X. kapitola

    Thranduil a Glorfindel jedoucí v čele oddílu vojáků dorazili do Ered en´ Eryn Lasgalen. Bouře, která po několik hodin zuřila s nevídanou silou, se konečně utišila a Glorfindel chtěl zjistit, zda se během ní nevytvořilo další spojení se světem Edain. Na základě Legolasova vyprávění totiž dospěl k závěru, že by spolu tyto dva úkazy mohly úzce souviset. Pokud by tomu tak skutečně bylo, bylo nezbytné onen nový průchod co nejdříve objevit a zabezpečit ho stejně jako ten první – zatarasit ho masivními kovanými vraty a postavit před ně stráž.

Lord na okamžik zpomalil, aby vydal potřebné rozkazy, než se opět připojil ke svému příteli. Při pohledu na něho se Thranduil musel podivit, proč byl vlastně tak nervózní, když za ním jel. Obával se, jakého přijetí se mu dostane... Ale Glorfindel, který ho vyšel přivítat na nádvoří, se choval úplně stejně jako jindy, jako by mezi nimi ani k žádné roztržce nedošlo. S přívětivým úsměvem ho pozval dál na pohár vína a stěžoval si, jak ho společnost lorda Elronda dohání k šílenství. Nějakou dobu pak spolu seděli v jeho pracovně, popíjeli a hovořili o všem možném, dokud je tam nenašel Elrond a nedonutil je věnovat se – podle něho - naléhavějším záležitostem. Teprve když ten večer Thranduil uléhal na lože, uvědomil si, že ani neměl příležitost, aby se mu omluvil za své nevybíravé chování při jeho poslední návštěvě...

Král se náhle zarazil, k jeho vnímavým uším dolehlo koňské ržání. I kdyby to nebylo z opačné strany, než kterou právě teď pročesávali Glorfindelovi vojáci, stejně by nezapochyboval o svém úsudku.

„Toť kůň Legolasův jest, Celebros!” zvolal a popohnal svého hřebce Morelena tím směrem. Lord ho bez zaváhání následoval. Obával se, jestli princ nebyl ve skalách překvapen sněhovou bouří a neleží tam někde zraněn. Normálně byli Eldar schopni velice přesně předvídat vývoj počasí, ale v poslední době se již několikrát stalo, že byli zaskočeni nečekanými změnami. Glorfindel to považoval za další důkaz nestability magnetického pole. Ale sotva se vynořili zpoza obrovského skalního útvaru a on spatřil dvojici před sebou, bylo mu jasné, že Legolas má veškerou péči, kterou potřebuje. Věděl, že by měl být pohoršený, ale nemohl od scény před sebou odtrhnout oči. Bylo v tom cosi neskutečně smyslného a zároveň nevinného. Jenže Thranduil jeho názor zřejmě nesdílel. Dříve, než stačil zasáhnout, popojel blíž a vztekle vybuchl.

„Menelmara! Mani naa llie umien (Dobrotivé nebe! Čehož tu vy dva činíte)?!“

Princ zareagoval bleskově. Jediným plynulým pohybem sklouzl na zem a čelil otcovu hněvu. Zároveň se snažil svou postavou co nejvíc skrýt Lidiannu před jeho odsuzujícím pohledem.

„Adar (Otče)?”

Thranduil si je oba zuřivě přeměřoval. Neušlo mu, že je jeho syn bez tuniky, halenu má částečně rozšněrovanou a jeho zbraně se povalují opodál, zcela mimo jeho dosah. Dívka za ním si spěšně upravovala pomačkané šaty, ale prsty se jí tak třásly, že jen stěží se jí podařilo zavázat šněrování na živůtku. Také si povšiml, že poblíž stojí pouze jeden kůň, což znamenalo jediné…

„Legolasi! Kterak opovážiti ses mohl?! A čehož ona vůbec činí tu?! Pod dozorem Erestorovým býti měla!”

Princ nemohl uvěřit, že to nechal zajít až tak daleko. Kdyby se tu jeho otec neobjevil, nic by mu nezabránilo v tom, aby se Lidianny nezmocnil. I teď ještě pociťoval naléhavou potřebu se jí dotknout, dokončit, co začal...

„Já říše Eryn Lasgalen ukázati jí chtěl,” odvětil pevně.

„Tak?!” Thranduila jeho odpověď ještě více rozlítila. „A ona prohlídka též prohlídku prince korunního zahrnuje?!”

I lorda tato hrubost zarazila. Chápal jeho rozčílení, ale cožpak se on sám nechoval dříve podobně? Také tehdy nebral příliš ohledů na konvence či na přání svého otce Orophera. Raději se však rozhodl do tohoto sporu prozatím nezasahovat.

„Já pochybil jsem, však připraven jsem následky činu svého přijmouti.”

Glorfindel udiveně hleděl na Legolase. Ačkoli ten byl ve zjevné nevýhodě, ani na okamžik nezaváhal. Jeho oči se tvrdě střetly s otcovými a jemu připadalo, jako by svým důstojným chováním náhle získal nad Thranduilem převahu. Být dospělým totiž neznamenalo nechybovat, ale dokázat za tyto chyby nést zodpovědnost a poučit se z nich.

„Však i ona se proti mravům dobrým provinila!” Král byl nesmiřitelný.

„Ona výběru neměla! Pouze já za to viny nesu!” Ani Legolas se nechtěl vzdát.

Thranduil se zamračil. „Vidno jest, že tobě věřiti nelze! Nesmírně jsi mne zklamal, Legolasi!”

Princ těžce polkl. Otcova slova ho zraňovala. Vždyť neudělal nic tak opovrženíhodného!

Král si jeho mlčení vyložil jako rezignaci. „Nyní do paláce se navrať a povinnostem svým se věnuj! O trestu tvém později rozhodnu!” Nato se obrátil k Lidianně, které se mezitím podařilo uvést svůj zevnějšek do přijatelného stavu, a nyní stála vedle prince a lehce se třásla.

„Ona s námi do Imladris pojede!”

Dívka visela na Legolasovi vyděšenýma očima. Nechtěla jet nikam s králem, chtěla zůstat s ním!

Vycítil její obavy. „Pokud na tom trváte, potom ji tam já doprovodím!”

„Ty však závazků v Eryn Lasgalen máš!” připomněl mu Thranduil přísně.

„Však já i závazků vůči Lidianně mám!” namítl.

„Však blaho říše před záležitostmi osobními vždy přednosti má!” zpražil ho král, pobouřen synovou drzostí.

Nesmlouvavě stáli proti sobě, ani jeden z nich nehodlal ustoupit.

Glorfindel využil nastalého ticha a promluvil klidným hlasem k Thranduilovi. „Já myslím si, mellonamin (příteli můj), že by se oba do Eryn Lasgalen navrátiti měli. Náhlá přítomnost Lidiannina by příliš mnoho otázek vyvolati mohla...”

Král musel neochotně souhlasit se svým přítelem. Kdyby teď Lidianna jela s nimi, vypadalo by to, že byla během bouře venku sama, což vzhledem ke skutečnosti, že byla jednou z Edain a navíc neprovdaná, bylo nepřípustné. A navíc ani neměla koně, na kterém by mohla jet! Ještě více se zachmuřil. Nesnášel, když musel dát někomu za pravdu!

„Neotálejme již, Thranduile,” pobídl ho Glorfindel. „Pokud tedy po svědcích dalších netoužíš.” Výmluvně mávl rukou k blížícím se vojákům.

Tato představa se králi zamlouvala ještě méně než to, co navrhoval prve. „Dobrá! Však ty se od ní dále drž, Legolasi! Nepomyslel bych, že se chtíčem svým takto ovládnouti necháš!” Znechuceně potřásl hlavou. „Zítra budeš po den celý ve skalách průchodu hlídati, toho tebe dostatečně zchladí!”

Princ pokorně přikývl. Když o chvíli později znovu osaměli, Lída usedla na kámen a provinile hleděla k zemi. Cítila se hrozně. Legolas ji vzal na projížďku a po celou dobu se k ní choval pozorně a teď má kvůli ní problémy. A to si ráno myslela, jak se dnešní den výrazně obrátil k lepšímu...

„My zpět do paláce vydati se musíme, Lidianno,” pronesl princ téměř omluvným tónem. Už byl plně oblečený a zrovna si na zádech rovnal zbraně.

Poslušně ho následovala ke koni a nechala se vysadit nahoru. Smutně se na něho zadívala, oči se jí přitom vlhce leskly. „Amin hiraetha, Legolas. Amin uume merna tyar lle rashwer. (Je mi to líto, Legolasi. Nechtěla jsem ti způsobit problémy.)”

Překvapilo ho, že za to pociťuje vinu. „Sina n´nae lle ume (Ty za to nemůžeš).“ Nevypadala, že by ji přesvědčil. Vyhoupl se za ni a lehce ji k sobě přivinul. „Uuma dela ten´ ta (Netrap se tím).”

Lída s povzdechem položila hlavu na jeho hruď a zavřela oči. Cítila horkost jeho urostlého těla a jeho osobitá vůně ji šimrala v nose. Pomalu se vzpamatovávala ze šoku, který jí králův nečekaný příchod způsobil. Nemohla uvěřit tomu, že se skoro s Legolasem pomilovala. I když, bylo by na tom něco divného? Jeho až nadpozemský vzhled ji přitahoval, pouhá jeho přítomnost v ní vyvolávala okamžitou odezvu. A rozhodně to nebyl odpor...

Dívka se spokojeně pousmála. Bylo neuvěřitelně příjemné, být u něho takhle blízko...

Princ si povšiml, že Lidianna usnula a pevněji ji objal. Uvědomil si, že se kvůli ní opět vzepřel otcově vůli. Ale nemohl jinak. Byl rád, že byl přítomen i Glorfindel, kdoví, jak by to celé dopadlo, kdyby se do toho nevmísil. Z lordova výrazu nicméně vyčetl, jak ho jeho počínání rozčarovalo. Zamrzelo ho, že svého přítele zklamal, avšak nelitoval toho, co s Lidiannou právě zakusil. I když otcův trest jistě nebude mírný, rozhodně to stálo za to...

Dívka se k němu důvěřivě tiskla a on si zjihle prohlížel její tvář. Znal už její rysy téměř nazpaměť a přesto znovu a znovu obdivoval její sladkou krásu. Byla tak odlišná od žen jeho rodu! Poznal, že její ohnivá povaha dokáže i příjemně hřát. Dychtivost, s jakou přijímala jeho pozornosti, ho zároveň zarážela i těšila. S něčím takovým se během svého života ještě nesetkal. Elfské ženy byly sice povolné, ale očividně v milování žádné zvláštní potěšení nenacházely. Legolas se po několika takových zkušenostech už nedivil, že se na milování pohlíží jen jako na prostředek ke zplození potomků, pokud to situace vyžadovala. Ale s Lidiannou to bylo jiné...

Se zalíbením se na ni usmál. Připomínala mu malé spící kotě. A připadala mu i stejně bezbranná, i když občas ukázala drápky. Ale teď má jeho a on ji ochrání.

A v ten okamžik ho to napadlo.

Spojí svou mysl s její, jako to dělají Eldar, kterým na sobě opravdu záleží. Tak bude vždy schopen i na dálku vycítit její duševní rozpoložení a případně jí pomoci. Nebyl si však jistý, zda bude Lidianna s něčím takovým souhlasit. Vzpomněl si, jak zareagovala, když zjistila, že dokáže číst její myšlenky. Navíc se nedalo říct, že by šlo o příjemný akt. Bylo totiž zapotřebí obřadní dýkou udělat hluboký řez v levé dlani obou zúčastněných a tyto rány k sobě přitisknout, aby došlo ke spojení krve. Tyto rány se pak rychle zahojily, po týdnu už byly sotva znatelné, ale Legolasovi se příčila představa, že by jí měl způsobit bolest. Přesto se té myšlenky nedokázal zcela zbavit.

„Lidianna, lye naa eska (Lidianno, my doma jsme).”

Legolasův tichý hlas ji vytrhl ze spánku. Rozhlédla se a zjistila, že se nachází na nádvoří osvětleném loučemi, lesy kolem byly temné a na nebi se rozsvěcely první hvězdy. Šokovalo ji, že skoro celou cestu prospala!

Bez nadšení přikývla a nechala se princem sundat dolů. I když už stála na zemi, svíral ji ještě chvíli ve svých pažích, než ji pustil. Okamžitě postrádala teplo jeho těla. Prosebně na něho upřela oči, obávala se, co bude dál. Nechtěla se ještě vrátit k Erestorovi do knihovny, nechtěla, aby to skončilo takhle...

„Lidianno...” Legolas se odmlčel, uchvácen jejím půvabem. Bolestně toužil se opět zmocnit jejích rtů lehce oteklých od jejich předchozího líbání.

„Ano?” Trochu se bála, co bude následovat.

„Lle vasuva yassen amin (Pojíš se mnou)?” S napětím očekával její odpověď.

Dostalo se mu jí dřív, než vůbec promluvila. Její tvář se rozjasnila, oči se jí rozzářily. „Uma (Ano)!”

Její reakce ho povzbudila natolik, že se k ní naklonil a umístil něžný polibek na její hebká ústa. Ucítil, jak se její rty pod těmi jeho povolně pootevřely, ale ignoroval to němé pozvání. Nebylo by vhodné, aby ji vášnivě líbal uprostřed nádvoří, kde je může kdokoli vidět. Pouze objel linii jejích úst jazykem a pak od ní poodstoupil. Uchváceně ji sledoval. V jejích očích hořel zelený plamen vášně, dech měla zrychlený. Nejistě si olízla rty, jako kdyby chtěla okusit jeho chuť. V tu chvíli vypadala tak neodolatelně, že téměř nahlas zasténal. Měl by se od ní držet dál, jak mu otec přikázal, ale Ilúvatar mu pomož, nedokázal to.

Jako kdyby vycítila jeho pochyby, popošla blíž a jemně se k němu přitiskla.

„Diola lle, Legolas (Děkuji ti, Legolasi),” zašeptala hřejivým hlasem.

Potěšilo ho to. S rukou ovinutou kolem jejího pasu ji odváděl do paláce.

Ani jeden z nich si nevšiml osoby stojící u okna, která z nich ani na okamžik nespustila oči. Na jejích rtech pohrával tajuplný úsměv.

Dívka hleděla za Legolasem, dokud za ním nezapadly dveře královy pracovny. Teprve potom vešla se šťastným úsměvem do svého pokoje. Nemohla se dočkat, až budou zase spolu!

Pospíšila si do šatny, aby se převlékla k večeři. Po delším přemýšlení se rozhodla pro nádherné růžovo-modré šaty. Spodní vrstva s dlouhými rozevlátými rukávy byla ušita z jemné světlomodré látky, horní vrstvu tvořil bledě-růžový samet zdobený spirálovitými modro-stříbrnými výšivkami. Tyto svrchní šaty byly prostřiženy od lemu sukně až k pasu a měly hluboký výstřih, ale výsledný svůdný vzhled byl částečně zmírněn vysokým límcem a elegantní broží u krku. Ještě nikdy předtím neměla tuhle róbu na sobě, zdála se jí příliš provokativní a zároveň vznešená. Ale pro tento večer byla dokonalá.

Sčesala si vlasy z obličeje a sepnula je na temeni ozdobnou sponou, zbytek jí volně spadal na záda v lesklých prstýnkách. S trochou lítosti si očistila boty, které měla na nohou. Byly z jemné světle šedé kůže a sahaly jí skoro až ke kolenům. Byly velice pohodlné, ale Lídě se zdálo, že k těmto úžasným šatům by se mnohem lépe hodily nějaké střevíčky. Takový typ obuvi však zřejmě Elfové neznali.

Musela se pousmát, když si uvědomila, jak se kvůli Legolasovi strojí. Posadila se na okraj lůžka a snažila se uklidnit. Srdce jí prudce bušilo a dlaně se jí potily, ačkoli jinak jí byla spíše zima. Co se to s ní děje? Vždyť se chová, jako kdyby šla na svou první schůzku. Ale cožpak to nebyla v jistém smyslu pravda? V minulosti se krutě zklamala v lásce a rozhodla se nepřipustit si už nikdy nikoho k tělu. Legolas však její obranu bez obtíží zdolal a ona si ani nedokázala vysvětlit, proč mu zcela slepě důvěřuje. Bylo to cosi v jeho upřímných modrých očích, to, s jakým důrazem hovořil o dodržování slibů jím daných. A ona vycítila, že to nejsou jen prázdná slova.

Nejprve se držela zpátky, nedokázala si představit, že by v ní někdo jako on mohl nalézt zalíbení. Ne, že by si o sobě myslela, že je ošklivá, ačkoli si vždy přála být vyšší a nemít tak žensky tvarovanou postavu, ale při pohledu na Nimloth, která ji ošetřovala, utrpělo její sebevědomí těžkou ránu. Té jistě nikdo nedovede odolat! Její oslňující zjev korunovaný nádhernou stříbrnou hřívou v kombinaci s jejím příjemným vystupováním a pružnou štíhlou postavou byly silnými zbraněmi. A Lída doufala, že s ní nikdy nebude muset bojovat o princovu přízeň. Pokud i ostatní ellith vypadají jako ona, bylo jen dobře, že cizoložství bylo tolerováno jen se souhlasem partnera. I když ji děsilo pomyšlení, že by ji Legolas požádal o souhlas. Podle jeho reakcí na převisu se sice zdálo, že byl spokojený, ovšem kdo ví, jaké je v takových situacích běžné chování Elfů...

Ona rozhodně nikdy předtím nic podobného nezažila. Zatím nikdy se jí nestalo, že by nad sebou docela ztratila kontrolu a toužila jen po tom jediném bez ohledu na vše ostatní. A kupodivu ji to neděsilo, cítila se s ním naprosto bezpečně. Bylo to zvláštní, když vzala v úvahu, že ho zná pouze necelé tři týdny a vůbec mu nerozumí.

„Pro kohopak se takto šňoříš?!”

Dívka polekaně vzhlédla. Nad ní stála černovlasá elleth v jednoduchých tmavozelených šatech a její černé oči na ni metaly blesky. Netušila, kdo to je, natož proč je tak nazlobená. Zmocnila se jí náhlá nevysvětlitelná úzkost.

„Kdo jsi?” zeptala se přiškrceným hlasem.

Jedinou odpovědí jí byl chladný úsměv. Neznámá došla až k ní, vychutnávala si její očividnou nervozitu, než promluvila.

„Nechápu, čeho ho tak zaujalo, že tobě přednosti přede mnou dal!” Její hlas byl plný zloby.

Lída pochopila, že mluví o Legolasovi. Ale kdo... Pak jí to došlo. Král se přece zmiňoval, že se jeho syn měl oženit s Elfkou... a tohle byla zřejmě ona. Jestli ano, nemohla jí ani zazlívat, že je rozčílená.

„Omlouvám se...” hlesla, protože nevěděla, co jiného říct. Neměla nejmenší tušení, co nakonec přimělo Legolase, aby změnil svůj názor a souhlasil s podmínkou Goblinů. A při pohledu na tuto elleth to nechápala už vůbec. Vše na ní bylo dokonalé a půvabné, a ačkoli z ní přímo čišel chlad, Lída nepochybovala, že tato žena není zvyklá na odmítnutí.

„Nikoliv mně, nýbrž příteli svému by ses omluviti měla!” dostalo se jí ostré reakce.

„Legolasovi?” Dívka byla zmatená.

Neznámá se výsměšně zasmála. „Nikoliv! Však pozoruhodné jest, kterak tebe tento nepřístupný lučištník uchvátil! Dobré rady tobě dám: nedávej mu citů svých najevo, sic se on tobě vysměje! On slabostí pohrdá a toto rozhodně slabostí jest!”

„Proč mi to říkáš?!” Lída si ji nedůvěřivě přeměřovala. Co od ní může očekávat?

„Já pomoci tvé potřebuji!” Z jejího tónu bylo patrné, jak se jí to příčí.

„Pomoc? Ode mne?” Nebyla si jistá, zda slyšela správně.

Neznámá se naklonila blíž. „Ano. Jde o –“ zarazila se, když se ozvalo rázné zaklepání na dveře.

„Lidianna? Lle desiel (Lidianno? Jsi připravena)?”

Legolas! Lída vstala a pohlédla ke dveřím. Hned se cítila sebejistěji, když věděla, že je nablízku.

„Sha (Skoro),” odvětila a obrátila se zpět na svého nezvaného hosta. „Konec her! Kdo jsi a co ode mě chceš? Chceš se snad mstít kvůli Legolasovi?”

V elfčiných černých očích se mihl záblesk nenávisti. „O něho tu nejde! Pokud něco, tak jen ráda jsem, že si ho zatím bráti nemusím! Pouze les v něm emocí nějakých vyvolati dokáže!”

Dívka by nejraději vykřikla, že to není pravda; Legolas se sice choval většinou chladně, ale jí se podařilo odhalit i jinou stránku jeho osobnosti. Raději však mlčela. Nehodlala se této ženě s ničím svěřovat a už vůbec ne s něčím natolik důvěrným.

„O koho tu tedy jde?” Netrpělivě znovu zalétla pohledem ke dveřím.

„O Ivana!”

V šoku na ni zůstala zírat. Jak jen na něho mohla zapomenout?! A jak to, že ho tato Elfka zná?!

„Co je s ním?” vyhrkla téměř bez dechu.

„My ho odsud dostati musíme! A k tomu pomoci tvé potřebuji!”

„Ale...” Lída se to snažila strávit. „Proč by tě mělo zajímat, co se s ním stane?” zeptala se podezíravě.

„Neb mi na něm záleží...” Neznámá sklonila hlavu, jako by se za to styděla.

„Opravdu?!” zamračila se na ni. „A nepřipadá ti to jako slabost?!”

Odpovědí jí bylo pouze nazlobené zasyčení.

„Lidianna (Lidianno)?” ozval se opět princův hlas. „Iluve naa eithel (Jest všeho v pořádku)?”

„Uma! Tulien (Ano! Už jdu)!” Lída zamířila ke dveřím, ale ještě se ohlédla. „Pokud to myslíš upřímně, tak se tu sejdeme později.”

„Slibuješ, že ty jemu pomůžeš?” naléhala ta Elfka.

„Ivan je můj přítel. Udělám, co bude potřeba. Hodně pro mě znamená.” Dívka začínala být podrážděná.

„Jistě? A co pro tebe potom princ Legolas znamená?”

„Do toho ti nic není!” odsekla jí a opustila místnost.

Lída vyšla ze dveří a téměř se srazila s čekajícím Legolasem. Pohled na něho ji ohromil. Byl oblečený celý v černém, jen lemy jeho tuniky byly zdobené stříbrnými výšivkami, u pasu nechyběla jako vždy dýka. Vlasy měl nezapletené, spadaly mu v zářivých vlnách na ramena a záda a dodávaly mu mladistvého vzezření. Usmál se na ni a natáhl k ní ruku.

„Vanimle sila tiri (Krása tvá jasně září),“ zašeptal.

Lehce se začervenala nad tím komplimentem. Vložila svou ruku do jeho, zcela v zajetí jeho jiskřivých temně modrých očí. Zapomenut byl Ivan a neznámá elleth v jejím pokoji, teď tu byl jenom její elfský princ a hřejivý dotyk jeho prstů na jejích.

Dovedl ji do jídelny a usadil ji, pak se sám posadil do čela stolu po její pravici. Před nimi byly na několika tácech naservírovány různé druhy pokrmů, ale ačkoli se už jen z té vůně sbíhaly sliny v ústech, dívka jim věnovala minimální pozornost. Častěji než na to, co vlastně jí, se její pohled obracel k Legolasovi, který, pokud si všimla, také spíš pouze posouval jídlo příborem po talíři.

V tom se jejich pohledy střetly a její srdce se prudce rozbušilo.

„Lle tela (Skončilas)?“

Lídě chvíli trvalo, než pochopila, na co se ptá. Mlčky přikývla. Zvedl se s pružností divoké kočky a znovu jí v němém pozvání nabídl ruku. Bez zaváhání ji přijala. Na okamžik zůstali stát proti sobě, jejich těla se letmo dotýkala, jejich oči se vpíjely do sebe. Připadalo jí to jako celá věčnost, ale ve skutečnosti to bylo jen pár vteřin. Pak ji odváděl pryč. Předpokládala, že zamíří ke své ložnici, proto ji zaskočilo, když ji místo toho vedl po schodech dolů do sálu a odtud na vnitřní nádvoří. Neměla ponětí, kam jdou, ale naprosto mu důvěřovala. Venku byla tma, louče už dávno dohořely, jen měsíc vysoko na nebi zaléval vše svým stříbrným světlem. Vládlo tu až nepřirozené ticho.

Přešli přes nádvoří a když prošli branou, otevřely se před nimi rozsáhlé zahrady Eryn Lasgalen. Teď v zimě působily spíše melancholickým dojmem, ale stejně se jim nedalo upřít jisté kouzlo. Nikdo kromě nich dvou tu nebyl a ani lehký závan větru nenarušil klid, který tu panoval. Princ ji dovedl až ke krytému altánku, kde se oba posadili na lavici vedle sebe. Ihned sevřel obě její ruce ve svých dlaních a upřel na ni zkoumavý pohled.

„Lidianna...“ Jeho hlas ji pohladil svou něžností. „Lle dura amin (Lidianno... Důvěřuješ mi)?“

Netušila, proč se na to ptá, ale z jeho tónu poznala, že je to pro něho důležité. „Uma (Ano).“

„Lle sinta amin varuva lle oio (Ty víš, že tebe vždy ochráním)?“

Opět bez dlouhého přemýšlení přisvědčila.

„Lle merne na amin... Lle merna sina sal´? (Tys mou býti chtěla. Stále toho chceš?)“ Jeho oči ani jedinkrát neopustily její tvář.

Lehce se zamračila. Co tím myslí? Chystá se tu s ní teď pomilovat nebo co?

„Amin merna nard lle yassen amin (Já s tebou se spojiti chci). Lye nauva er ... ten´oio (My jedno budeme ... navždy).“

Lída nechápala, o čem to hovoří. Ale v jeho slovech bylo tolik citu, že jí to vlastně ani příliš nevadilo. Věděla, že by neudělal nic, co by jí ublížilo.

„Amin merna ta (Chci to),“ odvětila rozhodně.

„Ta naa naikelea, nan´ ta naa i´ ere´ men (Bolestivým toho jest, však způsobu jiného není).“ Jeho oči se soucitně zúžily.

Těžce polkla. „Amin uuma malia. Uma ta. (Je mi to jedno. Udělej to.)“

Princ ještě váhal, ale pak pustil její ruce a z pouzdra u pasu vytáhl obřadní dýku svého otce.

Dívka ho pozorně sledovala. Při pohledu na stříbrné ostří se neubránila zachvění. Vyvolalo to v ní nepříjemné vzpomínky, i když si všimla, že toto je jiná dýka, než kterou obvykle nosil. Byla kratší, bohatě zdobená rytinami a její rukojeť byla vykládaná zlatem. S hrůzou a zároveň fascinovaně pozorovala, jak uchopil její levou ruku, obrátil ji dlaní vzhůru a jediným rychlým pohybem prořízl její jemnou kůži. Trhla sebou a vyjekla. Nevěřícně zírala na Legolase s obviněním jasně vepsaným v jejích smaragdových očích.

Bolest ji na okamžik zcela ochromila, že ani nepostřehla, že se také řízl. Teprve když pevně sevřel její zraněnou ruku ve své, probrala se. Tlak na ránu jí způsobil nová muka a kdyby pohotově nepřikryl její ústa svými, vykřikla by nahlas. Pravou rukou ji k sobě přivinul a konejšivě ji hladil po zádech. Neplakala, jen se třásla. Krev kapala z jejich rukou na zem a on ještě zesílil svůj stisk.

„Uuma nalla, lirimaer... Ta naa vanwa... Lle naa amin vee´ amin naa lle... (Neplač, krásko. Jest po všem. Tys mou, jako já tvým jsem),“ šeptal, jeho ústa takřka přitisknutá na její.

Dívka jen mlhavě vnímala jeho uklidňující slova. Hlava se jí točila, dlaň jí pulzovala bolestí a měla pocit, jako kdyby se vznášela. Připadalo jí, že opouští své tělo, ale nepociťovala strach, jen zvědavost. Veškerá bolest naráz pominula, před očima se jí objevovaly podivné obrazy. Bylo to, jako kdyby se dívala na televizi. Zprvu to byly jen útržky, většinou znázorňující přírodu. Potemnělý les bičovaný prudkými přívaly deště, stříbrný měsíc odrážející se v klidné hladině tůně, stromy s listy zbarvenými podzimem do kouzelných odstínů od žluté až po temně rudou, nádherná prosluněná mýtina s dlouhou měkkou sytě zelenou trávou...

Pomalu se objevovaly další obrazy... Náhle spatřila známou postavu...

Se šokem si uvědomila, že si prohlíží Legolasovy vzpomínky. A ačkoli jí připadalo, jako kdyby dělala něco zakázaného, nedokázala od nich odtrhnout zrak...

... Thranduil zachmuřený a nesouhlasně vrtící hlavou... Erestor s knihou v ruce... do krve rozedřené prsty... velký turnaj... gratulace... Král odcházející lhostejně pryč... Místo u vodopádu... a slzy... Glorfindel utěšující ho... Šťastná léta strávená u něho v Imladris... A znovu Eryn Lasgalen... temný a hrozivý... divní tvorové číhající v lesích... samé povinnosti a starosti... a pak období putování s osmi společníky... násilná smrt jednoho z nich, urozeného a nosícího znak bílého stromu... blízké přátelství s jiným z nich, zanedbaným, ale přesto vznešeně působícím mužem... korunovace a svatba tohoto člověka... plavení se po moři s dalším ze společníků, malým a vousatým mužíkem... a posléze opět samota... návrat do Eryn Lasgalen... nespokojenost Thranduila... odjezd většiny Eldar na Západ... rozmluvy s Glorfindelem.... nádherný velký kámen... izolace od zbytku světa... toulání se po kraji... příjezd Elfa a Elfky, oba tmavovlasí a hrdého vzezření... velkolepý ples... děsivá bouře...

A pak se najednou dívala sama na sebe, spící na kameni u potoka... potom ti Goblini... jejich první polibek... ona s vlasy prozářenými vycházejícím sluncem hladící ho... cesta do Eryn Lasgalen... ona ležící v noci zesláblá horečkou v jeho náruči...  její bití... souboj s Thranduilem na meče... ona naslouchající jeho zpěvu v knihovně... vyjížďka do hor... jejich sbližování na převisu... ona vycházející ze dveří v růžovo-modrých šatech... vážně hledící do jeho očí a přikyvující... a pak krev...

Princ hleděl ustaraně na Lidiannu spočívající mu bezvládně na klíně s hlavou opřenou o jeho rameno. V jejích doširoka rozevřených očích se odrážela široká škála emocí od radosti až po nejhlubší smutek. Netušil, co se to s ní děje. Po tom, co se rozhodl se s ní spojit, si pro jistotu několikrát pročetl celý postup v knize, ale o takové reakci tam nebylo zmínky. Psalo se tam sice, že osoby, které tento proces podstoupily, mohou být zhruba týden oslabené a pociťovat známky únavy, ale její těžká ztráta vědomí se přece nedá označit jako slabost!

Dlouhé minuty ubíhaly, aniž by sebou dívka jakkoli pohnula. Legolas stísněně polkl. Levou rukou stále ještě svíral její, druhou ji něžně hladil po vlasech.

„Lirimaer (Krásko)...“

Z jejího těla se zvolna vytrácelo teplo, do očí se jí vkrádal temný stín. Zhrozeně tomu přihlížel. Co to jen učinil? Vždyť ji chtěl chránit a teď to vypadá, že kvůli němu umírá!

Horečně přemýšlel, jak to napravit. Napadlo ho jen jediné řešení, ale z knihy si pamatoval, že se něco takového nedoporučuje. Neměl však na výběr.

Položil pravou ruku Lidianně na čelo a levou ještě pevněji stiskl její chladnoucí dlaň.

„Lidianna, magha amin val ar´cuiva (Lidianno, síly mé použij a prober se)...“

Dívka se vznášela prostorem, všude byla naprostá tma. Nic neviděla, nic necítila, napadlo ji, že takhle asi vypadá smrt. V tom zaslechla autoritativní hlas říkající jí, že ještě nenadešel její čas. Aniž by se jí představil, věděla, že je to Námo, Vala střežící svět mrtvých.

Pak se ozval jiný hlas, naplněný úzkostí. Volal ji k sobě.

Legolas!

Cítila jeho přítomnost, jako kdyby stál vedle ní a ještě blíž. Jeho slova byla jako dotyk hedvábí, konejšivá a vábivá.

Princ se celou svou myslí soustředil na to, co se chystal udělat. Tělem se mu rozlilo podivné teplo. Stupňovalo se a proudilo do jeho levé ruky a odtud do Lidianny.

Nevěděl, jak dlouho celé předání energie trvalo, probral se, až když ho roztřásla zima. Měl pocit, že krev v jeho žilách ztuhla, nikdy v životě se necítil tak prochladlý. Zuby mu drkotaly, ale bylo mu to jedno. Jediné na čem záleželo, byla ta dívka. Zoufale pátral po nějakém náznaku zlepšení a byl odměněn, když se její víčka sotva znatelně zachvěla. Její prsty sebou slabě škubly v jeho sevření, ale z neznámého důvodu ještě nechtěl pustit její ruku. Bál se, že by ji ztratil, kdyby teď přerušil jejich spojení.

Lída se vydala za jeho hlasem. Kolem ní se rozsvěcely a vybuchovaly hvězdy, až se vytvořila celá galaxie a v ní spatřila zvláštní planetu. Zprvu ji nepoznala, ale jak se měnila, stále více jí připomínala Zemi. Uchváceně se opájela její modrostí, když zpozorovala, že se v její blízkosti nalézá ještě jeden identický objekt. Překvapeně si je prohlížela a náhle se už nedívala na planety, ale do Legolasových ustaraných modrých očí. S námahou zašeptala jeho jméno.

„Legolasi...“ Její rty se jen nepatrně pohnuly. Její hlas byl tak tichý, že by ho smrtelník ani nezachytil.

„Amin naa sinome, lirimaer (Jsem tu, krásko),“ odpověděl. „Uuma gorga (Neboj se).“

Zavřela oči a on se obával, že je konec. Ale pak je opět otevřela a prince ohromilo, jak jsou jasné. Zářily podivným nadpozemským světlem jako dvě zelené hvězdy.

Pomalu osvobodil její ruku ze svého sevření a vtiskl jí lehký polibek doprostřed dlaně. Jeho dotyk byl ledový. Ztěžka se zvedl, uchopil ji do náruče a s viditelnou námahou odnášel zpět do paláce. Přede dveřmi do jejích komnat ji opatrně postavil na zem, pravou rukou ji zlehka objal kolem pasu.

„Sut tyava lle, Lidianna (Kterak se cítíš, Lidianno)?“ zeptal se naléhavě.

Zamračila se. Jak by se asi měla cítit po tom, co na ni zaútočil nožem! Podívala se na svou ruku. Rána už nekrvácela, celou dlaň měla pokrytou zaschlou krví.

„Ta fallanuva rato (Brzy se toho zhojí).“

Vzhlédla k Legolasovi. Vypadal nesmírně unaveně, barva jeho kůže byla téměř popelavá.

„Mankoi lle ume tanya (Proč jsi to udělal)?“ Hlas se jí třásl. Nechápala nic z toho, co se v zahradách přihodilo.

„Amin veste var lle (Slíbil jsem, že tebe ochráním),“ odvětil prostě, jako kdyby to vše vysvětlovalo.

Nedůvěřivě potřásla hlavou. To přece nemůže myslet vážně!

„Quel du (Dobrou noc)!“ Prudce se mu vytrhla a rychle za sebou zavřela dveře pokoje.

Princ se s povzdechem opřel o zeď. Nejprve chtěl jít za ní, ale pak si to rozmyslel. Bude lepší, když si oba nejdříve odpočinou. Nevěděl jak Lidianna, ale on byl k smrti vyčerpaný. A to ho druhý den čekala hlídka ve skalách!

Pomalu se vydal do své ložnice.