XXIX. kapitola

    Nimloth užasle zírala na tmavovlasého lorda před sebou. Její první myšlenkou bylo, že si ji akorát dobírá, a tak se nuceně usmála.

„Netušila jsem, že šprýmařem jste, lorde.“

„Toť žertu není, Nimloth,“ ubezpečil ji Gildor. „Já chci, by ses ty chotí mou stala.“

Její úsměv zmizel stejně rychle, jako se objevil. Nejistým pohledem zalétla k pootevřeným dveřím do královy pracovny. Naštěstí nic nenasvědčovalo tomu, že by si byl Thranduil jejich přítomnosti vědom.

„Žádost Vaše mne velice zaskočila, lorde…“ pokoušela se Nimloth získat čas, aby si promyslela, co říct, ale on ji ani nenechal domluvit.

„Pročpak to, Nimloth? Nebylo snad z činů mých zřejmé, že zájmu o tebe mám?“

Opět se jí zmocnil nepříjemný pocit, že si s ní hraje jako kočka s myší. Zalitovala, že přijímala jeho pozornost.

„Neočekávala jsem však, že zájem Váš natolik vážný jest…“ bránila se chabě.

„Vskutku?“ Jeho výraz byl skeptický. „Tedy zvyklá jsi, že muži tobě se dvoří, avšak o ruku tvou nežádají?“ podotkl lehce. Z jeho úst to vyznělo skoro jako urážka.

„Nemohu za to, že žádný z nich se bratra mého požádati neodvážil,“ odvětila s jemným nádechem ironie. Doufala, že Gildor nyní odejde, aby jí dokázal, že on mezi takové nepatří, a ona bude mít příležitost mu uniknout.

Jako kdyby znal její úmysly, pomalu zavrtěl hlavou. „Já již s bratrem tvým jsem hovořil…“ naznačil tajuplně.

Tedy o tomto spolu v soukromí promlouvali? Na okamžik znervózněla, než si řekla, že je to Glorfindel, o kom je tu řeč. A ten by nikdy za jejími zády nerozhodoval o její budoucnosti. Tím si byla zcela jistá.

„Ano?“ Tázavě pozvedla obočí a snažila se vypadat mírně znuděně.

Na Gildorových rtech se opět objevil náznak úsměvu, jako kdyby snad udělala něco, co ho pobavilo. „Nezajímá tebe, kterak rozmluva naše dopadla?“

Jeho tykání ji popouzelo, což bylo určitě jeho záměrem, navozovalo nepříjemně intimní atmosféru, které se snažila bránit.

„Nepochybuji o tom, že mi toho laskavě sdělíte.“ Její tón byl přehnaně sladký, stejně jako její pousmání.

„Bezpochyby.“

Ještě chvíli ji nechal tápat. „Tedy věz, že on souhlasil,“ oznámil jí nakonec.

„Cože?!“ vykřikla rozrušeně. Veškerý její předstíraný klid vzal za své.

„Očekávala jsi snad, že proti mně námitek míti bude?“ dobíral si ji. „Však ni toho by mi nezbránilo se o tebe ucházeti,“ dodal tvrdě.

„Cožpak on názoru mého též v potaz nebral?“ vypravila ze sebe Nimloth šokovaně.

Neodpověděl hned. „On souhlasu svého dal, však sdělil mi, že ty v záležitosti této slova posledního míti budeš,“ prozradil jí posléze.

Viditelně se jí ulevilo. A okamžitě se zastyděla, že mohla, byť jen na okamžik, o svém bratru pochybovat.

„Zároveň však ujistil mne, že zde nikoho jiného není.“

Gildor se podíval směrem k nedovřeným dveřím a tázavě pozvedl obočí. „Či snad jest? Možná sděliti bych mu měl, že mýlil se.“

Nechápala, jak jí s tak nevinným výrazem může vyhrožovat. Nejhorší bylo, že se proti tomu nemohla nijak bránit.

„Samozřejmě, že nemýlil se,“ ubezpečila ho s přemáháním. Jak ráda by mu vmetla do tváře, že se o ni Thranduil uchází, ale cítila, že nemá právo něco takového tvrdit. Sice o ni projevil zájem, to ano, ale nikdy nebyla řeč o nějakých závazcích. Ne, že by je požadovala, jenom si přála být s ním…

„Kterak odpověď tvá tedy zní?“ naléhal Gildor, když stále mlčela.

Ani nevěděla, proč ho hned neodmítla. Čišely z něj vnitřní síla a sebejistota, které jí imponovaly, a i když ji jeho lehce arogantní vystupování provokovalo, nedivila se mu. U někoho jeho postavení to nebyl tak ojedinělý jev.

„Nabídka Vaše mi vskutku lichotí, lorde…“

Uchopil ji za ruku. „Zdvořilostí zanechme, Nimloth. Ty nepřipadáš mi jako někdo, kdo etiketou se vždy řídí. Ne, že bych toho chybou shledával,“ dodal dřív, než se stačila ohradit. „Již unaven jsem ellith, jež pouze toho, čeho se patří a čeho se od nich očekává, říkají. Netoužím po tom míti po boku svém loutku bez života …“

Naklonil se k ní a jeho horký dech ji polechtal na uchu. „…bez vášně.“

Ztěžka polkla. Přes své sebezapření nemohla popřít, že ji jeho slova a blízkost rozechvěly. Připadala si tak slabá. Věděla, že by se od něj měla co nejrychleji dostat pryč, ale najednou nebyla schopna se hnout z místa.

„Nimloth…“

Jeho šepot v ní proti její vůli vzbuzoval podivné představy. Přivřela oči a nechala se unášet tím konejšivým zvukem. Nicméně když jeho prsty začaly jemně laskat špičku jejího ucha, uhnula před tím dotykem.

„Proč se tomu bráníš, Nimloth? Vždyť víš, že mou býti chceš…“

Odmítavě zavrtěla hlavou. Z jeho dosahu ale neustoupila. Konečkem prstu přejel po jejím spodním rtu.

„Ústa tato pro líbání stvořena byla…“ Zlehka se otřel svými rty o ty její. „Již jich někdo líbal, Nimloth?“

V překvapení rozevřela oči dokořán, jen aby se vzápětí zamračila. „Otázka Vaše zcela nevhodnou jest, lorde, a rovněž tak chování Vašeho!“

Položil jí ukazováček na rty. „Ššš, Nimloth. Žádných zdvořilostí, žádného předstírání. Čehožpak se obáváš?“ Zkoumavě si ji prohlížel. „Že by tebe Glorfindel natolik bedlivě střežil, že by se žádný tebe políbiti neodvážil?“

Zčervenala. „Prosím…“

Potěšeně se usmál. „Kterak rád bych tohoto jako prosby o políbení bral. Však já trpělivým býti dokáži, Nimloth. Věřím, že ty za mnou přijdeš… a nabídky mé přijmeš.“

Trhla sebou, jako kdyby ji uhodil. „Víra Vaše vskutku zarážející jest, lorde! Jediné, čeho Vám přislíbiti mohu, jest, že nabídky Vaší zvážím.“

„Více od Vás ve chvíli tuto ni nežádám…“ vysmíval se jí tou zdvořilou frází. A zároveň bylo z jeho slov zřejmé, že příště bude chtít mnohem víc. „Dovolte mi nyní, bych Vás k lordu Glorfindelovi zpět doprovodil, jistě si již starostí o Vás činí. Tedy pokud důvodů zde déle setrvávati nemáte.“

Jeho šedé oči ji vyzývaly, aby mu zkusila vysvětlit, proč by se tam chtěla ještě zdržet.

„Nikoliv, lorde.“ Nimloth se přinutila k úsměvu. „Ohleduplnost Vaše obdivuhodnou jest.“ Náznak sarkasmu zbarvil její slova.

Gildor jí nabídl rámě a ona se do něj zavěsila. Beze spěchu ji odváděl pryč. Mezi dveřmi se na ni pousmál.

„Já ohleduplný natolik budu, že před lordem Glorfindelem pomlčím o tom, kde tebe nalezl jsem. Mně přehnaně podezíravým se zdá a pocitu mám, že sdělení toho pramálo by jej potěšilo. Jeden by se lecčehos domýšleti mohl…“

Nimloth se nelíbilo, jak s ní manipuluje. Pokud ví o ní a Thranduilovi, tak proč má o ni ještě zájem? Jak si pak může myslet, že má u ní naději?

„Toť bezpochyby mohl. Pozoruhodné jest, že Vy takto podezíravým nejste, lorde.“

„Já ve zvyku mám, podezření svých si nejprve ověřiti, než na základě jejich jednati počnu. Však skutečností některých mysli mé netrápí, neb rázu pouze přechodného jsou.“

Jistota, s níž mluvil, ji znepokojila. Jako kdyby měl už ve všem jasno a naprosto bezpečně věděl, co podniknout, aby dosáhl svého. A nikdo, ani ona, mu v tom už nemohl zabránit…

Král sledoval scénu před sebou a mimoděk sevřel ruce v pěst. Pohled na toho namyšleného lorda, jak mu přímo před očima svádí Nimloth, ho přiváděl k zuřivosti. Jediné, co mu bránilo, aby se nevřítil dovnitř a nevyřídil si to s ním hned na místě, byl fakt, že měl Glorfindelův souhlas se o ni ucházet. I když pochyboval, že by toho potěšilo, kdyby viděl, jak jeho sestru osahává! Jak mu to Nimloth může strpět?! Chová se, jako kdyby mezi nimi vůbec k  ničemu nedošlo! Copak to pro ni nic neznamenalo? Zahrávala si s ním snad pouze?

Když ji spatřil v knihovně, domníval se, že přišla za ním, teď se mu spíš zdálo, že chtěla být o samotě s Gildorem. Odložila ho snad stejně jako odložila barvy Eryn Lasgalen? Znamenalo to, že se dnes oblékla do modré a stříbrné, že už s ním nechce mít nic společného?

Marně čekal, že se vrátí do jeho království, jak mu slíbila při odjezdu. Každý nový den však byl jen dalším zklamáním. Ona se neobjevila. Pokud jí Glorfindel bránil v odjezdu, proč mu nevzkázala? Co se událo? Co s ní Glorfindel provedl? Nimloth, kterou znal, byla plná vášně a odvahy, elleth, na niž hleděl teď, byla pouze jejím stínem. Co se stalo s ohněm, který v ní tak jasně hořel? Co se stalo s city, které myslel, že k němu chová?

Pozoroval, jak zavěšeni do sebe odchází, u dveří se ještě na chvíli zastavili a něco si důvěrně sdělovali. Nedokázal sice zachytit, o čem hovoří, ale náznak úsměvu na Gildorově tváři dával tušit, že je to příjemná konverzace. Zatnul zuby.

Jestli si ti dva myslí, že bude jen přihlížet tomu, jak z něho dělají hlupáka, tak se mýlí! On je tu přece králem a něco podobného si nenechá líbit!

Lída vytáhla šípy z provizorního terče pověšeného na větvi a zasunula je do toulce. Po několika hodinách lukostřelby přerušených jen krátkou přestávkou na oběd, kdy se neopomněla přesvědčit, že vlčeti nic neschází, ji paže a ruce neskutečně bolely. Na ukazováčku se jí udělal puchýř, ramena měla ztuhlá námahou, přesto nepolevovala. I když princ dvakrát navrhl, aby si odpočinula, že budou pokračovat druhý den, neustávala v tréninku. Posléze to vzdal a kromě občasných rad mlčel. Opíral se o strom a dívce chvílemi připadalo, že ji snad už ani nevnímá. Jen jeho připomínky svědčily o opaku.

Lída si vlastně nebyla jistá, proč se tak namáhá. Jedním z důvodů byla určitě její neochota vrátit se do talanu, obávala se, že Legolasova trpělivost s ní se již chýlí ke konci, a také si příliš nevěřila, že mu dokáže odolat. Kéž by mohla zapomenout! Ale pokaždé, když se s ní pokoušel sblížit, se jí v mysli vybavilo jeho zkrvavené bezvládné tělo. Možná kdyby se mu svěřila…

Zalétla k němu pohledem, v nastávajícím šeru jen s obtížemi rozeznala jeho nehybnou postavu. Během dne jí několikrát předváděl, jak správně držet luk, nasadit šíp, zamířit, avšak nikdy nestál těsně za ní, aby ji vedl jako tehdy v Imladris. Udržoval si odstup, jako kdyby už o ni ztratil zájem. Copak ho zcela odradila? Jeho nynější lhostejnost by jí měla asi přinést úlevu, místo toho ji zraňovala. Ne, nemůže mu nic říct, stejně by jí nejspíš nevěřil. Možná by mu to bylo dokonce jedno.

S tichým povzdechem vypustila další šíp a vzápětí se neubránila procítěnému syknutí. Ihned skryla poraněný prst v druhé ruce. Z prasklého puchýře jí tekla krev, postižené místo ji pálilo a pulzovalo bolestí.

„Toto moudrým se ti zdá, Lidianno? Pro lučištníka krom luku rukou jeho nejcennějších jest. Kterak k užitku by tobě ty tvé nyní byly?“

Legolasova kritika pronesená neosobním tónem jí vehnala do očí slzy, kterým se až do onoho okamžiku bránila. Copak už pro ni nemá jediné vlídné slovo?

Vzpurně zvedla hlavu. „Moje ruce jsou v pořádku! Klidně můžu střílet dál!“ odvětila ostře.

Po jejích prudkých slovech se rozhostilo ticho. Lída netušila, jestli za to, že téměř necítí prsty, může zima nebo vyčerpání, byla však pevně odhodlaná to nevzdat.

Výrazně se ochladilo. Slunce pomalu zapadalo, jen občas se ještě nějaký mallornový list zatřpytil ve slábnoucích paprscích, tmavé stíny se rozprostíraly po zemi jako obrovské koberce.

„Proč tohoto činíš?“ Princův hlas byl nesouhlasný. „Čehož tímto dokázati chceš?“

„Že to zvládnu!“ zareagovala bez zaváhání.

Kvůli šeru nemohla vidět, jak se Legolas odvrátil. Obával se, aby nespatřila bolest, jež se mu zračila ve tváři. Vzpomněl si na toho malého chlapce, který tak usiloval o otcovo uznání… Jako kdyby znovu cítil, jak se mu únavou třesou pořezané prsty… Překonal sám sebe, jen aby zjistil, že ani to nestačí k získání otcovy přízně…

„Však kvůli komu, Lidianno?“

Mlčela a potvrdila tak jeho podezření. Odmítavě potřásl hlavou.

„Pokud ty nyní opět vystřelíš, pak ničeho jsi mi nedokázala, snad pouze toho, že rozumu zdravého nemáš. A to bez ohledu na to, zda trefíš či nikoliv,“ zdůraznil, když spatřil její umíněný výraz.

Zahanbeně svěsila hlavu k zemi. Bylo tomu skutečně tak? Dřela se tu celý den jen proto, aby na něho udělala dojem? Neochotně si musela přiznat, že ano. Daroval jí krásný luk a ona mu chtěla dokázat, že ho je opravdu hodna. Proč se vůbec namáhala? Akorát ze sebe udělala hlupáka… pomyslela si trpce.

„Lidianno…“

Jemně jí vzal luk z rukou a připevnil ho pásky k toulci na jejích zádech.

„My ránu svěřence tvého zkontrolovati bychom měli.“

Poskytnul jí tím možnost z celé té situace důstojně vycouvat a oba si toho byli vědomi. Mlčky přikývla. Pravděpodobně to byla jediná rozumná volba, ale stejně jí připadalo, jako kdyby selhala, když kráčela za Legolasem zpátky do talanu.

Glorfindel je přivítal s mírným úsměvem, který však Nimloth ani na okamžik neošálil. Její bratr byl rozzlobený. Měla dojem, že si toho Gildor také povšiml a že ho to pobavilo. Dvorně jí políbil ruku, než ji usadil vedle něho.

„Já děkuji Vám, že krás Eryn Lasgalen jste mi ukázala. Věřím, že vbrzku opět shledáme se.“

Načež se s mírnou úklonou hlavy vzdálil a zanechal ji jejímu osudu. Nevěděla, jestli být ráda, že se ho konečně zbavila, a nebo zklamaná, že ji opustil zrovna v takové chvíli. Každopádně Glorfindel neztrácel čas a jakmile byl lord z doslechu, spustil.

„Nesnažila ses, doufám, dohody naší porušiti?!“ vyslýchal ji ostře.

Jak byla nyní vděčná za Gildorovu poznámku o tom, že ho prováděla po okolí! O jeho slovu bratr určitě pochybovat nebude.

„Já pouze s lordem Gildorem hovořila jsem,“ obhajovala se. Byla to vlastně pravda.

„Vskutku?“ Následoval zkoumavý pohled. Zřejmě ho přesvědčila, neboť hned pokračoval. „Předpokládám, že vyslovil se.“

Přisvědčila.

Očekával, že řekne víc, a když se tak nestalo, zeptal se sám. „A kterak návrh jeho zamlouval se tobě?“

Nimloth si nalila číši vína a trochu se napila. „Zdá se, že tobě zamlouval se převelice,“ poznamenala trpce.

Nepopřel to. „Já s Elrondem o něm hovořil jsem a ten jen chválu samou na něj pěl. On velitelem části vojsk jeho jest a ač prý občas tvrdý na ně bývá, stěžovati na něho si nemůže. Věru proti mysli by mi nebylo, kdybys ty nabídky jeho přijala. On protivným tobě není či snad ano?“

Zavrtěla hlavou. „Však já zatím na manželství nepomýšlela, toror´amin (bratře můj),“ zaprotestovala chabě.

„Tak? A na co čekáš?“ Zamračil se. „Či spíše na koho tázati bych se měl?“

Odvrátila se. Jak se má přít s bratrem, když neví, jestli ji Thranduil stále ještě chce? Kdyby s ním mohla mluvit… ale to teď nebylo možné.

Glorfindel jako obvykle poznal, na co myslí. Zachmuřil se.

„Nimloth, zapomeň naň. Nenič šancí svých na štěstí, neb další by již přijíti nemusela. Já nerad bych, bys ty nakonec sama zůstala.“

„Tedy pevně odhodlán mne provdati jsi?“ ujišťovala se pobouřeně.

Bylo jí úzko. Veškeré veselí kolem ní se náhle změnilo na protivnou změť hlasů a hluku vytvářející nepřetržitý hřmot, ohlušující ji, nutící ji, aby se podvolila. Nejraději by si zakryla uši rukama a utekla pryč. Podívala se na svého bratra, prosila ho pohledem o pochopení, o záchranu.

„Tys již přespříliš dlouho sama, Nimloth. Vím, že tomu já částečně na vině jsem, neb jsem tebe jako ellona nikoliv elleth vychovával, však zájmů tvých nejlepších při tom na zřeteli jsem měl. Zdá se však, že přese úmysl můj dobrý, chybou toho bylo. Nicméně, když Gildorovi tohoto jsem sdělil, neb správným se mi nezdálo skutečnosti této před ním tajiti, nikterak ho to nepohoršilo. Naopak slyšeti se nechal, že ellith, jež zbraněmi vládnouti dovedou, obdivuje…“

S narůstajícím zoufalstvím poslouchala jeho chválu na Gildora. Sepnula ruce v klíně, aby se jí nechvěly, pohled upřela kamsi do dáli.

„Tys již rozhodnut, není-liž pravda?“

Její hlas odrážel její pocity. Vždy, když potřebovala, nalezla u svého bratra útočiště a oporu, byl jí ze všech lidí nejbližší a bezvýhradně mu důvěřovala, tak proč ji nyní zrazuje? Cožpak se nemůže dočkat, až se jí zbaví?

Glorfindel něžně sevřel obě její ruce ve své. Přívětivě se na ni pousmál.

„Já tebe přec do ničeho nenutím. Pouze zdálo se mi, že Gildor by chotěm vhodným pro tebe býti mohl. Já rád bych tebe šťastnou viděl, ai´seler´amin (sestřičko má). Pokud však pochybností o něm máš, odmítni jej. Jakkoli rozhodneš se, já za tebou státi budu. Však nedovolil, by nadějí pošetilých úsudku tvého ovlivnilo. Nedovol představám svým naivním štěstí tvého budoucího zmařiti.“

„Diola lle, toror´amin (Děkuji tobě, bratře můj). Já rady tvé k srdci sobě vezmu, však více času na rozmyšlenou dopřej mi.“

Pokud měl Glorfindel nějaké podezření ohledně její motivace pro tento odklad, nedal to na sobě znát.

„Já přec nežádám tebe, bys rozhodnutí svého neprodleně učinila. Však na paměti měj, že Gildor po skončení oslav s družinou Elrondovou Edheldoru opět opouští.“

Nimloth na něho vyplašeně upřela své obrovské oči. Nejdřív chtěla protestovat, pak si ale řekla, že bude jen dobře, když se to všechno konečně vyřeší. Nerada by strávila celý svůj život sněním o něčem, co se nikdy nestane.

„Ty obav míti nemusíš, toror´amin, do doby té já tobě rozhodnutí svého vyjevím,“ přislíbila mu tiše.

Což jí nechávalo dva dny a několik málo hodin na rozmyšlenou.

Princ vešel do talanu jako první. Přesto, že uvnitř panovala téměř naprostá tma, orientoval se po místnosti bez jediného zaváhání. Odložil své zbraně u postele a porozsvěcel svíčky v miskách. Potom se posadil ke spícímu zvířeti a začal opatrně odstraňovat obvazy na jeho končetině.

Vlče se jeho jemným dotykem probralo a tiše zamručelo, neznělo to ale nijak výhružně. Bez odporu si nechalo vyčistit a převázat ránu, načež si Legolas položil jeho hlavu do klína a krmil ho malými kousky pečeného masa. Nakonec ho napojil a znovu uložil k odpočinku.

„Jak mu je?“ zašeptala Lída, která váhavě vstoupila dovnitř a zastavila se poblíž nich. Ustaraně sledovala zraněné zvíře a zároveň se snažila rozepnout přezku na popruzích toulce. Ale ať za to mohly její zkřehlé ruce nebo bolavý prst, ten kus tepaného mithrilu zarputile odolával jejímu úsilí.

„Lava amin um ta (Nech toho na mně).“

Legolas k ní přistoupil a bez sebemenších obtíží si poradil s jejím zapínáním. Zručně jí sundal toulec a položil ho na zem.

„Diola lle (Děkuji ti).“ Dívčin úsměv byl křečovitý a vytratil se takřka okamžitě.

„Tula (Pojď).“

Ani nečekal, jestli ho bude následovat. Prostě ji uchopil za zápěstí a vedl směrem k posteli. Připadalo jí, jako kdyby znovu kráčela k obětnímu oltáři Goblinů, a jen s obtížemi potlačovala kvapem narůstající paniku.

Kousek od lůžka se Legolas nečekaně zastavil. Otočil si Lidiannu zády k sobě a bez jediného slova se pustil do rozvazování jejího šněrování. Než se nadála, měla vršek šatů omotaný kolem pasu. Zachvěla se.

„Prosím, neubliž mi…“ hlesla žalostně.

„Uuma dela ta nauva vanwa rato (Ty obav míti nemusíš, brzy po všem bude),“ ubezpečil ji.

Usadil ji na matraci a zaujal místo vedle ní. Něžně uchopil její poraněnou ruku, aby si mohl lépe prohlédnout její poranění. Prst měla rozedřený až do živého masa, kůže kolem rány byla ošklivě zarudlá, slabé krvácení dosud úplně neustalo.

„Myslíš, že za cenu tuto toho smyslu mělo?“ zeptal se jí tiše.

Neodpověděla. Oči upírala na svá kolena a i přes své přemáhání cítila, jak se jí zalévají slzami. Chtěla být silná, chovat se, jako kdyby jí na jeho názoru nezáleželo, avšak nedokázala to. Seděla tam jako hotová hromádka neštěstí, sotva zaznamenala, že se Legolas zvedl a poodešel ke stolu. Za okamžik byl už zase zpátky s lavorem naplněným čistou vodou, plátnem, režným pytlíkem a malou krabičkou. Položil to vše na postel, sám si klekl před zkroušenou dívku. Z pytlíku nasypal několik barevných krystalků do vody, která díky tomu ihned získala tmavozelenou barvu, pak do vzniklého roztoku namočil cíp plátna a začal jí zlehka omývat ránu. Nepříjemně to štípalo, ale ona pevně stiskla zuby a nedala ani slůvkem najevo, jak moc ji to bolí. Nicméně slzy, které se jí vyhrnuly z očí a stékaly dolů po tváři, ji prozradily.

Jakmile byl princ přesvědčen, že je rána čistá, odložil hadřík a místo něho se chopil krabičky, v níž byla jakási mátou vonící mast. Trochu jí nabral na prst a rozetřel v tenké vrstvě po jejím ukazováčku. Bolest, kterou až dosud pociťovala, téměř vzápětí ustoupila, stejně jako horkost, jež spalovala její kůži.

„Ta naa quelin sii´ (Jest to nyní lepší)?“

Nevěřila svému hlasu natolik, aby promluvila, a tak jen přikývla.

„Především hleď, bys masti této neotřela, chvíli potrvá, než-li plně vstřebá se. Pokud nenarušena bude, ona vrstvy ochranné přes ránu tvou utvoří. Však já tobě radil bych i tak ruky tvé šetřiti, pokud zánětu vyvarovati se chceš.“

„Dobře,“ špitla.

Zdravou rukou se objala kolem hrudníku, aby skryla svou nahotu.

„Amin hiraetha, Lidianna (Omlouvám se, Lidianno).“

Natáhl se pro přikrývku a pečlivě ji do ní zabalil.

„Snad příliš neprochladla jsi. Je pouze myslel jsem, že se nejspíše hned na lože odebrati toužiti budeš, a nechtěl jsem, bys ty s odstrojováním čekati musela, dokud mast tato se nevstřebá, neb unavenou dosti ses mi zdála. Zvládneš se nyní již odstrojiti či ještě pomoci mé potřebuješ?“

Zamítavě zavrtěla hlavou. Zjištění, že ji svlékl jen proto, aby ji mohl ošetřit, ji rozlítostnilo ještě víc. Samozřejmě, že neměla zájem o žádné intimnosti, ale tento jeho současný nezájem způsoboval, že se cítila naprosto odvržená a méněcenná. Stáhla se do rohu postele a schoulila se do klubíčka. Její tvář byla před princovým bystrým zrakem skryta, avšak chvění, které probíhalo jejím tělem, mu stačilo k tomu, aby poznal, že pláče.

„Lidianno…“

Lehl si vedle ní, objal ji kolem pasu a přitáhl ji k sobě. Ihned se od něj snažila odsunout, ale tentokrát ji nenechal utéct.

„Uuma dagora amin, Lidianna (Nebojuj se mnou, Lidianno).“

Zůstala ležet, její tělo však bylo i nadále napnuté.

„Lava amin kwar lle (Nech mne, bych tebe držel).“

Nebránila se tomu. V tom, jak ji držel, bylo něco uklidňujícího, teplo, které z něho sálalo, ji zahřívalo a uspávalo. Posunula hlavu, takže mu spočívala na rameni a zavřela oči. Několik slz ukáplo na jeho kůži, ale jinak se zdálo, že se již upokojila. Přitiskl ji k sobě o trochu těsněji a začal tiše zpívat. Byla to smutná balada o nešťastné lásce a on měl pocit, že nikdy nerozuměl jejím slovům lépe než v tuto chvíli. Držet ji takhle blízko a přitom mít stále pocit, že mu uniká, ho frustrovalo. Cožpak není schopná čelit svým obavám? Celý den se snažil chovat odtažitě, ale nevypadalo to, že by jí to vadilo. Kam se poděla ta přitažlivost, jež je oba dva ovládala?

Pomalu dozpíval. Přemožen svými city sklonil hlavu a vtiskl Lidianně něžný polibek na čelo. Polekaně sebou trhla a znovu se napjala, oči poplašeně rozšířené. Dotklo se ho to.

„Lle feuya ten´amin ikotane (To tobě natolik odporný jsem)?“

„N´uma (Ne)…“ popřela to ihned, ale žádné jiné vysvětlení nenabídla.

„San´ mani naa ta, nyare amin (Tedy čehož se děje, pověz),“ nenechal se odbýt.

Dlouho mlčela, než znovu promluvila. „Lye n´naa martye na alye (Není nám předurčeno být spolu)…“

„Ar´ mankoi naa tanya (A pročpak ne)?“

„Amin caela gorga (Mám strach),“ zašeptala zlomeně. „Ten´ lye (O nás)…“

Konejšivě jí přejížděl dlaní po zádech. „Il nat´ martuva a´ lye, amin n´lavuva ta (Ničeho se nám nestane, já toho nepřipustím).“

Skepticky zavrtěla hlavou, její vlasy ho pohladily po tváři.

„Lle uuma sinta mani martuva (Nemáš ponětí, co se stane).“

„Ar´ lle uma (A ty ano)?“

Opět si dala s odpovědí načas. „Amin n´tanaka. Amin caele kaimela (Nejsem si jistá. Měla jsem sen)…“

„Ar´ mani ume lle elea (A čehož jsi viděla)?“ zeptal se nakonec, i když se k tomu musel přinutit. Znal už odpověď, nechtěl to slyšet ještě z jejích úst. Ale nebylo vyhnutí.

Znovu se rozplakala, tentokrát tak, že byl jen stěží schopen rozumět jejím slovům.

„Tanya amin tyaruva lle gurtha (Že zaviním tvou smrt)…“

Její hlas zněl prázdně, jako kdyby se s tou představou dávno smířila. Ale slzy, které se jí hrnuly z očí, dokazovaly, jak moc ji už jen pomyšlení na to bolí.

„Lidianno, sny některé vidinami pouhými jsou, ne vždy významu míti musí. Vala Lórien, jehož zahrady prý tím nejkrásnějším místem jsou, jaké si ni představiti nelze, světu snů vládne a nikdo netuší, podle čeho jich vybírá a s jakým úmyslem. Však já jist si jsem, že dnes tebe žádných nočních můr trápiti nebude.“

Dívka o jeho slovech nepochybovala. Minulou noc, kdy mu spala v náruči, se jí opravdu žádné zlé sny nezdály. S ním se cítila bezpečně...

„Kaima sii´, aier (Spi nyní, malá).“

Víčka jí ztěžkla, dech se jí ustálil, jak se pozvolna propadala do říše snů. Předtím, než zcela usnula, ještě zadoufala, že jí Lórien tentokrát pošle nějaký hezký sen.

Legolas nějakou dobu pozoroval spící dívku. Vypadala tak pokojně a uvolněně. Na tvářích jí zasychaly slzy, řasy měla ještě mokré a slepené k sobě, vlasy se jí neuspořádaně vlnily kolem obličeje. Něžně odhrnul jeden pramen, který jí spadl přes čelo, a smutně se pousmál. Bylo v ní cosi milého a nevinného, co ho pokaždé zasáhlo stejně, jako když se na ni tehdy poprvé podíval na břehu řeky. Jak by ji mohl nechat zemřít? Musel ji zachránit před Gobliny a tím neočekávaně spojil jejich životy. Jak by ji nyní mohl nechat se trápit?

Soustředěně přivřel oči a celou svou bytostí se upnul na Lidiannu. Nebyl si zcela jistý, jestli to, co se chystá provést, je rozumné nebo jestli je to vůbec možné, ale rozhodl se, že to přinejmenším zkusí. Lidianna byla příliš nejistá a slabá, než aby svůj děsivý zážitek dokázala překonat sama. Zvlášť, když se několikrát opakoval…

Je možné, že ten sen má nějaký význam? Proč jinak by jí ho Lórien seslal? Ale na druhou stranu byl tento sen zrozen během jeho horečnatého stavu v Imladris a upraven Lidianninou zmatenou myslí. Možná ani nepochází od Lóriena, třeba je to pouze výplod jejich fantazie. A pokud ano, je v jeho moci ho změnit…

Princ vklouzl do dívčina vědomí a opatrně jí vsugeroval onen nešťastný sen. Starostlivě sledoval, jak se opět vydává za jeho imaginárním já temnými chodbami paláce do zahrad a pořád dál až k jezeru zahalenému do chuchvalců mlhy. Cítil její rostoucí obavy, tušila dopředu, kam tohle povede, nebylo však v jejích silách s tím cokoli udělat. Litoval, že ji nemůže nějak uklidnit, utěšoval se tedy aspoň tím, že je to naposledy, co musí takto trpět.

Lída se bezmocně dívala, jak Legolas vstupuje do vody a beze spěchu plave ke skále vypínající se nad zčernalou hladinou jezera a lehá si na ni. Připadalo jí, že nikdy neviděla nic krásnějšího. Opatrně se plížila blíž, nevšimla si však větve trčící ze sněhu a zakopla o ni. Jen s obtížemi se jí podařilo udržet rovnováhu, polekaný výkřik se jí už zadržet nepodařilo. Opožděně si přikryla ústa rukou a nejistě pozorovala, jak se princ přetočil na bok a zadíval se přímo na ni.

„Lidianna (Lidianno)...“ Jeho hlas splýval s tlumeným šploucháním vody. „Mankoi naa lle sinome (Proč tu jsi)?“

„Amin merne ele lle. Amin merne quen yassen lle (Chtěla jsem tě vidět. Chtěla jsem s tebou mluvit.)...“

Rozpačitě se zahleděla k zemi.

Trvalo chvíli, než se opět ozval. „Tula sinome ri´ kela sii (Pojď sem a nebo hned odejdi).“

Zaskočeně zalétla pohledem směrem k němu, ale zdálo se, že už její přítomnost nevnímá. Spočíval nyní na zádech, tvář obrácenou k měsíci, zakryt pouze závojem svých vlasů.

Pokud si myslí, že se jí tak snadno zbaví, pak se mýlí! Byla odhodlaná si s ním konečně promluvit a pokud kvůli tomu bude muset přeplavat celé jezero, tak to udělá!

Zula si boty a téměř vyjekla, když došlápla na zasněženou zem. Chvějícími se prsty uvolnila šněrování na svých šatech a stáhla je přes boky dolů. Nato rychle vklouzla do jezera, aby skryla svou nahotu, a zamířila k Legolasovi. Teplá voda příjemně zahřívala její zkřehlé tělo, ani si neuvědomila, jak během svého pronásledování elfského prince prochladla. Doplavala ke skále a zachytila se jí. Ne, že by nedokázala vylézt nahoru, ale cítila se již dost zranitelná, než aby se před Legolasem ukázala takto odhalená.

On měl ale očividně jiný názor. Posadil se a mlčky k ní natáhl ruku…

Legolas se rozhodl, že už je načase, aby se vmísil do dění. Jakkoli se mu milování s Lidiannou líbilo, nebylo kvůli tomu nutné znovu procházet touto nepříjemnou pasáží. Poslal proto dívce vidinu toho, jak přijímá jeho ruku a on jí pomáhá vylézt na skalisko. Sedla si vedle něho a on ji sevřel ve svém hřejivém objetí, kam patřila.

„Nae saian luume', lirimaer (Doby dlouhé uplynulo, krásko)…“

Tato vize však zůstala pouze v jeho mysli, Lidiannin sen pokračoval tak, jako už tolikrát předtím.

 „Mani uma lle merna, Lidianna (Čehož chceš, Lidianno).“ Znělo to spíš unaveně než rozzlobeně.

„Amin merne nyar lle mankoi amin ume tanya (Chtěla jsem ti říct, proč jsem to udělala)...“ Prosebně na něho upírala oči.

„Amin sinta ta (Já toho vím),“ odvětil lhostejně.

Přikryla jeho ruku svou. „N´uma, lle uuma. Ro nae mellonamin. Amin uume caela ai´n´at dethola (Ne, nevíš. Byl to můj přítel. Neměla jsem na výběr.),“ zašeptala.

Legolas však byl nesmiřitelný. „Uma, lle caele. Ar´lle dethole ho (Ale ano, měla. A zvolal jsi jeho).“

„Lle sinta tanya ta nae me´a? Amin uume merna wethrin lle, amin vesta. Saes, amin umuva ai´nat´... Nan´ uuma nyara amin kel (Myslíš si, že to bylo snadné? Nechtěla jsem tě zradit, přísahám. Prosím, udělám cokoli… Jen mě nenuť odejít).“

Dívce vstoupily slzy do očí. Prosím, jenom ať se před ním nerozbrečím! To ponížení bych nesnesla!

„Ai´nat´, Lidianna? Lle uuma sinta mani naa lle quenien (Cokoliv, Lidianno? Ty nevíš, čeho hovoříš)!“ Jeho oči se podivně leskly.

„Ai´nat´, Legolas. Nyare amin, mani uma lle merna amin um (Cokoliv, Legolasi. Řekni mi, co mám udělat).“

Princ se znovu pokusil změnit obsah Lidiannina snu. Ale ať se namáhal sebevíc, nedovedl do něho nijak zasáhnout. Znepokojeně si uvědomil, že je něco velice špatně.

„Tula a´amin (Pojď ke mně).“ Znovu k ní vztáhl ruku.

Tentokrát ji přijala a nechala ho, aby jí pomohl nahoru. Ihned si sedla, přitáhla si nohy k hrudi a objala je pažemi. Ačkoli byl také nahý, styděla se před ním.

Legolas si to vyložil jinak. „Lle gorga (Máš strach)?“

Zamítavě potřásla hlavou. Chladná skála ji studila a okolní vzduch zaútočil na její prohřátou pokožku, až jí naskočila husí kůže. Lehce se zachvěla, ale jemu to stejně neušlo.

Princ se rezignovaně díval na ně dva, jak sedí vedle sebe na skále. Tolik ho mrzelo, že to nevyšlo, opravdu věřil tomu, že bude schopný ovlivnit události v jejím snu. Teď měl dojem, jako kdyby Lidiannu zklamal. Nicméně nemělo cenu to déle protahovat, raději ji vzbudí dřív, než bude příliš pozdě. Opatrně se odpoutal od její mysli a natáhl se, aby s ní jemně zatřásl.

Ke svému zděšení však zjistil, že to nejde. Ona tam totiž nebyla! Nebylo tam vůbec nic!

Zatím Lída dál snila…

„Lle naa ringwe (Je ti chladno)?“ zeptal se Legolas starostlivě.

Přisvědčila a on ji okamžitě přivinul ke svému boku. „Amin urnuva lle (Já tebe zahřeji)...“ Jeho horký dech ji příjemně polechtal na uchu.

Opřela si hlavu o jeho rameno a spokojeně zavřela oči. Nemohla uvěřit tomu, že ji neodehnal a že je opět v jeho náručí. Dotyk jeho horké sametové kůže na její v ní probouzel touhu po ještě bližším kontaktu. Mlhavě vnímala, jak ji hladí po rameni a paži.

„Lidianna...“

Jeho hlas byl podivně zastřený a to ji přimělo, aby zvedla hlavu a pohlédla na něj. Oči měl přivřené, přesto si všimla, že jsou modré jako večerní obloha.

„Miqula amin (Polib mne)...“

Dívka byla více než ochotná mu vyhovět. A nebylo to kvůli tomu, co mu slíbila. Natočila se k němu, rukou ho objala kolem krku a jemně otřela své rty o jeho. Chvíli ho zlehka líbala, než přitiskla svá ústa pevně na jeho a jazykem přejela po jeho rtech. Rozevřel je a ona bez zaváhání přijala jeho němé pozvání. Uchváceně vychutnávala jeho chuť, a když se jeho jazyk otřel o její, tlumeně zavzdychala. Přitáhl si ji blíž k sobě, takže mu téměř ležela na klíně, jeho prsty kreslily abstraktní obrazce na její záda, každý jeho dotyk zanechával na její kůži horkou stopu.

Když přemístil své dlaně na její boky a při svém důkladném hlazení nevynechal ani její ňadra, polibek ukončila a začala jemně sát citlivou kůži jeho krku. Tiše zasténal její jméno. Povzbuzena jeho reakcí pomalu sjela k jedné jeho bradavce, zanechávajíce za sebou cestičku z drobných polibků a něžných kousanců. Nejdříve ji smyslně dráždila jazykem a pak ji vzala do úst. Když po ní přejela svými zuby, Legolas ji uchopil kolem pasu a posadil si ji na klín.

Oči se jí rozšířily touhou, když pod sebou ucítila jeho vzrušení. Trochu sebou zavrtěla a natáhla se, aby polaskala jeho elegantní špičaté ucho. Zalapal po dechu. Jeho ruce bloudily po jejím těle, něžně masírovaly její prochladlé svaly, až jí připadalo, že se její tělo změnilo v tekutý kov držící pohromadě pouze díky jeho dotykům. Nemohla se jich nabažit. Zaklonila hlavu a on slíbal své jméno z jejích rtů.

Legolas tlumeně zaklel. Neměl nejmenší tušení, co se stalo. Nacházel se v naprosté temnotě, ve které ani jeho bystré smysly nedokázaly nic rozeznat. Nevěděl dokonce, jestli je venku nebo v nějaké místnosti, necítil žádné proudění vzduchu, žádnou vůni, chlad, teplo, vůbec nic. Na okamžik ho napadlo, jestli není mrtvý. Měl dojem, že okolní tma se kolem něho stahuje čím dál tím víc, bál se, že se zadusí.

Zpanikařeně se pokusil opět spojit s Lidiannou a k jeho úlevě se mu to bez obtíží podařilo. Její sen mezitím o něco pokročil…

„Saes... amin anta ner (Prosím, potřebuji víc)...“

Vzhlédl k ní s náznakem úsměvu na rtech. „Lle naa ascarer (Tys nedočkavou)...“

A dál pokračoval v původní činnosti. Znovu sebou zazmítala se stejným výsledkem. Princ pevně svíral její nohy mezi svými, a tak jen její ruce hladily kůži jeho zad. Když i nadále ignoroval její prosby, uchopila silný pramen jeho vlasů a jemně za něho zatáhla. Přestal laskat její hruď a upřeně se jí zahleděl do očí.

Legolas nechápal, co se děje. Kde se to ocitl a proč nemůže Lidiannu probudit? Pak mu to došlo. Sám totiž spal! Nevěděl sice, jak je to možné, avšak nebylo o tom pochyb. Ale pokud spí, tak proč se mu nic nezdá? Jedině že by…

„Lóriene!“

„Legolas... uuma ungwala amin (Legolasi, nemuč mne)... Saes, amin merna tyav lle (Prosím, chci tě cítit)...“ Její prosba zněla zoufale dokonce i jejím vlastním uším.

Nejdříve vypadal, že jí ani tentokrát nevyhoví, pak však přejel po jejích lehce oteklých rtech a ve stejnou chvíli, kdy se vášnivě zmocnil jejích úst, vnikl do jejího těla. Hlasitě zasténala jeho jméno. Nikdy předtím ji nezachvátil takový pocit úplnosti a extáze, jako když ji konečně naplnil.

„Lle yele amin, ai´taren (Tys mne volal, princátko)?“ zahřměl mocný hlas.

Legolas se znovu ocitl v té neprodyšné tmě, tentokrát tam však nebyl sám. Ačkoliv nikoho nespatřil, cítil cizí přítomnost, plíživou, nebezpečnou…

Sáhl po svém noži, který vždy nosil v botě, avšak bezvýsledně. Nebyl tam! I když pokud snil, byl by v tom nějaký rozdíl, i kdyby byl ozbrojený?

„Ya naa lle (Kdo jsi)?! Uuma nurta lle (Neskrývej se)!“ vykřikl ne zcela bez bázně.

Odpovědí mu byl burácející smích.

„Amin uuma anta nurt (Já skrývati se nepotřebuji)!“

Princ se stísněně rozhlížel kolem sebe. Stále nikdo.

„Manke naa lle san´ (Kde tedy jsi)?!“

Nebyl si vlastně jistý, jestli ho chce vůbec vidět. Podle hlasu bylo zřejmé, že je to muž, ale jeho identita mu byla dosud neznámá. I když jeho znalost Quenyi leccos napovídala.

„Amin naa sinome (Jsem tady)!“ ozvalo se znenadání za ním.

Prudce se otočil a strnul.

Legolasovy pohyby byly zprvu nenucené a rozkošnické, jako kdyby ji chtěl nejprve jen okusit. Nadšeně uvítala každý z jeho přírazů a žadonila o víc. Ochotně uposlechl, jeho tempo se stalo rychlejším a prudším. Pevně se ho držela, její tělo se začalo lehce chvět, což ho podnítilo k ještě větší horlivosti. Dívka měla pocit, že kamsi padá, ale nebála se, neboť věděla, že ji ochrání. Cítila mravenčení v konečcích prstů, jak se jí krev hrnula do středu těla, tam, kde jí on působil takovou téměř nesnesitelnou rozkoš. Ztěžka oddychoval, jeho občasné zasténání splývalo s jejím.

Lída balancovala na hraně, nechtěla ještě, aby to skončilo, ale ani jeden z nich to již nemohl příliš dlouho vydržet.

„Ramba ten´amin (Zakřič pro mne)!“ zašeptal jí do ucha, byl to spíš rozkaz než žádost.

„Mani uma lle merna, ai´taren (Čehož chceš, princátko)?! Quen (Mluv)!“

Najednou bylo všude až příliš světla, jako kdyby se naráz rozsvítila spousta hvězd.

Legolas zíral do bledých očí Valy Lóriena, jenž se nad ním tyčil, a neubránil se záchvěvu strachu. Nikdy předtím ho nespatřil, přesto ihned věděl, že je to on. Podobal se Eldar, jen byl vyšší a působil mnohem hrozivěji. Byl oděn do dlouhé temně modré róby, čelo mu obepínala tenká čelenka z nějakého zářivého kovu, černé vlasy mu splývaly po zádech. Rozhodně nevypadal jako někdo, s kým se dá vyjednávat. Přesto se o to musel aspoň pokusit.

„Lle sinta amin (Vy mne znáte)?“ začal váhavě.

„Lle naa Legolas Thranduilion tuulo´ Eryn Lasgalen! Lle ante amin nyar lle sina (Tys Legolas, syn Thranduilův z Eryn Lasgalen! Potřeboval jsi mne, bych toho tobě řekl)?!“ vysmíval se mu Lórien.

Princ se na něj zamračil. Jemu jde o čas a on si s ním takhle pohrává!

„Lle sinta mani amin merna, Lórien (Vy víte, čeho chci, Lóriene)!“

„Sina amin sinta! Lle merna amin fain Lidianna (Toho já vím! Ty chceš, bych Lidianny osvobodil)!“

Jeho hlas zněl jako hřmění hromu, naplňoval jeho hlavu, vnucoval mu svou vůli. Vší silou se tomu vzpíral.

„Uma! Lle umuva ta (Ano! Učiníte toho)?“

Opět ten smích. Pobavený, arogantní.

„Mankoi amin umaya tanya?! Ilya sina naa lle uma, ai´taren (Proč měl bych?! Toto vše konáním tvým jest, princátko)!“

Přísné stříbřité oči si ho zkoumavě přeměřovaly. Vyzývaly ho, hodnotily ho, zatracovaly ho…

„Amin sinta. Amin hiraetha (Já vím. Mrzí mne toho). Pouze jsem jí pomoci chtěl, správné není, by ona takto zkoušena byla!“ snažil se před Lórienem obhájit svůj čin.

Chvíli se zdálo, že jeho slova zvažuje.

„Však na tobě nebylo, bys do snů jejích zasahoval! Toť pravomocí mou pouze jest! A nikoho jiného!“ zahřímal vzápětí.

Legolas se bezděčně přikrčil. Myšlenky na Lidiannu mu však dodávaly odvahy.

„Já chyby své uznávám, však ona neměla by proto trpěti. Pomozte jí prosím.“

„Jí či tobě?“ Znovu ten pátravý pohled.

Hrdě se napřímil. „Se mnou učiňte, čeho za vhodné považujete, však nedopusťte, by ona opět zraněna byla!“

„Tolik pro tebe znamená?! Ty ochoten jsi pro záchranu její čehokoliv učiniti?!“ Valův tón byl posměšný.

Princ bez dlouhého otálení přikývl. „Uma, amin uma (Ano, to jsem)!“

Lórien se bouřlivě zasmál. Ten zvuk jako kdyby vycházel ze samého nitra Ardy, zněl jako zemětřesení a působil i stejně hrozivě.

„Dobrá tedy! Požadavek můj jistě přehnaný není, když v úvahu se vezme, čeho v sázce jest…“

„Mluvte!“ vybídl ho netrpělivě Legolas. Neměl tušení, kolik mu ještě zbývá času, ale obával se, že plyne příliš rychle.

„Mládí vždy netrpělivé bývá… Též nerozvážné, obvykle!“ nenechal se popohnat Lórien. „Však budiž! Pokud ty se vítězství v turnaji lukostřeleckém, jenž pozítří koná se, vzdáš, já dovolím tobě sen Lidiannin dle představ tvých pozměniti! Přijímáš nabídky mé?“

Princ pobledl. Myslel si, že je připraven obětovat pro Lidiannu cokoli… avšak tohle?! Lukostřelba byla jednou z mála věcí, které pro něho ještě něco znamenaly. Jako kdyby pořád doufal, že si ho díky tomu jednou otec přece jen povšimne a ocení jeho výkon…

Pohlédl na Lóriena. Sledoval ho s pochybovačným úsměvem, zřejmě naprosto přesně věděl, jak nepřijatelné je to, co od něj žádá.

„Nuže?!“

Stále váhal. Může se toho pro ni vzdát? Dokáže to?

Vala se přestal usmívat. „Kdeže přesvědčení tvého nyní jest, ai´taren (princátko)?! Pročpak otálíš?! Vždyť okamžik každý pro dívku onu osudným býti může!“

Jediný pohled z Lórienových studených očí a Legolasova mysl se opět spojila s Lidianninou. Ke svému zděšení zjistil, že už svítá…

Dívka se roztřásla zimou.

Otevřela oči a okouzleně si prohlížela rudý východ slunce, který zalil zasněžené plochy bledě růžovým světlem a jehož kotouč se zrcadlil na ztichlé hladině jezera. Všude panoval naprostý klid, jen drobounké sněhové vločky se vznášely vzduchem. Neubránila se úsměvu nad takovou krásou a přitiskla se blíž k Legolasovi, aby se ohřála. Nikdy v životě nebyla tak promrzlá jako nyní, ruce a nohy už ani necítila. Měla dojem, že jí již nikdy nebude teplo, ale i kdyby to měla být pravda, nelitovala by ničeho...

V uších mu znovu zaburácel Lórienův hlas.

„Mani umuva lle nanquena a´ amin (Čehožpak mi odpovíš)?!“

Princ skryl svou tvář v dlaních a odevzdaně zavřel oči. Tohle byl konec…