XXVII. kapitola

    Legolas zhrozeně zíral na Lidiannu. V jejím křiku bylo tolik bolesti a zoufalství, že ho to nejprve zcela ochromilo. Jen sledoval, jak se její tělo otřásá záchvaty pláče a jak jí po tvářích stékají slzy a smáčí jí vlasy. Nemohl uvěřit tomu, co se událo. Všechno se to seběhlo tak rychle…

Raději se přinutil myslet na něco jiného. Nechtělo se mu vzpomínat na svou vlastní smrt, bylo to příliš děsivé.

„Lidianno.“

Ke svému údivu zjistil, že se mu chvěje hlas. Zavřel oči a snažil se uklidnit.

„Lidianno.“

Tentokrát už to znělo pevněji. Ale dívka ho nevnímala, jen dál žalostně naříkala. Posadil se proto vedle ní, uchopil ji za ramena a důkladně s ní zacloumal.

„Lidianno!“

Konečně na něho upřela své pláčem oteklé oči a jakmile zjistila, kdo ji drží, v úžasu a hrůze se jí rozšířily. Nevěřícně vrtěla hlavou.

„To není možné…“

„Lidianno, upokoj se.“ Princ pustil její ramena, objal ji a přitiskl k sobě. „Všeho v pořádku jest.“

Znovu propukla v pláč. Ovinula své paže kolem jeho pasu a zabořila svou tvář do jeho tuniky. Konejšivě ji hladil po zádech, dokud její vzlyky neustaly. Pak se mu vytrhla. Vstala a nejistě se rozhlížela kolem sebe.

Ke svému překvapení nebyla už u jezera, nýbrž v místnosti, do které ji Legolas prve donesl. A nikdy odsud ani neodešla, po celou tu dobu spala na pohovce!

Sotva si uvědomila, že to vše byl opět pouze jenom sen, rozplakala se nanovo.

„Už ne… už to nevydržím…“ zamumlala takřka nesrozumitelně. Proč ji ta noční můra tak vytrvale pronásleduje? Copak nemá také nárok na štěstí?

Neochotně zvedla své zarudlé oči k Legolasovi, jenž se na ni ustaraně díval. Určitě se bude ptát, co se děje, a co mu má na to říct? Nešťastně svěsila hlavu a očekávala nevyhnutelné.

Ale jeho ani nenapadlo, aby ji svým vyptáváním ještě více rozrušoval. Pochopil, že to není poprvé, co se jí tenhle sen zdál. A ani pro něho nebyl neznámý. O tomhle snil, když ležel v horečkách v Imladris, ačkoli netušil, že s ním Lidianna tuto vizi sdílí. Ale proč ten strašlivý konec? Jak mohlo k něčemu takovému dojít? Jeho sen přece končil jejich milováním, tak jak se do něho dostala smrt?! Mohlo to být zapříčiněno tím, že tehdy nestačil s Lidiannou přerušit spojení, a toto byl způsob, jak se její mysl vyrovnala s neznámým zásahem? Už se nedivil, že ji jeho slova tak vyvedla z míry. Muselo to pro ni být, jako když se její noční můra právě stává skutečností! A on místo toho, aby ji utěšil, jí znovu vyčetl její pomoc Erumaxovi a pak ji tam zanechal o samotě. Co jen si o něm teď musí asi myslet?

Poté, co Lidiannu opustil, se toulal po lese, až skončil u jedné z mnoha tůněk, kde se posadil na plochý kámen a rozjímal. Všechno jakoby spalo, jen sníh padal téměř neslyšně na zem a přikrýval krajinu svým bělostným pláštěm.

Princ chytil jednu sněhovou vločku do dlaně a dlouze se na ni díval. Neměl důvod ke spěchu, ruce Eldar nebyly natolik horké, aby v nich roztála. Když ji po chvíli pustil, snesla se zvolna k jeho nohám a lehce se zatřpytila, jako kdyby ho chtěla rozveselit. Ale on si toho snad ani nevšiml. V duchu byl stále u Lidianny. Nechápal, proč ho odmítla. Popírala sice, že by to bylo kvůli Erumaxovi, ale jaký jiný důvod mohla mít?

Bezmyšlenkovitě si sňal čelenku a položil ji vedle sebe. Měl pocit, jako kdyby se mu propalovala do kůže, jen prázdný symbol nenaplněných slibů. Smaragd na ní zářil zeleně jako její oči a připadal mu i stejně nedotknutelný jako ona.

Cožpak všechno, co spolu prožili, byla jenom lež? Cožpak to pro ni vůbec nic neznamenalo? Měl snad otec pravdu, když tvrdil, že se Edain nedá věřit?

Marně se snažil přijít na to, kde se stala chyba. Čím déle o tom přemýšlel, tím bezradnější byl. A tím víc se mu po Lidianně stýskalo. To ho šokovalo. Jak po ní může stále toužit, po tom všem, co provedla? Ale pravdou bylo, že chápal její pohnutky, jen se mu nelíbilo, čeho je pro Erumaxa schopná. Nebyl si vůbec jistý, zda by se takto zachovala, kdyby na jeho místě byl on. Pomohla by mu a nebo by se k němu obrátila zády? Když za ní přijel do Imladris, zdálo se, že ho ráda vidí. Předstírala to snad? Ale proč by to dělala? Zabořil hlavu do dlaní. Bylo to všechno příliš zmatené. Pochyboval, že kdy dokáže Lidiannu pochopit a přitom měl tak málo času, aby se o to aspoň pokusil. Musel si přiznat, že od něho bylo dětinské jen tak odkráčet a nechat ji tam samotnou, když ona navíc ani nemá tušení, kde se vlastně nachází. Nemůže už utíkat od problémů jako dřív, měl by jim čelit. Vzpomněl si na Glorfindela, jenž bránil královskou rodinu před ohnivým Balrogem, ten nikdy před ničím necouvl. A jeho otec by se také tak snadno nevzdal. A on? Při prvním náznaku potíží zklame. Věděl, že by se měl hned vrátit, ale nebyl zatím připravený na další konfrontaci s Lidiannou. Alespoň ne tváří v tvář…

Soustředěně přimhouřil oči a upnul se svou myslí na ni. Možná, když jí nebude čelit osobně, dokáže lépe vyřešit tuto nepříjemnou situaci. Bylo to sice poněkud zbabělé, avšak v tuto chvíli neměl na nic jiného síly.

Když se mu nepodařilo získat s Lidiannou spojení hned napoprvé, příliš ho to nepřekvapilo. Bylo již dost pozdě a ona byla jistě vyčerpaná po tak náročném dni. Nejspíš bylo chybou, že nezůstali v Eryn Lasgalen, třeba ani netoužila po tom být s ním zcela sama. Je možné, že se ho bojí? Jen to pomyšlení ho zabolelo. Vždyť se ji přece snažil vždy chránit, i když byl kvůli tomu občas nucen jí ublížit. Ale přece snad ví, že mu to nečinilo vůbec žádné potěšení!

Znovu se zkusil dotknout dívčiny mysli a tentokrát byl úspěšnější, i když pouto nebylo příliš silné. Zřejmě skutečně spala. Chtěl hned zase přerušit kontakt, avšak cosi ho zarazilo. Zachytil proud Lidianniných emocí a bezpečně mezi nimi rozpoznal rostoucí obavy. Ponořil se proto hlouběji do její mysli, aby zjistil, co ji vystrašilo. Neušlo mu, že ji občas trápí noční můry, a její nešťastný pláč mu téměř rval uši, doufal však, že to po čase ustane. Vždyť nemá důvod se cítit ohrožená, on je přece vždy nablízku, aby ji chránil. Jeho vnitřní hlas mu okamžitě připomněl, že zrovna teď příliš blízko není.

Avšak nyní jí ničeho nehrozí, ospravedlňoval se.

A kterak toho věděti můžeš? Vždyť ni nevíš, co ji trápí!

Však toho zjistím!

Legolas se ještě víc soustředil, aby mohl vidět, co se Lidianně zdá, i když ho toto úsilí stálo nemálo sil. Prohlížel si obrazy z jejího snu a s úžasem si uvědomil, že je na nich on. Stál nahý u jezírka a pomalu se nořil do vody. Ihned ten výjev poznal. O tom snil, když byl v Imladris!

Udiveně sledoval, jak si lehá na skálu, Lidianna k němu připlouvá a hovoří spolu. Přesně jako v jeho snu!

S téměř zatajeným dechem čekal, co bude následovat. Když si dívka sedla vedle něho a začali se líbat, objevil se mu na rtech potěšený úsměv. Pohodlně se opřel a se zavřenýma očima si vychutnával jejich milování. Neubránil se sice lítosti nad tím, že to není skutečnost, ale povzbudilo ho, s jakou dychtivostí se mu Lidianna oddává. Nyní nebyl v jejích pocitech žádný strach, její touha přehlušila všechno ostatní.

Princ se nedokázal ubránit vzrušení, když ji viděl slastně vzdychající pod sebou. Chvíli s tím marně bojoval, ale brzy to vzdal a zajel rukou do svých nohavic. Nejprve se jen zlehka hladil, potřeboval však víc. Téměř proti své vůli pevně obemknul prsty své ztvrdlé přirození a s tlumeným vzdychnutím začal pohybovat rukou nahoru a dolů. Ani si nemusel představovat, že se miluje s Lidiannou, v mysli mu stále probíhal její sen, ve kterém se jí vášnivě zmocňoval, v uších mu sladce znělo její sténání a to, že byl schopen vnímat její pocity, tento prožitek ještě umocňovalo. Jeho pohyby se bezděčně zrychlovaly, hlavu měl zakloněnou, odhalující tak bělost jeho hrdla, ústa mírně pootevřená, vlasy měkce splývající po zádech, tělo napjaté jako strunu na svém luku… byl tak blízko…

Ve snu oba dosáhli orgasmu a potom mu Lidianna pokojně usnula v náručí. S neobvykle něžným výrazem si ji prohlížel. Když ji takto držel ve svých pažích, naplňovalo ho to pocitem úplnosti a spokojenosti…

Legolas teď vnímal tyto výjevy jen mlhavě. Krev mu tepala ve spáncích, končetiny měl ztěžklé touhou, celé jeho tělo volalo po vyvrcholení. Už ho dělilo jen pár okamžiků…

Prudce sebou trhl, když se mu v hlavě rozezněl dívčin křik. Poplašeně rozevřel oči, jeho ruka ustrnula na místě. Připadalo mu, jako kdyby byl přistižen při něčem nepřístojném, a i když jeho tělo proti tomu protestovalo, vytáhl ruku z nohavic a zvedl se z kamene. Nemohl myslet na své potěšení, když Lidiannu něco sužovalo. Upnul se znovu na ni, aby zjistil, co se přihodilo, a veškeré vzrušení z něho rázem vyprchalo.

Nevěřícně hleděl na své nehybné tělo, nad nímž Lidianna prolévala horké slzy. Zdálo se mu, že je dokonce cítí na své kůži, palčivější než oheň Balrogův. Nějakou dobu stál bez hnutí, příliš otřesen, než aby dokázal vůbec na něco myslet. Jen si s jakousi bizarní fascinací prohlížel svou bledou tvář zakrytou lehkým popraškem sněhu jako závojem, temné kapky krve se rubínově leskly v paprscích slunce, jeho vlasy však už oživit nedovedly. Zlatavé záblesky, které se v nich dříve objevovaly, byly vyhaslé, stejně jako jeho modré oči.

Princ se nekontrolovatelně roztřásl. Svezl se na kolena, ruce zaťaté v pěst podél boků.

Jak jen se dá vyrovnat s vlastní smrtí?

Měl nutkání vytáhnout své zbraně a s někým se utkat, jen aby si dokázal, že je stále naživu. Ale nebylo tu nikoho, kdo by mu mohl posloužit jako terč, a tak jen dál klečel na zasněžené zemi, jejíž chlad vlastně ani necítil. Pomalu napřáhl ruku před sebe, s námahou, jako kdyby setrvával v této nehybné pozici příliš dlouho a tělo měl ztuhlé. Sněhové vločky mu dovádivě tancovaly po dlani, dokud neotočil ruku a ony nesklouzly dolů. Poprvé mu přišlo divné, že při kontaktu s ním neroztají.

Cožpak v něm nehoří stejný oheň života jako v lidském pokolení? A přece Eldar obvykle necítí chlad ani teplo, jen zřídka pociťují únavu a i jejich zdraví je mnohem pevnější. Rány, které by pro Adana byly mnohdy smrtelné, se u nich většinou zahojí během několika dní. Nikdy předtím ho nenapadlo, jak je tohle všechno nepřirozené. Je vůbec pravda, že jsou Eldar více spjati s přírodou než Edain? Vždyť se tolik odlišují od všech ostatních tvorů! Kde je vlastně jejich místo? Jaký má vůbec smysl, že setrvávají zde v Edheldoru, nedlící mezi Edain ani Valar, s nimiž mají mnoho společného? Izolovaní a osamělí... Komu na nich vůbec záleží? Zná je ještě někdo? Znají ještě oni sami sebe? Tolik se toho změnilo od dob, kdy Eldar a Edain bojovali bok po boku za svou existenci. Avšak ty staré časy jsou nenávratně pryč, Edain je nepotřebují, nestarají se o jejich osud. I Valar s nimi již dávno přestali komunikovat. Zanevřeli snad na ně? Jejich poslední útočiště, kam se uchýlili, brzy pohltí lidský svět a zatím nikdo neví, jak tomu zabránit. Zbude po nich vůbec něco? Budou někomu scházet? A nebo budou zapomenuti stejně jako jiné rasy před nimi? Stanou se jen postavami z příběhů, které vypráví rodiče dětem před spaním, aniž by někdo z nich třebas jen tušil, že to kdysi byly skutečné bytosti, jež žily, milovaly, bojovaly a umíraly, jež znaly radost, bolest, utrpení i strach, jež měly své chyby a slabiny, avšak též čest a hrdost? Vzpomene si někdo někdy na jejich chrabré činy? Kde bude pak ta jejich nesmrtelnost?

Mithrandir jednou poznamenal, že nesmrtelnost není dána, že tu si každý musí nejprve zasloužit. Tehdy si Legolas povzdechl, že není zrovna lehké se zviditelnit mezi tolika udatnými a nebojácnými hrdiny. Na to Mithrandir odvětil, že žijí v době velkých skutků, která si žádá hrdinů, a nikdo se neptá, co si přejí oni sami. A pokud se mu podaří najít byť jen jednu jedinou osobu, pro kterou bude hrdinou i bez statečných činů, získá mnohem více než ti druzí, neboť z paměti sejíti může, avšak ze srdce, z toho nikdy nezmizí. Tenkrát tomu nevěnoval příliš pozornosti, toužil především po slávě, doufal totiž, že se mu tak konečně dostane otcova uznání. Ale ačkoli jeho jméno bylo spojováno s mnoha vítěznými bitvami, královy přízně se ani tak nedočkal. Přese všechno své úsilí zůstal osamocený a nespokojený. Když se nechal Aragornem zlákat a stal se lordem Jižního Ithilienu, věřil, že zvelebování této říše aspoň zčásti zaplní tu prázdnotu v něm, jež se neustále rozrůstala, až měl někdy pocit, že ho celého pohltí. A i když tamní malebná příroda ho nepřestávala okouzlovat, zjistil, že mu to nestačí. Že potřebuje něčí zájem… lásku… Vědomí, že na něm někomu záleží kvůli němu samému a ne kvůli tomu, jaký z něho může mít prospěch. Byl si dobře vědom toho, že ani Aragornovy pohnutky nebyly zcela nesobecké. Je zde vůbec někdo, komu by skutečně chyběl?

Do jeho vědomí opět pronikl Lidiannin usedavý pláč. Je možné, že i přesto, že ho odmítla, chová k němu nějaké city? Ať tak či onak, nemohl ji nechat se takto trápit. Už zde beztak otálel příliš dlouho. Ve skutečnosti uplynulo jen několik málo minut od chvíle, kdy její sen nabral tak strašlivý směr, avšak i to se mu zdálo neúnosně mnoho.

Mrštně se zvedl na nohy a rozeběhl se zpátky. Nebyl zas tak daleko, i když někomu, kdo to tu neznal, by cesta trvala poměrně déle. Spěšně vystoupil po točitém schodišti a vrazil do místnosti.

Uvnitř bylo šero, jen pár svíček ještě blikotavými plaménky slabě osvětlovalo nejbližší okolí. Vše tu bylo přesně tak, jak to tam zanechal, až na Lidiannu. Divoce sebou zmítala na pohovce, tvář zbrázděnou stopami slz, a křičela jako o život. Její žalostné úpění ho zcela ochromilo, tolik bolesti a zoufalství v něm bylo. Jen ji pozoroval a snažil se vzpamatovat z toho, čeho byl dnes svědkem. Své smrti…

Konečně se vzchopil.

„Lidianno.“

„Lidianna, tula a´amin (Lidianno, pojď ke mně).“

Jeho hlas zněl mírně a vyrovnaně, a tak k němu váhavě přistoupila. Hlavu však držela i nadále skloněnou, nechtěla, aby ji viděl v tomto stavu. Dokázala si představit, jak strašně vypadá: opuchlé, zarudlé oči, rozmazané stíny, červené skvrny od slz na tvářích…

Avšak nezdálo se, že by si princ něčeho z toho povšiml. Zlehka ji uchopil za ruku a odvedl ji ke křeslu, kam ji usadil. Pak se na krátkou chvíli vzdálil, aby se vzápětí vrátil s kovovým umyvadlem plným vody. Položil ho na zem a poklekl před ní. Jednou rukou pozvedl její hlavu, namočil kus látky a začal jí jemně otírat obličej.

Odvracela oči, aby se vyhnula jeho vyčítavému pohledu, ale když se nakonec přece jen odvážila se na něho zadívat, nebyl v jeho tváři patrný ani náznak znechucení či zloby. Místo toho se v ní jasně zračil smutek. A to ji ranilo víc než jakékoli výčitky. Cítila, jak se jí do očí znovu derou slzy. Tohle si přece nezasloužil! Nechtěla mu ublížit, byla ráda, že jsou spolu konečně sami, kdo mohl předvídat, že to takhle skončí?

Váhavě přikryla jeho ruku svou. Nebránil se tomu a to ji povzbudilo.

„Legolasi, je mi to tak strašně líto, vážně…“ špitla zničeně.

„Neomlouvej se.“

Když osvobodil svou ruku, zaplavil ji pocit beznaděje, avšak on ihned prsty něžně přejel po její tváři.

„Všeho v pořádku bude, věř mi.“

Jistota v jeho hlase ji nikterak neuklidnila. Co si má počít? Jak by se s ním mohla milovat, aniž by přitom nemusela myslet na to, co pak v jejím snu následovalo? Jak by mohla riskovat, že kvůli ní zemře?

Ovšem on její obavy zřejmě nesdílel, neboť ji náhle zvedl z křesla a v náruči nesl k posteli. Zpanikařila, ale nebránila se. Tušila, že by její odpor byl marný. Navíc byla tak strnulá strachy, že pochybovala, že by se vůbec dokázala pohnout.

„Ne… prosím…“ zašeptala slabým hláskem.

Jenže on ji buď neslyšel nebo se rozhodl její prosby ignorovat. Opatrně ji položil na lůžko a ona na okamžik zadoufala, že třeba opět odejde. Ale když se před jejíma ustrašenýma očima začal svlékat, veškerá naděje ji opustila. Tlumeně vzlykla a pevně semkla víčka. Tma, ve které se ocitla, ji ještě více znepokojila. Nervy měla napjaté k prasknutí, zuby křečovitě stisknuté, aby ani hláska nevyklouzla z jejího úzkostí staženého hrdla.

Aniž by zaslechla nějaký zvuk, matrace, na níž spočívala, se najednou prohnula a ona věděla, že již není úniku. Chtělo se jí křičet, plakat, prosit o slitování, avšak nic z toho neudělala. K čemu by to bylo? Vždyť nebylo vyhnutí…

Jakmile na svém těle ucítila princovy ruce, jen stěží potlačila nutkání ucuknut před tím nežádoucím dotykem. Avšak přinutila se zůstat na místě, nemělo přece smysl to oddalovat, jen pár slz jí vyklouzlo zpod víček a mrazivé zachvění proběhlo jejím tělem. Se srdcem prudce bušícím očekávala Legolasův další krok.

Trochu se pohnul a když ji jeho hřejivý dech polechtal na tváři, poznala, že se k ní sklonil. Těžce polkla a snažila se uklidnit. Snad bude brzy po všem…

Legolas si prohlížel Lidianninu pobledlou tvář a byl si dobře vědom toho, jak se její tělo třese.

Cožpak si opravdu myslí, že by se jí zmocnil proti její vůli? To o něm má tak nízké mínění? I kdyby náhodou neodhalil její hrozný sen, bylo by mu jasné, že není zcela v pořádku. A nikdy by ho nenapadlo nutit ji do milování. Považuje ho snad za tak bezcitného a sobeckého?

Nahnul se k ní a její chvění zesílilo. Úzkostlivě se snažila uklidnit svůj zrychlený dech, řasy měla vlhké od slz.

Lehce přejel svými rty po jejích.

„Quel kaima, lirimaer. Amin tiruva lle kaimaie (Spi dobře, krásko. Já snů tvých střežiti budu),“ zašeptal a opět si lehl vedle ní.

Ale ze svých paží ji nepustil, bylo příliš příjemné ji takto držet, mimo to doufal, že se díky tomu bude Lidianna cítit bezpečněji.

Dívka ležela strnule v princově objetí a bála se pohnout. Když uplynulo několik minut a stále se nic nedělo, pomalu se uvolnila.

Vzápětí ji zaplavila vlna studu. Jak jen ji mohlo napadnout, že by si ji Legolas vzal násilím? Jak mu mohla tak ukřivdit? Co jen si teď o ní musí myslet!

Jakoby v odpověď ji k sobě přivinul blíž. Nejprve ji to polekalo a opět se napjala, pak se však vděčně přitulila a položila si hlavu na jeho rameno. Teplo, které sálalo z jeho těla, příjemně zahřívalo její prochladlé končetiny a ona se bezděčně přitiskla ještě těsněji. Tehdy si s překvapením uvědomila, že si ponechal nohavice, a toto ohleduplné gesto ji dojalo.

Krátce nato upadla do hlubokého spánku, který tentokrát nerušily žádné zlé sny.

Dívka se zvolna probouzela.

Spokojeně se pousmála. Nepamatovala si, že by se jí někdy tak dobře spalo, a chystala se, že si ještě chvilku poleží. Všude bylo ticho, a tak se ani nenamáhala otevřít oči. Jen se trochu protáhla, předtím než se překulí na druhý bok a bude pokračovat ve spánku. Veškeré myšlenky na další odpočinek však byly rychle zapomenuty, když její ruka narazila na něco teplého a hladkého.

Polekaně vyjekla, rozevřela oči dokořán a nebýt toho, že ji něco pevně svíralo, ihned by uskočila. Takhle byla nucena zůstat ležet.

Nejistě se podívala vedle sebe a ihned se střetla s párem safírových očí, které si ji zkoumavě prohlížely.

„Legolasi!“

S obavami na něj hleděla, a i když jako vždy nedokázala z jeho tváře naprosto nic vyčíst, byla si jistá, že toto nebylo probuzení, jaké by očekával. Rozpaky jí zrudly tváře.

Proč je tak rozechvělá, když ví, že jí neublíží? Proč ji jeho blízkost tak zneklidňuje?

Něco jí našeptávalo, že ji minulou noc sice nechal na pokoji, ale že to neznamená, že bude mít stejné štěstí i dnes. Jak dlouho vydrží jeho trpělivost, než ho její odmítavé chování přestane bavit, a on si vezme to, co mu podle jejich zákona náleží?

Napjatě očekávala, jak se zachová.

Princ si pátravě prohlížel Lidianninu uzarděnou tvář. Strach z jejích zelených očí přímo čišel a on si připadal zcela bezradný.

Kdyby se bála něčeho jiného, vzal by ji do náruče a utišil, ale co má dělat, když je to on, kdo jí nahání strach? Má ji snad nechat o samotě? Jak ji má přesvědčit, že se od něj nemá čeho obávat?

Vztáhl k ní ruku a zarmouceně sledoval, jak se znovu zachvěla. Předstíral, že si toho nevšiml, a zlehka ji pohladil po spánkem zcuchaných vlasech.

„Quel amrun, Lidianna. Amin estela lle kaime eithel (Dobré ráno, Lidianno. Doufám, že se tobě dobře spalo).“

Snažil se, aby to znělo dobře naladěně. Ve skutečnosti byl sklíčený. Copak se jí nemůže už ani dotknout, aby ji nevystrašil? Zvedl se z postele a otočil se k Lidianně zády, aby nespatřila jeho ublížený výraz. Byl přesvědčen, že její úzkostlivé chování zavinil onen hrozný sen. Předtím se přece jeho dotykům nebránila, spíše naopak. Zdálo se, že jsou jí víc než příjemné. Copak už to nikdy nebude jako předtím? Když pominul to, jak ho její odmítání zraňuje, rmoutilo ho, jak se Lidianna trápí. Takhle to přece nemůže nechat!

Zamyšleně přimhouřil oči. Byl zde způsob, jak jí pomoci, ale kvůli jejímu původu to bylo nebezpečné. Netušil, jak by se její mysl vyrovnala s dalším zásahem. Možná mu ale nezbude jiná možnost…

Nepřítomně si natáhl boty a pak popošel ke křeslu, kam večer pohodil svou tuniku. Rozhodl se ještě zkusit Lidiannu přesvědčit, že se nemá čeho obávat, než přistoupí k tak radikálnímu řešení. Nechtěl nic uspěchat, její štěstí pro něho bylo důležitější než jeho potěšení. Čekal na ni dost dlouho, než aby teď všechno kvůli své nedočkavosti zničil. Pokud je to jen otázka času, on dokáže být trpělivý.

Zašněroval si tuniku a obrátil se zpět k Lidianně. Stále ležela tak, jak ji opustil, snad se nepohnula ze strachu, aby na sebe příliš neupozornila. Její oči ho prosily o odpuštění a on se musel přemáhat, aby si k ní nesedl a neobjal ji. Věděl, že by to neocenila.

Místo toho se vydal za dveře, odkud přinesl jednu z truhlic a položil ji vedle postele. Pak svou pozornost soustředil opět na Lidiannu, jež rozšířenýma očima sledovala každý jeho pohyb. Jedna její část si přála, aby odešel a nechal ji o samotě, druhá však chtěla, aby se všechno mezi nimi opět urovnalo. Aby ji objal a políbil a hlavně aby si to ona mohla vychutnat jako dřív. Ale ač se snažila sebevíc, svůj strach překonat nedokázala. Protože se ani tak nebála toho, že by jí Legolas mohl ublížit, jako toho, co by ona mohla způsobit jemu. Pro ně oba bude lepší, když se od něj bude držet co nejdál.

Vzápětí se však ukázalo, že princ očividně nehodlá spolupracovat. Nahnul se k ní a s náznakem úsměvu na rtech se jí zeptal:

„Snad dne celého na lůžku stráviti nehodláš?“

Ne, že by se mu ta myšlenka nelíbila, samozřejmě za předpokladu, že by se k ní mohl připojit, což ovšem naneštěstí její současný stav nedovoloval.

„Ne, to ne.“

Její hlas byl sotva slyšitelný a stále nejevila známky toho, že by vstávala. Nevěděla, co od ní očekává, a připadala si příliš zranitelná. Vlasy se jí neposedně kroutily kolem tváře a nepochybovala o tom, že šaty, ve kterých spala, jsou zcela zmačkané. Navíc jejich vrchní díl toho zrovna moc neskrýval.

Legolas vycítil její bezradnost. Otevřel truhlici a vybídl ji, aby si z ní vybrala šaty. Okamžitě pobledla při představě, že by se před ním měla převlékat. Neušlo mu to.

„Amin nauva n´alaquel rato (Já vbrzku se navrátím),“ sdělil jí, načež se vzdálil.

Odhodlaná využít jeho nepřítomnosti co nejvíc se rychle vyškrábala z postele. Pohledem zalétla ke stolu, hrdlo měla až bolestivě vyschlé, avšak kromě vína tam nic k pití nebylo. Zaměřila se tedy raději na obsah truhlice. Po krátkém přemítání si vybrala jednoduché mechově zelené šaty s temně rudými výšivkami ve tvaru květů. Spěšně se do nich převlékla, naštěstí měly šněrování vpředu, a tak při tom nepotřebovala ničí pomoc. Uhladila si dlouhou sukni, prsty si pročesala vlasy a váhavě se vydala ven. Dřevěná podlaha ji studila do bosých chodidel, nechtělo se jí však ještě obouvat. Vyšla ze dveří a v úžasu zůstala stát.

Nacházela se na obrovské plošině umístěné v koruně mohutného stromu, dlouhé točité schodiště se vinulo kolem kmenu až dolů na zem, a když zvedla hlavu, viděla mezi velkými zlatými listy probleskovat modrou oblohu. Zvědavě se rozhlížela kolem sebe a zjistila, že takových stromů je zde mnoho. Jejich kůra se stříbrně třpytila na slunci, listy se leskly, jako kdyby byly z ryzího zlata. Na několika z nich rozpoznala další obydlí, i když žádné nebylo tak rozlehlé a krásně zdobené jako to jejich. Navíc podle toho, jak zchátrale vypadala, a že u některých z nich se schodiště již docela rozpadla, usoudila, že je nikdo už dlouho nepoužil. Glorfindel ostatně tvrdil, že je toto místo opuštěné. Neboť nyní už věděla naprosto přesně, kde je.

Ve zlatém lese Lórienu…

Král do sebe obrátil svou číši a rázně se zvedl. Měl již dost všeho toho veselí kolem sebe, ke kterému neměl náladu se připojit. Ignoroval žádosti o tanec a jen upíral svůj zrak do rudé tekutiny ve svém poháru. A i to ho nyní začalo unavovat.

Kradmo se podíval směrem ke Glofindelovu a Nimlothinu místu. Stříbrnovlasá elleth tam sice neseděla, ale jeho přítel ho sledoval pohledem, jako kdyby snad očekával, že se promění v Balroga a zaútočí na něj.

Thranduil se už ani nenamáhal zkoušet si s ním něco vyjasnit. Veškeré předchozí pokusy dopadly tak, že se Glorfindel vždy pod nějakou záminkou vzdálil, naposledy s jedním z lordů, kteří přijeli s Elrondem, a jeho prostě již nebavilo, že tam pokaždé zůstal stát jako nějaký pokorný prosebník.

S Nimloth neměl nejmenší šanci si promluvit, protože když zrovna nebyla ve společnosti svého přespříliš ochranitelského bratra, byl u ní Elrond nebo jiný z přítomných lordů. Pomalu mu připadalo, jako kdyby se snad domluvili bránit mu v kontaktu s ní! Zamračil se. Je přece král Eryn Lasgalen a ne nějaký bezvýznamný mladý ellon, aby s ním takto jednali! Byl ochoten se kvůli Glorfindelovi Nimloth vzdát, ale když už je jejich přátelství stejně v troskách, neviděl již pro tuto oběť pražádný důvod. Doufal, že až se mu naskytne příležitost Nimloth vše vysvětlit, pochopí to a neodmítne ho. Čím déle byl totiž bez ní, tím více mu docházelo, že jeho zájem není pouze chvilkový. Záleželo mu na ní. A najednou si byl jistý, že by ji dokázal učinit šťastnou, jen kdyby dostal ještě šanci.

Bez dalšího otálení se vydal do paláce. Potřeboval být aspoň chvíli sám v klidu svých komnat, pak se snad zbaví té úporné bolesti, která už druhý den svírala jeho hlavu jako v kleštích. Zvolna vystoupal po schodech a jakmile za sebou konečně zavřel dveře své pracovny, cítil se hned o něco lépe. Pomalu si sňal korunu a rozpletl své dlouhé vlasy, než ztěžka usedl do křesla a s úlevou zavřel oči.

Napadlo ho, jak se asi má Legolas. Vzhledem k tomu, jak obtížné bylo ho aspoň do svatby udržet od Lidianny, nepochyboval, že svůj čas s ní tráví více než příjemně. Jeho myšlenky se bezděčně zatoulaly k Nimloth. Dokázal si dobře představit, jak příjemně by se dal trávit čas s ní. Její dotyk na jeho kůži byl tak…. příjemný… Jak rád by teď ležel v její náruči, oba nazí, její malinová ústa přitisklá na jeho, její hedvábné ruce smyslně hladící jeho tělo…

Nepohodlně si poposedl. Raději se přinutil myslet na něco jiného, ale i ta chvilka postačila, aby se jeho nohavice staly nepříjemně těsnými. Možná to bylo způsobeno i tím, že se už nějakou dobu s nikým nemiloval. Od okamžiku, kdy poprvé ochutnal sladkost Nimlothiných rtů, ho jiné ellith nelákaly. Potřeboval ji... Chtěl ji… Musí ji mít…

Z jeho úvah ho vyrušilo tiché klapnutí dveří v knihovně. Zalétl pohledem tím směrem a zjistil, že spojovací dveře nejsou zcela zavřené, i když si nebyl vědom toho, že by je takto ponechal. Doufal jen, že osobu, co právě vešla, nenapadne ho vyrušovat, ať už to byl kdokoli.

Když škvírou zahlédl štíhlou postavu v tmavomodrém, srdce se mu prudčeji rozbušilo. Stála kousek od dveří do jeho pracovny zády k němu, ale i kdyby neviděl proud stříbrných vlasů, jenž jí po nich spadal, stejně by ji poznal.

Nimloth!

Léčitelka zpozorovala, že Thranduil odchází, a srdce se jí sevřelo úzkostí. Tolik si s ním potřebovala promluvit, zjistit, co se přihodilo, ubezpečit se, že ji pořád chce. Jeho neosobní chování při přijetí ji ranilo a jeho pozornost vůči ostatním ellith ji také velice zarmoutila. Teprve, když ho viděla, jak sedí sám nad pohárem vína, řekla si, že to všechno dělal jistě jen proto, aby uklidnil Glorfindela. Určitě má o ni stále ještě zájem.

Znenadání si uvědomila, že na ni její společník upřeně hledí a nuceně se na něho pousmála. Měla dojem, že se jí na něco ptal, avšak jeho slova nezachytila. Ne, že by jí na tom záleželo. Bylo očividné, že se mu líbí, toto byl již sedmý tanec, co spolu tančili, a ona po celou tu dobu musela myslet na to, jak by bylo krásné, kdyby na jeho místě byl Thranduil. Tolik potřebovala být zase s ním. Avšak neodvažovala se k němu přistoupit, její bratr je příliš bedlivě sledoval. Kupodivu ale nic nenamítal proti jejímu současnému nápadníkovi. Sama si musela přiznat, že za jiných okolností by jí Gildorův zájem lichotil. Byl jedním z lordů Elrondovy družiny a jeho vzhled byl rozhodně více než ucházející a ani jeho dvornému vystupování nešlo nic vytknout. Přesto bolestivě vnímala každý rozdíl mezi ním a Thranduilem. Jeho vysoká postava byla spíše atletická než vysloveně svalnatá, hříva havraních vlasů, která mu korunovala hlavu, byla v ostrém kontrastu ke královým bledě zlatým vlasům, stejně jako jeho šedé oči k těm ledově modrým. Byli jako panter a lev… Neboť Gildorovo uhlazené chování ji ani na okamžik neoklamalo, byl stejně nebezpečný jako Thranduil či Glorfindel. Nepochybovala o tom, že si jde vždy tvrdě za svým bez ohledu na ostatní, rozhodně nebyl z těch, se kterými by bylo radno si zahrávat…

Hudba dohrála a lord ji odvedl zpátky ke stolu. Usedla a natáhla se pro pohár vína a docela jí tak uniklo, že požádal jejího bratra o rozhovor v soukromí. Glorfindel se nejdříve rozhlédl, ale když Thranduila nikde neviděl, souhlasil a následoval Gildora do odlehlejšího koutu zahrad.

Nimloth se za nimi dívala a ihned se rozhodla. Odložila číši a rychlým krokem se vydala do paláce, kam předtím zahlédla odcházet Thranduila. Když ho nenalezla v síni, spěšně vyběhla po schodech do prvního patra a vstoupila do knihovny. Neslyšně za sebou zavřela a téměř po špičkách přešla ke dveřím vedoucím do královy pracovny. Srdce jí bilo jako splašené a nebyla si jistá, jestli to, co dělá, je zrovna rozumné. Ale nemohla jinak. Tiše otevřela dveře a škvírou nahlédla dovnitř. Nad tím, co spatřila, se jí zatajil dech.

Thranduil seděl za svým stolem s nepřítomným výrazem ve tváři, zlaté vlasy mu ve vlnách měkce splývaly po ramenou a ona zatoužila do nich zabořit prsty, cítit jejich hebkost, přitisknout své rty na jeho a zcela se ztratit v jeho dotycích…

Tiché klapnutí dveří ji vytrhlo ze snění. Polekaně se otočila a srdce se jí sevřelo úzkostí, když na druhé straně místnosti zahlédla Gildora. Stál tam s potměšilým úsměvem na rtech a pohled, kterým si ji měřil, hovořil zcela jasně. Naprosto přesně věděl, co tam v knihovně pohledává a čtení knížek to rozhodně nebylo.

S přemáháním pozvedla svou hlavu v hrdé póze a rozechvěle čekala, co udělá. Neměla sebemenší tušení, čeho se od něj může nadít, ale podle toho, jak se tvářil, tušila, že se jí to nebude líbit…