VII. kapitola

    Princ se zastavil přede dveřmi do otcovy pracovny. Snažil se uklidnit, věděl, že by nebylo moudré, kdyby se nechal ovládnout svou zlobou. Jakmile si byl jistý, že ji má pod kontrolou, zlehka zaklepal.

„Tula e‘ (Vstupte)!“ vybídl ho rázný hlas.

Zhluboka se nadechl a vstoupil. Tiše za sebou zavřel dveře a čekal, až se mu král uráčí věnovat.

Ten seděl za stolem a pročítal si nějaký svazek dokumentů. Teprve když dočetl stránku, zalétl pohledem k Legolasovi a přezíravě mu pokynul, aby se posadil. Pak uchopil další listinu a jal se zkoumat její obsah. Svého syna zcela ignoroval.

Princ na něho podrážděně hleděl. Takhle se jeho otec choval vždycky, ale dnes poprvé mu to skutečně vadilo. Kvůli němu byl nucen Lidiannu zbít a on se ani neobtěžuje, aby si na něho udělal čas! Doufal, že tuto záležitost co nejrychleji vyřídí, ale Thranduil, který vzal do ruky další stránku, očividně nikam nespěchal. Legolas si také povšimnul, že se mezitím převlékl do volné tmavozelené haleny.

„Adar (Otče),“ ozval se po čtvrt hodině netrpělivě, aby na sebe upozornil.

Král udiveně vzhlédl. Ještě se nestalo, že by ho Legolas někdy takto hrubě vyrušil, a ke svému překvapení dokonce zjistil, že je snad i nahněvaný. Na něj! Odložil list, který zrovna držel, a zadíval se na svého syna.

„Manka amin naaya lle, amin dinaya (Být tebou mlčel bych)!“ Jeho tón byl odměřený. „Snad nyní uznáváš, že já pravdy měl a ty ses mýlil!“

Když Legolas nereagoval, pokračoval. „Ona nevychovaná a vzpurná jest! Kterak naložil jsi s ní?“

Princ opětoval jeho tvrdý pohled. „Já potrestal ji, kterak slíbil jsem,“ odvětil. Rozhodně nemínil zacházet do detailů.

Thranduil však byl jiného názoru. „Sut (Kterak)?” Vycítil synovu neochotu o tom hovořit. „Buď sdělíš mi toho a nebo se sám přesvědčiti půjdu!”

Legolas neměl jinou možnost. „Já výprasku jsem jí uštědřil a pokoru projeviti přinutil.” Měl co dělat, aby se mu netřásl hlas. Vzpomněl si na to, co mu Lidianna tenkrát řekla: Tak takhle si to představuješ?! Buď tě budu na slovo poslouchat a nebo mě prostě svážeš a zbiješ?! A on ji tehdy ubezpečil, že ji bude chránit a neublíží jí. A ačkoli ho k tomu svým chováním donutila, stejně mu připadalo, jako by ji zradil.

„Dobrá tedy! Já o pokoře její sám se zítra přesvědčím! Doufám, že i ty ses poučil! Považujme prozatím celou událost za uzavřenou!” Král se opět chopil nedočtené listiny, čímž dal Legolasovi jasně najevo, že má odejít.

Ale ten zůstal zatvrzele sedět a ani na okamžik nespustil oči z otcovy tváře. „Mankoi lle ume tanya (Proč jste toho učinil)?” zeptal se ostře. Iritovalo ho, že se tváří, jako by se zhola nic nestalo.

Thranduil se zamračil, upřel svůj mrazivý pohled na Legolase. „Čehož na mysli máš?”

Princ mu upřeně hleděl do očí, jako by ho vybízel k přiznání. „Vy úmyslně jste ji do sporu zatáhl, když urážkami jste ji zasypal! Vědom jste si byl, kterak na to reagovati bude! A ona ničeho jiného nečinila, než že se bránila! Kdyby mužem byla, práva vyzvati Vás na souboj by za chování Vaše měla! A kdybyste král a otec můj nebyl, sám bych cti její bránil!” Až příliš pozdě si uvědomil, co právě pronesl. Zhrozil se nad svou opovážlivostí.

V místnosti nastalo naprosté ticho, přerušované akorát praskáním ohně v krbu. Thranduil zíral na svého syna, jako by ho viděl poprvé v životě. Nemohl uvěřit tomu, že ho v podstatě vyzval k boji. V hlavě mu zněla Glorfindelova slova Jakkoli jí ublížíš, i jeho zraníš... Jeho přítel měl opět pravdu. Proč jen mu tehdy nenaslouchal? Jenže kdo mohl předvídat, že to takhle skončí? Při večeři chtěl Legolasovi pouze ukázat, že tu dívku vůbec nezná a měl by se od ní držet co možná nejdál, nečekal však, že se mu to až natolik vymkne z rukou. Legolasovo chování ho zaskočilo. Cožpak už je pozdě? Cožpak jí už docela propadl? Zdálo se mu ironické, jak se historie opakuje. To, co se před tolika lety stalo jemu, se teď přihodilo i jeho synovi! Ale on nechtěl, aby dopadl jako on! Cožpak nemůže udělat nic, aby ho před tím krutým osudem ochránil? Připadal si tak bezmocný! Najednou zatoužil po tom, aby tu s ním byl Glorfindel. Ten by si určitě věděl rady!

Princ očekával otcův hněv. Místo toho král klidně vstal, vyndal z truhly u zdi meč a položil ho na stůl před něj. Byla to zbraň, kterou Thranduil dříve používal, než ji vyměnil za mohutnější meč svého otce Orophera. Předpokládal, že ji jednou věnuje svému synovi, ale ten dal přednost luku a dýkám, se kterými uměl zacházet vskutku mistrovsky. Vždycky ho zajímalo, jestli jeho zručnost s mečem je podobně obdivuhodná, nikdy ho s ním totiž bojovat neviděl. Dnes se to zřejmě dozví...

„Pokud ty dotčen se cítíš, já možnosti revanšovati se tobě dávám. Pokud si ovšem myslíš, že síly tvé na to stačí!” dodal arogantně. Ne neprávem. Jeho dovednost s mečem byla prokázána již mnoha bitvami a v Eryn Lasgalen nebyl nikdo, kdo by se s ním mohl měřit.

Legolas hleděl na meč před sebou. Cítil na sobě otcův upřený pohled a v duchu se sám sebe ptal, jak se do téhle svízelné situace vlastně dostal. Dobře věděl, že v boji na meče nemá proti králi šanci, ale už z toho nemohl se ctí vycouvat. Uchopil tedy meč do pravé ruky a ustoupil ke dveřím, aby kolem sebe získal více prostoru. Uvědomoval si, že není tak silný jako jeho otec a kdyby došlo na přetlačování, bylo by o boji rychle rozhodnuto. Zato byl mrštnější a hodlal toho náležitě využít.

Thranduila potěšilo, že je ochoten se mu postavit, i když kvůli výběru zbraní byl jeho syn v očividné nevýhodě a oba to věděli. Absolvoval sice výcvik s mečem u Finroda, velitele armády a později se cvičil s Glorfindelem, ale nebylo žádným tajemstvím, že mu tato zbraň nikdy k srdci nepřirostla.

Ponechal mu pár sekund na to, aby si přivykl na tíhu cizí zbraně, a pak tasil a vyrazil proti němu. Princ jeho ránu celkem bez problémů zblokoval a uhnul z dosahu otcova meče. Král znovu zaútočil a on opět jeho výpad vykryl a uskočil. Thranduil brzy pochopil jeho záměr. Chtěl ho prostě unavit. A vzhledem k jeho mládí by se mu to mohlo po čase i podařit. Ale takhle dlouho se bojovat nebude! pomyslel si sebevědomě a začal svého syna zasypávat ranami. Legolas je k jeho překvapení obratně odrážel, ačkoli na něm pomalu začínalo být znát, jak ho boj s těžkým mečem, na který není zvyklý, vyčerpává. Král se rozhodl, že už ho nebude déle šetřit a zaútočil naplno. Princ byl nucen uchopit meč do obou rukou, aby byl schopen tyto výpady vykrýt. Svaly v pažích se mu třásly únavou, zoufale potřeboval chvilku oddechu. Ale Thranduil, který se ho snažil zatlačit do kouta, mu ji nehodlal dopřát. Rozmáchl se a vší silou po něm sekl. Legolas se ani nepokoušel tuto mocnou ránu zblokovat, raději mrštně uskočil stranou. Králův meč zasáhl karafu s vínem na pracovním stole. Roztříštila se, část střepů dopadla na zem, víno se rozlilo po desce a zmáčelo dokumenty, které předtím studoval. Thranduil polohlasně zaklel. Očividně Legolas ještě nebyl tak vyčerpaný, jak se domníval. A i synova dovednost s mečem předčila jeho očekávání. Odkopl židli stojící mu v cestě a znovu vyrazil proti němu, rozhodnutý tento boj ukončit.

Nimloth si podrážděně zastrčila za ucho pramen vlasů, který jí neustále sklouzával do tváře. Byla skloněná nad stolem a v malé misce míchala lektvar nevábné barvy. Připravovala ho už tolikrát předtím, ale ať se namáhala sebevíc, nemohla si dnes vzpomenout, kolik soli do něho nasypat. Zato se jí v mysli podezřele často zjevoval jistý zlatovlasý ellon. Povzdechla si.

Zrovna kráčela dopoledne po nádvoří, když se přihnal na svém obrovském černém hřebci a kdyby neuskočila, skončila by pod kopyty jeho koně. Zdálo se, že její přítomnost ani nezaregistroval. Ladným pohybem sklouzl dolů a rozhodným krokem zamířil do síně. Stála tam přitisknutá ke zdi a očima obdivně hltala jeho široká záda, úzké boky a dlouhé bledě zlaté vlasy spadající mu ve vlnách na záda. Kdyby ji bratr viděl, jistě by se jí vysmál. Upřímně doufala, že se o jejím pobláznění nikdy nedozví, jinak by ji nepochybně donutil vrátit se zpátky domů. A i když si byla dobře vědoma toho, že nemá u objektu své náklonnosti šanci, už jen z onoho prostého důvodu, že ten o její existenci neměl ani tušení, byla ráda, že může pobývat v jeho blízkosti.

Znovu si povzdechla. Raději se zajde podívat do knihovny, jak ten recept zní, než zkazí celou dávku. Jelikož byla takřka noc, nebylo pravděpodobné, že by na někoho narazila, a tak se ani nezdržovala upravováním. Z copu, který si ráno pečlivě zapletla, se jí mezitím uvolnily prameny vlasů a spodek šatů měla urousaný ze svého večerního sběru bylinek, ale nedbala toho. Když vybíhala po schodech do prvního patra paláce, uvědomila si opožděně, že zapomněla odložit svůj meč, který vždy nosila u boku. Nechtělo se jí však již vracet a navíc nikdo přece nebude podezírat léčitelku, že se vypravila někoho zavraždit. Přesto z toho neměla dobrý pocit. Ke své úlevě dorazila do knihovny, aniž by kohokoli potkala. Vytáhla tlustý černý svazek, usedla ke stolku a nalistovala příslušnou stránku. No, samozřejmě! Jakmile měla rozpis přísad před sebou, nechápala, jak mohla něco takového zapomenout. Vrátila knihu zpět na místo a obrátila se k odchodu. Náhle ji zarazily podivné zvuky vycházející z královy pracovny. Byly jí povědomé. Znělo to jako... Divoce se jí rozbušilo srdce. Jako řinčení mečů!

Je možné, že byl král napaden? Vzápětí tu myšlenku zapudila. Palác je přece bezpečně střežen, půjde nejspíš o nějaký přátelský souboj... Přesto se nemohla zbavit pochybností. Proč by se takový souboj odehrával v noci a v králově pracovně? Zmocnila se jí úzkost. Pak zaslechla zvuk tříštícího se skla a o chvilku později pád něčeho těžkého na zem. Nerozhodně vytáhla meč a plížila se ke dveřím. Jenom se ubezpečí, že je vše v pořádku, a hned zase zmizí. Potichounku pootevřela dveře a nahlédla dovnitř. Pohled, který se jí naskytl, jí skoro vyrazil dech.

Král Eryn Lasgalen a jeho syn stáli proti sobě, rozkročení, s meči zaklesnutými do sebe a snažili se toho druhého přetlačit. Princova pozice byla značně nevýhodná, byl skřípnutý mezi zdí a mohutným pracovním stolem, které mu neponechávaly příliš prostoru pro nějaký odpor. Třímal meč v obou rukou, ale ani to nestačilo, aby dokázal Thranduila odrazit.

Nimloth měla konečně možnost si oba dva důkladně prohlédnout. Král byl zhruba o půl hlavy vyšší než jeho syn a také mohutněji stavěný. Meč držel jistě v pravé ruce a ona obdivovala hru jeho svalů pod lehkou tunikou. Jeho vlasy byly delší a o několik odstínů světlejší než Legolasovy a vždycky je nosil na rozdíl od něho nezapletené. Napadlo ji, jaké jsou asi na dotyk...

Princ se snažil odrazit otcův úder a v duchu zaúpěl. Stalo se přesně to, čeho se obával. Ačkoli se tomu tvrdě bránil, král ho nakonec zatlačil ke zdi a nyní mohl naplno využít svou fyzickou převahu. Legolas se celou svou vahou zapřel, ale věděl, že to nebude nic platné. Najednou se ho zmocnil pocit, že je někdo pozoruje. Zalétl pohledem ke dveřím a na okamžik polevil ve své obezřetnosti. To stačilo Thranduilovi, aby ho dobře mířenou ranou levačkou do brady poslal k zemi. Princ tvrdě dopadl, ale zbraň z rukou nepustil. Chtěl ihned zase vyskočit, avšak král mu pohotově namířil hrot meče na prsa.

„Nikdy očí z protivníka svého nespouštěj! Za chybu tuto bys v boji životem svým zaplatil!” pokáral ho. Ovšem jinak neměl, co by mu vytknul. Jeho syn byl rychlý a obratný, a kdyby měl své obvyklé zbraně, jistě by se tento souboj vyvíjel zcela odlišně.

Nimloth, neboť to byla ona, koho Legolas spatřil, by se nejraději na místě propadla. Připadala si jako naprostý idiot. Co ji to jen napadlo téměř vtrhnout do královy pracovny a navíc se zbraní v ruce?! Chvatně skryla meč zpět do pouzdra, na zlomek sekundy se od jeho ostří odrazilo světlo svíček ozařujících místnost.

Thranduil koutkem oka zahlédl jakýsi záblesk a otočil se, aby zjistil, co je jeho příčinou. V tu chvíli mu Legolas podrazil nohy a on skončil s heknutím na podlaze vedle svého syna s jeho mečem na svém krku.

Léčitelka na ně rozpačitě hleděla. Kdyby tohle nebyla její vina, musela by se rozesmát. Takhle se obávala, jak na její přítomnost zareaguje král.

„Nikdy očí z protivníka svého nespouštějte, pokud jist si nejste, že se již brániti nemůže! Za chybu tuto byste v boji životem svým zaplatil!” vrátil princ Thranduilovi jeho předchozí lekci.

Ten ho však ani pořádně nevnímal. Jednak nešťastnou náhodou přistál přímo ve střepech z rozbité karafy, což jeho zadek nikterak neocenil, a také se zájmem sledoval elleth před sebou, která byla příčinou jeho současné nedůstojné pozice. Připadala mu něčím povědomá, ale zároveň si byl jistý, že se s ní nikdy předtím nestřetnul. Někoho takového by si totiž určitě pamatoval!

Dokonalá alabastrová pokožka, obrovské fialové oči orámované dlouhými černými řasami, plné malinové rty a proud stříbřitě blond vlasů sahajících jí až pod pás z ní činily vpravdě oslňující bytost. A ačkoli její vysoká štíhlá postava byla oděna do jednoduchých hnědých šatů, nikterak jí to neubíralo na přitažlivosti.

„Lle anta amin tu, Adar (Potřebujete pomoci mé, otče)?”

Legolas už byl na nohou a znepokojeně hleděl na svého otce. Ten jen cosi nesrozumitelného zabručel, než se poněkud strnule zvedl.

Nimloth zadržela dech, když na střepech na zemi spatřila krev. Pohlédla na krále. V jeho tváři nenalezla ani stopy po bolesti, ale jeho oči ho prozradily. Přemýšlela, co by měla učinit.

„Lye uuma anta tuarlle (My služeb tvých nepotřebujeme),” pousmál se na ni Legolas v domnění, že někdo slyšel jejich souboj a pro všechny případy ji dal zavolat.

„Uuner tulte amin (Nikdo pro mne neposlal),” odvětila mu. „Amin tule quen yassen lle, heru en amin. (Já s Vámi hovořiti přišla, pane můj),” pronesla k Thranduilovi a doufala, že to vypadá, že se jedná o něco naléhavého. „Ereb (O samotě),” dodala ještě s pohledem upřeným na prince.

Král si s překvapením uvědomil, že se ti dva znají. Ale jak je potom možné, že on o ní neví zhola nic? Natož pak co by s ním mohla chtít probírat? A o jakých službách to Legolas hovořil? Nejdřív je chtěl oba dva vykázat z místnosti, ale nakonec zvítězila zvědavost.

„Amin lava lle kel, Legolas (Ty odejíti můžeš, Legolasi),” pokynul svému synovi.

Ten poslušně položil meč na stůl a s úklonou se vzdálil z pracovny. Pevně za sebou zavřel dveře.

Jakmile odešel, obrátil se král na neznámou návštěvnici. „Amin sinta lle (Znám tě)?”

Zabolelo ji to, i když nečekala nic jiného. „Amin naa lle fallaner. (Já léčitelkou Vaší jsem).” Popošla blíž k němu. „Amin tanka lle harwar, heru en amin (Já ran Vašich ošetřím, pane můj).”

„N’uma, diola lle! Amin naa tereva (Ne, děkuji! Já v pořádku jsem)!” odmítl její pomoc rázně. Sice se mu líbila, ale to neznamenalo, že jí dovolí sahat mu na zadek! Tedy… aspoň ne hned…

„Lle n’naa. Uuma dela, amin seimuva (To nejste. Vy obav míti nemusíte, já něžnou budu),“ ubezpečila ho s mírným úsměvem.

On a bát se? To spíš ona by se měla bát! Vlastně by to mohlo být docela zábavné...

„Quel, soora amin (Dobrá, následuj mne)!“ vybídl ji panovačně a aniž by počkal na její reakci, vydal se do ložnice. Neohlížel se, aby se přesvědčil, zda ho opravdu následuje, byl si naprosto jistý, že přijde.

Když Nimloth po krátkém váhání vešla, ležel král na břiše na své obrovské posteli s nebesy. A byl dočista nahý! Mělo ji to asi pohoršit, ale ona se neubránila, aby na něho uchváceně nezírala. Vypadal jako ztělesnění veškerých jejích snů! Světlo svíček propůjčovalo jeho pleti zlatavý nádech a rozzářilo jeho vlasy tak, že jí připomínaly sluneční paprsky. Náhle si s hrůzou uvědomila, že ji pozoruje a je pobaven dojmem, jenž na ni udělal.

„Mani naa lle feithien ten’ (Na co čekáš)?“ Jeho hlas zněl posměšně.

Cítila, jak jí rozpaky hoří tváře. Víc už se před ním snad ani zostudit nemohla! Spěšně nalila trochu vody do umyvadla a vhodila do ní pár krystalků zelené soli z pytlíčku, který nosila vždy u pasu a v němž měla několik základních potřeb pro ošetřování. Pak usedla na okraj lůžka, vyndala kus čistého plátna a cípem namočeným v solném roztoku mu začala čistit rány. Žádné střepy mu v nich naštěstí nezůstaly, ale pár jich ošklivě krvácelo.

Thranduil snášel její ošetřování mlčky, třebaže párkrát sebou lehce trhnul. Ani se mu nedivila, tahle desinfekce pálila hůř než oheň a jen málokdo ji dokázal snášet tak klidně jako on. Na závěr ještě nanesla vrstvu léčivé masti, ruka se jí slabě chvěla, když ji prsty opatrně roztírala. Bylo neuvěřitelně příjemné dotýkat se jeho horké kůže… Jenom si přála, aby to bylo za úplně jiných okolností… A nebyla přitom omezená pouze na tak malou část jeho neodolatelného těla…        

„Lle yanwuva amin sii’ (Připojíš se ke mně)?” Králova nestoudná nabídka ji vytrhla ze snění.

„Lle lakwenien, heru en amin (Vy žertujete, pane můj),“ nevěřila vlastním uším. Dokáže snad číst její myšlenky?

„Amin n’naa. Amin rwala ar‘ ten‘ amin naa lle haran ta naa lle akh saes amin. (Nikolivěk. Já po tobě toužím a jelikož králem tvým jsem, povinností tvou jest mne potěšiti).“ Jeho samolibost ji ranila. Co se to s ním stalo? Jak může být tak bezcitný a cynický?

„Lle naa haran e’ nausalle (Vy králem akorát v představách Vašich jste)!“ odsekla mu a otočila se k odchodu.

Bleskurychle ji popadl za sukni a přitáhl zpátky. „Mani naa essa en lle (Kterak se jmenuješ)?“

Něco v jeho tónu ji varovalo. „Mankoi lle irma sint (Proč toho zvěděti chcete)?“ zeptala se obezřetně.

„Ten’ amin merna yel ta iire amin quantuva lle (Neb jména tvého zvolati chci, až se tebe zmocním)...“ Jeho ruce si ji přitáhly ještě blíž, očima ji drze svlékal.

Nejprve se rozmýšlela, jestli nemá použít zbraň, ale pak se rozhodla, že tuhle situaci zvládne i bez ní. Sladce se na krále usmála.  „Amin essa naa Nimloth (Jméno mé Nimloth jest)...“

Pohladil ji po lýtku. „Nimloth... Lle caela vanima essa (Nimloth... Ty jména krásného máš),” zašeptal.

Musela si přiznat, že jí jeho dotyk není až tak odporný, jak by si přála. Nevadilo jí vlastně ani tolik to, co jí navrhoval, jako způsob, jakým se toho domáhal.

„Diola lle. Amin toror’ Glorfindel nowa i’atya’ (Děkuji Vám. Bratr můj, Glorfindel si toho též myslí.).“

Vyslovení toho jména mělo na Thranduila stejný účinek, jako kdyby ho někdo polil ledovou vodou. Okamžitě ji pustil a zhrozeně na ni zíral. Už věděl, proč měl dojem, že ji zná! Když trávil své dětství v Lórienu, kam ho jeho otec Oropher poslal, neboť mu připadalo, že tam jeho syn bude ve větším bezpečí, často se kolem něho a Glorfindela motala. Bylo těžké se jí zbavit, vždycky chtěla dělat to, co oni, ať to bylo jakkoli nebezpečné. Její rodiče z ní přílišnou radost neměli, byla to taková malá divoška. Pak Oropher vzkázal, aby se vrátit domů, a on už se s ní víckrát nesetkal. Po čase se k němu doneslo, že jejich rodiče zemřeli a Glorfindel se i se svou sestrou přestěhoval do Imladris. A ačkoli ho tam příležitostně navštěvoval, nikdy ji nespatřil a jeho přítel se o ní ani slovem nezmínil. Tak nějak předpokládal, že se vdala a žije někde se svou novou rodinou. A ona se zčistajasna objeví u něho v paláci!

„Nimloth...“ Nemohl se z toho vzpamatovat. „Mankoi naa lle sinome (Proč jsi zde)?“

„Mankoi lle grotha? Tanya uuma saesa lle (Pročpak po tom pátráte? Netěší Vás to)?“ Sklonila se a zlehka ho políbila na čelo. „Quel esta, mellon en toror’amin (Odpočívej dobře, příteli bratra mého).“

Tentokrát jí v odchodu nebránil.

Legolas stál na balkoně ve své ložnici s tváří obrácenou k měsíci. V mysli si stále dokola přehrával svůj souboj s králem. Už v okamžiku, kdy uchopil do ruky meč, věděl, že prohraje, i když si to odmítl připustit. Znal skvělou pověst svého otce, ale přesto doufal, že mu bude aspoň důstojným protivníkem. Ačkoli zprvu bojoval jen kvůli Lidianně, brzy převládla touha dokázat otci, že je schopen vládnout mečem. Měl však pochybnosti, zda se mu to podařilo. Paže ho ještě teď brněly od odrážení jeho silných ran, bradou mu co chvíli projela tupá bolest. Kdo ví, co by se stalo, kdyby je Nimloth nevyrušila.

Vrátil se do pokoje a nepřítomně se začal svlékat. Když si rozepínal opasek, vzpomněl si náhle na Lidiannu. Jak ta ho teď musí nenávidět! Nikdy nepochopí, že to udělal jen proto, aby ji ochránil. Znovu si vybavil, jak klečela u postele, bílá záda zbrázděná rudofialovými pruhy, ten pohled ho bude ještě dlouho pronásledovat. Z vlastní zkušenosti věděl, jak musí trpět, v mládí byl Erestorem občas trestán, když mu utekl z výuky. Naštěstí ho Nimloth naučila připravovat chladivou mast, která výrazně zmírňovala bolest a urychlovala hojení. Vyndal kelímek této substance ze zásuvky a zaváhal. Asi by teď k Lidianně neměl chodit, jenom ji vystraší, ale nemohl snést pomyšlení na to, že možná stále leží na studené podlaze a je sužována bolestí. To rozhodlo.

Lída ležela s otevřenýma očima na posteli a marně se pokoušela usnout. Záda ji pálila a každý sebemenší pohyb jí způsoboval nové utrpení. Náhle se zarazila. Rozpoznala známou vůni... jeho vůni! Vyděsila se. Proč zase přišel? Chtěla křičet o pomoc, ale věděla, že by to bylo zbytečné. Pevně stiskla víčka a předstírala spánek. Třeba ji nechá být…

Legolas tiše prošel tajnými dveřmi do Lidianniny ložnice a nejistě se zastavil u jejího lůžka. Dívka ležela na břiše, oblečená přesně tak, jak ji tam zanechal, a ve svitu měsíce, který osvětloval celou místnost, ošklivě vystupovaly temné švihance na jejích zádech. Soucitně svraštil obočí.

Opatrně usedl na okraj postele a poodhrnul její potrhané šaty. Kdyby si nebyl vědom toho, že je vzhůru, podle jejího nepravidelného dechu, poznal by to nyní, když se pod jeho letmým dotykem roztřásla. Nevěděl, co by měl říct, aby ji uklidnil, a tak raději předstíral, že si ničeho nevšiml. Hluboce ho to však ranilo.

Dívka cítila, jak usedá vedle ní a pomalu jí shrnuje šaty ze zad. Zadržela dech a proti své vůli se zachvěla. Očekávala bolest, ale místo toho ucítila konečky jeho prstů, jak jí čímsi chladivým potírají záda. K jejímu překvapení se dostavila okamžitá úleva. A s ní i nevysvětlitelná potřeba, aby ji pevně objal. Zaskočilo ji to. Jak může toužit po dotyku někoho, kdo jí tolik ublížil?

Legolas otevřel kelímek s mastí a začal ji jemně roztírat po jejích zádech. Pod prsty cítil její chvějící se svaly a sám sebe se ptal, zda se jí bude moci ještě vůbec někdy dotknout, aby to v ní nevzbuzovalo hrůzu. Vzpomněl si, jak tu usnul s ní v náručí, připadalo mu to tak přirozené... Tolik se těšil na dnešní večer, až ji zase spatří, ani v nejhorších představách by ho nenapadlo, že to skončí takto...

Konečně byl hotov. Chvíli ji bez hnutí pozoroval, mísila se v něm lítost, starost i mírné vzrušení z její blízkosti. Tolik si přál, aby všechno bylo jinak. Aby ji mohl zase obejmout. Ale věděl, že to není možné.

„Amin hiraetha, aier (Mrzí mě toho, malá),” zašeptal a vtiskl jí něžný polibek do vlasů.

Jakmile vycítila, že odešel, otevřela oči. Hřbetem ruky si setřela z tváří slzy. Když se jí omluvil a políbil ji, nedokázala se ubránit, aby se nerozplakala. Byla tak zmatená! Ani ne před pár hodinami ji bez milosti zbil a teď ji starostlivě ošetřuje! Nechápala, jak jeho ruce mohou být tak hrubé a vzápětí zase něžné.

Měla na něho vztek, že přišel. Tolik ho chtěla nenávidět a než se tu objevil, tak se jí to i dařilo. Ale teď už to nedovedla. Nejdříve se bála, ale pak mu začala zase důvěřovat. Nějak vytušila, že jí neublíží. A musela si neochotně přiznat, že kdyby ho poslechla, nikdy by jí ani ublížit nemusel. Tolik si přála, aby neodcházel a zůstal u ní. Ale nepřiměla se ho o to požádat. Stejně by jí nevyhověl, jistě se na ni zlobí.

Najednou jí to všechno přišlo líto. Znovu se rozplakala. Nakonec upadla do hlubokého bezesného spánku.