrývky, aby zkontroloval jeho ránu. Čistě ji převázal a poté se usadil vedle něho a trpělivě ho krmil.
Dívka si nemohla pomoct, ale něžnost, se kterou o to zvíře pečoval, ji dojímala. Přese všechna svá skeptická a mnohdy krutá slova byl laskavý.
Došněrovala si tmavě modré šaty a poté, co si natáhla boty, připojila se k Legolasovi u stolu. S úsměvem jí podal talířek s koláčky a ona ho váhavě přijala.
„A mě krmit nebudeš?“ zeptala se naoko dotčeně, ale v očích jí hořely veselé plaménky.
„Raděj ne. Ty jistě bys mne pokousala!“ odvětil s předstíranými obavami.
Nabídl si slaný rohlík a pustil se do jídla. Koutkem oka přitom pozoroval, jak se Lidianna uvelebila a bezstarostně se zakousla do sladkého pečiva. Ve tváři měla pokojný výraz, jako kdyby ji vůbec nic netrápilo. Pocítil úlevu. Jakkoli byla jeho oběť těžká, byl rád, že nebyla zbytečná.
„Viděl jsi ten krásný východ slunce?“ otázala se ho znenadání.
Pohled, jenž jí věnoval, byl tak intenzivní, že jí skoro vyrazil dech. „Jistě. Však krása jeho v porovnání s tou tvou pobledla.“
Zčervenala. „Třeba ses špatně díval…“ navrhla rozpačitě.
Jemně ji uchopil za bradu.
„Kterak slunce posouditi může, kterak jasně září?“ prohodil lehce zastřeným tónem a přiblížil svou hlavu k její.
„Jen doufám, že opět se nespálím…“ zašeptal, než spojil své rty s jejími.
Jeho prvotní obavy se naštěstí ukázaly být zcela zbytečné. Jakmile se jí dotkl, pootevřela ústa a on mohl konečně vychutnat to, co mu bylo tak dlouho odpíráno. Hladově prozkoumával všechna sladká zákoutí a aniž by přerušil polibek, přitáhl si ji k sobě blíž. Nebránila se tomu, ani se nezdálo, že by ji jeho blízkost nějak znepokojila. Spíš naopak. Objala ho kolem krku a přitiskla se k němu, jejich polibek se ještě prohloubil. Když se od sebe po nějaké době opět odtrhli, byl jejich dech zrychlený, oči měli zastřené touhou.
Lída si nejistě přejela jazykem po horním rtu a slabě se usmála.
„Ani nevíš, jak moc mi tohle chybělo... Tys mi chyběl...“
Vzal ji do náruče a ona se pohodlně opřela o jeho hruď. Když se jeho paže ovinuly kolem jejího pasu, připadala si naprosto bezpečně. Vzpomněla si na svůj sen.
„Legolasi? Šel bys kvůli mně do Námových síní?“ vyhrkla, aniž by se nad svou otázkou nejdříve zamyslela.
Princ se tiše zasmál. „Pokud projíti se chceš, Lórien tobě prozatím postačí či nikoliv?“
Aniž by počkal na její odpověď, zvedl se a postavil ji na nohy.
„Myslím, že svěřenci tvému trocha vzduchu též neublíží,“ poznamenal při pohledu na neklidné vlče. Vymotal ho z přikrývky a opatrně ho položil na zem. To se ihned pokoušelo postavit na všechny čtyři. Legolas mu v tom jemně zabránil a k jeho nelibosti mu přivázal zraněnou tlapku tak, aby na ni nemohlo došlápnout. Vlče na to reagovalo podrážděným vrčením. Trochu se upokojilo, když ho princ několikrát pohladil po hlavě.
„Pokud ty stále na tom trváš, že o něho se postaráš, jména bys mu dáti měla,“ prohodil k Lidianně, která je oba sledovala s lehkým úsměvem na rtech.
„To asi jo. Ale musím si to nejdřív promyslet.“ Pokrčila rameny nerozhodně.
Zkoumavě si ji přeměřoval. „Já rod Elrondův celý znám, pokud důvodem nerozhodnosti tvé paměť špatná jest.“
Začervenala se, když si připomněla okolnosti pojmenování svého koně, nicméně zamítavě zavrtěla hlavou. „Jestli byl Erestor i tvým učitelem, tak mě to nepřekvapuje. Ale ne, nemám něco takového v úmyslu.“
Vypadalo to, že se mu po jejím ujištění ulevilo. Zvedl z podlahy vlče, které se právě vydalo na průzkumnou výpravu, a pobídl dívku k odchodu. Bez námitek ho následovala. Jakmile však vyšla na ochoz a ovanul ji mrazivý vzduch, zmocnily se jí pochybnosti. Ledové krystalky poletovaly ve větru a štípaly ji do tváří, rozpuštěné vlasy jí povlávaly kolem tváře, sukně okolo ní vířila v divokém tanci.
„Jsi si jistý, že tohle je počasí na procházku?“ zavolala za scházejícím Legolasem.
„Samozřejmě.“
Zastavil se a obrátil se k ní. Využila toho a bezostyšně hltala jeho urostlou postavu oděnou v šedozeleném oblečení, jeho pohlednou tvář rámovanou hřívou plavých vlasů po stranách spletených v copánky. Zastavila se pohledem na jeho špičatých uších a neubránila se pousmání. Vypadal jako bytost z pohádky, elfský princ v celé své kráse… až na to, že tohle nebyla pohádka, ale skutečnost. A tento ellon byl jejím manželem…
„Obav neměj, mezi mellyrn my chráněni budeme,“ ujistil ji. Nezdálo se, že by ho její neskrývaný zájem přiváděl do rozpaků, pokud si ho byl vůbec vědom.
Dívka přikývla a pomalu sestupovala za ním. Počkal, dokud nestanula na schodě nad ním, a pak k ní natáhl ruku. S potěšeným úsměvem ji přijala a zavěšeni do sebe sešli po schodech dolů. Tam Legolas položil vlče na zem, Lídu však nepustil. Beze spěchu kráčeli po křupajícím sněhu směrem k mallornovému lesíku a ačkoli oba mlčeli, nastalé ticho nebylo nijak nepříjemné. Princ se zdál být zcela ztracen ve svých myšlenkách, což dívce v tu chvíli nijak nevadilo. Stačilo jí, že může být s ním. Jeho dlaň, ve které schovala své prochladlé prsty, ji zahřívala, něco v tom nevinném dotyku v ní probouzelo touhu po bližším kontaktu. Několikrát kradmo pohlédla do jeho tváře, on se však díval přímo před sebe, jako kdyby vedle něj ani nebyla. Mermomocí se snažila nenechat si tím zkazit náladu, byl to ale marný boj. Zklamaně sklonila hlavu a tiše si povzdechla.
Co od něj vlastně očekávala? Od chvíle, co se vzali, ho jenom odstrkovala nebo plakala, není divu, že o ni už ztratil zájem. Potom, co se jí opakovaně zdál ten hrozný sen, nabyla dojmu, že je nečeká žádná společná budoucnost… že zaviní jeho smrt… Teprve minulá noc, kdy se její noční můra tak radikálně změnila a získala šťastný konec, jí dodala znovu sílu s těmi vidinami bojovat. Přece nenechá svůj život ovlivňovat nějakými sny! Je dost těžké, že je teď nucena žít tady, daleko od přátel a rodiny, i bez toho, aby se od všech zcela izolovala. Nechtěla strávit svůj život někde v pokoji jen s knihou a sněním o tom, co možná mohlo být. A pokud má Legolas v úmyslu ji nyní ignorovat, je na ní, aby udělala první krok…
Nimloth hleděla do prázdné temnoty před sebou. Její tělo se chvělo potlačovaným pláčem, vlasy jí spadaly přes skloněnou hlavu a skrývaly tak její tvář. Neměla ponětí, jak dlouho už je tu zamčená. Jednou za čas se objevila služebná, která jí otvorem ve dveřích, jehož si předtím nevšimla, podala něco k jídlu a pití a čerstvou vodu. Na její prosby a výhružky však nijak nereagovala a brzy se zase vytratila, zanechávajíce jí napospas té hrozivé tmě. Zprvu se snažila být silná a odolávat, věřila, že ji tam bratr dlouho nenechá. Nyní jí připadalo, že na ni snad zapomněl. Už uplynula celá věčnost od chvíle, kdy se s ní naposledy spojil. Položil jí svou obvyklou otázku a ona se tentokrát neubránila tomu, aby ho nezačala prosit o slitování. Glorfindel byl však neoblomný. A když z ní nedostal odpověď, kterou požadoval, opět se vzdálil. Nimlothin odpor pomalu ochaboval. Marně se pokoušela spojit se s Thranduilem, vzdálenost mezi nimi byla příliš velká, než aby ji dokázala svou myslí překonat.
Možná je to tím, že mu na ní ve skutečnosti nezáleží. Vždyť co pamatovala, její bratr s ním poměrně často hovořil, zatímco dleli každý na svém panství, tak proč jí bylo toto odepřeno? Cožpak jí odtud nikdo nepomůže?
Další vzlyk otřásl jejím zesláblým tělem, žádné slzy ale nezvlhčily její tváře. Plakala tak dlouho, že už žádné neměla. Cítila se unavená, moc si přála, aby to vše konečně skončilo. Její láska k Thranduilovi neuhasla, plamen jejího života však skomíral a ona neměla dost sil odolávat. Nenáviděla sama sebe, že není schopna bojovat za svou lásku, opovrhovala sebou, že hodlá Thranduila zradit, neměla však na výběr.
Pokaždé, když s ní Glorfindel mluvil, rozpoznala smutek za jeho strohými slovy, vnímala bolest, kterou mu jeho kruté chování vůči ní způsobovalo. Věděla, že si myslí, že pro ni dělá to nejlepší, a nebylo způsobu, jak mu vysvětlit, že ji tím akorát ubíjí. Proč nedokáže pochopit, že s Thranduilem má pocit, že opravdu žije?
Avšak ten tu teď není, aby jí pomohl. Je odkázána sama na sebe a musí se rozhodnout... Znovu a znovu se jí vracela jedna myšlenka a pokaždé ji zavrhla… ale pozvolna se s ní smiřovala, jevilo se jí to jako jediná možnost. Sice se jí něco podobného příčilo, nicméně vzdát se Thranduila jí připadalo ještě nemožnější. Byla rozhodnutá udělat cokoli, aby o něho nepřišla, i kdyby to znamenalo porušit dané slovo.
Legolas s Lídou mlčky prošli opuštěnými zasněženými zahradami a vstoupili do zlatého lesa. Třpytivé listy tiše ševelily v lehkém vánku, dlouhá zelená tráva měkce tlumila jejich kroky. A ačkoliv všude jinde bylo téměř šero, zde se slabé sluneční paprsky znásobovaly a díky tomu bylo toto místo prozářené sluncem jako v letním dni.
Dívka se ohlédla, aby zjistila, kde je její chráněnec, a pousmála se, když ho objevila, jak nedaleko nich okusuje stéblo trávy. Po chvilce ho to přestalo bavit a vydalo se k nim. Nevědomky přitom stouplo na křivou větev ležící v trávě a ta se vymrštila, jako kdyby byla hadem a chystala se k útoku. Vlče vykviklo a uskočilo a větev opět klesla bezvládně k zemi. Ovšem vlče už se nenechalo zmást. Nejdříve svého nepřítele z bezpečné vzdálenosti bedlivě sledovalo, pak se opatrně připlížilo a než se jeho protivník na něco zmohl, zakouslo se do něj. Sevřelo ho pevně do zubů a několikrát s ním zatřepalo, než mu připadalo, že už ho ztrestalo dost a zase ho pustilo.
Lída se tlumeně zasmála a Legolas, který se zastavil spolu s ní, aby tento urputný boj sledoval, se také neubránil úsměvu.
„Ro naa astalder (On udatný jest),“ poznamenal, potěšený, že i přes své zranění je vlče velice čilé.
Dívka k němu vzhlédla, mírný úsměv stále ještě krášlil její tvář.
„Tak mu budu říkat! Astalder…“
Sotva vyslovila to jméno, zvíře k ní otočilo hlavu a krátce zaštěkalo, jako kdyby ji chtělo pozdravit.
„Zdá se, že jména tohoto zamlouvá se mu.“
Lída ihned zvážněla. Upřela své oči do princových a sbírala odvahu na to, co měla v plánu. Nejistě si olízla rty, než znovu promluvila.
„A co by se zamlouvalo tobě?“
Naklonila hlavu na stranu a pomalu k němu vztáhla volnou ruku. Stál bez hnutí a upřeně ji pozoroval, což ji příliš nepovzbudilo. Ale nehodlala se tak snadno vzdát. Zajela prsty pod hřívu jeho vlasů a položila je na horkou kůži jeho krku. Pak popošla ještě trochu blíž, až se její tělo zlehka dotklo toho jeho, a jemně si přitáhla jeho hlavu ke své. Nebránil se, a tak se natáhla a uchvátila jeho rty v něžném dlouhém polibku. Ani na tohle však nereagoval. Zklamaně se chystala odtáhnout, když ji jeho paže pevně sevřely kolem pasu a jeho ústa se bez dalších okolků téměř divoce zmocnila jejích. Přitiskla se k němu a rozevřela rty v tlumeném zavzdychnutí, čehož okamžitě využil a svůj polibek ještě prohloubil. Když se jejich jazyky střetly, dívka omámeně přivřela oči. Jeho polibek byl jako oheň, cítila, jak ji stravuje, a přesto ho potřebovala... Potřebovala víc… mnohem víc… potřebovala ho celého…
Mlhavě vnímala, jak ji opatrně pokládá na bujný lesní podrost a pokleká vedle ní. Znovu mu nabídla své rty, ale když se nic nedělo, otevřela oči a znepokojeně se na něj zadívala. Skláněl se nad ní a vypadal nerozhodně. Jednu ruku měl zabořenou v jejích vlasech, druhou poblíž šněrování jejího živůtku, setrvával však bez hnutí a tázavě si ji prohlížel.
„Mani naa raika, Legolas (Není něco v pořádku, Legolasi)?“ zeptala se rozechvělým hlasem. Bála se, že ji odmítne, a odejde pryč. A přitom ho tolik chtěla…
„Manka lye vora amin n´lavuva usin lle sina luume´(Pokud my pokračovati budeme, pak tebe tentokráte uniknouti nenechám).“ Jeho slova zněla varovně, ale nebyla v nich žádná hrozba. Jen prosté konstatování.
Zlehka ho pohladila po tváři.
„Amin uuma irma usin, amin irma lle (Netoužím po útěku, toužím po tobě),“ ubezpečila ho.
Trochu se zamračil. „Uuma tyala yassen amin, Lidianna (Nezahrávej si se mnou, Lidianno)!“
Nemohla mu zazlívat jeho nedůvěru, jenom to dokazovalo, jak moc ho její odmítání zraňovalo. Opět umístila svou ruku na jeho zátylek a stáhla ho k sobě dolů, protože to, co se mu chystala říct, by se styděla pronést jinak než šeptem.
„Amin merna lle tyal yassen amin, maltarenamin (Já chci, aby ty sis hrál se mnou, můj zlatý princi)…“ vydechla, načež začala ústy jemně dráždit citlivou špičku princova ucha.
„Lidianno…“
Jeho hlas byl zastřený, přesto rozpoznala náznak protestu. Položila mu prst na ústa a zamítavě zavrtěla hlavou. Aniž by čekala na jeho reakci, pomalu si rozšněrovala živůtek. S pohledem upřeným na něj se vyzývavě dotkla svého odhaleného hrudníku. Zdálo se jí, že jí studem musí hořet tváře, nikdy se takhle nechovala a nevěděla, co by měla dělat. Nicméně Legolas sledoval její pohyby jako hypnotizovaný, oči měl ztmavlé touhou.
„Amin merna lle, maltarenamin (Chci tě, můj zlatý princi),“ zašeptala naléhavě. „Amin merna tyav lle… amin anta lle… sii´ (Chci tě cítit... Potřebuji tě…teď)…“
Její nestoudná slova ho vybízela… rozpalovala… sváděla… a on byl příliš vzrušený, než aby tomu vábení dokázal odolat. Pomalu, téměř nesměle, přejel dlaní po jejím ňadru, prsty zlehka promnul její bradavku. Když se mu dostalo kladné odezvy, sklonil hlavu a vzal ji do úst. Nejprve ji jen něžně sál, v okamžiku, kdy po ní opatrně přejel zuby, dívka tiše zavzdychala a prohnula se k němu. Její ruce nepřítomně bloudily po jeho zádech, než sjely dopředu k jeho pasu a netrpělivě zaútočily na přezku jeho opasku. Legolas jí při tom byl ochotně nápomocen, a tak se Lídě zanedlouho podařilo zbavit ho zbraní i tuniky. Okouzleně přejížděla po pevných svalech jeho hrudi. To, jak se pod jejím dotykem napínaly, v ní probouzelo ještě větší touhu. Představila si, jak se asi bude pod jejím dotykem napínat docela jiný sval a jaké to bude, až do ní konečně vstoupí, a v podbřišku pocítila slabounké šimrání lehké jako třepot motýlích křídel. Když sjel princ svým jazykem níž, ten pocit zesílil. Na horké kůži jejího bříška kreslil vlhké obrazce a ona se nemohla dočkat, až se přesune ještě o něco níže. Tolik si přála, aby zajel až na její nejintimnější místo… Legolas však nespěchal. Několikrát zabořil svůj jazyk do jejího pupíku, než se vrátil zpátky nahoru, aby se věnoval její druhé, dosud zanedbávané bradavce. Dívka sebou nespokojeně zavrtěla, tolik ho potřebovala na sobě cítit, ale on klečel vedle ní a nevypadal, že hodlá v dohledné době změnit pozici. Frustrovaně zasténala.
„Přestati mám?“ zeptal se jí lehce zadýchaně. Zvedl hlavu a pozoroval ji.
„Děláš si legraci?!“ zaprotestovala podrážděně a snažila se přitáhnout si ho k sobě.
„Prosím?“ nechápal.
„Nemyslíš to vážně, že teď přestaneš, že ne?“ ubezpečovala se a naléhavě přejížděla rukou po jeho břichu. Když ji váhavě posunula o něco níž, mohla se přesvědčit o tom, že jejich laskání ho také nenechává chladným. Tvrdá boule v jeho rozkroku opravdu neponechávala místo pochybnostem. Chvíli ji jemně masírovala, než přesunula ruku na šněrování jeho nohavic a začala ho rozvazovat. Nebránil jí v tom. Brzy ho uvolnila natolik, že mohla zajet rukou dovnitř a laskat hedvábnou kůži jeho mužství. Legolas tlumeně zasténal a několikrát zahýbal svými boky, aby ten kontakt ještě zesílil.
Spokojeně se usmála. Hned se cítila o hodně sebevědoměji, když viděla, jak na něho působí. Ustala v hlazení a opět ruku vytáhla. S přimhouřenýma očima sledovala, jak se slabě zamračil, ale jen do chvíle, než promluvila.
„Proč se nesvlíkneš? Myslím, že ti bude o hodně pohodlněji, když se zbavíš těch těsných kalhot…“ navrhla mu s nevinným výrazem.
Pobaveně se pousmál. „Nemyslím si, že by natolik těsné byly, pokud ručka tvá v nich se zrovna nenachází…“
„Opravdu? Mně se ale zdálo, že moje ruka je v nich více než vítaná…“
Znovu ho pohladila, tentokrát jen přes látku nohavic.
„Zajímalo by mě, jestli moje ústa by byla stejně tak vítaná…“
Princi chvilku trvalo, než mu došel plný význam jejích slov. Oči se mu překvapením rozšířily.
„Naznačuješ snad, že…“ zarazil se, neboť nevěděl, jak by se měl vlastně zeptat.
Škádlivě se usmála. „Svlíkni se a já ti ukážu, co tím naznačuju...“
Samotnou ji překvapilo, kde k tak opovážlivému návrhu vzala odvahu. Ale kupodivu nepociťovala stud ani obavy. Jenom touhu ho konečně spatřit nahého, dotknout se ho, ochutnat ho…
Její smělost ho přiváděla do rozpaků. Náhle mu připadalo, že jeho dosavadní zkušenosti byly pouze chabou přípravou na tento okamžik. Že se teprve teď chystá prožít si své poprvé, plný nejistoty, pochyb a očekávání. Z toho, co až dosud s Lidiannou okusil, bylo zřejmé, že tentokrát to bude jiné. Možná to bylo i tím, že k žádné ze svých předchozích partnerek necítil to, co k této dívce. Ne, že by se nestaral také o jejich potěšení, avšak nedostatek jakékoli reakce z jejich strany v něm veškeré snahy zabíjel. Lidiannina horlivost a nedočkavost v něm naopak probouzely dosud nepoznanou vášeň. Nepochyboval o tom, že měla před ním již jiné muže, a obával se, jestli ji dokáže uspokojit tak jako oni. Jeho zkušenosti s lidskými ženami byly velice omezené, a tak mohl jen doufat, že mezi lidskou a elfskou rasou nejsou až tak zásadní rozdíly. Jak je to vůbec dlouho, co se s nějakou ženou sblížil? Možná už věčnost… Ale nepamatoval si, že by kdy pociťoval takové rozechvění jako nyní. Zdálo se mu, že se krev v jeho žilách proměnila v tekutý kov, který ho zevnitř spaluje, jeho vzrušení bylo tak silné, že by snad jediný její dotyk stačil k tomu, aby dosáhl vyvrcholení. V duchu zaklel. Pouhá představa, že by ho vzala do úst, způsobovala, že byl napjatý téměř k prasknutí. A Lidianna se na něho stále dívala a čekala na jeho reakci. Když se zahleděl na její krásně tvarované plné rty, jeho vzrušení ještě vzrostlo. Nedůvěřoval si však natolik, aby se od ní mohl teď nechat takto laskat. Ačkoliv nikdy nic podobného nezažil, už jen ta myšlenka mu připadala nesmírně smyslná…
Mírně se na Lidiannu pousmál. „Však ty jako žena bys přednosti míti měla. Proč nenecháš mne, bych tobě vysvléci se pomohl a tělo tvé něžnostmi zahrnul?“ navrhnul, aby získal čas.
Souhlasně přikývla, ale než se s jeho pomocí zbavila šatů a bot, ještě jednou ho pohladila. Důkladně.
„Nevím, jestli bych něco takového nazývala zrovna něžným,“ prohodila rozpustile. „Myslím, že by to tvrdostí konkurovalo i elfské oceli…“
Legolas ztěžka polkl. „Neobáváš se tedy, že bych tebe probodnouti mohl?“ otázal se poněkud chraplavě.
„Možná, kdybych byla tvým nepřítelem. Já jsem ale pouzdro, do kterého můžeš svůj meč zasunout…“
„Lidianno…“
Jak je možné, že ho dokáže rozpálit pouhými slovy? Ledabyle odhodil její oblečení na zem a prohlížel si ji, jako kdyby se toho pohledu nemohl nasytit. Ležela před ním na měkké zelené trávě opřená o lokty, zlaté vlasy jí halily holá ramena, její oči měly barvu jako hluboký les. Od onoho dne, kdy ji spatřil spát u řeky, si představoval, jak asi vypadá nahá… a teď měl konečně příležitost to zjistit.
Uchváceně přejížděl dlaní po vrcholcích jejích malých kulatých prsou, přes ploché bříško až k malé houštince medově zbarvených chloupků mezi jejími stehny. Nesměle mezi ně zajel a ona je pro něho ihned bez váhání rozevřela.
„Saes (Prosím)…“
Položila se na záda a přivřela oči. Dech měla zrychlený, tváře zrůžovělé vzrušením, ústa mírně pootevřená. Připadala mu naprosto neodolatelná. Nejraději by se jí hned zmocnil, ale nechtěl to uspěchat, tak dlouho na tento okamžik čekali, že chtěl, aby to stálo za to. Chtěl, aby to pro ně oba bylo nezapomenutelné…
Rychle se vysvlékl ze zbylého oblečení a ladně se přesunul mezi Lidianniny nohy. Prsty něžně rozhrnul její záhyby, byly hebké a bledě růžové jako okvětní plátky růže a i její vůně ho podobným způsobem okouzlovala. Položil dlaně na vnitřní stranu jejích stehen a sklonil hlavu.
Dívka pocítila hebké pohlazení Legolasových vlasů na své obnažené kůži a o chvilku později se neubránila tlumenému výkřiku. Otevřela oči dokořán a trochu nevěřícně hleděla na prince, který se uvelebil mezi jejími stehny a svým jazykem ji přiváděl na samý vrchol blaha. Nejdříve špičkou opakovaně dráždil její pahrbek jemnými vlhkými dotyky, které ji téměř zbavovaly rozumu a způsobovaly, že sebou roztouženě vrtěla, aby ten kontakt prohloubila, a měkce vzdychala. Když pak jazykem zajel dovnitř, prudce se vzepjala a vzrušeně zasténala. Prsty zabořila do jeho vlasů a slabým tlakem si ho přitáhla ještě blíž. Omámeně vnímala, jak se v ní pohybuje sem a tam, a cítila, že to již příliš dlouho nevydrží. Tělo měla napjaté a slabě se chvěla v očekávání.
„Prosím… přestaň…“ zašeptala roztřeseným hlasem.
„Mankoi (Proč)?“
Ustal ve svém laskání jen na tak dlouho, aby se jí zeptal, a hned zas pokračoval v původní činnosti. Zakroužil svým jazykem a Lída byla natolik omámená, že se už nezmohla na žádné protesty. Nechala ho, aby si s ní dělal, co chce. Připadalo jí, jako kdyby se vznášela kdesi nad svým tělem, každý jeho dotyk ji přiváděl blíž k orgasmu, až se to napětí stávalo téměř nesnesitelným.
„Prosím…“ vypravila ze sebe, ale ani ona sama nevěděla, jestli žadoní o to, aby toho nechal a nebo aby nepřestával.
On si každopádně její prosby nevšímal a ještě své úsilí zvýšil. Spokojeně zaregistroval, jak Lidianna zalapala po dechu a celé její tělo strnulo a prohnulo se proti němu. Nato se s hlasitým zasténáním zhroutila zpět na trávu. Několikrát sebou křečovitě trhla, než zůstala bez hnutí ležet. Těžce oddychovala, oči zavřené, na čele se jí leskly drobné krůpěje potu. Legolas si sedl na paty a fascinovaně si ji prohlížel. V ústech ještě cítil její chuť, podivně trpkou a sladkou zároveň, opojnější než dorwinionské víno.
„Legolasi…“ ozvala se zadýchaně. „Tula a´amin … Sana amin sii´ (Pojď ke mně… Vem si mě teď)…“
Princ se nenechal dlouho pobízet. Lehl si mezi její stehna, opřel se o předloktí a se zatajeným dechem do ní začal zvolna vstupovat. Měl v úmyslu postupovat pomalu, ale ona ho objala kolem zad, přitiskla ho k sobě a zároveň se proti němu prudce vzepjala. Tlumeně zasténal, když se do ní ponořil až po kořen. Slastně přimhouřil oči a vychutnával si ten pocit. Vlhko a horko, které ho tak těsně obklopovaly, mu způsobovaly nevýslovnou rozkoš. Mlhavě zaznamenal, že se pod ním Lidianna nedočkavě zazmítala.
„Legolas… bela… saes (Legolasi... Pohni se… prosím)…“ zanaříkala zoufale.
Ustaraně se na ni zadíval. „Amin tyarien lle naik (Působím tobě bolest)?“
Zabořila prsty do svalů na jeho zádech. „N´uma! Amin anta lle ri´ amin gurthuva! Bela (Ne! Potřebuji tě nebo umřu! Hýbej se) …“
„A´maelamin (Milovaná má),“ zašeptal, než se zmocnil jejích úst, a zároveň se začal pohybovat.
Lída vítala každý z jeho přírazů, její jazyk se naléhavě třel o jeho, nehty mu zatínala do kůže na lopatkách. Pokud mu tím působila bolest, nedal to ani náznakem najevo. Možná si toho ani nebyl vědom. Jediné, co vnímal, bylo to, jak se jeho tělo dotýká jejího, jak do ní znovu a znovu vniká, kontrast chladného okolního vzduchu a její horkosti mu přinášel další slastné pocity, stejně jako její jazyk, který se v divokém tanci ovíjel kolem toho jeho. Když ho objala nohama kolem pasu a on do ní pronikl ještě hlouběji než předtím, neubránil se zasténání.
„Lidianna… mani naa lle umien a´amin (Lidianno... Čehož mi to činíš)?“ zamumlal sotva slyšitelně.
„Amin karnelien a´lle (Miluji se s tebou)…“ vypravila ze sebe s námahou. I ona měla problémy s dechem, hlava se jí točila a způsob, jakým se v ní pohyboval, ji téměř zbavovala vědomí. Nebyla schopna vnímat nic kolem sebe, soustředila se pouze na rozkoš, kterou jí způsoboval, připadalo jí, jako kdyby se řítila po nějaké spirále směrem vzhůru, stačilo už jen tak málo… Její prsty se zabořily ještě více do jeho zad, její boky se vlnily proti jeho v nějakém zběsilém rytmu, tělo se jí chvělo nenaplněnou touhou.
„Legolas… saes (Legolasi... prosím)…“ zasténala zastřeným hlasem. „Ner (Víc)!“
Zachytil její naléhavý tón a potěšeně se pousmál. Moc by se mu líbilo ji ještě déle trápit, ale i on byl příliš blízko vyvrcholení. A tak uposlechl. Pevněji sevřel její boky a začal do ní pronikat krátkými prudkými přírazy. Byla tak horká a těsná a on se nemohl nabažit toho, jak se jeho mužství otírá o její sametové stěny. Její vzrušené vzdychání ještě umocňovalo jeho vzrušení. Nevědomky zrychlil své pohyby a Lidianna se ihned přizpůsobila jeho rytmu. Hleděla na něho rozšířenýma očima, ve kterých se odrážely jeho vlastní pocity…
Princ se do ní ještě několikrát ponořil a pak strnul. Celé jeho tělo se napjalo, aby se o chvilku později roztřáslo intenzitou jeho orgasmu. Mlhavě vnímal, jak ho k sobě Lidianna přivinula a držela ho v náručí, dokud jeho chvění neustalo. Chtěl se z ní hned zvednout, ale nepustila ho.
„Uuma auta am´ (Nechoď ještě)…“
Nemusela ho dlouho přemlouvat, cítil se příliš spokojený tam, kde se zrovna nacházel. Přenesl váhu na lokty, aby Lidiannu nerozmačkal, a něžně ji políbil na rty. Jeho oči byly plné úžasu a okouzlení, až se neubránila úsměvu. Sama byla ale také bez dechu a uchvácená tím, co právě prožili. Nikdy předtím nezažila tak intenzivní syrovou rozkoš, nikdy předtím neměla pocit, že snad přijde o rozum slastí. Nikdy předtím nikoho takhle nemilovala…
Láskyplně pohladila Legolase po zádech a když se sehnul a zasypal její tvář drobnými polibky, nedokázala to již déle skrývat.
„Amin mela lle (Miluji tě),“ pronesla rozechvěle.
Srdce se jí sevřelo úzkostí, když se od ní odtáhl. Vstal a upřel svůj pohled kamsi do dáli. Jeho výraz byl najednou vážný a chladný jako zimní ráno.
„N´uma ta, Lidianna (Toho nečiň, Lidianno).“
Posadila se a ztěžka polkla. Něco jí říkalo, ať mlčí, ale chtěla si být jistá. Potřebovala si být jistá. Nejistě si olízla náhle suché rty.
„Mankoi naa lle nyarien sina (Proč to říkáš)?“
Krátce na ni pohlédl, než se opět odvrátil.
„Ten´amin uuma mela lle, Lidianna. Amin malia ten´lle, nan´tanya naa ilya (Neb já tebe nemiluji, Lidianno. Záleží mi na tobě, však toť vše).“
Jeho slova zněla naprosto neosobně. Dívka zdrceně sklonila hlavu. Cítila se tak poníženě a odstrčeně! Co od něj vlastně očekávala? Opravdu věřila, že její city opětuje? Skutečně si myslela, že o ni stojí?
„Amin hiraetha (Mrzí mne toho)…“
Jeho tichý hlas ji probral. Trhla sebou, jako kdyby ji uhodil, nestála o jeho soucit! Jeho omluva ji zranila snad ještě víc než jeho odmítnutí.
„Ta naa quel sint sina (Je dobré to vědět)!“ odvětila prudce.
Její vztek ji na chvíli zachránil, ale věděla, že nebude trvat dlouho a změní se v záplavu slz. Rázně se proto zvedla ze země a spěšně se oblékla. Po celou tu dobu stál Legolas bez hnutí a teprve když Lidianna odběhla pryč, pomalu se posadil na trávu. Byla ještě zválená od jejich milování a ten pohled ho hluboce zabolel. Nemohl ale jinak. Nebylo by čestné požadovat po ní city, které nemínil nikdy opětovat, přinejmenším ne veřejně. Vždyť jakmile by zjistila, jak velmi mu na ní záleží, jistě by se toho snažila využít ve svůj prospěch. Možná ne vědomě, ale o to krutější by byla její hra. A on neměl v úmyslu dát jí nad sebou takovou moc.
Zarmouceně sledovala scénu před sebou, po tvářích jí kanuly stříbrné slzy. Dívala se, jak Lidianna utíká pryč od toho, komu dala své srdce, Astalder za ní kulhal tak rychle, jak to jen na třech tlapkách dovedl.
Nevěřícně zavrtěla hlavou. Ještě před chvilkou byli oba tak šťastní a spokojení… proč se Legolas stále bojí přijmout něčí lásku? Proč cítí potřebu odehnat od sebe ty, kterým na něm záleží? Opravdu věří, že by ho Lidianna zranila? Cožpak netuší, že on jí tu moc nad sebou už nevědomky dal? Už tehdy, když na ni poprvé pohlédl, byl ztracen. Proč nedokáže pochopit, že jeho láska k ní ho neučiní zranitelnějším ale naopak silnějším? Teď ale ještě nenastala chvíle, kdy to pochopí. Potřeboval čas, aby se s tím vším vyrovnal, jenže toho bylo zoufale málo…
Bylo jí jasné, co musí udělat. Věděla, že si tím opět vyslouží bratrův hněv, avšak neviděla jiné východisko. Soustředěně přimhouřila své stříbřité oči.
Když je znovu otevřela, měly barvu letní oblohy. Pohodila svými dlouhými plavými vlasy a rozběhla se směrem, kam předtím zmizela Lidianna.