VIII. kapitola

    Jakmile zaslechla cvaknutí kliky, zalétla Lída znepokojeným pohledem ke dveřím. Byla si jistá, že již přichází Erestor, aby zkontroloval její úkoly, a lehce se zamračila, když se zadívala na poloprázdné papíry před sebou. Už viděla, jak se bude tvářit, až zjistí, že ještě není hotová. Ale nedokázala se prostě na učení soustředit, pořád musela přemýšlet o událostech předešlého dne.

Byla na sebe naštvaná. Když si v mysli přehrála rozhovor s králem, uvědomila si, že od začátku měl v úmyslu ji vyprovokovat. A ona se opět neovládla. S pocitem zadostiučinění si vybavila jeho šokovaný výraz, když po něm hodila pohár. I když musela uznat, že to nebyl zrovna dobrý nápad. Už jen při vzpomínce na to, jak ji pak surově svíral, aniž by se mohla jakkoli bránit, ji zaplavila vlna strachu. Tolik se jí ulevilo, když ji Legolas odváděl pryč, srdce se jí svíralo vděčností a ... náklonností k němu. O to bylo horší, když pochopila, co se chystá udělat... Ale proč pak v noci přišel, aby ji ošetřil? Měl snad výčitky svědomí? Nebo o ni měl starost? K jejímu údivu ji rány na zádech už skoro vůbec nebolely, i když některé byly ještě dosti zřetelné.

Nepohodlně se zavrtěla. Netušila, kolik se toho o tomto incidentu dozvěděl Erestor, ale pokud ho někdo informoval, rozhodně to nedával nijak najevo. Byla mu za to vděčná. Měl na ni sice vysoké nároky a občas se nepříliš pochvalně vyjadřoval o lidském rodu a o jejích mizivých znalostech a schopnosti se učit, ale na druhou stranu byl většinou trpělivý, málokdy na ni zvyšoval hlas a nikdy na ni nevztáhl ruku. O to víc ji mrzelo, že nestačila vypracovat všechny zadané úkoly.

S kajícným pousmáním se k tomu hodlala hned doznat, protože si říkala, že potom možná bude její učitel shovívavější, ale dál než za ´Amin hiraetha (Omlouvám se)´ se nedostala. Slova jí odumřela na rtech a krev se jí zcela vytratila z obličeje, když dovnitř namísto onoho tmavovlasého ellona vstoupil sám král. Zdálo se jí, že se místnost náhle povážlivě zmenšila, v obavách na něho hleděla.

Thranduil si vychutnával svůj vliv na ni. Přišel se přesvědčit, jestli je opravdu tak pokorná, jak se mu Legolas snažil namluvit. Přistoupil až k ní, takže musela hodně zvrátit hlavu, aby s ním udržela oční kontakt. Na její tváři byl ještě lehce patrný otisk jeho ruky. Brada se jí třásla. Náhle pobledla ještě víc a rychle vstala, aby se mu poklonila, oči sklopené k zemi. V duchu se modlila, aby se už vrátil Erestor.

„Potěšující jest, že lítosti nad činem svým projevuješ, však opomnělas přitom, že král první promluviti má!“ Jeho chladný hlas ji ještě více rozechvěl. Strach ji svíral svými ledovými prsty a ona nevěděla jak zareagovat. Zda se od ní vůbec nějaká odezva očekává.

„Nuž vidím, že výprask Legolasův přes pochybnosti mé přec jen účinku jistého měl,“ pronesl pobaveně.

Zahanbeně sklonila hlavu. Zabolelo jí, že ví o tom bití, i když věděla, že bylo naivní předpokládat něco jiného. Při jejich prvním setkání se odvolávala na princovu pomoc a nyní viděla, že král měl tehdy pravdu. Jeho syna opravdu neznala...

Thranduil ji uchopil za bradu a nekompromisně pozdvihl její hlavu. Vyplašeně uhýbala pohledem, ale cosi v něm ji nutilo se opět zadívat do jeho mrazivých očí. Pousmál se nad jejím nepohodlím, ale nebylo v tom nic vřelého.

„Pokud se cos takého opakovati bude, já příště si potrestání tvé osobně na starost vezmu a zaručiti tobě mohu, že jako Legolas shovívavý nebudu!“

Lída pevně zavřela oči, ale ne dost rychle, aby jí po tváři neskanula jedna horká slza. To ho zřejmě uspokojilo, neboť vzápětí bez dalšího slova odešel. Takřka bezvládně se sesula na židli. Hlavou jí vířily zmatené myšlenky, z nichž jedna převládla nad ostatními. Je možné, že ji Legolas zbil, aby ji uchránil od něčeho mnohem horšího?

Princ se zarazil, když spatřil svého otce vycházet z knihovny. Původně si šel pro novou lahvičku inkoustu, ale ta teď byla zcela zapomenuta. Pozoroval krále, jak kráčí po schodech do síně, a snažil se odhadnout, zda se něco nepřihodilo. Jeho nadmíru spokojený výraz ho ještě více znepokojil.

Počkal, až bude z dohledu, a rychle se vydal ke knihovně, aby se přesvědčil, že je Lidianna v pořádku. Přede dveřmi ještě krátce zaváhal, ale pak tiše vklouzl dovnitř. Pohled, který se mu naskytl, ho vzal u srdce.

Thranduil sešel do síně, potutelný úsměv mu přitom pohrával na rtech. Dobře si povšiml Legolase a také si byl jistý, že jeho syn neodolá a zajde za Lidiannou. A on ho tam přistihne...

Zastavil se, chtěl ještě chvíli vyčkat, než se vypraví opět nahoru, ovšem osoba, která scházela ze schodů kousek za ním, to nečekala a nemohla tak udělat už nic, aby do něj nevrazila.

„Tira ten’ rashwe (Dávej pozor)!” zvolal mírně rozhněvaně a otočil se. „Lle au’ (Zase ty)?” vyhrkl vzápětí nevěřícně.

Jak je možné, že po celou tu dobu, co dlela na jeho dvoře, ji ani jedenkrát nezahlédl, a teď ji potkává takřka neustále a navíc se ke své nelibosti dokonce přistihl, že na ni myslí! Mohl by se ztratit v jejích fialkových očích...

„Amin hiraetha, heru en amin (Odpusťte, pane můj),“ pronesla tiše, než sklonila hlavu v pozdravu. Neznělo to příliš přesvědčivě. A když se její oči opět setkaly s těmi jeho, byla v nich němá výzva. „Sut naa i´harwar sina re (Kterak se ranám Vašim dnes daří)?“ Její nevinný výraz ostře kontrastoval s poněkud škodolibým tónem jejího hlasu.

Zamračil se, ale kupodivu to na ni nemělo žádný efekt. Připomínala mu tím Glorfindela, jenž během jeho výbuchů nikdy nehnul ani brvou.

„Mani naa lle umien sinome (Čehož tu činíš)?!“ zeptal se jí úsečně.

Nimloth hned neodpověděla. Srdce jí prudce bušilo, jako ostatně pokaždé, když byla v Thranduilově blízkosti. Cítila za vrstvou chladu a arogance jeho bolest a přála si, aby znala byliny, které by jeho duševní utrpení zmírnily. Jenže takové neexistovaly...

„Glorfindel tulte ten’ ho parmaio (Glorfindel pro knihy své poslal),” řekla posléze neurčitě.

Zaskočilo ho to. “Mankoi uume ro tula atso’ (Proč sám nepřišel)?” Na okamžik vypadal téměř zranitelně.

Nimloth zatoužila zjistit, co se přihodilo, že se z toho veselého a příjemného mládence, kterého znala, stal takový zahořklý a nespokojený ellon. Její bratr to určitě věděl, ale toho se zase zeptat nemohla, aniž by prozradila své city.

Pokrčila rameny. Samotnou ji překvapila roztržka mezi nimi dvěma, ale čeho se týkala, jí bratr nesdělil. Pravděpodobně Legolase, pomyslela si. Ani jí se nezamlouval Thranduilův tvrdý přístup k němu, ale na rozdíl od Glorfindela se jí nepodařilo princi nějak přiblížit. Časem nabyla dojmu, že ženám vůbec nedůvěřuje a možná jimi i pohrdá. Ačkoli starostlivost, s jakou se každé ráno vyptával na Lidiannin stav, hovořila o něčem docela jiném.

„Mankoi uuma lle auta eller ar’ uuma lle utua ho (Proč za ním nezajedete a jeho se nezeptáte)?” odvětila nakonec prostě, načež se s mírnou úklonou hlavy vzdálila.

Král za ní překvapeně hleděl. Nimlothino chování ho dráždilo, ale neshledal na něm nic natolik nevhodného, aby to zasluhovalo potrestání. Což bylo vlastně jenom dobře. Pochyboval, že by se Glorfindelovi zamlouvalo, kdyby na ni vztáhl ruku. V duchu zaklel. I když věděl, že je to jeho sestra, stále po ní toužil. Nechápal, co ho to předešlou noc popadlo, že se k ní choval tak panovačně a bezohledně. To přece nebyl jeho styl! Jistě, měl několik ellith, které více než ochotně uspokojovaly jeho potřeby, ale nikdy předtím nepocítil něco podobného. Bylo to cosi v jejích něžných očích, co se ho hluboce dotýkalo, nalezl v nich porozumění, soucit, lítost … a odpuštění... A dotyk její ruky na jeho kůži jakoby ho hladil přímo na duši... Měl pocit, že je schopná léčit víc než jen vnější rány.

Zamračil se. Proč už o ní zase přemýšlí?! Vždyť i kdyby to nebyla sestra jeho nejlepšího přítele, dala mu naprosto jasně najevo, že o jeho pozornost nestojí. Ale její rada byla dobrá, měl by Glorfindela navštívit. Zprvu doufal, že se sám objeví, teď mu však došlo, že první krok ke smíření bude muset tentokrát udělat on. Kdyby nebylo jeho zranění, vydal by se za ním klidně hned, tolik postrádal jeho společnost. Snad za dva tři dny, až bude schopen delší jízdy na koni...

Thranduil se vydal zpátky do knihovny.

Dívka seděla zhroucená na židli, ruce složené v klíně, hlavu hluboko skloněnou. Legolas slyšel její tlumené vzlyky a znovu se rozhněval na otce. Proč se mu tak líbí jí ubližovat?

Poklekl u ní a chtěl ji pohladit po vlasech, ale vyděšeně uhnula před jeho dotykem. Ačkoli nemohl očekávat nic jiného, nebyl na její prudkou reakci připraven. Zabolelo to.

Když se u ní Legolas tak znenadání objevil, neubránila se polekanému trhnutí. Vůbec nezaznamenala jeho příchod! Nejdřív zpanikařila, jeho bití měla přece jen ještě v příliš živé paměti, ale jelikož neučinil další pokus, aby se jí dotknul, pouze před ní bez hnutí klečel a zarmouceně na ni hleděl, trochu se uklidnila.

„Lirimaer (Krásko)...“ zašeptal. A tím jediným slovem se mu podařilo vyjádřit veškeré své emoce. Smutek, bolest, něhu...

To byl její konec, rozplakala se ještě žalostněji než předtím.

Legolas byl rozpolcený. Nejraději by ji vzal do náruče a utěšil, ale nechtěl ji ještě víc rozrušit. Nakonec lehce sevřel obě její ruce ve svých dlaních a tichounce jí začal zpívat. Jeho konejšivý melodický hlas na ni měl okamžitý účinek. Přestala plakat a okouzleně naslouchala.

Král stál u pootevřených dveří knihovny a mlčky sledoval scénu před sebou. Původně tam chtěl vítězoslavně vtrhnout, ale pak si to rozmyslel. Čeho by tím docílil? Copak potřeboval Legolasovi nebo sobě něco dokazovat?

Dobře věděl, co jeho syn k té dívce cítí, tušil to už tehdy, když se díval onoho rána do jeho rozzářených očí. Bylo to totéž, co i on kdysi cítil... a byl pro to tehdy ochoten obětovat cokoli. Vzdal se všeho, jen aby mohl být s ní... ale nebylo jim to souzeno. Kdyby tenkrát jeho otec projevil více porozumění, mohlo vše dopadnout jinak. Zazlíval mu, že nerespektoval jeho volbu, a teď se chová úplně stejně. Jistě, měl vůči Lidianně silné výhrady, avšak v zájmu svého syna se rozhodl, že bude k jejím chybám shovívavější. Nechtěl Legolase ztratit...

Princ vyšel na chodbu a nejistě čelil zkoumavému pohledu svého otce. Ulevilo se mu, když zjistil, že se Lidianně nic zlého nestalo, bylo mu však jasné, že za tuto informaci draze zaplatí. Porušil králův zákaz a dobře věděl, že ten něco takového netoleruje.

„Nin-ion (Synu můj)...“

Legolas očekával hněv, ale Thranduil k jeho údivu nevypadal rozzlobeně. Spíš smutně.

„Amin estela lle sinta mani lle naa umien (Já doufám, že víš, čeho činíš). Nezapomeň, že ona smrtelnou jest. Já nerad bych, by ses pro ni pak trápil. Vztah váš budoucnosti nemá...“

„Amin sinta sina, Adar (Toho si vědom jsem, otče),“ pronesl Legolas tiše. Netušil, kam tím vším otec míří.

„Dobrá. Já tobě ničeho zakazovati nebudu, neb smyslu v tom žádného nevidím. Ba co víc, zákaz vycházení, jenž tobě jsem udělil, ruším. Však ty sám by ses kvůli etiketě až do svatby Lidianně vyhýbati měl. Neušlo mi, kterak na tebe působí...“ Král významně pozvedl obočí.

„Já nevím, o čem to hovoříte, Adar.“ Princ pevně semknul rty. Ponižovalo ho, že otec odhalil jeho slabost pro tu dívku. Připadal si najednou zranitelnější.

„Ty raději by ses s ní sbližovati neměl, Legolasi. Život Edain příliš pomíjivý jest... Na tom ničeho nezměníš.“

Princ zalétl pohledem zpátky do knihovny. Lidianna se již utišila a znovu se zabrala do učení. Ještě teď cítil letmý dotyk její malé ručky na své tváři. Neměla představu, jak moc to pro něho znamenalo... Na jeho přísně sevřených rtech se na okamžik objevil něžný úsměv.

Thranduila z toho zamrazilo. Měl chuť ho popadnout a pořádně s ním zatřást, aby se vzpamatoval. Cožpak ho vůbec neposlouchá?! Vždyť nikdy neprojevoval přílišnou náklonnost k něžnému pohlaví, tak proč s tím musel začít zrovna u lidské dívky? Nejspíš za to mohly její velké zelené oči a drobná postava, které mu tak učarovaly a probudily v něm ochranitelské pudy. Kvůli svému synovi doufal, že se ho Lidianna bude bát a nenávidět ho, zvlášť po tom, co ho přinutil, aby ji ztrestal. Ale očividně to nezabralo. Netušil, co ta dívka k jeho synovi cítí a zneklidňovalo ho pomyšlení, že by mohla jeho náklonnost opětovat. O té jeho neměl už žádných pochyb. Princ nikdy předtím nikomu nezpíval, znamenalo to pro něho cosi příliš důvěrného, než aby to s někým sdílel. A nyní zpíval jí...

Králi neušlo, jaký to na ni mělo efekt. Když vztáhla ruku a něžně pohladila Legolase po tváři, připadalo mu, jako by mezi nimi existovalo jakési pouto.

Bez dalšího otálení se odebral do svých komnat ještě ustaranější než předtím.